Tato kapitola je o poznání delší než obvykle, takže i díky tomu (neúnavně útočící zkouškové už ani nezmiňuji) bude další kapitola později než za týden. Snad si ji užijete, protože se objeví i dvojčátka :-)
A ještě mám na vás otázku (můžete to brát jako menší průzkum pro eventuálně další povídku). Jaký automobil by se podle vás hodil k Hermioně? Mně osobně by se líbila limetková Toyota Yaris nebo červená Honda Civic. Těším se na vaše návrhy a nápady.
Beta: Claire
Hermiona se probudila do nezvykle slunečného podzimního sobotního rána a spokojeně se protáhla. Když mrkla po budíku na nočním stolku, musela uznat, že si trochu přispala, ale nebylo divu, usnula příliš pozdě, protože dlouho do noci analyzovala Marka a to potenciální něco, co by mezi nimi mohlo být.
Bylo jí jasné, že zaplést se s ženatým mužem nemůže přinést nic dobrého. Ostatně o tom se stihla přesvědčit z vlastní neradostné zkušenosti. Jenže tohle bylo odlišné. Owen – tehdejší partner – jí ženu a děti zatajil. Teď, když se k tomu zpětně vracela, musela uznat, že triky, které na ni použil, byly až příliš laciné a ona podlehla jen díky bláznivé zamilovanosti. Ale s Markem je to jiné.
Nebyla si jistá, co k němu cítí, ale tu pravou zamilovanost zatím určitě ne. Ano, líbil se jí, byl pohledný, pozorný, vtipný. Nenudila se s ním a dokázala si představit, že by ho měla ráda jako partnera, muže a že by mezi nimi mohlo být i něco víc.
Příliš se jí nechtělo vstoupit znovu do stejné řeky, ale na druhou stranu se utěšovala tím, že tohle je vlastně úplně jiné. Ano, je ženatý, ale přiznal to a vysvětlil, jak se věci mají. I když jí tichý hlásek nazývající se Rozum našeptával, že by mu neměla uvěřit tak lehce, rozhodla se dát mu šanci. Jednoduše počká, jak se události vyvinou a až bude rozvedený, zkusí, zda by to jim dvěma klapalo.
Usmála se a spustila chodidla z postele do chlupatých pantoflí. Ano, zkusí to. A zatím se mohou dál nerušeně poznávat při procházkách, výletech a dalších nevinných schůzkách. Věřila tomu, že tentokrát to vyjde, protože nebylo možné, aby ji celý život stíhala smůla na partnery. Jednou už se to musí zlomit a bylo příjemné věřit, že by to mohlo být právě s Markem.
*****
Dnes nepřijdu, něco mi do toho vlezlo. HG
Ještě jednou protočil strohý vzkaz mezi prsty, ale důvod nečekaného odřeknutí konzultací nenašel. Bylo běžné, že ne vždy strávili všechny volné večery v týdnu nad knihami nebo v laboratoři, ale většinou případné absence řešili den předem, proto se ho teď z neznámého důvodu zmocnil zvláštní pocit. Ne snad znepokojivý, jen mírně... mohlo to být zklamání? Zavrtěl hlavou, aby vtíravou myšlenku zahnal, ale ještě předtím musel sám sobě přiznat, že si na společné intelektuální večery (jak tomu Hermiona někdy přezdívala) zvykl a nebyly mu tak docela proti srsti jako zpočátku.
Složil lístek podle již předem zohýbaných rýh a založil ho mezi poznámky na svém stole. Rozhodl se, že raději ve svých myšlenkách nebude zacházet příliš daleko. Vyšel z pracovny do obývacího pokoje a spokojeně vyhlédl z velkého francouzského okna, které vedlo na nevelkou, ale pro jejich potřeby zcela dostačující, zahradu. Na konec listopadu panovalo za okny slunečné počasí, i když jak mohl soudit, zřejmě bylo dosti chladno.
Zauvažoval, zda vezme dvojčata na hřiště, které bylo v odlehlé části parku jen kousek od domu, ale když si vybavil všechny přítomné maminky nenápadně schovávající snubní prsteny, jak se s ním pokoušejí navázat hovor a působit při tom lehce frivolně v kombinaci s věčně uřvanými malými nevychovanci, raději tuto možnost zamítl hned v počátku. Dvojčata si však ráda hrála se svými vrstevníky, což nechápal, protože už si z různých potyček o hračky odnesla nemálo boulí a škrábanců, a tak byl ochoten čas od času nálety svobodných matek přetrpět. Dnes ovšem ne. Raději zvolí obligátní procházku po parku, který měli pár kroků od domu, spojenou s krmením labutí a dalších opeřenců.
Celý den se jevil až neuvěřitelně klidně a on si to nechtěl kazit nějakých rozčilováním. Dvojčata byla nezvykle hodná (trochu to přisuzoval poptávce po mamince), nevznikaly žádné strkanice nad hračkami ani hádky o pastelky a omalovánky. Po obědě podle předpokladu protestovala nad odpoledním klidem, ale jakmile jim pohrozil Santou, který ke zlobivým dětem nechodí, zmlkla a poslušně se zavrtala do postelí. Neočekával nějaký velkolepý úspěch, ale k jeho podivu obě děti za chvíli klidně oddychovaly. Nechal je odpočívat a sešel do přízemí, kde na něj čekala sova se vzkazem od Hermiony. Teď se spokojeně usadil na pohovku a otevřel rozečtenou knihu na založené stránce. Prostě dokonalá idylka.
*****
Sova, kterou před necelou hodinkou poslala k Snapeovi se právě schoulila na bidýlku a schovala hlavu pod načechrané peří, aby si mohla znovu zdřímnout. Hermiona po očku zaznamenala její návrat, ale dál se věnovala líčení. Doufala, že to Severusovi nějak nenarušilo plány, přece jen, mohla mu to říct už ve čtvrtek, ale když nad tím tak přemýšlela, nemohla vědět, jak se věci vyvinou. Dokonce jí myslí prolétla myšlenka na to, že konzultace třeba zrušila úplně zbytečně. Co když Mark plánuje vážně jen obyčejnou procházku a ona bude večer tvrdnout sama doma? Potřásla nad těmito úvahami hlavou. Usoudila, že nemá cenu se jimi zabývat, dokud nebudou aktuální – což zatím nebyly.
Jemně přejela drobným aplikátorem přes rty, aby je zvýraznila leskem a prsty si provzdušnila rozpuštěné vlasy. Nechtěla působit vyzývavě, takže líčení omezila jen na skrytí nedostatků pleti a jemné zvýraznění očí a rtů. Oblékla se do úzkých džínsů, modrého hřejivého svetříku a nových hnědých kožených kozaček na nepříliš vysokém podpatku. Když vybírala svrchník, vyhrál to její oblíbený zateplený trenčkot doplněný antracitovým šátkem.
Pohledem z okna se ujistila, že Mark na ni čeká před domem, přehodila si křížem přes rameno hnědou kabelu a vyrazila vstříc věcem příštím.
„Ahoj, vypadáš skvěle,“ přivítal jí Mark lichotkou a polibkem na rty.
„Ty taky,“ řekla trochu rozpačitě, protože muž před ní byl jako vystřižený z posledního katalogu pánské volnočasové módní kolekce. Měl na sobě tmavě modré džíny, které, jak si po očku všimla, velmi lichotily jeho postavě a Hermiona musela usoudit, že ten chlap má vážně pěkný zadek, a černou koženou bundu, kterou doplnil šátkem téže barvy, aby se bránil před chladným větrem. Rukávy vykukující mu zpod bundy pak dávaly tušit, že pod ní skrývá bílý svetr. A pořádně vysportovanou postavu, zasnila se na okamžik Hermiona, než ji Mark opět vyrušil.
„Tak kam to bude? Máš nějaké oblíbené místo, nebo je ti jedno, kam půjdeme?“ zeptal se galantně.
„Mám ráda Hyde Park. Chodím tam s dvojčaty a miluju to tam. Je tak velký a rozlehlý, že mě pokaždé překvapí něčím novým,“ přiznala.
Mark jí zcela samozřejmě chytil za ruku a vyrazil směrem, kterým tušil vybranou lokalitu. „Vidím, že nejsem sám, kdo má tajemství. O dvojčatech ses rozhodně dřív nezmínila,“ dobíral si ji.
Měkce se zasmála. „Nejsou moje. Hlídám je bývalému profesorovi výměnou za doučko ke zkouškám,“ vysvětlila.
„Mohlas říct, taky bych tě rád doučoval,“ zašeptal jí do ucha a jeho vyzývavý tón dával tušit, co nejraději by ji učil.
„Sprosťáku,“ pleskla ho rošťácky po paži, ale v rozporu se svými slovy se k němu ještě víc přitiskla, jak jen jí to chůze dovolovala. Po dlouhé době se cítila ve společnosti muže žádaná a chtěná.
*****
Nejspíš trochu zaspal, protože ho z krátkého a bezesného spánku probudilo Mathyasových skoro třicet sedm liber, které mu přistály na klíně v tandemu s vysokofrekvenčním vřískotem Sophie. Promnul si zátylek, který i během krátké doby stačil nepříjemně ztuhnout a přísně se zadíval na ty dva uličníky.
„Taťko, co budeme dělat?“ ptala se zvědavě dívenka.
„Budeme si hlát,“ odpověděl jí bratr a vycenil na ni dvě kompletní řady mléčných zubů. Sestra se mu pokusila škleb oplatit a nejspíš se chystala mu odpovědět i nějakým tím usměrňovacím škrábancem, kdyby ji Severus včas nezachytil za plandavý svetřík.
„Žádné dohady,“ zavelel důrazně. „Nasvačíte se a půjdeme na procházku. Venku je hezky a na hraní doma bude dost času v zimě a špatném počasí.“
„Tak jo,“ přisvědčili oba raubíři nebývale rychle a Severuse napadlo, že mají něco za lubem. Zřejmě už si plánují, jak se pokusí vyškemrat cukrovou vatu, ale aby byl takový blázen dvakrát za sebou, to tedy rozhodně ne. Ještě teď viděl v živých barvách, jak si ji dvojčata nějakým záhadným způsobem propletla ve vlasech a ta růžová přeslazená příšernost trčela na všechny světové strany. V takovém případě je vám i čarování dost na nic, když se kolem seběhnou všetečné maminky a pokouší se vám radit. Ne, on měl vážné důvody všemu, co se chlubilo touto děsivou barvou, nevěřit. Matně si vzpomněl na Dolores Umbridgeovou. Ano, vážně všemu.
Nahnal děti do kuchyně, kde jim skřítka připravila ovocný salát s jogurtem a čaj. Sám si vzal z mísy s ovocem jablko a za předpokladu, že se dvojčata nějakou chvíli zabaví, vyšel do patra, aby jim připravil věci na sebe. Zašel do jejich pokoje připravit jim oblečení a ještě zběžně navštívil hrací pokoj, kde se téměř přizabil o autíčka poházená po koberci, aby několika mávnutími hůlkou uvedl místnost do původního stavu – tedy uklizeného. Před dětmi se pokoušel kouzlit co nejméně, protože chtěl, aby okusily mudlovský život bez kouzel. Dvojčata sice věděla, že pocházejí z napůl kouzelnické rodiny, ale zatím se o tento fakt příliš nezajímala. Kvitoval to s povděkem, věděl, že na to mají času ještě dost. Občas si před nimi kouzlem vypomohl, ale obdobné uklízecí nájezdy prováděl za jejich nepřítomnosti, aby nevznikaly zbytečné otázky. Až se u nich projeví magie, bude to jiné, ale dokud to nebude, myslel si, že není na škodu učit je mudlovskému způsobu života.
Zanechal úvahy úvahami a vyšel na chodbu, protože křik ozývající se z kuchyně znatelně sílil.
„Děti!“ křikl z patra.
Křik utichl a za pár vteřin se pod schody objevila obě dvojčata.
„Tak na co čekáte? Pojďte se převléct a půjdeme,“ vyzval je a sledoval, jak se s dusotem řítí po schodech nahoru.
Nakonec to netrvalo ani dvacet minut, než je připravil na odchod, což se jemu samotnému jevilo jako zázrak, když vzal v úvahu každodenní boje s nástrahami, které mu dětské oblečení a dvojčata samotná připravovala. On sám si nechal to, co měl na sobě. Ostatně černé kalhoty a bílá košile byly nanejvýš univerzální kombinací vhodnou pro většinu příležitostí. Spěšně sešel do přízemí, oblékl si teplý kabát a kolem krku nedbale obmotal šálu. Ještě ze zvyku přelétl halu pohledem a spolu s dětmi vyšel z domu.
*****
Hermiona s Markem vešli do Hyde Parku z ulice Upper Brook s úmyslem dojít k rybníku The Serpetine a odtamtud zase obloučkem k Wellingtonovu oblouku v Green Parku. Muž při první příležitosti koupil oběma horký punč, aby se do nich nestihl během procházky vkrást chlad. Mezitím stíhal i aktivně flirtovat s dívkou po svém boku a zahrnoval ji různými, někdy až fantaskními, příhodami ze svého života. Ani jeden nemohl tušit, že se k nim z druhé strany podél vodní plochy blíží Severus s dětmi.
*****
„Mathyasi, jestli do té vody zahučíš jako minule, já tě odtamtud tahat nebudu!“ pohrozil Severus chlapci, který se bez pudu sebezáchovy hrnul až na samý kraj břehu, aby mohl krmit suchým pečivem krotké kachny.
„Tati, a to by se bláška utopil, dybys ho nevytáh?“ zeptala se zvědavě dívenka, která vodní ptactvo zásobovala rohlíkem z bezpečné vzdálenosti.
„Ano, ale ještě před tím bych ho pořádně seřezal,“ odsouhlasil, aniž by pomyslel na jistou nelogičnost svého výroku.
„Vidíš, sem suchej,“ demonstroval chlapec, když se vyškrábal zpátky k otci a sestře, ale nevšiml si, že ho zmerčila jedna přidrzlá labuť a teď si to k němu houpavým krokem namířila, aby mu vyzobla zbylé pečivo z ruky.
„Máš taky velké štěstí,“ podíval se na něj otec přísně. „Půjdeme dál, jestli budete krmit jen tyhle kachny, tak se za chvíli nehnou.“
„Já ci zůstat tady,“ odporoval chlapec a na důraz svých slov se vzdorně otočil. Vzápětí na to se ozval dvojí zvukový projev. Labuť, která stála hned za chlapcem a zkoumavě si prohlížela rohlík v jeho ruce, hlasitě zakejhala, protože do ní Mathyas nečekaně vrazil a hoch vyděšeně zařval, když se po něm dotčený pták ohnal zobákem. Úspěšně.
„Tatííí!“ spustil okamžitě nářek. „Ona mě uštklááá!“
Severus by býval zakročil, ovšem byl si vědom, že pták jeho synovi jen stěží mohl přes silné rukavice ublížit. Ale leknutí dělá divy. Chlapec řval jako tur.
„Nic ti neudělala,“ řekl klidně.
„Úúúštklááá měěě!“ křičel Mathyas plačtivě.
„Ať už ti udělala cokoliv, rozhodně tě neuštkla, to dělají hadi,“ řekl trpělivě, ale shýbl se, aby mohl syna utěšit v náruči. Věděl, že to zabere rychle a spolehlivě. Pokynul chechtající se Sophii a rozešli se podél rybníku dál. Labuť se mezitím vítězoslavně pustila do rohlíku, který chlapec v šoku upustil na zem.
„Ona ti nechtěla ublížit,“ vysvětloval chlapci. „Lekla se stejně jako ty, když jsi do ní vrazil, rozumíš?“
Mathyas ještě trochu neochotně přikývl a rukávem bundy si utřel uslzené tváře. Severus, když viděl, že šok je překonán, postavil syna zpátky na zem a pečlivě mu utřel nos. S mírným zavrtěním hlavy sledoval, jak se obě děti rozeběhly zase napřed, jako by snad k ničemu nedošlo.
Zahodil použitý papírový kapesník do odpadkového koše a pohledem přelétl chodník, aby zkontroloval, že dětem nehrozí nějaké další potenciální nebezpečí v podobě zákeřných labutí nebo ostatního ptactva. A v ten okamžik strnul.
Několik desítek metrů před sebou spatřil Hermionu Grangerovou v objetí vysokého muže. Sotva pár vteřin sledoval, jak se dvojice něčemu směje a muž si pak přitáhl dívku k hlubokému polibku, ale přitom mu přišlo jako věčnost, než se dokázal vzpamatovat. Netušil, proč ho ten výjev vytrhl na chvíli z rovnováhy, ale rozhodně neměl v plánu dvojici rušit. Pokusil se odvést pozornost dvojčat a odklonit jejich běh na vedlejší cestu.
„Sophie, půjdeme-“
„Jééé, hele, tatííí, Hemjóna!“ přerušil ho Mathyas, který si jeho bývalé studentky stačil všimnout.
Dřív, než se mu podařilo obě děti nějakým způsobem zklidnit, rychlostí blesku se rozeběhly k líbajícímu se páru.
„Zatraceně,“ ulevil si polohlasně a nepříliš ochotně se vydal za nimi, pokoušeje se dívat jinam než na zamilovanou dvojici.
„Hemjóno!“ křičela tentokrát Sophie, která k cíli doběhla první. Mladá žena se překvapeně odtrhla od muže a shlédla na děti, které ji spontánně objaly.
„Ahoj, vy dva,“ pozdravila je vesele. „kde se tu berete?“ zajímala se.
„Sme tu s taťkou, ale on je hlozně pomalej,“ zkritizoval otce Mathyas dospěle.
Hermiona vzhlédla, aby se přesvědčila, že uvidí Severuse a ti dva mu třeba neutekli. Její oči se setkaly s tmavým a neproniknutelným pohledem přicházejícího muže. Z neznámého důvodu jí začínala být celá situace mírně nepříjemná.
„Dobrý den,“ pozdravil je oba mírnou a viditelně prkennou úklonou hlavy. „Nechtěl jsem, aby vás ti dva rušili, ale neuhlídal jsem je,“ vysvětlil.
„Vždyť se přece nic nestalo,“ řekla Hermiona prostě. „Jsem ráda, že je vidím. Že vás všechny vidím,“ opravila se a lehce jí přitom zrůžověly tváře. Netušila, proč je tak nervózní. Pak si vzpomněla, že je tu taky Mark.
„Severusi, tohle je doktor Mark Dever, můj...“ zarazila se.
„Přítel?“ nadhodil zmíněný muž nenuceně a oba obdařil oslnivým úsměvem.
Hermiona se mírně ošila. „Přítel,“ potvrdila jeho slova.
„Marku, tohle je můj bývalý profesor Severus Snape a tyhle dva raubíře mám občas na starost,“ dokončila seznamovací rituál a sledovala, jak si oba muži podávají ruku a neušlo jí, že se při tom přeměřili nevraživými pohledy.
Dvojčata představování vůbec nezajímalo a pečlivě si prohlížela neznámého muže, který držel jejich Hermionu za ruku.
„Ty seš do?“ zeptal se Mathyas Marka zvědavě a zatahal ho za cíp kožené bundy. „Tobě taky Hemjóna chlídá nějaký děti?“ vyzvídal.
„Ne, já žádné děti nemám,“ odvětil samolibě hezoun.
Severus se neubránil úšklebku. Jistě, tyhle typy mužů si děti nemůžou dovolit, protože by nemohli svádět nezkušené studentky, blesklo mu hlavou opovržlivě.
„A máš Hemjónu lád?“ převzala Sophie za bratra výslech.
„Dost všetečných otázek, jdeme domů,“ řekl Severus rázně. Sice nepochyboval, že by si výzvědnou akci dětí neužil, ale nebylo by to vhodné. „Hermiono, opravdu nerad jsem-“
Než stihl dokončit myšlenku, zarazila ho oslovená. „To je v pořádku,“ mávla nad tím rukou a věnovala mu milý úsměv.
Projel jím záchvěv čehosi nového a přitom tak důvěrně známého. Rychle zahnal vtíravý pocit a neutrálně se rozloučil, chytaje obě děti za ruce, protože jinak by je od randící dvojice sotva dostal pryč.
„Na shledanou,“ kývl na oba.
„Na shledanou zítra, Severusi.“
Severus se na Hermionu nechápavě podíval. Neočekával, že by místo trávení volných chvilek v náruči toho krasavce chtěla civět do kotlíku v jeho laboratoři. Z jeho výrazu muselo být patrné, co mu prolétlo myslí, protože mu slečna Grangerová věnovala shovívavý úsměv.
„Zítra přijdu,“ řekla prostě.
Mark tu scénu sledoval se zvláštním výrazem ve tváři a vůbec se mu nelíbila. A ještě méně se mu pozdával fakt, že Hermiona by měla s tímhle tajemným člověkem strávit byť jen jedinou chvilku o samotě. Černovlasý muž na něj nezapůsobil, ale nemohl nic říci.
„Rád jsem vás poznal,“ rozloučil se i Mark, aby předešel nějakým dalším konverzacím mezi těma dvěma.
„Nápodobně,“ ušklíbl se Severuse a moc dobře věděl, jak oba vzájemná tvrzení mysleli.
Otočil se a s brblajícími dětmi konečně zmizel na odbočující cestě. Přitom mu nešlo do hlavy, proč mu ten chlap nesedí. Na nic nepřišel ale i kdyby, jen těžko by mohl Hermioně cokoliv říct. Nebyla to jeho věc a jemu nepříslušelo se do toho plést.
Co bylo ale hlavní – celá ta situace pro něj byla neznámo proč posledním impulzem pro to, aby večer, až dvojčata uloží a bude mít klid, odpověděl na první z nabídek k seznámení.
Žádné komentáře:
Okomentovat