Kapitola věnovaná Claire, která po Elze převzala "betařské" žezlo. Díky moc!
Beta: Claire
Když se ve čtvrtek večer Severus zajímal, zda přijde Hermiona následující den, musela zvolit zápornou odpověď. Měl být pátek a ona podvědomě tušila, že by ji Mark mohl někam pozvat. Nebyla zase tak optimistická, jak by se podle jejího uvažování dalo předpokládat, ale na základě Markovy přímočarosti a víc než ochoty s ní flirtovat tušila, že ji nenechá z laboratoře jen tak odejít. Nemýlila se.
Za dobu, co pracovala pod nepříliš důsledným dohledem Deverova asistenta, Mark se v laboratoři vyskytl hned několikrát. Nejdřív se jen mihl kolem, když sháněl destilovanou vodu, poté mu zase nějakým záhadným způsobem zmizel ethanol (lehce se o ni otřel, když si vypůjčoval ten z jejího stolu) a posléze se objevil naposledy, sháněje se pro změnu po filtračním papíře. Bylo vtipné sledovat, jak zaskočenému asistentovi vysvětluje, že opravdu všude na patře tenhle nezbytný kousek celulózy chybí. Hermiona na sebe nechala po očku mrknout a s uchechtnutím pohlédla na jeho mizejícího záda. Tohle se vyvíjelo víc než zajímavě. Pro ni.
Za tabulemi skla, které v laboratoři plně nahrazovaly zeď a díky nimž do laboratoře i v zimních měsících pronikalo více světla než do místností s obyčejnými vsazenými okny, se na město snesl soumrak. Hermiona ze zvyku zkontrolovala čas a přesně v devatenáct hodiny vložila do sušárny dnešní pečlivě syntetizované vzorky. Díky značnému podílu vlhkosti se nemusela bát nechat je v zapnutém přístroji celou noc sušit při příjemných čtyřiceti pěti stupních Celsia (vyšší teplota by je nenávratně rozložila), aby si je mohla zítra ráno vyzvednout a uložit k dalšímu zkoumání v průběhu příštího pátku. Ještě jednou připomněla Dereckovi, aby sušárnu nevypínal a spokojeně pověsila svůj laboratorní plášť na jeden z mnoha háčků u dveří.
Mávla na pozdrav asistentovi a s kabelkou přes rameno a kabátem v ruce zamířila na toaletu, kde si poupravila rozcuchané vlasy, po marném pokusu o dokonalé rozčesání je alespoň zlehka natupírovala, aby držely tvar. Řasenkou zvýraznila svůj pohled a rty obohatila vrstvičkou průhledného lesku. Spokojeně na sebe mrkla do zrcadla, přehodila si přes ramena kabát a vyšla na chodbu. Neušlo jí, že dveře Markovy pracovny jsou dnes otevřené a dovolila si usoudit, že je to poprvé, co se s tímto netypickým úkazem setkala. S úsměvem na rtech a pohledem nevzrušeně upřeným před sebe prošla kolem. Její úsměv se rozšířil, když za sebou uslyšela spěšné zamykání vzápětí nahrazené rychlými kroky.
„Ahoj, Hermiono, to je náhoda, taky už jsem to dnes zabalil,“ sdělil jí a znělo to přesvědčivě. Skoro.
Dívka raději nekomentovala tu překvapivou náhodu, která je svedla při odchodu dohromady. Zaujal ji způsob oslovení.
„Dobrý den, Marku. Měla jsem za to, že jsme naposledy skončili u vykání,“ připomněla mu, ale úsměv na její tváři dával tušit, že svou výtku nemyslí příliš vážně.
„A proto jsem usoudil, že bychom mohli lehce pokročit, ale pokud vám to vadí...“ stáhl se muž obezřetně. Neměl v plánu ji vyplašit.
Přimhouřila oči a za chůze si ho přeměřila. Byl to kus chlapa, o tom žádná. Mohlo mu být kolem pětatřiceti, jeho sportovní postava ji převyšovala o hlavu a za všech okolností působil nebývale sebevědomě. Hnědé vlasy měl sestříhané do slušivého krátkého pánského sestřihu, tvář částečně zahalenou pod upraveným strništěm, které při líbání neočekávaně tolik neškrábalo – jak se nedávno sama přesvědčila. Jeho poměrně strohé a ostré obličejové rysy zjemňovaly oči barvy hořké čokolády a hlavně – jeho levý prsteníček nenesl známky po zlatém kroužku.
„Myslím, že ne,“ odvětila dodatečně.
„Skvělé, zřejmě jste se rozhodla mě dnes vzít na milost, tak by mi mohlo projít i pozvání na večeři,“ zariskoval okamžitě.
Znovu po něm hodila letmým pohledem, ale tentokrát přidala i úsměv.
„To by mohlo,“ souhlasila a zbytek večera přenechala jeho režii. A že se Mark činil.
Tak trochu očekávala, že nakonec skončí u některého z četných stánků nabízejících kebab nebo burrito, ne že by proti tomu něco měla. Pokud bylo rande příjemné, bylo jí vcelku jedno, zda sedí v restauraci, která má tři michelinské hvězdy, nebo na lavičce v parku s hot dogem v ubrousku. Mark byl nejspíš samé překvapení, protože ji zavedl do Vanilla Black – vegetariánské restaurace poblíž Chancery Lane.
„Doufám, že nemáš nic proti?“ zeptal se opatrně, když jí přidržoval dveře, aby mohla pohodlně vejít.
Hermiona zavrtěla hlavou. Sice jí nedělal vrásky ani krvavý steak, ovšem neměla problém respektovat jiný pohled na věc. Nakonec, proč ne? Zeptala se sebe sama v duchu a s myšlenkou na to, že výhonky nějakých mladých stromků jim snad nenaservírují, vešla. A byla příjemně překvapena. Nakonec si z nepřeberné nabídky vybrala, stejně jako Mark, zapékanou brokolici s tofu přelitou sýrovou omáčkou a kdyby to nebylo na výsost neslušné, mlaskala by blahem. A když jí následně Mark, i přes chabé protesty, objednal zmrzlinový pohár sestávající z vanilkové zmrzliny a horkého ovoce, její chuťové pohárky zažívaly malý orgasmus.
Během jídla příliš nemluvili, proto když číšník odnesl poslední použitý talíř z jejich stolu a zůstaly jen sklenky s vínem, Mark se ujal slova.
„Chutnalo?“ zeptal se zvědavě. Jak mohl soudit z počátečního skeptického pohledu, když dívka pochopila, jakého druhu je jím vybraná restaurace, zřejmě s tímto jídlem zkušenosti neměla.
„Výborné,“ vydechla přejedeně. „Přiznám se, vždycky jsem si vegetariány představovala jako mučedníky s kořínky k večeři, ale bylo to vážné skvělé,“ připustila.
„Jsem rád, že mi nedáš košem jen pro to, že neuctívám flákotu masa,“ zasmál se tlumeně.
„Neodsuzuju lidi za jejich přesvědčení, i když připouštím, pokud jsi zapřísáhlý satanista nebo vyznavač voodoo, asi by to neklapalo,“ pokrčila nos.
Znovu se zvonivě zasmál. Hermioně se ten zvuk líbil a jeho společnost se jí zamlouvala zase o něco víc.
Jejich hovor se nenásilně stočil na školu a Hermioninu závěrečnou práci. Jak se dozvěděla, Mark ji bude pouze schvalovat – posudek a její následné komplexní zhodnocení pak bude provádět někdo jiný, stejně tak komise, před níž bude muset obhájit své závěry, bude složena z jiných pedagogů.
Ačkoliv o tom věděla jen okrajově a tak byla ráda za objasnění detailů, nemohla se zbavit pocitu, že jí to všechno vykládá hlavně proto, aby bylo jasné, že případný románek by ničemu neškodil. Jinak řečeno, nejednalo by se o střet zájmů, protože on její úspěch či neúspěch nemůže nijak ovlivnit. Musela přiznat, že tomu byla ráda. Mark se jí zamlouval čím dál víc a nebránila by se, kdyby byli víc než jen přátelé, ale na takové myšlenky bylo ještě dost času, usoudila a sledovala, jak muž naproti ní elegantním pohybem vyňal ze své peněženky mudlovskou kreditní kartu a podal ji číšníkovi, který po jasném gestu přispěchal s přenosným terminálem.
Když vyšli na ulici do jasné noci, Hermiona si přitáhla kabát těsněji k tělu a zalitovala, že si odpoledne nevzala šálu. Konec listopadu způsobil, že večery a noci byly výrazně chladnější než dny a bylo otázkou času, kdy zima naplno propukne. Jen na to pomyslela, snesla se k zemi první vločka. Za ní další a během chvilky lehce sněžilo. Byla si jistá, že to do rána nevydrží, ale i kdyby ano, nevadilo by jí to. Měla sníh ráda.
„Přemístíme se?“ zeptal se jí, když postřehl, že se zimomřivě zatřásla.
„Asi by to bylo nejlepší, nebydlím nejblíž,“ přisvědčila.
„Jestli bydlíš poblíž té uličky, jak jsme se srazili, tak si troufnu tvrdit, že je to pořádná štreka,“ zhodnotil a po chvilkovém váhání ji vzal za prokřehlou ruku. Vydržel její překvapený pohled a pak se opět vytasil s jedním ze svých okouzlujících úsměvů.
„Aspoň tě malinko zahřeju,“ mrkl na ni.
Hermiona se mu ze sevření nevytrhla, naopak spokojeně vykročila směrem, který vybral ke hledání zapadlé uličky vhodné k nenápadnému přemístění. Když takovou po pár minutách našli, nebránila se ani tehdy, když ji pevně objal a oba je přemístil na zamýšlené místo.
Překonala chvilkovou nevolnost, kterou měla za následek nedávná bohatá večeře v kombinaci s přemístěním a pokusila se vymanit z jeho sevření, které nečekaně nepovolovalo ani teď, chvíli po přemístění.
Zvedla k němu hlavu, aby zjistila, co se děje a setkala se s hlubokým pohledem tmavých očí. Očí, které se blížily. Jako ve snách ucítila, že jednu ruku přesunul na její zátylek a pomalu si ji přitahoval k polibku. Sama ho objala bez většího přemýšlení kolem krku a nechala se něžně políbit. Strniště ji rozverně poškrábalo na tváři, ale v momentě, kdy jí vklouzl jazykem do pootevřených úst, bylo i tohle zapomenuto a zůstal jen opojný pocit z líbání. A že v tom byl doktor Dever zatraceně dobrý!
Proto ji mírně zaskočilo, když ucítila, jak se od ní odtahuje – ačkoliv se to dalo klasifikovat jako neochotné, stejně to udělal poměrně nesmlouvavě.
„Stalo se něco?“ zeptala se podezřívavě, protože na jeho tváři zaznamenala provinilý výraz.
„Musím ti něco říct a asi jsem to měl udělat už dřív, ale nechtěl jsem, abys mě hned poslala do kytek,“ připustil a se skousnutým rtem se na ni zahleděl.
Zkoumavě zvedla pravé obočí. „O co jde?“ přešla k věci.
„Hermiono, slib, že mě vyslechneš a nevezmeš hned do zaječích,“ zatvářil se prosebně, což ji malinko obměkčilo a donutilo ji to usmát se.
„Děláš, jako by ses mi chtěl svěřit s kariérou sériového vraha,“ pošťouchla ho a čekala, co z něj vyleze.
„Víš, já...“ odmlčel se a na okamžik pevně semkl víčka, „jsem ženatý.“
Hermiona zalapala po dechu, pak se v duchu otitulovala několika nepříliš slušnými jmény, vytrhla mu ruku ze sevření jeho dlaně a následně chtěla zmizet, aby neudělala za pomoci hůlky z milého doktora dva malé do školky. Přesně v tomhle pořadí.
„Hermiono, slíbilas-“
Co slíbila, jí připomenout nestačil, protože mu skočila do řeči: „Zatraceně, tos to nemohl říct dřív?“ prskla podrážděně. „Máš štěstí, vážně velké štěstí, že jsme spolu nic neměli, asi bych tě na místě zabila,“ řekla rozzlobeně a rozhodně to znělo věrohodně.
„Nech mě domluvit, prosím,“ požádal jí pokorně s výrazem roztomilého štěněte.
Odmítavě zavrtěla hlavou a zhluboka se nadechla.
„Fajn,“ kapitulovala po chvíli.
„Sice jsem ženatý,“ při tom slově se Hermiona mírně ošila, „ale ne dvakrát šťastně. S manželkou se rozvádíme a žijeme odděleně. Nemáme ani děti, určitě to bude jen otázka času, tak jen... zkus mi dát ještě šanci,“ požádal ji prosebně.
Kdyby Hermiona nebyla zaslepena nastalou situací, jistě by jí neušlo, že se vše jevilo až moc samozřejmě. Takhle na něj jen nedůvěřivě pohlédla a dlouhou chvíli váhala, zda znovu nabízenou dlaň přijmout. Po nekonečné době, kdy už i Mark začínal pochybovat o svém úspěchu a plánoval, že to zabalí, mu pomalu podala ruku. Muž si ji znovu přitáhl do náruče a pevně objal.
„Díky,“ řekl prostě.
„Nelíbí se mi to,“ odvětila upřímně, „ale jsem ochotná počkat,“ připustila.
„Díky, Hermiono,“ zopakoval a dodal: „Co kdybychom mezitím zapracovali na vzájemném poznávání?“
„Tím myslíš konkrétně co?“ zeptala se ostražitě.
„Zítřejší odpolední procházku parkem?“ nadhodil.
Chvíli nad nabídkou váhala. Ne, vážně se jí nelíbil fakt, že opět skončila se ženáčem, ale mráčky objevivší se při té novince rozháněla skutečnost, že za pár dní nebo týdnů by z Marka mohl být zase svobodný muž. A zahodit tuhle příležitost jen kvůli své netrpělivosti se jí nezamlouvalo. Příliš nevnímala vnitřní hlas, který jí varovně něco našeptával, a souhlasně kývla.
„Vyzvedneš mě?“ zeptala se místo odpovědi.
Mark se na ni zářivě usmál.
„Bydlím támhle v tom domě,“ upřesnila a spolu s ním vyhlédla z jejich úkrytu, aby mu mohla ukázat, který z domů má na mysli.
„Dobře, stavím se pro tebe ve tři, ok?“
„Budu se těšit,“ řekla a rozpustile mu vlepila školáckou pusu. Pak se bez ohlédnutí rozešla domů s úvahami, co zítřek přinese, a jak tak nad tím přemýšlela, došla k závěru, že minimálně její sova přinese Snapeovi dopis se sdělením, aby na ni v sobotu večer nečekal.
Žádné komentáře:
Okomentovat