I who have nothing - část první

Volně inspirováno cover písní I who have nothing od Toma Balla. Jednorázovka rozdělená na tři části.

Hermiona si potřebuje promluvit. Severus je ochotný naslouchat.

Severus Snape neměl rád spoustu věcí, byť většinu z nich zvládal v únosné míře tolerovat. Naopak věci, které rád měl, by se daly spočítat tak akorát na prstech jedné ruky.

Vzhledem k tomu, že na pravidelné schůzky pedagogického sboru chodíval velmi zřídka včas a s absencí zájmu, lze si snadno domyslet, jak vysoko, nebo spíše nízko, se tato aktivita nacházela na jeho žebříčku oblíbenosti.

Ani tentokrát nevybočil ze svého zvyku využít akademickou čtvrthodinku, o niž se pravidelně zpožďoval. Zjistil totiž už dávno, že přesně tak dlouho trvá, než se všichni náležitě přivítají. Snad jako kdyby se neviděli celé roky, přitom to mohlo být sotva pár hodin. Dobrá, v tomto případě u většiny celých šest týdnů, protože se jednalo o první schůzi po prázdninách, ale význam zůstává stejný. Stejně tak jako fakt, že s ním se nikdo příliš vítat netoužil. A tyto sympatie byly vzájemné.

Automaticky zamířil do křesla u krbu v nejvzdálenějším rohu místnosti, kde bylo příjemné přítmí a teplo. Cestou jen kývl na Minervu, která už stejně dávno začala řečnit i bez jeho přítomnosti. Posadil se, přehodil nohu přes nohu, lokty si opřel o kožené područky křesla ve stylu chesterfield a prsty spojil do ostré stříšky.

Tvářit se zaujatě vydržel sotva pár vteřin, ale i ty byly až příliš dlouhé. Velmi záhy zjistil, že ani tato schůze nebude ničím odlišná od těch předchozích. A tak si dovolil přejít do úsporného módu. Ten mu zajišťoval ztratit se ve svých vlastních myšlenkách a přitom působit duchem přítomen. A to stačilo. Nepotřeboval si donekonečna opakovat ceremonii zahajovacího večera, data prázdnin, zkoušek a dalších důležitých termínů ve školním roce, a ani se netoužil zapojovat do diskuzí o tom, jak zpříjemnit studentům výuku a volný čas na hradě.

Možná se do svých myšlenek ponořil až moc hluboko, protože si konec schůze uvědomil až ve chvíli, kdy se začali někteří jeho kolegové zvedat k odchodu. “A znovu prosím, abyste poskytli Hermioně veškerou podporu. Bude ji mezi těmi uličníky potřebovat. A ty na ni buď také hodný, Severusi,” poplácala ho po rameni Minerva, když se i on zvedl k odchodu. “Jistě,” utrousil suše, aniž by nějak blíž dumal nad významem jejích slov. Moment. Cože? Co má se schůzí na úvod školního roku společného Grangerová? Ta už je ze školy… přesně pět let. Vzhledem k okolnostem si to pamatuje jako včera.

Automaticky se vydal nejkratší cestou do svých komnat a snažil se pochopit, co tím ředitelka myslela. Kdo mohl tušit, že zrovna dneska měl dávat větší pozor. “Zatraceně,” ucedil, když se pár kroků před ním přesunulo schodiště do úplně jiné části hradu, než kam směřovaly jeho kroky. Otočil se na patě, plášť se mu otřel o kotníky. Dlouhými kroky došel na opačný konec chodby, sešel jedno schodiště a měl v plánu zahnout za další roh, ale do nosu ho udeřila známá vůně. Poznal ji okamžitě. Byla stále stejná. Otočil se opačným směrem, než kterým zamýšlel jít. Nezdálo se mu to. Stála tam a nečitelně si ho měřila pohledem.

“Co tady děláte?” zeptal se suše. Nedal najevo žádnou emoci, to ostatně uměl velmi dobře. “Kdybyste chodil včas na schůze, věděl byste to,” usmála se. Drze. Ano, ukazuje se, že dnes měl rozhodně přijít včas. Musela tam být od samého začátku. Jen on tam nebyl. A byť se později dostavil fyzicky, duchem byl úplně jinde.

Udělal dva kroky směrem k ní. Jeho výšková převaha a vzezření budily respekt. Věděl to a moc rád toho využíval v okamžicích, kdy se neverbálně snažil získat nad někým převahu. Stejně jako teď. Jenže Gangerová jen nepatrně zvedla v nevyslovené otázce obočí a nezdála se být… zastrašena. Jen k němu vzhlédla a naprosto klidně čekala. Mohla tušit, že právě tím ho naštve ještě víc?

“Měl jsem práci,” odsekl a přitom si uvědomil, že málo kdy má potřebu někomu něco vysvětlovat. “Znovu se ptám, co tady děláte? Rozhodla jste se zničit mi pověst?” zavrčel nepřátelsky. Místo odpovědi se jen tiše zasmála a položila mu dlaň levé ruky na prsa. Prsty přejela po jednom z mnoha knoflíků na jeho kabátci a i kdyby nechtěl, musel si tak všimnout prstenu s velkým vybroušeným kamenem na jejím prsteníčku. “Mluvíte, jako by vám snad ještě nějaká pověst zůstala,” řekla nakonec krutě a bodla pohledem. Uvědomil si, že v téhle diskuzi byl odsouzen k nemilosrdné prohře ještě dřív, než vůbec začala.

“Grangerová…” procedil mezi rty. Začínal toho mít už dost. Před pěti lety se mu na jednu jedinou noc vetřela do života, udělala v něm kolotoč a pak zmizela, a teď ho tu bude školit jako malého kluka?

“Budu tu učit,” vzala ho na milost. Dlaní, jež stále spočívala na jeho prsou, ho konejšivě poplácala po hrudi, než ji stáhla zpět. Nedala mu ani chvíli, aby tu informaci mohl vstřebat, a dodala: “Lektvary.”

Tentokrát se musel skutečně ovládat, aby na sobě nedal znát údiv a šok. Ve vteřině si přehrál několik posledních rozhovorů s Minervou. Od toho prvního, před několika měsíci, kdy mu byla přislíbena výuka obrany proti černé magii, až po ten poslední, docela nedávný, kdy mu sdělovala, že má dva kandidáty na místo učitele lektvarů a příležitostně je s ním probere. A teprve včera ředitelka mluvila o tom, že jeden z kandidátů nakonec vzal místo jinde, takže nebylo moc o čem diskutovat. Jen přikývl. Až příliš často v posledních letech dovoloval své pozornosti, aby ho opouštěla. Měl se zajímat víc! 

“Takže jste pokračovala ve studiu,” odtušil, možná spíš víc pro sebe. Jak jinak si vysvětlit, že se po ní na těch pět let slehla zem. Když se k tomu večeru vracel v uplynulých letech ve svých vzpomínkách, myslel si, že skutečně odešla z kouzelnického světa, jak tehdy naznačovala.

“Díky vám. Doufala jsem, že budete u toho. Se mnou. Alespoň jsem věřila, že jsme to tak tehdy oba cítili. Ale neodpověděl jste, tak to tak asi mělo být,” odvětila upřímně a lehce se pousmála, na chvíli ztracena ve vzpomínkách. Přesto mu přišlo, že postřehl ublížený podtón. Podstatnější ale bylo, že vůbec netušil, o čem to, sakra, mluví. To on by se měl cítit dotčeně, když tehdy naznačila… Stihl se jen zamračit, než pokračovala. “Každopádně, pro příště… Pro vás, kolego, profesorka Grangerová. Brzy Weasleyová. Dobrou noc, profesore,” přidala nepatrnou úklonu hlavy, otočila se a prostě šla pryč.

Ušklíbl se sám sobě a tomu, jak si ho Hermiona namazala na chleba, a několik dlouhých vteřin civěl do tmy. Brzy Weasleyová… Tím se vysvětlil prsten s obřím kamenem. Nijak mu to ovšem nepomohlo rozluštit hádanku na otázku, co se stalo s ambicemi slečny Grangerové, že se smrskly do hloupého zrzavého balíčku obsahujícího zhruba dvě mozkové buňky. Severus si nebyl jistý, jestli toho kluka živí víc přední pozice ve famfrpálovém týmu Ohnivých draků nebo neustálé rozhovory a focení pro sportovní magazíny. Ne, skutečně periodika tohoto typu neodebíral. Bohužel pro něj na ně čas od času narazil u studentů. Děvčata obdivně vzdychala nad rudou kšticí a chlapci zase doufali, že jednou dosáhnou stejného úspěchu.

Otočil se, a s myšlenkou na to, že musí přehodnotit dřívější úvahy, zmizel ve tmě. Ne že se měl dostavit na schůzi včas. Dnes totiž neměl ze svých komnat pro jistotu vycházet vůbec.