Littera scripta manet: 24. Zase bude dobře

„Hm,“ bylo všechno, na co se zamyšlený lékař vzmohl, když mu Severus v kostce převyprávěl, co se vlastně mezi ním a Hermionou stalo.

„Nemůžeš mi pomoct. Bylo úplně zbytečné ti to tady vyprávět,“ povzdychl si Severus. Jindy by se k něčemu podobnému nesnížil, ale teď to nebylo podstatné. Navíc věděl, že Tedd je na jeho straně a doufal, ve skrytu duše věřil, že mu tenhle o pár let mladší doktor poradí, jak získat Hermionu zpět. Teď jen odmítavě zavrtěl hlavou, bylo to zbytečné.

„To bych netvrdil. Sice jsem s Hermionou nikdy nebyl ženatý, ale znám ji docela dobře na to, abych ti mohl radit. A navíc se ženami je to všechno stejné.“

„Nemůžeš Hermionu přirovnávat k ostatním ženám, ona si nenechá nic namluvit a druhou šanci nedává,“ zamítal Severus Teddovy řeči hned v počátku.

„To netvrdím, ale když ti dala druhou šanci tenkrát v Plymouthu, dá ti ji teď taky. Už proto, že nechce rozbít váš rodinný život. Je na tebe naštvaná, ale uvědomuje si, že tím nic nevyřeší. Dříve či později si budete muset promluvit. Teď je u ní Paula, věřím, že jí také řekne svůj názor a ty se hlavně uklidni. Vrať se domů, dej se do pořádku a přijď znovu odpoledne s pořádnou kytkou, jasné? A bonboniéra by taky neuškodila. Teď si, kamaráde, budeš muset zase chvíli hrát na dobyvatele a vyhazovat peníze za věci, které ji určitě potěší,“ radil mu Tedd a Severus by přísahal, že radí z vlastní zkušenosti.

„Dobře, ale co potom? Až ji pustíte z nemocnice? Co mám teď říct Selii, až se bude ptát, kde je matka?“ ptal se černovlasý muž zoufale, protože v tuhle chvíli neměl nejmenší tušení, jak se chovat, co dělat. Vždy racionálně uvažující Severus Snape byl náhle v koncích.

„Zatím bych jí nic neříkal. Rozhodně ne pravdu. Tohle je dost osobní věc, kterou, jak znám z praxe kolegů, ženy vnímají jako něco hodně intimního. Nech ji, ať se s tím vypořádá a sama rozhodne, jestli to vaší dceři řekne, nebo ne.

„Takže mi radíš lhát vlastní dceři?“ ptal se udiveně.

„Ne, radím ti nechat to na Hermioně.“

Severus jen zamyšleně pokýval hlavou. Nikdy mu nedělalo problém klamat druhé, ale s příchodem rodiny se jeho život změnil. Ale teď měl pravdu Tedd. Tohle je na Hermioně. A on udělá nejlíp, když se bude držet rad Tedda Becketa. Alespoň věřil, že kyticí to víc pokazit nemůže. A navíc věděl, že na stolku vedle Hermioniny postele už není nic, co by po něm mohla vrhnout.

Spěšně se rozloučil a s příslibem návratu se přemístil do Bradavic.

***** ***** *****

Rozbrečela se. Jako malá holka, které vzali oblíbenou panenku. Ale ona přišla o mnohem víc. Přišla o dítě, možná i o manžela. Včera odcházela od lékaře s úsměvem na rtech a jen o pár hodin později se dozví, že to byl omyl. Že se spletl. Že žádný tlukot srdce nemohl slyšet. Že její – jejich – dítě bylo už dávno mrtvé.

Když od Severuse předešlou noc utekla, doufala, že se během pár dnů zase všechno urovná. Byla si jistá tím, že mu jen něco přelétlo přes nos. Pak začala krvácet. Už když volala záchranku, věděla, že tolik krve je špatné znamení, hodně špatné znamení. A pak omdlela.

Jakmile se před pár hodinami probudila, řekli jí to, co ona podvědomě tušila. Potratila. Obvinila Severuse. On ji rozčílil, on ji napadl, byla to jen a jen jeho chyba. Bylo tak snadné to na něj svést. Bylo tak snadné ze sebe smést vinu právě tímhle způsobem. Ale pak jí řekli, že dítě bylo mrtvé několik dní. Nebyla to jeho vina. Byla její. Někde hluboko ve svém podvědomí věděla, že se obviňuje zbytečně, že nešlo nic dělat. Takové případy se stávají. Ale nechtěla to slyšet. Raději se utápěla ve svém žalu. Bylo to mnohem jednodušší než ležet a uvědomovat si, že to, co si tolik přála – druhé dítě – je minulostí.

Doufala, že přijde a bude ji utěšovat a když se tu nakonec objevil, vyhodila ho. Co když už nebude mít chuť se vracet? Co taky s hysterickou ženskou, která není schopná ani donosit dítě? Usnula. Ani příchod Pauly Becketové ji z trhaného spánku nevytrhl.

Žena nahlédnuvší do útrob nemocničního pokoje za sebou tiše zavřela dveře. Rozhodla se vyhledat manžela. Neměla totiž nejmenší tušení, co se tu vlastně dělo, ale hlas Tedda, když jí volal, zněl dostatečně naléhavě na to, aby se zvedla a odjela do nemocnice. Teď však byl jediný, kdo jí mohl poskytnout odpovědi.

„Můžeš mi říct, co se to tu vlastně děje?“ ptala se nechápavě v okamžiku, kdy za sebou zavírala dveře manželovy pracovny. „Nejdřív mě ráno vyburcuje Severus a pak o chvíli později voláš, abych si promluvila s Hermionou. Co se stalo, Tedde?“

„Včera se ti dva nějak nepohodli a k ránu Hermiona potratila. Severus se s ní pokoušel promluvit, ale neuspěl. Myslel jsem, že bys mohla být úspěšnější,“ zadoufal muž a neubránil se povzdechu.

Paula při zmínce o potratu zalapala po dechu. Vzápětí zavrtěla hlavou nad manželovou neuvážeností. „Tedde, a to tě nenapadlo, že zrovna tohle není to nejlepší řešení? Zvlášť, když jsi mi před tím neřekl ani ň? Ještě štěstí, že Hermiona usnula. Jediné, co potřebuje, je pořádný odpočinek,“ napomenula svého muže. "Až potom jí můžu dělat vrbu, pokud o to bude stát. A ať už se mezi těmi dvěma stalo cokoliv, měli by si to vyříkat jen oni dva. My do toho nemůžeme zasahovat,“ upozornila ho jemně.

Tedd přikývl. Chtěl všechno honem rychle vyřešit, ale málem to celé pokazil. Paula měla pravdu, musí si to vyříkat oni sami, až na to budou připravení.

„Máš pravdu, jako obvykle,“ usmál se na svou ženu. „Severus by se tu měl ukázat odpoledne. Poslal jsem ho domů, aby se dal do kupy,“ řekl ještě.

„To jsi udělal dobře. Vypadal příšerně. Ale věřím, že se z toho dostanou. Je to jen otázka času. Vždyť víš,“ pohlédla Paula na muže a on pochopil, že naráží na jejich ztrátu.

„Vím,“ přitakal, přešel k ní a pevně objal.

Severus se po příchodu domů sesunul do křesla a pohled stočil do vyhaslého krbu. Měl o čem přemýšlet. Uvažoval, proč mu Hermiona neřekla o dítěti včera. Obávala se snad jeho reakce? Nikdy se o dalším dítěti nebavili, ale to snad nebyl důvod k tomu, aby se mu obávala sdělit, že je těhotná. Nebo snad ano? Nebo ho jen chtěla překvapit a přijít s tím ve vhodnější chvíli? Třeba mu to chtěla říct, ale on jí vlastně vůbec nedal šanci. Zoufale složil hlavu do dlaní.

Netušil, jak dlouho takhle seděl. Probral se v okamžiku, kdy ho začaly pálit oči, a na prstech ucítil vlhkost. Napřímil se a zhluboka se nadechl, aby zahnal slzy, které se bez pozvání vkrádaly do jeho očí. Snape nebrečí. Ne Snape.

Prudce vstal, rozhodnut, že ještě dnes dá věci do pořádku. Minimálně se o to pokusí.

„Teda, tati,“ ozvalo se za ním pochvalné hvízdnutí, když o pár hodin později opouštěl toho dne podruhé bradavické komnaty a chystal se navštívit svou ženu. Tentokrát již upravený, v čistém, nezmuchlaném mudlovském oblečení. Ačkoliv on sám na černých kalhotách a bílé košili neviděl nic zvláštního, jeho dcera byla nejspíš jiného názoru.

Zastavil se a překvapeně se na ni otočil.

„Vážně fešák,“ neodpustila si další hodnotící pohledy. „Nedivím se mamce, že tě sbalila, tahle nedbalá elegance ti sluší,“ pochválila ho dcera.

„Selie, nebuď vulgární,“ neodpustil si malé napomenutí jejího slovníku a přehodil si kabát z jedné ruky do druhé.

„Nejsem vulgární,“ oponovala mu, „jen se ti snažím říct, že je fajn tě zase někdy vidět jen v košili a ne věčně sešněrovaného v těch tvých hábitech. Musí v tom být děsný vedro,“ odfrkla si pohoršeně.

Severus se neubránil drobnému úsměvu. Bylo milé slyšet od vlastní dcery, že ještě není na odpis.

„Těší mě, že se tak pečlivě zajímáš o můj šatník, drahá dcero,“ prohlásil teatrálně, „ale přesto bych ocenil, aby ses více než o mé svršky zajímala o studium. Jinak bych se já v dohledné době mohl pozastavit nad stále se zmenšující délkou tvých sukní, což bys jistě nerada,“ zakončil svůj výstup a zkoumavě na ni pohlédl.

Zazubila se a on věděl, že pochopila. Ona nebude řešit jeho upnuté kabátce s desítkami knoflíčků a on bude blahosklonně ignorovat stále se zvyšující počet jejích minisukní.

„Dohodnuto,“ souhlasila. „A kam vlastně jdeš? Vyrazili jste si někam s mamkou?“ ptala se zvědavě.

Zachmuřil se. Tušil, že tomu bude muset čelit, jen doufal, že ne tak brzy.

„Právě za ní jdu,“ řekl popravdě.

„Paráda, a můžu s tebou? Jdeš do Londýna, že jo? Nutně potřebuju na vzduch.“

„Bradavické pozemky jsou ti málo?“ otázal se s pozdviženým obočím, ačkoliv si byl až moc dobře vědom, že slovní spojení 'potřebuju na vzduch' znamená v řeči jeho dcery 'chci obhlédnout nějaké obchody a pokud možno s tvojí mudlovskou kreditní kartou'.

„Ale tati, víš jak to myslím,“ mrkla na něj a poté přidala další ze svých pohledů, kterým většinou nemohl říci ne. Dnes však bylo všechno jiné.

„Dnes ne, Selie,“ řekl jí nekompromisně a ona se zarazila. Ať už měl její otec namířeno kamkoliv, nechtěl ji vzít s sebou a dokonce ji nechtěl vzít ani do Londýna. Něco bylo špatně.

„Co se stalo?“ zeptala se podezřívavě, ale on v jejím hlase rozpoznal i obavy.

„Tvoje matka je v nemocnici,“ rozhodl se nelhat. Tedy alespoň ne ve všem.

„Dobrej pokus tati, to je mi jasný, že je v nemocnici, když tam pracuje.“

„Je hospitalizovaná,“ opravil ji a sledoval její náhlou proměnu výrazu.

„Co se jí stalo?“ vyhrkla okamžitě. „Jdu za ní s tebou!“

„Nejdeš,“ odbyl ji až moc příkře na to, aby si toho nevšimla.

„Proč?!“

„Protože to není nutné. Včera se jí udělalo nevolno a skoro omdlela, tak jsem ji přesvědčil, aby si zašla k lékaři. Je u ní Tedd, je o ni dobře postaráno,“ snažil se uklidnit dceru. „Nechají si ji tam jen na pozorování, ale podle všeho to bylo z přepracovanosti a nedostatečného pitného režimu. Nic se neděje,“ dodal ještě a nevěděl, koho uklidňuje víc. Jestli Selii nebo sebe.

„Nelžeš mi?“ zeptala se ho dcera podezřívavě. Něco v otcově rozpravě jí nesedělo.

„Ne,“ zalhal pohotově a děkoval za léta praxe jako špeh. Lhát vlastní krvi bylo daleko těžší než lhát samotnému Pánu Zla.

„Fajn, ale kdyby se něco dělo, řekl bys mi to?“ ujišťovala se.

„Věděla bys to jako první, ale neměj strach. Všechno je v pořádku.“

„Tak už jdi, ať jí tam není smutno,“ popoháněla ho najednou. "A nezapomeň ji ode mě pozdravovat, jo? Já se u tebe večer stavím, abych věděla co a jak.“

„Budu tě čekat,“ ujistil ji ještě a posunkem ruky se s ní rozloučil.

Tak tohle by bylo.

***** ***** *****

Cestou do nemocnice se stavil v květinářství. Když se snažil rozhodnout mezi růžemi, gerberami a slunečnicemi, uvědomil si, že je to už hodně dávno, kdy dal Hermioně květiny. A přitom je měla tak ráda. Copak se muselo stát zrovna tohle, aby pochopil, že svou ženu už dávno nezahrnuje maličkostmi, které vyjadřovaly, že si na ni jednoduše vzpomněl? Vždyť ani jemu to nebylo proti srsti, tak jak se stalo, že to všechno ustalo? Kdy se vlastně začal do jejich života vkrádat ten odporný stereotyp? Nevěděl to, ale doufal, že pokus o nápravu bude Hermionou přijat.

Po krátkých úvahách zvolil žluté růže. Věděl, jak má jeho žena tuto barvu v oblibě, proto jich nechal svázat rovný tucet, aby projasnily nemocniční pokoj a vyhnaly z něho obyčejnou šeď. Když procházel kolem cukrárny s váženými bonbony, dostal nápad. Není nad to zavzpomínat na staré časy, pomyslel si a nechal si do celofánového kornoutu odvážit pořádnou porci pralinek.

Do nemocniční budovy vcházel zdánlivě sebejistě, ale lidé, kteří ho znali, by dokázali říci, že vráska uprostřed jeho čela značí obavy. A nebyli by daleko od pravdy. Obával se, že ho Hermiona opět vyhodí a pro tento případ už neměl žádný záložní plán.

Dveře jejího pokoje otevíral tiše a obezřetně a skoro si úlevně oddychl, když shledal, že Hermiona spí. Potichu za sebou zavřel a přešel k její posteli. Vypadala neskutečně bezbranně a křehce. V robustní konstrukci postele a pod neforemnou přikrývkou se téměř ztrácela.

Květiny položil prozatím na noční stolek a sám si přitáhl k posteli židli. Jemně vzal Hermionu za ruku, kterou měla bezděčně položenou na přikrývce a nepřestával přitom sledovat její klidnou tvář.

Nevěděl, jak dlouho tam takhle seděl. Venku se začalo pomalu smrákat a je vyrušil jen čas od času příchod sestry, která přinesla vázu nebo kontrolovala Hermionin stav. Byl by takhle nehnutě seděl ještě mnohem déle, ale jeho žena se začala probouzet. Zavrtěla se, v polospánku ještě něco zamumlala a pak konečně otevřela oči.

„Ahoj,“ promluvil Severus první a instinktivně jí stiskl ruku, kterou stále držel.

„Ahoj,“ odpověděla mu překvapeně a až stisk ruky jí upamatoval na události minulé. Rychle se snažila vymanit z jeho sevření, ale neuspěla. Ačkoliv ji držel jemně, jeho stisk byl pevný a neoblomný.

„Myslím, že jsem se vyjádřila dost jasně, když jsi přišel poprvé,“ začala znovu zkoušet odháněcí taktiku.

„Naprosto, ale zapomněla jsi, že jsem děsně tvrdohlavý,“ pokusil se o úsměv. Pak ale zvážněl. „Hermiono, choval jsem se jako idiot, připouštím to a žádám tě o prominutí. Udělám cokoliv, jen mi to odpusť," odříkával překotně, aby mu snad neskočila do řeči a přitom z ní nespouštěl svůj prosebný pohled.

Mlčela. Pohledem klouzala od jeho očí až po jejich spojené ruce a uvědomovala si, že další šance už přijít nemusí a on by její odhánění mohl vzít vážně. A to nechtěla. Jemně opětovala stisk ruky.

„Nevím, co tě vedlo k tomu, že ses včera choval jako blázen, Severusi,“ šeptla tiše. „Ale vím, že tě nechci ztratit,“ dořekla a její oči se zalily slzami. „Promiň, trošku se mnou cloumají hormony,“ snažila se vysvětlit a rychle si utírala oči.

„Miláčku, ty se nemáš za co omlouvat,“ ujišťoval ji láskyplně a zastrčil jí uvolnivší se pramen vlasů za ucho.

„Můžeš pro mě něco udělat?“ pípla nesměle.

„Cokoliv,“ ujistil ji.

„Prosím tě, obejmi mě,“ požádala ho a jako malé dítě ke svým rodičům k němu vztáhla ruce.

Trochu zaskočeně vyplnil její přání. Přitiskl si její hlavu na prsa a pevně objal. Cítil, jak mu prsty křečovitě zatíná do zad a následně si uvědomil, že se mu chvěje v náručí potlačovaným pláčem.

„Moc mě to mrzí,“ začala vzlykat a proudem slz máčet jeho košili.

„Mě taky, Hermiono, ale spolu to zvládneme, uvidíš,“ uklidňoval ji a konejšivě hladil po zádech.

„Myslíš to vážně? Spolu?“ ujišťovala se, jestli dobře slyšela.

„Smrtelně vážně.“

Trochu se od něj odtáhla a upřela na něj své uplakané oči. Něžně jí setřel zbloudilé slzy z tváře a povzbudivě se na ni usmál.

„Ale budeš mi někdy muset vysvětlit, co se to s tebou včera dělo, takového tě neznám,“ upřela na něj svůj ztrápený pohled.

„Vysvětlím ti to klidně hned,“ vyhrkl rychle.

„Ne, dnes ne, ještě se na podobný rozhovor necítím.“

„Dobře, ale vím o něčem, co by ti mohlo zlepšit náladu,“ usmál se tajuplně a podal jí sáček s cukrovinkami.

„Pralinky?“ zeptala se užasle, když ho otevřela.

„U mě jako podpora léčby zabíraly, tak jsem si říkal, že by mohly i u tebe,“ vysvětlil a během okamžiku jí jednu strčil do úst.

„Jsou mnohem lepší než ty, které jsem ti kupovala já,“ zahuhlala s plnou pusou.

„Jak víš, jak chutnaly ty pro mě?“

„Jednu jsem ti uzmula, když ses nedíval,“ odvětila šibalsky.

„Tak tomu říkám černý humor, paní doktorko, protože je vám doufám jasné, že já se nedíval nikdy?“ narážel na svůj tehdejší handicap.

„Naprosto,“ ujistila ho a poprvé toho dne se zasmála.

Nevydržel to. Musel se usmát také a pokusil se ji opět přivinout do náruče. Nechala si to líbit, ale když se k ní sklonil, aby ji políbil na rty, odtáhla se.

„Severusi, dej mi čas,“ požádala ho a on pochopil, že to nebude tak jednoduché, jak mu to zpočátku přišlo.

„Kolik jen budeš chtít,“ ujistil ji. Pak raději odvedl řeč jinam. „Pozdravuje tě Selie,“ vzpomněl si na vzkaz od dcery.

„Tys jí to řekl?“ zhrozila se Hermiona nefalšovaně.

„Ano, pokud myslíš to, jak se ti včera udělalo nevolno a málem jsi omdlela, tak ano. Řekl jsem jí, že si tě tu nechávají na pozorování. Je jen na tobě, jestli jí řekneš pravdu.“

„Děkuju.“

Severus jen pokýval hlavou. A možná chtěl ještě něco říct, ale přerušil je příchod sestry.

„Pane Snape, budete už muset jít. Návštěvní hodiny už dávno skončily a paní doktorka potřebuje odpočívat.“ Tvářila se nesmlouvavě a Severusovi připomínala ve své neoblomnosti Poppy. Raději se zvedl k odchodu. Ještě se však sklonil k Hermioně a vtiskl jí letmý polibek na čelo.

„Miluju tě,“ zašeptal tak tiše, aby to slyšela jen ona a překvapilo ho, když za sebou po chvíli uslyšel: „Já tebe taky.“

S příslibem zítřejšího návratu za sebou zavřel dveře. Její nemocniční pokoj opouštěl toho dne podruhé, ale tentokrát s pomyšlením, že by všechno mohlo být zase jednou tak, jak má být.

I Hermioně se koncem dne na tváři konečně usadil mírný úsměv. Když svého muže vyprovodila pohledem ze dveří, byla si najednou jistá, že jí dnes říkal pravdu a samotnou jí v tom nenechá.

Naklonila se k růžím, které jí přinesl, a nasála jejich opojnou vůni. Žluté měla nejraději, nezapomněl. Usmála se té představě. Až pak si všimla nenápadného lístečku mezi květinami. Rychle se pro něj natáhla. Stála tam jen dvě krátká slůvka, ale byla to právě tato dvě slova, která ji dokázala potěšit ze všeho nejvíc.

Chybíš mi.

Ty mě také, Severusi, pomyslela si a opět se propadla do říše snů.

Nataša

26.10.2010 13:32:29

212.80.67.131

neděle 3. března 2024

24. Zase bude dobře

Žádné komentáře:

Okomentovat