Nevěděla, co ji ze spánku vytrhlo dřív, zda zimní sluneční paprsky nebývalé intenzity nebo bolest hlavy. Kladívka permoníků vytrvale bubnovala do spánků a ve vyschlých ústech zaznamenala pachuť žaludečních šťáv. Včera se musela pořádně zřídit. Hlavou jí prolétla myšlenka na nový koberec v předsíni. Snad ho nepokřtila... Myšlenka na koberec v jejím bytě vyvolala v momentálně úplně vymyté mozkovně další asociace. Největší pozornosti se dožadovala ta, která chtěla zjistit, jak se vlastně dostala domů.
Matně jí prolétlo myslí, že odešla do baru někoho ulovit, je tedy možné, že se zadařilo. To nezjistí dřív, než se jí podaří trochu vzpamatovat, což se samo o sobě jevilo jako hodně bolestivý proces.
Se stále zavřenýma očima se pokusila odvrátit hlavu od nepříjemně dotírajících paprsků. Po velkém přemáhání se jí povedlo otočit obličej na druhou stranu, ale z okoralých úst jí uniklo tiché zasténání.
Severuse vytrhl ze čtení bolestný povzdech. Zpoza knihy zkontroloval stav slečny Grangerové, který se jevil být ve fázi probouzení. Stáhl koutky rtů do škodolibého úšklebku a záložkou zajistil stránku tam, kde přestal.
„Dobré ránko, Hermiono,“ popřál jí rozverně, vychutnávaje si strnulost, když poznala jeho hlas.
„Ach,“ uniklo jí. Hlas svého konzultanta poznala bezpečně, a to, že byl v jejím bytě, nevěstilo nic dobrého. U Merlinovy bradky, včera asi vyváděla víc, než si myslela. Pomalu rozlepila jedno oko a bez dalších zbytečných pohybů se podívala směrem, odkud přišel jeho hlas.
Nemýlila se. Seděl tam v křesle, nohu přes nohu, jako pán celé situace. Její indisponovaná mysl už jí nedovedla k přemítání o tom, že ona v ložnici žádnou židli nemá, když se ochraptěle ptala: „Co tady děláte?“
Uchechtl se. „Já tady už nějaký ten rok bydlím,“ odpověděl s neskrývaným pobavením.
„Já jsem u vás?“ vyhrkla překotně a v návalu překvapení se pokusila posadit. Se zaúpěním padla zpátky na polštář.
„Ano, lehce po druhé v noci jste mě poctila svou opilou přítomností.“
Odpovědí byl jen její povzdech. Pokusila se narovnat a co nejrychleji se dát do pořádku, ale tupá bolest hlavy nepolevovala. Navíc cítila nepříjemné chvění kolem žaludku signalizující, že by mohlo dojít k nedobrovolnému uvolnění včerejší večeře.
Sledoval její marné pokusy o zázračné zotavení, a když povědomě zezelenala, rozhodl se zakročit. Vstal, aby se mohl přesunout vedle ní na postel. Bez řečí vklouzl levou rukou na zátylek a mírně jí nadzvedl hlavu, aby se Hermioně lektvar na kocovinu, který připravil na noční stolek, lépe polykal.
„Pokuste se vypít to všechno,“ doporučil a opatrně jí přiložil lahvičku ke rtům.
Nevzdorovala a ani se nepokoušela čichem identifikovat obsah. Po prvním doušku se otřásla a rty zkřivila odporem.
„Je to nechutné, já vím, ale pomůže vám to.“
Útrpně na něj pohlédla a se značným sebezapřením do sebe za jeho pomoci dostala veškerý obsah flakónku. S úlevou zaznamenala, že se žaludek zklidnil a cítila se malinko lépe. Jen kdyby ta hlava tak nebolela...
Opatrně vyprostil prsty ze zacuchaných vlasů a několik vteřin si dovolil shlížet na její oddychující tvář se zavřenýma očima a vlasy rozprostřenými po polštáři. Vypadala zranitelně a křehce a...
„Lepší?“ zeptal se, když i jemu samotnému přišlo zírání na ni nepatřičné.
Kývla. „Ale hlava bolí pořád příšerně.“
„Na to vám za chvíli připravím šumivý aspirin. Ten se mi osvědčil v těchto případech s lektvarem na kocovinu jako optimální řešení,“ ujistil ji.
„Děkuju.“
Přikývl na znamení, že to nestojí za řeč. Jeho triumfální chvilka měla teprve přijít.
„Vyváděla jsem hodně?“ zeptala se po chvíli a v jejím hlase vycítil paniku z toho, že neví, co se událo.
„Ne, myslím, že zase tolik ne,“ pokrčil jako by nic rameny a vychutnal si uvolnění vystřídavší napětí v její tváří. „Když pominu, že jste mi poskytla poměrně podrobný obrázek o svém mizerném sexuálním životě a pozvracela mě, tak se jednalo o rozhovor na úrovni,“ řekl klidně. „Ach ano, ještě jsem vlastně zapomněl...“ prsty si poklepal na rty a pohledem se ujistil o tom, že ho Hermiona sleduje s pusou dokořán. „Také jste mě poměrně aktivně sváděla,“ dodal jen tak mimochodem.
„To ne,“ uniklo jí zasténání a v návalu studu si hlavu schovala pod přikrývku. Ovšem jen do té doby, než... „Pane Bože, já jsem nahá!“ ozvalo se zděšeně pod peřinou.
„Hmm,“ zavrněl klidně. Tohle si jeho škodolibé já náramně užívalo.
„Ale jak... chci říct... nebyla moje opilecká snaha úspěšná, že ne?“
„Hermiono,“ pokusil se na ni podívat, ale stále byla schovaná pod dekou, tak alespoň použil tón, jakým přesvědčoval dvojčata o tom, že jít spát je mnohem lepší nápad než demolovat obývací pokoj, „vypadám jako někdo, kdo využije situaci, když se mu na zápraží objeví opilá studentka?“
„Ne-e,“ ozvalo se po chvíli váhavé pípnutí. No aspoň že tak, blesklo mu hlavou. „Ale-“
„Jste svlečená proto, že jsem o to požádal skřítku. Odér linoucí se z vašeho úboru nebyl dvakrát lichotivý,“ objasnil jí konečně. „To, zda jste na sobě původně měla nějaké prádlo nebo ne už já nemohl ovlivnit. Ani jsem se vás nedotkl.“ Pokusil se, aby to znělo přesvědčivě a raději vynechal pasáž osahávání při hledání její hůlky a poměrně blízký kontakt, když ji dostával do postele.
Hermiona se mírně uklidnila, zvlášť když zaznamenala titěrné kalhotky a matně si vybavila, že podprsenku včera jaksi vynechala.
„Vylezte,“ požádal jí.
„Já se strašně stydím,“ ozvala se. „Vážně strašně moc a omlouvám se za problémy, které jsem vám způsobila a-“
„Omluva se přijímá. Nakonec... byla jste docela legrační,“ uchechtl se při vzpomínce na její řečnické výlevy. „No tak,“ zvýšil trochu hlas, když se přikrývka nepohnula ani o píď. Ozval se jen další tlumený zoufalý povzdech.
„Vylezte, nejste žádný pštros,“ řekl a zatahal za cíp pokrývky. Za okamžik slavil úspěch. Vyhlédla. Na tváři měla zkroušený výraz a v očích zaznamenal popraskané cévky. Nevypadala dvakrát k světu, a když začala natahovat, zamračil se na ni.
„Opovažte se rozbrečet,“ zavrčel výhružně.
„Když mě to vážně straš-šně mrz-zí,“ nabírala.
„Ženská praštěná, když nejde o život, jde o-“ zarazil se, nechtěl být hrubý. „Nejde o nic,“ uzavřel. „Vylezte, běžte se zkulturnit, připravím ten aspirin a pak hurá domů dospat to, jasné?“ podíval se na ni zpytavě, aby se ujistil, že jeho instrukce poslouchá. „Do koupelny vám skřítka připravila vyčištěné šaty, hůlku máte tady,“ poukázal na noční stolek, „a já vám donesu ručník, tak šup,“ vyháněl jí z postele. Až poté si uvědomil, že by měl vypadnout první, vzhledem k tomu, co na sobě měla. Tedy spíš neměla.
Zvedl se. Když byl u dveří, zaslechl za sebou slabé kuňknutí.
„A dvojčata?“
Pochopil okamžitě, co tím myslí a potěšilo ho, že se zajímá o to, aby děti nepřišly do kontaktu s její opicí.
„Jsou na zahradě. Přes noc napadl sníh, takže se na chvíli zabaví,“ ujistil ji o tom, že celé patro bude zanedlouho jen její a opustil pokoj, aby mohl dojít pro slibovaný ručník.
Počkala, až odejde a pak se konečně zoufalstvím rozbrečela. Jestli vážně předváděla jen zlomek toho, co jí Snape vylíčil, musela to být přímo katastrofa. A ona rozhodně nepochybovala o tom, že jí nelhal ani v jednom jediném bodě. Cítila se mizerně po tom všem, co se teď ve vzpomínkách dralo na povrch. Pan Mark Úžasný a Ženatý, pak zoufale marné snahy o nabalení nějakého týpka v baru a nakonec pořádná ostuda před Severusem. Alespoň že na to si nevzpomínala, asi by se propadla hluboko pod zem.
S povzdechem a trochu nemotorně se vyhrabala z postele. S nemalou námahou stáhla prostěradlo, do kterého se zahalila a vydala se do koupelny. Severus měl pravdu, šaty měla připravené na ramínku v koupelně. Díky květinové vůni nebylo pochyb, že si je vzala do parády Rox a uvedla je do původního stavu. Jak se tak rozhlížela, usoudila, že slibovaný ručník zatím nedorazil, protože na sušáku byly přítomny pouze barevné dětské ručníky a jeden tmavě modrý Severusův. S pokrčením ramen ze sebe shodila to málo, co ji zahalovalo, a vlezla si do sprchového koutu, aby ze sebe smyla hříchy dnešní noci.
Když přišel do ložnice pro ručník, nikdy by ho nenapadlo, že jakmile otevře prádelník, donutí ho to k zamyšlení. Automaticky sáhl po úhledné kupičce těch světle oranžových, ale najednou to nedokázal. To, že by měl zapůjčit ručník, který patříval Anně, pro něj bylo jako podvod, nevěra. Necítil se dvakrát dobře. Většinu věcí, které mu způsobovaly bolestné vzpomínky na ženu, podrobil selekci, ale pořád tu byly takové drobné připomínky v podobě ručníků nebo společné rodinné fotografie na nočním stolku, jichž se zbavit nedokázal. A najednou by měl dát Annin ručník Hermioně? Ne, nedokázal by to. Natáhl se pro jeden ze svých, převážně modrých a černých. Zaváhal. „Promiň, Anno. Musím se přes to konečně přenést,“ zamumlal do ticha své ložnice a definitivně vzal ten broskvový.
Už po druhé zaklepal, ale Hermiona zřejmě přes tekoucí vodu neslyšela. Potichu se protáhl do nevelké místnosti s úmyslem odložit ručník na věšák a okamžitě vycouvat. Jeho plán byl jednoduchý a nenesl s sebou zdánlivě žádná rizika, ovšem to by nesmělo být mléčné sklo kolem sprchového koutu neznatelně, ale přece jen trochu transparentní...
Původně o něj jen letmo zavadil pohledem, ale když za ním rozeznal matné křivky své studentky, nebyl sto se okamžitě vypařit. Ať chtěl nebo ne, byl pořád jen obyčejný chlap s chlapskými potřebami, v jehož koupelně, potažmo pod sprchou, se momentálně nacházelo nahé mladé žádoucí tělo, které se ho dnes v noci pokusilo svést. Jako by nedávná rozvaha nad ručníkem vůbec neexistovala, myslí mu prolétla vzrušující představa, ve které tak jak je, oblečený a v pantoflích, vpadne pod tekoucí vodu k Hermioně a vyplní její noční požadavky.
U Merlinových fuseklí, zaklel v duchu a nejraději by si nafackoval za své stupidní nápady. To může napadnout jenom chlapa v jeho věku, který od smrti své ženy neměl sex. A kterého dnes ve snech pronásledovala již zmiňovaná dáma, připomněl mu škodolibý hlásek. Zavrtěl nad sebou hlavou a nezpozorován vyklidil minové pole, protože v to by se koupelna změnila, kdyby jeho studentka zjistila, že ji špehoval.
Zavřela přívod vody, vyždímala z mokrých vlasů přebytečnou vodu a odsunula skleněnou zástěnu na stranu. V koupelně za tu dobu přibyl žádoucí prvek, který tu předtím nebyl. Hermiona se po něm natáhla a do měkkého a jemného ručníku zabořila obličej, aby jí příjemná broskvová vůně zašimrala v nose. Vtom se zarazila a otevřela oči, přesvědčujíc sama sebe, že se nespletla. A opravdu – dívala se na ručník světle oranžové barvy, který musel patřit Severusově ženě. Ne že by měla tak dobré dedukční schopnosti, ale i v kocovinovém stavu si byla jistá, že žádný z jeho ručníků není obdobné barvy. Z neznámého důvodu ji to potěšilo, protože to znamenalo jeho důvěru v ni. A taky to, že se přes smrt ženy snad přenesl, což by mu mohlo usnadnit splnit požadavek dvojčat. Najednou jí blesklo hlavou, že jedna kandidátka by tu vlastně byla. Pokud si dobře vzpomínala, byla to Nathalie. No jo, ale dneska po ní nebylo ani památky, což se jevilo zvláštně, když si vybavila scénku, které byla nuceným svědkem. Bude se na to Severuse muset zeptat. Anebo radši ne, zavrhla vzápětí. Mohla by mu s ní konečně dojít trpělivost a pořádně by jí vynadal, že to není její věc. Což nebyla, samozřejmě.
Rychle se osušila, oblékla se do šatů, jejichž délka se jí dnes rozhodně nezdála dostatečná, jako tomu bylo včerejšího večera, a hůlkou si vysušila vlasy, které se vzápětí zformovaly do nepravidelných prstýnků. O líčidlech, která by jí pomohla zakrýt kruhy pod očima a další nedostatky pleti, si mohla nechat jen zdát. Pokrčila rameny, vzala do ruky lodičky, které spočívaly vedle postele, a stále nejistým krokem vyrazila do přízemí.
„Sophie, Mathyasi, okamžitě toho nechte!“ zaburácel Severusův hlas, když byla uprostřed schodiště, až úlekem nadskočila. „Ne, sněhulák se vážně nedělá tak, že Rox zavalíte sněhem!“ zněl vážně rozezleně. „A ty, Rox, si tohle už nikdy nenechej líbit!“ poručil skřítce.
„Rox si za trest přivře uši do dveří.“ Zaslechla Hermiona provinilý hlásek.
„Ale kuš, nic si nikam nepřivírej a radši zaměstnej ty dva raubíře,“ odpověděl skřítce. V tu chvíli Hermiona konečně vešla do kuchyně.
Severus si připravoval kávu a za francouzským oknem dováděla dvojčata, která s úsměvem od ucha k uchu uhýbala sněhovým koulím, které na ně přiměřenou rychlostí sesílala skřítka.
„Málem jsme měli po skřítce,“ postěžoval si Severus, když zaznamenal pohyb po své pravici. „Ti dva se jí pokusili obalit ve sněhu, chápete to?“ dožadoval se stále ještě trochu nakvašeně Hermionina souhlasu.
„Jsou to jen děti,“ řekla nesměle.
„Vy abyste se jich nezastala,“ povzdechl si naoko, ale rysy v jeho tváři zjemněly, když jí podával sklenku, na jejímž dně se vrtěla pomalu se rozpouštějící tableta. Konečně k ní vzhlédl a na sucho polkl.
I když nenalíčená a s kruhy pod očima, vypadala jeho studentka jinak. Dospěleji, vážněji a... sexy.
Neměl to slovo v oblibě, ale musel přiznat, že tentokrát sedělo jako pověstný hrnec na hýždě. V noci ho Hermiona poměrně zaneprázdnila a on neměl zrovna náladu zkoumat, jak vypadá. Ovšem teď tu před ním stála v šatech hodně nad kolena a bez ramínek, jejichž absence dávala tušit i nepřítomnost vrchního dílu spodního prádla. Po druhé polkl a ještě se rychle podivil nad tím, že její včerejší lov byl neúspěšný. Jestli ona slečna Grangerová ke své smůle nevyrazila do gay baru, uchechtl se neskrývaně.
Nebylo jí dvakrát příjemné, že si ji prohlíží jedním ze svých pohledů, ale naštěstí to netrvalo tak dlouho. Mezitím vypila sklenici s mírně zakalenou vodou a odložila ji na linku. Uchechtnutí raději ignorovala.
„Dobré?“ zeptal se, když ukládal omytou sklenici na odkapávač.
„Asi jo,“ přisvědčila nepřesvědčivě.
„Běžte domů a pořádně se vyspěte, zítra bude líp,“ slíbil prorocky a do kabátu, který opatřil oteplovacím kouzlem, jí pomáhal možná o chvilku déle, než bylo nutné.
„Dneska už asi nepřijdu,“ sdělila mu mezi dveřmi.
„S tím jsem ani nepočítal, dejte se do kupy na pondělí, dvojčata vám žádné úlevy tolerovat nebudou,“ ušklíbl se, ještě jednou si vychutnal pohled mandlových očí a konečně zavřel dveře.
„Odpočinek se bude hodit,“ broukl do tiché haly, „hlavně ten duševní,“ ujistil sám sebe.
Žádné komentáře:
Okomentovat