Littera scripta manet: Část šestá

Děkuji za Vaše milé reakce na tuhle oddechovku! V této části se konečně dostaneme k odhalení Hermiony a v další mohu slíbit ne zrovna klidnou reakci Severuse :-)

Cítil z jejího políbení nekonečnou něhu, s níž laskala jeho rty, jež byly netečné jen chvíli. Neznatelně pomalu a rozpačitě polibek oplatil. Nebyl tak překvapený jako poprvé, ale ani nikterak svérázný. Povzbudila ho prsty, které mu vpletla vlasů v němé prosbě o bližší kontakt. Vyhověl jí a sklonil se níž. Ruce velmi neohrabaně obtočil kolem jejího pasu. Spokojeně vydechla a přitiskla se k němu těsněji. Horký dech ovanul vlhké rty, které se bez předchozí konzultace s mozkem o správnosti rozhodnutí dožadovaly pokračování. Přivřel oční víčka a vychutnával si, co mu nabízela. Bez ohledu na zdrženlivý postoj, který zaujímal, zaútočila jazykem na ústa. Když se jím otřela o ten jeho, tělem mu projelo elektrizující zachvění. Než se stihl opít opojnou chutí, odtrhla se od něj.

„Proč nechcete prozradit své jméno?“ zeptal se zastřeným hlasem.

Něžně přejela palcem přes jeho pootevřené a k neřestem vyzývající rty.

„Děsím se vaší reakce, až se to dozvíte.“

„Nerozumím.“

„Porozumíte,“ odvětila a on zaznamenal v jejím hlase náznak smutku. Měkkou dlaní jej pohladila po tváři, odvrátila se od něj a zamířila zpět do místnosti.

„Kam jdete?“ ptal se překvapeně.

„Domů,“ odpověděla prostě.

Nespokojil se s tak obyčejnou odpovědí. Chtěl vědět víc. Potřeboval vědět víc! S očima upřenýma na záda tajemné ženy slyšel sám sebe ptát se: „Kdy vás zase uvidím?“

„Brzy...“ donesla se k němu s náporem větru strohá odpověď.

Měsíc čekání na jakoukoliv zprávu od ní mu rozhodně nepřipadal spojitelný s termínem brzy. Ale začínalo mu to být jedno. Pochopil, že byl jen pouhou kratochvílí, pobavením. Mohl se zlobit na ženu, která si z něj takhle vystřelila, ale víc než jí dával vinu sobě. Příliš lehce podlehl jejím svodům a udělal ze sebe hlupáka. To už se nesmí opakovat. Zítra dorazí do Bradavic studenti a jeho život se opět vrátí do zaběhlého stereotypu čítajícího strhávání bodů, hromady esejí a neutišitelné štěbetání všude kolem něj.

Jeho přáním bylo momentálně přetrpět poradu profesorského sboru před započetím nového roku a pak si vychutnat poslední volný večer a noc, kdy nemusí strážit po chodbách. Možná si otevře i láhev archivního, zvažoval.

„A jak jistě víte, letošní rok zahájíme spolu s posilou našeho sboru, Hermionou Grangerovou,“ přerušil Brumbálův zvučný hlas tok jeho myšlenek. „Bohužel se slečna Grangerová nemohla dostavit včas, zdržely ji ještě nějaké povinnosti v Londýně, ale co nevidět se k nám jistě připojí,“ komentoval ředitel nepřítomnost nové profesorky.

Severus si odfrkl. To jí bylo podobné stejně jako jejím přátelům. Ještě tu ani není a už s sebou přináší problémy. Bylo mu jasné, že bude Grangerová zase nějakou dobu mazlíčkem číslo jedna a těšil se z toho, že by alespoň na pár dní mohl Brumbál omezit svou neutuchající potřebu se o něj starat.

Několik dlouhých vteřin stála za dveřmi sborovny a hledala ztracený klid. Třeba už tam dávno není, utěšovala rozbouřené nitro, ale věděla, že marně. Jistojistě tam sedí s tím svým neproniknutelným výrazem v obličeji a zpod hustých řas sleduje mlčky štěbetání svých kolegů. Bála se jeho reakce, až ji pozná. Bylo to nevyhnutelné. Stačí jediné slovo z jejích úst... Ty náno pitomá, co sis myslela? Nadávala sama sobě v duchu. Ovšem bylo už příliš pozdě. S hlubokým nádechem zaklepala na dveře sborovny.

„Vstupte, má drahá,“ slyšela za těžkými dveřmi hlas bradavického ředitele.

Vzala za chladnou kovovou kliku a vešla. Upřely se na ni zraky všech jejích nových kolegů, z nichž ji mnozí před několika lety učili. Jen jedny oči se nezvedly. Severus Snape se bez jakéhokoliv zájmu natahoval pro hrnek s čajem, aniž by jí věnoval jediný pohled.

Brumbál ji hlasitě pozdravil. Několik profesorů se přidalo. Nevzmohla se na hlasitou odezvu, jen němě kývla v odpověď.

„Jakou jste měla cestu, má milá?“ zeptal se nezištně její nový nadřízený. Pochopila, že tentokrát už bude muset promluvit.

Mistr lektvarů k ní konečně s blahosklonným výrazem zvedl zrak, přikládaje šálek ke rtům. Provinile sklonila zrak a s pohledem zavrtaným do huňatého koberce odvětila: „Dobrou. Děkuji za optání.“

Severusovi se zamotala hlava a tušil, že kdyby neseděl, neměl by daleko k zavrávorání. Spěšně odložil hrnek s podšálkem na stůl a nasál do plic notnou dávku vzduchu. Byla to ona! Její drzost, rty, vyznání... to všechno byla ta zatracená Grangerová a on ji nepoznal! Nechal se třikrát zlákat do jejích sítí podlosti. Třikrát byl pro smích jí a jejím tupým nebelvírským kamarádíčkům! Tohle by od slečny Grangerové rozhodně nikdy nečekal, ale pokud se rozhodla vyhlásit mu válku, byl připraven na boj zakončený vítězným tažením.

V místnosti nikdo nepostřehl, že atmosféra náhle zhoustla tak, že by se dala krájet. Veselý hovor profesorů nedal postřehnout, že Hermiona vrhla na Severuse plachý pohled. Téměř se lekla jeho výrazu. Jako by jeho rysy byly vytesány z kamene. V jeho tváři se nehnul ani jediný sval, pohled temných očí směřoval kamsi za ni, rty pevně semknuté v neporušené linii. O tom, že se jedná o živou bytost, dávalo tušit jen nepatrné zvedání hrudi v potřebě dýchat.

Během následujících několika minut Brumbál oficiálně ukončil poradu a Severus zmizel tajemněji než pára nad kotlíkem. Marně se pokusila za ním vyrazit. Byla vtažena do víru štěbetání a oslav příchodu nového školního roku a nové posily sboru. Všichni její bývalí profesoři jí nabízeli tykání a vyzvídali, jak se po celý čas studia na univerzitě měla, ale ten, s kým toužila mluvit nejvíc, nablízku už dávno nebyl.

Michelle_Flamelova

29.08.2017 00:07:00

109.105.39.19

neděle 3. března 2024

Část šestá

Žádné komentáře:

Okomentovat