9. Úterý (část třetí)

Předčasné přidání kapitolky má na svědomí Sára. Že prý když jsou ty Velikonoce, tak byste si od zajdy zasloužily(i) nějaký ten dáreček :)

Tak si užijte sváteční dny v pokoji a klidu a pokud se tu najde nějaký Pardubák - povinně musí fandit dneska, jasné?

---

Hermiona opouštěla obchod zcela spokojená. Ta spokojenost ji však přešla v momentě, kdy se podívala na své náramkové hodinky. Bylo pět minut po sedmé. Prosklenými otočnými dveřmi kongresového centra pak vešla do budovy přesně o pět minut později. Severuse našla přešlapovat u recepce.

Měl na sobě stejný oblek, jen výrazně povolil kravatu a rozepnul nejvrchnější knoflíček. A zrovna v momentě jejího příchodu kontroloval čas na velkých nástěnných hodinách. Když obrátil svůj zrak zpátky ke dveřím, spatřil ji, jak si to k němu cupitá s provinilým výrazem.

Měl v plánu ji minimálně pokárat. Jednou se domluvili na sedmou, tak má přijít v sedm!

„Gran-“ nedokončil.

V momentě, kdy se pokusil vyslovit její příjmení s notnou dávkou ironie, ona neuvěřitelně rychle překonala tu několikametrovou vzdálenost mezi nimi a přitiskla svá ústa na jeho.

Nevěřícně na ni vytřeštil oči.

Vzápětí pochopil.

Hermiona totiž ve chvíli, kdy se jí Snape chystal zpražit nějakou peprnou poznámkou, jak poznala z jeho výrazu, spatřila za jeho zády profesora Parkera. A to poslední, co se jim oběma mohlo hodit, bylo to, aby slyšel, jak ji Severus oslovuje příjmením. To by nejspíš jen tak nezamluvili. Rozhodla se okamžitě. Rychle popoběhla a vlepila mu na pootevřené rty školáckou pusu, jen aby ho umlčela. Což se jí povedlo na výbornou.

Severus doširoka otevřel oči a ona mohla z té nečekané blízkosti spatřit jeho rozšiřující se zorničky plné nefalšovaného údivu a nevědomosti.

„Promiň, že jsem se zpozdila,“ omluvila se Hermiona stále šokovanému Snapeovi. Ten se nevzmohl ani na praktické kývnutí. Celou situaci korunoval svým výrokem Parker, když vesele zvolal: „Vy dva jste ale roztomilý páreček!“

V tu chvíli Severus pochopil, co mělo celé to divadélko znamenat. Hlavou mu probleskla absurdní myšlenka, když si pomyslel, jaké by to bylo Grangerovou líbat doopravdy. Tyhle bláznivé myšlenky však velmi rychle zahnal a ještě si vynadal do naivních hlupáků.

„Skočím si ještě nahoru, hned jsem zpět,“ obeznámila ho Hermiona se svými plány a zmizela.

Severus se nestačil divit. Naštěstí se nemusel divit dlouho, Hermiona byla zpátky během pěti minut a společně mohli vyrazit do jídelny.

„Omlouvám se,“ špitla mu Hermiona po cestě.

„Zachovala jste se jako profesionálka, nemáte se proč omlouvat.“

Hermiona se nestačila divit. Měla to brát jako pochvalu?

Severus jí stejně jako ráno a v poledne podržel galantně židli a podal jí jídelní lístek.

„Už jste se informoval na ten večírek, zda je povinný či nikoliv?“ ptala se Hermiona když studovala menu.

„Bohužel ano,“ odvětil prostě.

„Bohužel jste se informoval, nebo je bohužel povinný?“ chytla ho za slovo.

„Hádejte,“ podíval se na ni pohledem, který hovořil za vše.

„Takže je povinný,“ odtušila.

„Ano. Měli bychom se tam objevit a nějaký čas tam strávit. Asi vám nemusím říkat, že podobné akce nevyhledávám, protože absolutně nesnáším veškeré aktivity, které jsou s tím spojené.“

„Nebuďte takový bručoun,“ napomenula ho jemně. „Uvidíte, že se vám to po dnešku začne líbit. Co je na tom, když se budeme bavit?“

„Umím se bavit i jinak,“ zamračil se na ni.

„Jenže když se nezačnete bavit tak, jako se baví většina ostatních, budete si muset za pět let na další kongres vyčlenit zase čtyři tisíce na společnici. Kdybyste chodil na večírky a další akce, určitě by se tam našla nějaká spřízněná duše se stejnými zájmy,“ přemýšlela Hermiona nahlas.

„Grangerová, vám asi nedošlo, že já obětuji raději čtyři tisíce jednou za pět let, než abych musel dennodenně, poslouchat přihlouplé žvatlání spřízněné duše, jak vy říkáte.“

„Ale-“ Hermiona už nestihla nic namítnout. Přerušil ji nejen Severusův varovný pohled, ale i právě příchozí číšník.

Když si oba objednali, raději už se k tématu nevracela. A protože ani on neměl důvod kazit si svou pečenou kotletu s bylinkovým máslem a restovanými bramborami plytkými řečmi, jedli v tichosti.

V tom samém duchu se nesl i přesun do pokoje, aby se Hermiona mohla trochu upravit a aby Severus získal duševní rovnováhu pro dalších několik hodin ve společnosti.

Nakonec nezůstalo jen u úpravy make-upu a účesu, ale došlo i na částečnou změnu oblečení. Černé kalhoty si nechala, ale bílou košili vyměnila za červenou s černými proužky. Přidala stříbrný řetízek s drobným květem a do vlasů si připíchla stylově podobnou sponku.

Severus na ni už čekal. On sám se nijak výrazně neupravoval. Jediné, co si dovolil, bylo odstranit kravatu, povolit další vrchní knoflíček a nechat rozepnuté sako.

„Mám takový pocit, že dneska nedělám nic jiného, než že na vás čekám,“ neodpustil si rýpnutí, když vyšla ze dveří.

Hermiona nechala jeho bručení bez povšimnutí a laškovně se zavěsila na jeho paži.

„Uveďte mě do společnosti, příteli můj,“ zalaškovala a táhla ho ke dveřím.

„Domníval jsem se, že máme bar pouze v obývacím pokoji, ale jak je vidno je i v ložnici a vy jste si doplňovala od rána pokleslou hladinu alkoholu v krvi, nemám pravdu?“ sršel ironií.

„O alkoholu mi ani nemluvte,“ otřásla se odporem.

„Jsem zvědav, jak dlouho vám to vydrží. Doufám, že nehodláte celou dobu srkat černý čaj.“

„No vidíte, já věděla, že jsem na něco zapomněla,“ plácla se Hermiona do čela a rychle se otočila k odchodu.

„Grangerová, kam jdete?“ nechápal Severus a pohotově strčil nohu do dveří výtahu, aby jim neujel.

„Zapomněla jsem si peněženku,“ konstatovala prostě.

„No a?“ nechápal. „Přeci vás nenechám platit útratu. Nemám zájem poslouchat Parkerova slova o etice a navíc v podmínkách smlouvy byl pravý opak.“

„To ano, ale nemyslíte, že jsem za vaše peníze pila už dost?“ připomněla mu svůj včerejší alkoholový dýchánek.

„Grangerová, neodmlouvejte mi, vraťte se a chovejte se jako moje partnerka.“

„A když už jsme u toho chování, profesore, myslíte, že je vhodné, aby mě můj vyvolený oslovoval příjmením?“ uchechtla se, ale poslechla ho a společně s ním nastoupila do výtahu.

„Asi stejně jako když mě moje spřízněná duše oslovuje profesore,“ neodpustil si rýpnutí.

Hermiona se jeho pohotové odpovědi zasmála.

„Dobře, ale jak to vyřešíme?“

„Já nevím jak vy, ale já vaše jméno znám,“ odpověděl jí nepřímo.

„Navrhujete oslovování křestními jmény?“

„Ne, navrhuji tykání na dnešní večer,“ opravil ji.

„Jsem pro,“ ujistila ho a přijala přednost ze dveří výtahu.

Jejich společná cesta vedla k baru, kde bylo ještě několik volných míst.

„Co si dáš?“ zeptal se jí a naprosto samozřejmě použil smluvené tykání. „Martini, Metaxu nebo snad frapé?“ mluvil dál a sledoval její překvapený výraz.

„Jak víte, chci říct, víš. Jak víš, co piju?“

„Nechtěj to vědět,“ ušklíbl se při představě, jak jí vypráví, že dal číšníkovi deset liber za zjištění jejích chutí.

Hermiona  pokrčila rameny.

„Z nabízeného si nedám ani jedno. Začala bych něčím nealkoholickým,“ sdělila mu své přání skromně a pomrkávala na neperlivou Mattonku.

„Na něco nealkoholického bude ještě času dost,“ ignoroval její přání a následně i odmítavá gesta a objednal oběma Martini.

„Ale já-“

„Nevymlouvej se. Copak ti nikdo neříkal, že pokocovinové stavy je nejlepší léčit šokem? Tak neodmlouvej a pij.“

„Skoro bych si myslela, že mě chceš opít,“ oplatila mu.

„Věř mi, že nechci. Kdyby ses ráno viděla, tak pochopíš,“ ušklíbl se na ni.

„To od tebe nebylo pěkné,“ zaškaredila se na něj.

„Jako bys mě neznala,“ povzdechl si hraně.

Hermiona se jeho výrazu rozesmála. V tu chvíli vypadal opravdu zkroušeně a naprosto bezmocně.

„Nevím, co je tu k smíchu. A raději to ani nechci vědět, protože kdybys teď řekla, že já, asi bych neudržel hůlku na místě, na kterém se teď nachází. A mimochodem, ty nejíš olivy?“ poukázal na fakt, že Martini zmizelo ze sklenky v okamžiku, kdy si přiťukli, kdežto zelené olivy napíchnuté na ozdobném párátku si ani nevšimla.

„Nemám je ráda. Respektive je mám ráda, jen když se mi vykoupou v Martini, ale samotné je nejím. Proč?“

„Protože se chystám ti ji ukrást,“ uvědomil ji o svém záměru a natáhl se po nebohé olivě.

Hermiona byla rychlejší. Jako první ukořistila párátko a naklonila se i s ním k Severusovi.

„Hrajeme hru, že ano?“ zašeptala mu do ucha a chtěla se odtáhnout, aby si mohla v jeho očích přečíst souhlas.

Severus jí to nedovolil. Vjel jí rukou do vlasů a přitáhl si ji zase blíž.

„Celý večer, slečno Grangerová, tak se snažte, abych těch čtyř tisíc nelitoval,“ potvrdil jí také šeptem a pak ji teprve pustil.

Hermionu při těch slovech skoro zamrazilo. Ne, že by ji vyděsil, ale jeho slova pronesená šeptem a jeho dech, který se lehce otřel o její ucho, v ní vyvolávaly zvláštní chvění.

Když ji pustil, dokončila zamýšlený pohyb rukou, ve které svírala olivu. Přiblížila se spolu s ní k jeho rtům a počkala, až jeho ústa zelenou pochoutku přijmou.

Severus spokojeně žvýkal oblíbenou potravinu s příchutí Martini a sledoval Hermionu. Přiznal si, že ho docela překvapila. Rozhodně nečekal, že se nejprve ujistí, zda i on všechno bere jako hru; jako její práci. Ta malá Grangerová ho nepřestávala překvapovat.

Když dožvýkal, odtrhl od ní zrak a objednal pro ně další pití.

„Severusi,“ napomenula ho Hermiona se staženým obočím, „nemůžeme tak rychle pít. Jsme tu sotva půl hodiny a ty už objednáváš druhý drink.“

„Jsem toho názoru, že čím dříve se opijeme, tím dříve budeme moci tuto společnost opustit,“ vysvětlil jí svůj záměr.

„Neříkal jsi před chvílí, že jsem po ránu vypadala příšerně? A teď si vezmi, jak bys vypadal ty,“ smála se.

„Nebudu si tvou narážku brát osobně, ano?“ usmál se i on.

„Ber si to, jak chceš, ale nemůžeme tu celou dobu jen pít,“ napomenula ho. „Podívej se na ostatní. Baví se.“

„Já se taky bavím. S tebou,“ odvětil jí logicky.

„No jo, ale oni se baví na parketu,“ mrkla na něj vyzývavě.

„Tam mě nedostanete ani pod pohrůžkou smrti,“ zděsil se nefalšovaně.

„Přestaň mi vykat a pojď,“ udělala na něj psí oči.

Seskočila z barové stoličky a oběma rukama ho chytila za paži.

„Ne, Hermiono,“ řekl trochu důrazněji.

„No tak,“ pobízela ho slovně a mírně ho zatahala za ruku. „Všichni chtějí vidět trsat profesora Snapea,“ usmála se na něj sladce.

„A to mě děsí,“ připustil a v jeho obličeji se zračilo čiré zoufalství z toho, čeho by se měl účastnit. Taneční kreace lidí svíjejících se na parketu mu silně připomínaly epileptický záchvat.

„Prosím,“ naklonila se k němu ještě blíž, přitiskla svou tvář na jeho rameno a pohlédla mu do očí.

Severus musel sklonit svůj zrak, aby se setkal s tím jejím. Když se jí díval do očí, byl pevně odhodlán jejímu psímu pohledu nepodlehnout. Proto ho samotného překvapilo, když zaznamenal fakt, že ho Hermiona táhne na provizorní taneční parket. Jak k tomu sakra došlo?

K jeho nezměrné úlevě však v okamžiku jejich příchodu umlkla hlasitá rychlá hudba a nad jejich hlavami se rozezněly pomalé tiché tóny. To ho trochu uklidnilo, protože tušil, že na něco podobného už zelí šlapat dokáže.

Ani nemusel Hermionu pobízet, ona sama mu vklouzla do náruče. Přitiskl si ji k sobě možná trochu víc než by bylo nutné a začal se s ní pohybovat v rytmu písně. Ona si klidně položila hlavu na jeho rameno a nechala se jím vést. I on přijímal tichou melodii s klidem a vychutnával si přítomnost ženy ve svém náručí. Co na tom záleželo, že to byla zrovna Grangerová.

Jenže nic netrvá věčně. Pomalou píseň vystřídala rychlejší a oni byli strženi do víru hromadného tance. Ani nevěděli jak, nacházeli se v páru s manželi Parkerovými. Nakonec i tohle oba přežili ve zdraví a na parketu strávili víc času, než oba původně zamýšleli. Po několika desítkách minut strávených tancováním pak oba se smíchem doklopýtali k baru.

„Myslím, že už můžeme dál pít,“ prohlásila Hermiona rozesmátě. „Ale teď by mělo na řadu přijít to nealko, mám strašnou žízeň.“

„Nejsi sama,“ zatvářil se Severus maximálně zmoženě a objednal jim minerálku.

Oba ji vypili na ex a teprve po několika desítkách minut, když se pořádně vydýchali, si objednali další Martini.

Ač s tím ani jeden z nich nepočítal, after party se jim protáhla do pozdních hodin a oni odcházeli z baru mezi posledními. Celou dobu se skvěle bavili a ani jeden si neuvědomil, že tu bizardní hru, kterou rozehráli na začátku, už dávno nehrají.

Po příchodu na pokoj se vystřídali v koupelně, přičemž dala Hermiona Severusovi takticky přednost, aby opět nemusel čekat. A navíc tušila, že ona tam stráví podstatně delší dobu.

Když vyšla z koupelny, automaticky zamířila ke společné posteli. Ani ji nenapadlo spát někde jinde nebo to dokonce chtít po Severusovi. Ten už ležel a sledoval ji zpod přivřených víček. Její černé saténové pyžamo s nechutně roztomilými beruškami ho fascinovalo. Ale i tak si neodpustil rýpnutí.

„Rozhodla jste se se mnou vyspat?“ zeptal se jí dvojsmyslně.

Hermiona se smyslně usmála, a aniž by to čekal, skočila na něj. Obkročmo se mu posadila na boky a rukama se opřela o polštář za jeho hlavou.

„Jo, myslím, že mám chuť se s vámi vyspat,“ odvětila mu, aniž by dala najevo, na jaký smysl otázky mu odpovídá.

Severusovi se její hra zalíbila. Aniž by postřehla jak, ležela teď na zádech pro změnu ona a on se opíral o polštář na její půlce postele.

„Tak to by vám mohla vyhovovat tahle poloha, co vy na to?“

Hermiona se rozesmála.

„Ano, myslím, že tahle poloha je dobrá. Ale úplně nejlepší bude, když ze mě slezete,“ smála se.

„Jste si tím jistá?“ ptal se jí a jeho sametový hlas jí pronikal až do morku kostí.

„Ano. A taky jsem si jistá, že jsme oba pili víc, než jsme měli. Jinak si nedovedu vysvětlit řeči, které tady vedeme.“

„Myslím, že máte pravdu,“ souhlasil s jejím tvrzením a skulil se zase na svoji polovinu postele.

„Dobrou noc, profesore,“ zaslechl chvilku potom, co zhasl světlo na svém nočním stolku.

„Dobrou noc, slečno Grangerová.“

A zatímco se Severus i Hermiona propadali do slastného spánku, neměli ani tušení, že v baru se opíjí jeden charismatický brunet a přemýšlí o tom, co dneska viděl a taky o tom, jak by mohl svému bývalému spolužákovi co možná nejvíce znepříjemnit zbývající dny kongresu.