Littera scripta manet: Část dvacátá první

Se spokojeným úsměvem na tváři se zhroutil do křesla u krbu. Prázdniny byly v půli a on za tu dobu zvládl s pomocí tří domácích skřítků kompletně zrekonstruovat rodinné sídlo a přetvořit chátrající barabiznu na vkusně zařízenou vilu. Dnes odpoledne mu dovezli poslední potřeby do jeho nově zřízené sklepní laboratoře a to byla pomyslná tečka za měsíční prací na domě. Byl s celkovým výsledkem více než spokojený. Dům zařídil v moderním stylu – měl rád modernu – nijak zvlášť nelpěl na starožitnostech a novým věcem se, pokud byly účelné, nebránil. Jediné, v čem cítil jistou rezervu, byla rozloha domu. Přeci jen byl natolik soudný, aby sám sobě přiznal, že jedenáct pokojů, čtyři koupelny, dvě kuchyně a dalších několik menších místností je pro jednoho člověka zbytečně velký přepych. Ale v tom byl taky kámen úrazu – on prostě neměl nikoho, s kým by ty rozlehlé prostory mohl sdílet; nebo ano?

Jedna osoba tu přeci jen byla a on si byl vědom toho, že kolegyni Grangerovou na konci školního roku nehezky odbyl, ale stále se necítil na to, aby jejich vztah posunul na oficiální úroveň. Jeho samotného už ani neudivoval fakt, že o jejich společných chvílích přemýšlel jako o vztahu, který není úplný, ale co není, může být. A v tom byla ta potíž. Na začátku školního roku, kdy za ním přišla s omluvou a tím bláhovým vyznáním, neměl nejmenší důvod opustit pro její úsměv život poustevníka samotáře. V posledních dnech se stále častěji přistihl při přemítání o tom, jaké by to bylo, vpustit ji do svého života. Ano, sice už to částečně dovolil tím, že byl svolný k sobotních procházkám, které jejich vztah zpevňovaly a dodávaly mu na opravdovosti, ale hlavní zlom viděl v tom osudném dni, kdy jí sdělil, že potřebuje čas. Vždyť to bylo přeci naprosto absurdní! On takhle nesměl přemýšlet, zakázal si byť jen uvažovat nad tím, jaké by to bylo mít přítelkyni nebo dokonce rodinu a najednou z něj vypadlo, že potřebuje čas, což pro ni znamenalo příslib, že by snad v budoucnu mohlo být i něco víc než ty pitomé procházky! A on? Co udělal on? Místo toho, aby svá slova okamžitě popřel, tak se na ni každé ráno usmíval jak zamilovaný puberťák a nechal se zlákat k dalším hrátkám. I když pravdou bylo, že ona ho nezlákala; zatraceně, vždyť on tu počáteční iniciativu vyvinul sám!

Počkat, vyslovil právě ve své mysli slovo zamilovaný? Bylo možné, že... A jak se to vlastně pozná?

V několika mudlovských historických románech, se kterými měl tu čest, se nejednou setkal s popisem nehynoucí lásky, a byl si jist, že tohle rozhodně není jeho případ, ale co kdyby přece...

Dobrá, rozhodl se analyzovat. Co cítil, když se ocital v její blízkosti? Neutuchající chuť vrhnout se na její sladké rty. Ale to se přeci nepočítá nebo ano? Tak by se jistě choval každý, komu by najednou bylo servírováno zakázané ovoce na zlatém podnosu; rozhodně to tedy nebyla žádná známka jeho citového vzplanutí. Tak tedy dál. Co cítil, když ji líbal? Potřebu dostat víc! Ovšem i to se dá připsat chtíči, nic víc v tom není, ujišťoval se. Jak se jeho nitro vyrovnává s faktem, že už ji měsíc neviděl? Zatraceně špatně! Scházel mu její smích, jejich společně strávené sobotní chvíle, její upřímné pohledy, které doslova křičely to, co mu už dvakrát řekla. Mám vás ráda, Severusi. U všech skřetích ponožek – chyběla mu ona!

A přes to všechno se snažil ovládnout se, nejít za ní. Stále věřil tomu, že další měsíc abstinence ho vyléčí ze závislosti, kterou si na té malé rozcuchané čarodějce vytvořil. Nechtěl se vzdát svého magického potenciálu, ale už se několikrát přistihl, jak zvažuje, co by s odevzdáním se ženě ztratil. S hrůzou si uvědomil, že vlastně nic. Na co svou krev v poslední době používal? Jen na lektvary pro Kingsleyho, už dlouhé měsíce neměl potřebu experimentovat a zkoumat její účinky, ale i tak cítil obavu, co by bylo, kdyby... A už to tu bylo zase. Zakázal si vůbec přemýšlet o tom, jaké by to bylo, ale přitom svůj zákaz vzápětí porušil představou rozesmáté ženy po jeho boku.

Pevně semkl víčka, pokoušeje se vyhnat její obraz z hlavy. Marně, byl tam usazený zřejmě napevno, a čím víc se ho snažil vytěsnit, tím jasnějším se stával. Vztekle zavrčel a dlaní praštil do opěradla. Dřív než se stačil rozvztekat úplně, vyrušilo ho drobné šátrání na okenní tabuli. Vzhlédl a za oknem spatřil opelichanou sovu s malou obálkou.

Se staženým obočím ji vpustil dovnitř a dřív než ho stihla klovnout, nabídl jí misku se sovími pamlsky. Zvědavě otočil obálku a téměř zasténal, když poznal úhledné písmo. My o vlku a vlk nám zatím píše...

Nervozně obálku otevřel a přečetl si krátký vzkaz.

Chybíte mi, H.

Ano, velmi stručné, zvlášť na věčně ukecanou slečnu Grangerovou. Chvíli dumal nad tím, co tím chtěla slečna Há říci a protože nepřišel na nic rozumného, zkoumavě zkontroloval obálku, aby se ujistil, že jeho bystrému oku nic neuniklo. A udělal dobře. Našel tam pozvánku na... módní přehlídku? Překvapeně zamrkal.

Jak si tak dával věci do souvislosti, skoro by řekl, že se po něm Hermioně stýská; což bylo samozřejmě zcela jednostranné, jak se okamžitě začal ujišťovat, ale neopomněl při tom začít přemýšlet, zda přijmout, či nikoliv. A že to bylo obzvlášť těžké rozhodnutí. V podstatě by měl odmítnout, vždyť to bylo sotva pár minut, co se přesvědčoval o tom, že další měsíc bez její přítomnosti ho dozajista donutí ke vystřízlivění, ale na druhou stranu... Taky mu chyběla. A jedno malé setkání přeci zase neznamená tak moc, zvlášť když je bude obklopovat spousta lidí. Prostě si jen popovídají a zase rozejdou, nebylo na tom nic složitého. Přesto váhal a tak se rozhodl nechat to uležet a zabavit se pro tuto chvíli přípravou lektvaru pro Kingsleyoho matku. Pokud se nepletl, byl právě nejvyšší čas, aby dokončil poslední fázi a poslal ji ministrovi.

Když o několik hodin později posílal po sově novou dávku lektvaru, ani v nejmenším ho nenapadlo, že dostane odpověď. Měl v plánu v klidu povečeřet, ale vyrušil ho přílet jeho sovy, která nesla zpět lektvar i s dopisem.

Zamračil se, protože obdobný vývoj pozoroval v této situaci poprvé a tušil, že nevěstí nic dobrého. S obavou otevřel obálku nadepsanou Pastorkovým táhlým písmem.

Děkuji ti za tvé služby, Severusi, ale už nebudou třeba. Matka včera ve večerních hodinách zemřela. Privilegia, která ti plynula z před lety uzavřené úmluvy, ti náleží i nadále.

Kingsley

Se zrychleným dechem si znovu přečetl neveselou zprávu a povzdechl si. Doufal, že s přispěním jeho lektvarů bude ministrova matka ještě nějakou dobu na živu, i když pravdou zůstávalo, že se sotva dalo mluvit o plnohodnotném životě. V jistém slova smyslu to pro ni bylo vysvobození stejně jako pro Eileen. Věděl, co teď Kingsley musí prožívat a bylo mu ho líto, tohle si nezasloužil.

Spěšně napsal odpověď, ve které vyjádřil svou soustrast a zároveň nezapomněl zmínit, že je příteli kdykoliv k dispozici. Sledoval vzdalující se sovu ale smutek, který zaplnil jeho nitro, byl po chvíli vytlačen jinou emocí. Věděl, že tyhle úvahy nejsou momentálně na místě, ale nemohl se ubránit dojmu, že je najednou bez závazků, co se týče použití své krve. Byl to zvláštní pocit, který se ještě víc umocnil, když si vzpomněl na pozvánku od Hermiony.

Najednou už mu nic nebránilo v tom, aby přijal a nechal věcem volný průběh, i když jediné pozitivum na akci, kterou pro jejich schůzku vybrala, viděl ve faktu, že si nemusí na hlavu nasadit nějakou otřesnost, jako tomu bylo v případě křtu knihy slečny Láskorádové.

*****

„Nádherná, úchvatná, okouzlující,“ zaševelil jí kdosi nasládlým hlasem do ucha.

Hermiona se zachichotala, protože jí horký dech polechtal na krku a otočila se za známým hlasem.

„Eriku, miluju tvé lichotky, protože vím, že jsou upřímné a neříkáš mi je proto, abys mě dostal do postele,“ oslovila svého kamaráda, módního návrháře, se kterým se už několik let znala a přátelila.

„Tak to tedy vskutku ne,“ potvrdil extravagantní blondýn s diamantovou náušnicí a přitáhl si ženu blíž, aby jí mohl vtisknout políbení na čelo. „Rád tě zase vidím, drahoušku,“ zamumlal.

„Já tebe taky. Snad se nezlobíš, že jsem si pozvala společnost, je to tvoje přehlídka…“

„Určitě ne, nemůžu se dočkat, až toho tvého prince poznám,“ mrkl na ni.

„Ne že s ním začneš flirtovat,“ pohrozila naoko muži naproti sobě.

„Nebudu, slibuju, momentálně musím uvést svou kolekci a pak se budu nejspíš věnovat tamtomu samečkovi, vypadá rozkošně a opuštěně,“ ukázal rukou, ve které držel sklenici šampaňského, do davu.

Hermiona vystopovala objekt Ericova zájmu a nefalšovaně se zhrozila. Severus se uprostřed sálu tyčil jako bůh pomsty a nebylo těžké odhadnout, jak si Ericovy letmé doteky vysvětlil.

„Zatraceně,“ zaklela ve chvíli, kdy se otočil na podpatku a začal jí mizet z dohledu. „Ericu, to je Severus,“ zaúpěla Hermiona.

„Škoda, má rajcovní prdelku. Tak utíkej,“ vytrhl jí skleničku z ruky, aby se nemusela zdržovat jejím odkládáním, „očividně ještě není seznámený s mou orientací a pojal podezření, že tě chci povečeřet,“ ušklíbl se blondýn a vydal se opačným směrem než Hermiona.

Myslel si, že se mu to zdá. Několikrát se prudce nadechl a zamrkal, ale obraz rozcuchaného blondýna, který se neomaleně tiskne k Hermioně a ona jeho doteky se smíchem přijímá, se nemínil rozplynout. A pak se jejich pohledy setkaly, ona očividně nebyla dvakrát nadšená, že je zahlédl. Jemu to už stačilo, viděl dost na to, aby pochopil, že si z něj Grangerová udělala dobrý den. Vztekle se vydal najít nejbližší východ.

„Severusi!“

Ačkoliv její volání zaslechl, nechtěl nic slyšet, těch lží už bylo víc než dost.

„No tak, Severusi,“ zkusila to ještě jednou úpěnlivěji; ani to ho neobměkčilo. Za okamžik za sebou zaslechl rychlé kroky. Hermiona ho chvatně doběhla a při tom měla co dělat, aby se nepřerazila o dlouhou sukni. Předběhla ho a donutila ho tak konečně zastavit.

„Není na odchod trochu brzy?“ pokusila se uvolnit napjatou atmosféru, ale podle kamenné tváře muže před sebou pochopila, že to nepůjde tak snadno.

„Opravdu nechápu-“

„Jo, to je očividné,“ skočila mu do řeči dřív, než stihl říct nějakou moudrost, „jinak byste neutíkal jak raněný zajíc. I když mi lichotí, že žárlíte,“ usmála se na něj sladce.

„Co si to dovolujete?“ prskl. „Vylákáte mě na takovou infantilní událost a pak se před mýma očima necháváte obskakovat nějakým individuem. Stačilo říct, že nemáte zájem, nemusela jste to dělat tak kulantně,“ odsekával naštvaně.

„Tak já že nemám zájem?“ podivila se afektovaně. „Pokud mě paměť neklame, byl jste to vy, kdo zavrhl další schůzky. Ale zatraceně, Severusi, já se nechci hádat,“ vydechla rezignovaně. „Chtěla jsem vás vidět, chyběl jste mi,“ ujistila ho se zkroušeným pohledem. Pomalu se nechával obměkčit, ale něco si museli vyjasnit.

„A ten muž?“

„To je Erik, to on pořádá tuhle akci, je návrhář a můj přítel, a vzkazuje vám, že kdybyste si to se mnou rozmyslel, on by zájem měl,“ obeznámila ho Hermiona se situací a čekala, až to jejímu kolegovi dojde.

„O mě?!“ zeptal se zděšeně.

„Jo, je gay a prý máte hezký zadek,“ mrkla na něj.

Severusovi se orosilo čelo. „Ano, takže... ehm... no...“

„Docela jste to vymňouk,“ uzavřela za něj Hermiona a potutelně se usmála.

„Je nějaká možnost, jak bych svou unáhlenost mohl napravit?“ zeptal se s povzdechem.

„Myslím, že určitě, ale nechám to na vaší fantazii,“ neulehčovala mu to.

Chtěl něco říct, ale přerušil ho zvučný hlas Erika, který začal uvádět svou kolekci.

„Co takhle vyměnit prostředí za nějaké klidnější?“ navrhl šeptem a sledoval, jak Hermiona překvapeně zamrkala.

Dočista ji svým chováním vyváděl z míry, ale rozhodně se jí to líbilo. S úsměvem přikývla a nechala se vyvést před budovu.

„Přemístíme se,“ oznámil jí a nabídl rámě.

„A kam?“ ptala se zvědavě.

„Nechte se překvapit,“ řekl prostě a přitáhl si ženu do náruče.

O vteřinu později se objevili uprostřed rozlehlé světlé haly, které vévodil krb a černá kožená sedačka. Očarovaně se rozhlížela kolem a téměř nadskočila leknutím, když se před nimi objevila drobná skřítka.

„Bude si pán něco přát?“ zeptala se úslužně a teprve když si všimla Hermiony, dodala, „mám připravit pokoj pro hosty, pane?“

„Nebude třeba, Twinkle. Můžeš jít, máš volno.“

Skřítka se několikrát uklonila, až jí uši zaplácaly o sebe, a zmizela. Hermiona se zájmem pohlédla na Severuse.

„To je váš dům; ten, který jste měl v plánu zrekonstruovat,“ konstatovala. „Povedlo se vám to,“ pochválila muže.

„Lichotí mi váš obdiv, ale proto jsem vás sem nepřivedl,“ připustil.

„A proč tedy?“

„Říkal jsem si, že by nebylo od věci, využít příležitosti a zároveň soukromí a-“ na moment se odmlčel a lehce si odkašlal. Švihl hůlkou kamsi do rohu místnosti a kolem nich se rozezněla hudba.

„Nezatančila byste si, Hermino?“

Udělala krok směrem k němu a dlaní vklouzla do té jeho. „Měla jsem za to, že netančíte. Nikdy,“ připomněla mu jeho vlastní slova.

Ruku, v níž svíral její drobnou dlaň, si přitiskl na prsa a druhou zlehka položil mezi její lopatky a přitáhl si ji tak o něco blíž. Hlavu zabořil do záplavy vlasů a něžně zašeptal.

„Myslím, že jsem našel ženu, se kterou jsem ochoten porušit nejen toto pravidlo.“

sisi

05.11.2017 06:46:23

94.112.202.85

neděle 3. března 2024

Část dvacátá první

Žádné komentáře:

Okomentovat