Omlouvám se, že jsem tentokrát neodpovídala na vaše krásné komentáře, ale měla jsem a mám posledních několik dní docela jiné starosti, které bych s radostí přenechala někomu jinému. Pokusím se Vás už ale nezanedbávat. Snad mi to prominete.
Za betu děkuji Sáře.
Severus postával před domem, kde se včera rozloučil s Grangerovou a v neurčitých intervalech sledoval ciferník svých hodinek.
Tři hodiny a pět minut.
Rozhodl se zazvonit.
Reakce byla okamžitá. Ze dveří se jako velká voda začala hrnout jeho bývalá studentka a táhla za sebou prostorný kufr. A to ani nemluvil o hranaté brašně přes rameno a pestrobarevné kabelce.
Pevně semkl rty, přimhouřil oči na tu zavazadlovou lavinu a povytáhl obočí.
„Vy se chystáte po tom kongresu na Severní pól?“
„Ne. Proč?“ nepochopila hned Hermiona narážku na svá zavazadla.
„Protože s sebou máte na jeden týden víc věcí než Hagrid, když jel o prázdninách za madame Maxime. A to ani nemluvím o faktu, že jste asi zapomněla, jak se drží hůlka. Jinak by vás jistě napadlo svá zavazadla zmenšit na velikost vhodnou k bezproblémové manipulaci.“
„Nelíbí se mi váš tón,“ upozornila ho Hermiona, bojovně si založila ruce v bok a mírně zaklonila hlavu. I přes vysoké podpatky to musela udělat, pokud mu chtěla zpříma pohlédnout do očí.
„Mě se zase nelíbí vaše zavazadla,“ ušklíbl se. „A protože se s vámi nehodlám dohadovat na téma: Zapomněla jsem kouzlit, s dovolením vám je zmenším sám,“ dořekl a vytáhl hůlku.
„Ne!“ vykřikla Hermiona a obranně se postavila bokem před svůj kufr.
„Vy tam pašujete něco živého?“ podivil se její reakci.
„To ne, kufr mi zmenšit můžete, ale brašnu bych raději ponechala v původní velikosti. Beru si s sebou notebook a nerada bych, aby na něj mělo zmenšení nějaký vliv, je to mudlovský přístroj. Nemuselo by to dopadnout dobře,“ vysvětlila své pohnutky.
„Sice jsem z vašeho výkladu nepostřehl, co přesně to s sebou táhnete, ale raději to ani nechci vědět,“ zakroutil Severus pochybovačně hlavou. Neznatelným švihnutím zmenšil Hermionin kufr na velikost krabičky od sirek a následně si ho dal do kapsy k tomu svému.
„Díky, já vám pak klidně ukážu jak notebook funguje, je to skvělá věc, pomáhá mi při studiu a-“
„Slečno Grangerová, pletete si mě s Arthurem. Mě mudlovské věci nezajímají. A teď už pojďte,“ natáhl k ní ruku.
Na malý okamžik Hermiona zaváhala. Ale stačil jeden netrpělivý pohled a svou ruku vložila do té jeho. A pak už jen nepříjemný pocit sevřeného žaludku a chvilková nevolnost.
„Jste v pořádku?“ ujišťoval se Severus.
Hermiona jen kývla na souhlas a on, aniž by její ruku pustil, ji táhl z postranní uličky k rušné silnici. Až když chtěl mávnout na taxikáře, uvědomil si, že jí neustále svíral levici. Jakmile nasedli to taxíku, rozhostilo se mezi nimi trapné ticho. Prolomila ho teprve Hermiona.
„Je to daleko?“
„Pár bloků,“ odvětil a protože Hermionu už nenapadlo nic jiného, na co by se mohla zeptat a vypadalo by to nenuceně, raději přijala jízdu za ticha.
Do kongresového centra, kde byli i ubytovaní, se dostali mlčky. Severus jen něco prohodil s taxikářem, ale protože Hermiona neuměla francouzsky, neměla ani tušení, co to bylo. Předpokládala, že se Snape vzmohl na nějakou zdvořilostní frázi.
Víc o tom nepřemýšlela, protože to už vcházeli do rušné haly obrovské budovy. Jejich kroky vedly k recepci. Jen po cestě pokynul Severus několika známým na pozdrav.
„Severus Snape,“ sdělil své jméno recepčnímu a čekal na vydání klíče. V ten moment si uvědomil, že opět opomněl Grangerovou uvědomit o faktu, že budou sdílet jeden pokoj. Nevadí, za chvíli už to bude vědět. Jen doufal, že zachová chladnou hlavu a seřve ho pokud možno až na pokoji.
„Jistě, pane,“ dostalo se mu odpovědi od recepčního.
Ze strany Hermiony přišla němá otázka v očích a výraz říkající: Tohle mi budete muset vysvětlit. Severus jen neznatelně zavrtěl hlavou v náznaku, ať si námitky nechá na chvíli, až budou sami. Hermiona ho poslechla. Ale jen do okamžiku dokud nebyli ve výtahu.
„My máme jen jeden pokoj?!“ vylítla na něj okamžitě.
„Ano. To partneři většinou mívají,“ usadil ji.
„Ale my nejsme partneři!“
„Jenže vy zapomínáte, že jste placená za to, aby to tak vypadalo!“
„Fajn, zvětšíme pokoj a přikouzlím si tam druhou postel,“ kapitulovala.
„Tak to asi nepřikouzlíte,“ podotkl pochybovačně, jako by věděl něco víc, něž věděla ona.
„A to jako proč?!“
„Protože tahle budova je chráněná proti používání kouzel druhé a třetí třídy.“
„Vy si děláte legraci,“ zírala na něj nevěřícně.
„Nedělám, slečno Grangerová. Jsou k tomu dva důvody. První spočívá v tom, že tak velká koncentrace kouzelníků na jednom místě by mohla vyvolat divné pocity u mudlů. Magii, která je nám přirozená, my ani jiní kouzelníci nevnímáme. Mudlové to však cítí jinak. To za prvé. A za druhé. Je to hlavně opatření proti útoku na členy kongresu. Po celou dobu se bude v budově nacházet zhruba dvě stě kouzelníků a jejich partnerek. Dovedete si představit, jak lehké by bylo jejich zabití? Budova je chráněna zvenku i z vnitřku. Je to opatření ministerstva kouzel. A i když je definitivně po pádu Temného pána, stále by se celá kouzelnická společnost měla mít na pozoru před jemu podobnými fanatiky,“ zakončil.
„To je výborné!“ rozhodila Hermiona beznadějně rukama. „Takže to jediné, co si tady můžu vykouzlit, je Lumos a kdybyste mi zamkl dveře před nosem, tak by mi tenhle barák dovolil ještě Alohomoru.“
„Nebuďte tak skeptická. Pro většinu kouzelníků je to řekněme netypické, ale i tak se to dá vydržet. Ostatně do kouzel první kategorie nepatří jen ta dvě vámi zmiňovaná kouzla.“
„Máte pravdu, o kouzla tu zase tak nejde. Jsem z mudlovského světa zvyklá žít bez nich. Ale dost mi vadí fakt, že máme na pokoji jen jednu postel,“ soptila dál.
„Tak s tím se budete muset smířit. Vzhledem k tomu, co jsem vám právě řekl, můžete zapomenout na rozšiřující kouzla, ale i na pokročilé přeměňování. Je mi líto. Budeme si muset střihnout o to, kdo bude spát na pohovce,“ ušklíbl se.
„Tak to ani omylem. Prostě si necháme přinést ještě jednu postel,“ prohlásila po chvíli přemýšlení Hermiona vítězoslavně.
„Ano? A jak to hodláte vysvětlit? Partneři, kteří spí odděleně?“
„Jednoduše. Jste dřívější ročník. A protože jste ze staré školy, trváte na celibátu před svatbou,“ ušklíbla se.
„Grangerová, nedělejte ze mě současníka krále Artuše! Nebylo mi ještě ani čtyřicet!“ nechal se zcela bezdůvodně vyprovokovat.“
„Vážně? Hm, muž ve středních letech, vzdělaný, inteligentní,... Jednoduše dokonalá partie,“ prohodila koketně až ho zamrazilo. „Ale já s vámi spát v jedné posteli nebudu!“ vyhrkla nakonec zlostně.
Severus se zamračil.
„Tak si lehněte na zem. A nebo taky nemusíte spát vůbec!“
Hermiona se rozhodla pomlčet. Bylo evidentní, že Snapea na pohovku nedostane. Nevadí, vymyslí něco jiného. Ale prozatím to pustila z hlavy. Měla na přemýšlení dost času a navíc se musela držet své role.
Severus jí galantně podržel dveře do jejich pokoje a následně zvětšil její i svůj kufr. Na obyčejné Finite byla pravidla naštěstí krátká.
„Máme dvacet minut do zahájení. Půjdeme dolů, nebo si chcete nejdřív vybalit?“
„Ráda bych se převlékla do něčeho formálnějšího.“
Severus si ji změřil zkoumavým pohledem. Netušil, co může být formálnějšího než černý kalhotový kostýmek, který měla na sobě, ale raději to nekomentoval.
„Dobrá, sejdeme se dole. Po zahájení bude společenská večeře. Jen abyste s tím počítala. Zhruba v devět by pak měl být ukončen ten oficiální program na dnešek.“
Odpověděla mu zamumláním, ale to on už zavíral dveře jejich pokoje a mířil vyhledat profesora Parkera. Hermiona si v rychlosti vybalila to nejnutnější. Přemýšlela, co na sebe. Nakonec se rozhodla pro jednoduché zelené pouzdrové šaty nad kolena s černou mašlí v pase. K tomu univerzální černé sametové lodičky a černou kabelku. Vlasy si přečesala a jak jen to bylo možné sčesala je dozadu. Jejich tvar pak pojistila lakem na vlasy a účes dotvořila tenkou černou čelenkou, kterou si do vlasů připevnila.
V momentě, kdy sjížděla výtahem dolů, měla právě tak akorát čas najít Snapea.
Žádné komentáře:
Okomentovat