Littera scripta manet: 19. Sobota (část druhá)

„Hermiono, měla byste vědět, že...“

„...už nemáme moc času. Měla byste se obléknout a zabalit si věci,“ dokončil komisním tónem a rychle udělal několik kroků vzad.

Musel to udělat. Musel si zachovat odstup. Nezbývalo mnoho a vrhl by se na ni. Její mírně pootevřené rty a pohled naplněný částečně obavami a trochu snad i očekáváním ho vyzývaly, aby udělal něco, co už nebude moci vzít zpátky. A to nesměl dopustit. Nemohl se nechat strhnout svými city. Nešlo to.

Udělal, co musel. Opět se zachoval jako ten starý dobrý sarkastický bastard. Pro dobro jich obou.

Spěšně se odebral do koupelny a velmi pečlivě se při tom vyhýbal jejímu pohledu. Kdyby se však přeci jen podíval, viděl by v jejích očích jen zmatek. Zmatek z citů, které jí zmítaly.

Ještě několik vteřin poté, co zmizel v koupelně, sledovala zavřené dveře a uvědomovala si, že tím, co se právě stalo, jí dal jasně najevo, že o ni nestojí. Kdyby to bylo naopak, bylo by možné, aby ji tak povrchně odmítl? Vždyť mu snad dala dostatečný důvod k tomu, aby ji políbil. Proč to neudělal? Protože nechtěl. Nechtěl se líbat s někým, kdo ho nepřitahuje, ke komu necítí nic než jen pracovní vztah.

Prudce zavrtěla hlavou ve snaze odehnat vtíravé myšlenky. Rychle se převlékla a vrhla se na zabalení svých zavazadel. Když skončila s kufrem, zaslechla, jak proud tekoucí vody utichl. Spěšně se tedy odebrala do obývacího pokoje a zavřela za sebou dveře do ložnice za účelem poskytnout Severusovi soukromí. Jenže i když se tvářila, že to dělá právě pro to, věděla, že s ním jen nechce být v jedné místnosti a cítit jeho pohledy, slyšet slova splývající z jeho rtů a vyhnout se jeho letmým a zcela nevinným dotekům. Už se dál nechtěla cítit odmítnutá. Jediné, o co teď stála, bylo rychlé rozloučení a návrat své denní reality, kde není žádný Severus Snape.

Minutu po desáté se objevil ve dveřích spolu se svým zavazadlem.

„Můžeme jít?“ ozvalo se jí za zády.

Rychlých pohybem dopnula zip na brašně s laptopem a přehodila si ji přes rameno.

„Jistě,“ odvětila prostě, a aniž by na něj pohlédla, vyrazila obtěžkána svými zavazadly první ke dveřím.

„Pomůžu vám,“ pokusil se zmocnit držadla jejího kufru, ale nedovolila mu to.

„Není třeba,“ odsekla možná až moc chladně.

Severus se zamračil. Nemusel být psycholog, aby mu došlo, že je Hermiona přinejmenším rozmrzelá. Jen neměl nejmenší tušení z čeho. Rozhodl se to neřešit. Pochopit ženské myšlenkové pochody považoval již delší dobu za zcela nemožné a rozhodně se teď nehodlal pokoušet o vyvrácení svého předsudku.

Spěšně za nimi zamkl hotelový pokoj a následoval ji k výtahu. Bez řečí pak předal i klíče recepčnímu a konečně se mohl porozhlédnout, jestli neuvidí profesora Parkera. Ale ani se nemusel rozhlížet dlouho. Zmiňovaný muž už se k nim hrnul.

„Hermiono, Severusi, jsem rád, že jste mi neutekli. Chtěl jsem se s vámi oběma rozloučit. Hermiono, drahoušku, moc rád jsem vás poznal,“ uklonil se před ní a naznačil políbení na hřbet její ruky.

Mladá žena se na něj mile usmála a Severuse bodl nepochopitelný a zcela bezdůvodný osten žárlivosti, když si uvědomil, že jemu podobný úsměv nikdy nevěnuje. Raději odvrátil tvář.

„Já vás také, pane profesore. Doufám, že budu mít ještě někdy tu čest se s vámi setkat,“ trylkovala Hermiona a ten tam byl její zachmuřený obličej.

„To není zase tak velký problém. Občas přednáším na Yalské univerzitě, třeba se potkáme právě tam,“ usmál se na ni.

„Budu se těšit.“ Hermiona naznačila drobnou úklonou hlavy pozdrav a chtěla se vzdálit. Parker ji však ještě naposledy oslovil.

„Nevadilo by vám, kdybych si Severuse ještě na momentík půjčil? Potřeboval bych s ním ještě něco probrat,“ poznamenal téměř tajuplně.

Severus tázavě nadzvedl obočí.

„Jistě, že ne. Počkám venku.“ Poslední slova adresovala směrem k Severusovi a konečně se vydala k východu z kongresového centra.

Parker počkal, až bude Hermiona z doslechu a pak bodře chytil Severuse za loket.

„Severusi, víte, že se většinou příliš nestarám o druhé,“ odmlčel se a tázavě vzhlédl k mladšímu kouzelníku. Ten souhlasně přikývl, i když o tom měl své mínění. „Ale teď bych rád udělal výjimku. Chtěl bych, abyste věděl, že Hermiona je pro vás ta pravá a vy byste ji teď neměl nechat odejít,“ dokončil a upřeně se zahleděl na muže po svém boku.

„Ale jak-“

„Jak vím, že to není vaše skutečná přítelkyně? Severusi, zapomněl jste, že jsem také podobnou procedurou prošel na svém prvním kongresu. A i kdyby se mi včera při měsíčku nepokoušel jeden mladík vnutit myšlenku, že Hermiona je placená za to, že vám dělá doprovod, nic by to neovlivnilo. Tušil jsem to hned, když jsme se poprvé setkali. Ne, nebojte,“ zarazil Parker Severuse dřív, než stihl na svou obranu něco říci, „Hermiona hrála vše velmi přesvědčivě, ale problém byla láska, Severusi.“

„Láska? Asi vám nerozumím,“ zatvářil se mladší z mužů nechápavě.

„Ano, láska. V očích muže je velmi těžko postřehnutelná, zvláště když se jedná o muže, jako jste vy, který své city nedává najevo, ať jsou jakékoliv. Ale oči ženy jsou přímo okny do její duše. A zkušený muž jako já v nich umí číst. A v těch Hermioniných se zpočátku nic, co by nasvědčovalo zamilovanosti, jakou jste tady předváděli počátkem týdne, nenacházelo. Až později jsem v nich mohl zahlédnout víc, než jen obdiv k vám, Severusi. Ta mladá žena k vám chová v dnešní době velmi vzácný cit. A pokud mi budete teď tvrdit, že vy nic podobného necítíte, budete lhát nejen mně, ale i sám sobě.“

„Při vší úctě, pane profesore. Nedomnívám se, že je tohle vaše záležitost. A navíc jsem si jistý, že Hermiona je jen velmi dobrá herečka. Odvedla dobrou práci, za kterou dostala dobře zaplaceno. Nic víc, nic míň. Za pár minut se rozejdeme a už nebude nic, kvůli čemu bychom se měli znovu scházet,“ zakončil Severus důrazně.

„Jak myslíte, Severusi,“ pokýval Parker hlavou a jeho hlas posmutněl, „ale chci, abyste věděl jedno.“

„Poslouchám.“ Severus se zatvářil již mírně znechuceně. Tenhle rozhovor rozhodně nebyl to, co toužil zažít na závěr tohoto kongresu.

„Hermiona vás miluje,“ odtušil Parker a než stihl mladší muž cokoliv namítnout, vyrazil do salonku za svou ženou.

Severus se zaraženě díval za odcházejícím mužem. Mohl mluvit pravdu? Mohla k němu Hermiona... ale ne; Snape nedělej ze sebe hlupáka, napomenul sám sebe a zahnal vtíravé myšlenky. Se zachmuřeným výrazem se vydal ven z budovy.

Čekala na něj v odlehlé uličce hned vedle hotelu. Jediné viditelné zavazadlo, které měla, byla brašna, ve které, jak se domníval, přenášela ten zvláštní mudlovský stroj. Ostatní si už zřejmě úspěšně zmenšila. Když si byl jistý, že je nikdo nevidí, napodobil ji a své vlastní zavazadlo zmenšené na velikost krabičky od zápalek strčil do kapsy kabátu.

Oba dva najednou působili nesměle a nevěděli co říct. Pryč byla jejich suverenita a otrlost. Hermiona si nervózně pohrávala s klíči od svého bytu, které již měla připravené, a Severus měl ruce raději ponořené hluboko v kapsách.

„Ehm...děkuji za precizní odvedení vaší práce,“ promluvil nakonec první Severus.

„Nemáte zač. Jak jste poznamenal, je to moje práce.“

„Jistě. Tak tedy...asi se rozloučíme.“

„Asi ano,“ podotkla zamyšleně a konečně se mu odvážila podívat do očí.

On svůj pohled překvapeně sklopil. Nechtěl znovu oživovat své touhy.

Hermiona jeho gesto pochopila po svém. Chtěl to mít co nejdříve za sebou. Nestál o ni. Jak překvapivé, Hermiono, vynadala si v duchu.

„Přeji vám jen dobré. Ať se vám vše daří tak, jak si přejete. Sbohem,“ vyslovila poslední slovo, které tak moc vyslovit nechtěla.

Severus ji slyšel spíše jako by z dálky. Byl zahloubán do svých myšlenek. Hlavou mu vířila slova profesora Parkera a on si uvědomoval, že ten muž měl pravdu. Alespoň v tom, že lže sám sobě, když si namlouvá, že k ženě před sebou nic necítí. A on už nechtěl lhát. Už měl dost bytí ve lži. Copak si nemohl jednou v životě konečně dovolit pravdu? I kdyby byla krutější než všechny lži světa, musel to udělat.

„Hermiono!“ vyhrkl rychle a zmateně se rozhlížel kolem. Po jeho společnici zbyl jen zvířený prach.

Nestihl to. Už jí zřejmě nikdy nebude moci pohlédnout do očí, mluvit s ní a třeba jí i říci, že by jí rád dělal průvodce po krásách Francie. S nečitelným výrazem ve tváři a se slibem, že to takhle nenechá se i on přemístil.

Jakmile za sebou zavřela dveře svého bytu, švihnutím hůlky zvětšila svůj kufr a teprve potom si dovolila pustit slzy, které se jí draly z očí. Proč se musela zamilovat do člověka, který k ní nic necítí? Proč se musela zamilovat zrovna do něj? Po světě běhalo tolik mužů, kteří by jí byli hodni, ale její srdce si musí vybrat zrovna toho nedosažitelného. Se smutkem na tváři se svezla na pohovku a schoulila se do klubka. Věděla, že tady pomůže jen čas a doufala, že k ní bude milosrdný. S myšlenkou na muže s hlubokým pohledem usnula neklidným spánkem.

Severus se přemístil na bradavické pozemky a spíše pomaleji než svou obvyklou rychlou chůzí se vydal do svých komnat. Cestou narazil na několik studentů, kteří na něj koukali jako na zjevení. Očividně se jeho týdenní absence neobešla bez školních fám.

„Necivte na mě, pane Cornwelle,“ prskl na jednoho ze sedmáků, který si ho zkoumavě prohlížel. Měl toho právě dost. „A zavažte si tkaničky. Odečítám dvacet bodů Nebelvíru za to, že ohrožujete sebe, ale i ostatní svou nedbalostí,“ prskl naštvaně a zanechal za sebou sedmáka s otevřenou pusou.

Ať už byl Snape kdekoliv, očividně se vrátil ve skvělé formě, problesklo hlavou studentům, kteří byli svědky celé události.

Konečně za sebou zabouchl dveře svých komnat a úlevně se o ně zády opřel. Návrat do všedního života byl překvapivě těžší, než si představoval. Týden ve společnosti Hermiony mu ukázal, jaký život by mohl žít, kdyby nebyl stále zalezlý na hradě a to se mu nelíbilo. Nelíbilo se mu, že si tak snadno a rychle přivykl na její společnost.

Musel se zaměstnat, aby na ni nemyslel, jinak by se z toho dočista zbláznil. Několika mávnutími hůlkou doprovázenými téměř neslyšným mumláním si vybalil. Následně se převlékl a teprve v okamžiku, kdy se mu košile, kterou si ledabyle přetahoval přes hlavu, aniž by se obtěžoval s knoflíčky, zavadila o náplast na jeho čele, došlo mu, proč na něj studenti tak zírali. Snape s náplastí na čele, to musel být opravdu zajímavý pohled, zhodnotil s úšklebkem a dvěma prsty si přejel po ráně, kterou si dnes ráno způsobil. Že to neměl dělat, mu došlo ve chvíli, kdy si vybavil Hermioniny prsty, jak se o něj pečlivě starají.

„Tak a dost!“ Aniž by si to uvědomil, řekl ta slova na hlas.

Už musí konečně tu zatracenou slečnu Jsem-Dokonalá-Grangerovou dostat z hlavy. Rázně zasedl k hromadě esejí, které před svým odjezdem nestihl opravit. Tohle by ho minimálně do večera mělo zabavit.

Měl pravdu. Poslední pergamen odložil na hromadu opravených lehce před devátou večerní a tento pohyb byl doprovázen hlasitým protestem jeho žaludku. Až teď mu došlo, že Hermioně ráno sliboval snídani a nakonec se žádná nekonala. A to nemluvil ani o tom, že vypustil i oběd.

Sám nad sebou zavrtěl hlavou a zavolal si skřítka. Nechal si donést jídlo a urovnal opravené pergameny do rovného komínku. Navečeřel se a přemýšlel, co s načatým večerem. Číst se mu příliš nechtělo a dokonce neprahl ani po tom strávit nějaký čas ve své laboratoři. Raději se rozhodl pro sprchu a spánek.

Když ulehl do postele, přišla mu najednou nepatřičně prázdná. Je možné, že si na Hermioninu přítomnost zvykl natolik, že mu teď chyběl její klidný dech ozývající se z druhé strany postele? Takhle to dál nešlo! Rázně se překulil na druhý bok, aby neviděl prázdnou část matrace vedle sebe. Zítra musí něco udělat.

Prostě musí!

Veronika

13.08.2010 10:19:01

88.102.89.146

neděle 3. března 2024

19. Sobota (část druhá)

Žádné komentáře:

Okomentovat