Littera scripta manet: 17. Ještě ne...

Tuhle kapitolu věnuji těm, které se podílely na té úžasné akci dne 26.1. a připravily mi tak opravdu krásný zážitek. Dále pak i všem gratulantům.

Konkrétně to jsou nadin, elu, Sara, Chavelierka, Dobby, zuzka, Zuzana, soraki, eggy, doxii, Jikita, ASISI, Tereznik, Jane, angie77, Hajmi 50, assez a Lia.

Pokud jsem někoho opomněla, nechť mě neprodleně sprdne =))

Všem vám moc děkuji a vážím si toho.

PS: kapitolka jak jinak než neopravená.

Během hodinky byli ti dva z Londýna zpátky i se ztraceným prstenem.

Severus se sice snažil přemluvit Hermionu, zda by se nechtěla jít projít, ale ona nesouhlasila. Měla ještě nějaké povinnosti do práce a přestože měla volno, tohle nemohla již déle odkládat.

„Vrátíme se?“ otočila se na něj v momentě, kdy on se snažil využít příjemně rozjetý večer ve svůj prospěch.

„Když to musí být,“ povzdechl si, ale neprotestoval.

Věděl, že přestože byla hádka zažehnána, ještě nemá úplně vyhráno. Musel našlapovat více než opatrně a rozhodně nechtěl Hermionu znovu vyprovokovat.

Vzal ji tedy za ruku a společně se odletaxovali do jejich bradavických komnat.

„Půjdu se převléct a pustím se do těch papírů, budeš tu, nebo si půjdeš lehnout?“ ptala se Hermiona svého muže.

Při tom si rozepnula ten jeden jediný žlutý knoflík na svém saku, který Severuse celý večer tak dráždil a bez ostychu kolem něj prošla do ložnice.

Severus se neubránil tomu, aby se za svou ženou otočil. A v tu chvíli se mohl přesvědčit, že jeho předtucha byla správná. I druhá část jejího spodního prádla byla tak hříšně a vyzývavě žlutá.

„Žlutá ti sluší,“ zalichotil jí a rozešel se k ní.

„Na to jsem se neptala,“ zasmála se Hermiona a než on stihl zakročit proti jejímu oblečení, přetáhla si přes hlavu dlouhé tričko s nějakou obludkou na přední straně. Následně si oblékla i volné kalhoty

Aby mu to nebylo líto, vtiskla mu polibek na tvář a zamířila si to ke svému pracovnímu stolu.

Severus si povzdychl. Právě mu docela jasně došlo, že ani dnešní večer, potažmo noc, nebude naplněna manželským sexem.

„Mám ještě něco na práci v laboratoři, takže budu tam,“ odpověděl jí konečně a také se převlékl.

Pokud tedy výměna jedněch černých kalhot za druhé a vyhrnutí rukávů na košili může být bráno za převlečení.

Když kolem ní procházel do své laboratoře, Hermiona se neubránila zvednout svůj pohled od papírů.

Jak tak svého muže pozorovala, věděla moc dobře, že už tuhle netečnou taktiku moc dlouho nevydrží. A o to víc doufala, že jakmile mu dá najevo svůj zájem, přijdou na řadu vytoužené chvíle extáze v jeho náruči.

Ze zamyšlení ji vytrhlo krátké vrznutí. Známka toho, že Severus za sebou přivřel dveře. Nikdy je nezavíral na kliku. Nechtěl, aby si myslela, že je pro ni tato místnost tabu. A ačkoliv Hermiona ten pocit nikdy neměla, on si to nechtěl nechat vymluvit. Takže bylo nepsaným pravidlem, že on dveře nikdy nezavře a ona ho tak může kdykoliv rušit.

Sama pro sebe se usmála a opět se ponořila do lékařských složek a výkazů.

V momentě, kdy se z nich opětovně vynořila, hodiny ukazovaly něco málo po půlnoci. Severus byl stále v laboratoři a podle občasného šramocení a častého klení usuzovala, že se vrhl do opravy esejí.

Přeběhl jí mráz po zádech. Krb pomalu vychládal a ona tu seděla jen v tričku a tenkých kalhotách. Trochu se zatřásla, ale vstala a kouzlem nechala opětovně rozhořet oheň.

Přemýšlela, jestli by měla zajít za Severusem a trochu mu zvednout náladu, ale nebyla si jistá, jestli by se udržela na něj nevrhnout. Byl dnes tak sladký.

Nakonec se však rozhodla jinak. Tedy jak se to vezme.

Když totiž zamířila do ložnice a otevřela prádelník s úmyslem vzít si košilku na spaní, pohled jí sklouzl na kus oblečení, který si koupila chvilku po tom, co jí Paula poskytla cenné rady ohledně svádění vlastního muže.

Spokojeně se usmála a onen kus oblečení vyndala.

Dnes uskuteční předposlední fázi své svádivé mise. Pak už bude následovat jen... Jak to ta Paula říkala? Nabourat stereotyp a vrhnout se na něj v nečekanou chvíli a na nečekaném místě?

Ano, tak přesně to bude následovat.

Se stále zvlněnými rty ve slabém úsměvu se i s velmi rafinovanou košilkou zavřela do koupelny.

Rychle osprchovala a umyla si vlasy. Následně je provoněla růžovým olejem, aby tak zvýšila jejich lesk.

Zběžně se osušila a z vlasů jen vytřela přebytečnou vodu, s jejich sušením se nenamáhala. Pak je ještě po stranách sepnula, ale jen tak, aby jí krajní prameny nepřekážely.

Nakonec si přes hlavu přetáhla saténovou dlouhou košilku, která působila ze předu velmi decentním dojmem.

Naposledy se koukla do velkého, ještě trochu zamlženého zrcadla a opustila koupelnu.

Několika kroky překonala vzdálenost mezi ložnicí a dveřmi laboratoře a potichu zaklepala.

„Hermiono, víš že nemusíš klepat, když chceš vejít,“ ozvalo se zevnitř.

Severusův hlas zněl už mírně unaveně, přesto ne však podrážděně. Opravě esejí se musel věnovat už minimálně tři hodiny a ona ho za tu obrovskou trpělivost s těmi bláboly, které se v nich objevují nikdy nepřestane obdivovat.

Nakoukla za dveře a spatřila svého manžela téměř po ramena zavaleného v pergamenech.

„Nechci tě rušit, přišla jsem si jen pro jednu knihu. Půjdu si už lehnout a ráda bych si ještě něco přečetla.“

Severus k ní vzhlédl. Přestože stála stále víceméně za dveřmi, zpozoroval, že už je připravená jít spát.

„Nerušíš,“ řekl sametovým hlasem a věnoval jí výmluvný pohled směrem k pergamenům.

Hermiona vklouzla do jeho laboratoře a jako by nic se vydala ke knihovně, která zabírala celou stěnu za Severusovými zády. Ten jen rychlým pohledem přelétl její postavu zahalenou do černého splývavého materiálu. Ačkoliv mu přišlo, že podobnou košilku na ní vidí prvně, nijak se nad tím nepozastavoval. Měla jich podle něj tolik, že je ani nestíhal všechny evidovat. A navíc ji stejně raději většinou viděl bez nich.

A tahle dle jeho okamžitého názoru patřila do těch méně vyzývavých. Neodhalovala ani nejmenší kousek jejího dekoltu a už vůbec ji nezdobila krajka a další nesmysly. I ta barva byla v pořádku.

Sklonil tedy hlavu zpět k eseji před sebou a smočil brk svírající mezi svými štíhlými prsty do kalamáře s červeným inkoustem.

O vteřinu později úspěšně pokaňkal práci jednoho druháka. A to v okamžiku, kdy se Hermiona těsně kolem něj prosmýkla a začala studovat publikace za jeho zády.

Ten pohyb samotný by ho tolik nerozrušil, ale zadní část její košilky ho naprosto vyvedla z míry.

Ono vlastně bylo dost zavádějící mluvit o nějaké zadní části.

Ona totiž žádná nebyla!

Její záda byla naprosto nahá. Ale úplně!

Vykrojení košilky končilo těsně nad jejím zadečkem a zbývající látka pak splývala přes onu část těla až na zem.

Tak ďábelsky rafinované.

Nasucho polkl. Zmizela mu ze zorného pole a on tušil, že je přímo za jeho zády. Nevěděl, jak reagovat.

Bylo možné, že to Hermiona udělala schválně, aby ho vyprovokovala. Někdy se dokázala chovat jako nefalšovaný Zmijozel. Teď bylo ale docela možné, že ani neví, co způsobila.

Podle toho, jak se dnes v Londýně chovala odmítavě usuzoval spíše na druhou variantu.

Rozhodl se přestat o tom přemýšlet a raději to zjistit.

„Hledáš něco konkrétního?“ ozvalo se jí za zády.

„Hm,“ zněla odpověď.

Ano, komunikaci na úrovni malého dítěte jeho žena také ovládala.

„Tenhle titul jsem minulý týden půjčil Selii.“

Hermiona pochopila narážku na svou odpověď.

„Ráda bych něco zábavného,“ vylepšila předchozí sdělení. „Jenže ty tu nic takového nemáš,“ posteskla si.

„A co třeba Lidské omyly při přípravě lektvarů?“ nadhodil.

„Jo, to by mohlo být ono,“ zaradovala se a začala zmíněnou publikaci hledat.

„Asi budu potřebovat tvou pomoc,“ ozvala se po chvíli.

Severus se ušklíbl. Věděl totiž moc dobře, že pokud si tuhle knihu bude chtít půjčit a nebude se chtít vracet pro hůlku, musí ho znovu oslovit.

Byl na sebe pyšný. Fakt, že si pamatuje umístění všech knih v knihovně mu hrál do karet.

Hermiona se během jeho úvah snažila svépomocí dostat knihu z poličky. Znesnadňoval jí to však nepatrný, přesto velmi podstatný fakt a to ten, že na ni se svými necelými sto sedmdesáti centimetry jednoduše nedosáhla.

„S čím pak?“ otázal se líně v momentě, kdy se ona odhodlala dokonce k výskoku.

V ten moment jí došlo, že to Severus udělal schválně. Byla si naprosto jistá jeho orientací v jakékoliv knihovně, kterou vlastnili. Ať už se jednalo o tu na Hradě, nebo snad tu v jejím Londýnském bytě či dokonce na jejich sídle v Dartmooru*.

A teď mu na to naletěla!

Jak chceš, pomyslela si a vyslovila svou prosbu.

„Nedosáhnu na tu knihu. Mohl bys mi ji prosím podat?“ zeptala se sladce.

„Samozřejmě,“ nedal na sobě Severus cokoliv znát.

Vstal a otočil se. Ocitl se tak tváří v tvář Hermioně, která se mírně opírala o hřbety knih a vyzývavě na něj koukala.

„Dovolíš?“ zeptal se a naznačil jí, aby se mu uhnula.

„Tobě cokoliv,“ odvětila mnohoznačně a neodpustila si mrknutí.

Pak se jako by nic otočila, ustoupila o půl krok stranou a se zájmem si pročítala názvy knih.

Severus si několik vteřin vychutnával pohled na její nahá záda. Už si byl téměř jistý tím, že ho jeho žena provokuje. A to nehodlal nechat jen tak.

Celým svým tělem se na ni přitiskl. Do nosu se mu vloudila vůně růžového oleje a on na okamžik slastně přivřel oči. Následně ho v obličeji zašimraly její ještě ne zcela suché vlasy, když k němu otáčela svou tvář.

„Můžeš mi říct, co právě teď děláš?“ ptala se ho zcela klidně, ale lesk v jejích očích prozrazoval její rozrušení.

„Právě teď? Podávám ti tu knihu,“ zašeptal jí do ucha a opravdu se natáhl pro zmiňovanou publikaci.

Ale přestože byla jeho výšková převaha patrná, i na něj byla kniha příliš vysoko. Přitiskl se k Hermině ještě víc ve snaze konečně se zmocnit černého přebalu knihy.

Hermiona vycítila větší tlak a pro své větší pohodlí se raději otočila čelem k němu. Nebylo dvakrát příjemné být natlačená tváří na knihovnu.

Za to teď si nemohla stěžovat. Severus k ní byl přitisknutý celým svým tělem a v jeho obličeji panovalo soustředění.

Neubránila se úsměvu.

„Bavíš se dobře?“ ptal je on.

„A ty?“

„Měl bych?“

„To já nevím,“ pokrčila rameny.

„Tady je,“ podíval jí knihu bez reakce na její předchozí komentář.

„Díky,“ vzala si ji od něj a vtiskla mu polibek na tvář.

„To bylo za co?“

„Za vaši šlechetnost, můj rytíři,“ zašklebila se a jako lasička se kolem něj prosmýkla.

„Kam jdeš?“ ptal se zmatený Severus.

Přeci jen doufal, že knihu nechá knihou.

„Do postele. Číst si, vzpomínáš?“ zapředla a byla se svým dnešním výkonem spokojená.

„Aha,“ dostalo se jí ne příliš chytré odpovědi.

Následně za sebou Hermiona přivřela dveře a on osaměl. Ale rozhodně se s tím nehodlal smířit tak snadno.

Už bylo dost toho chození kolem horké kaše. Prostě tam půjde a dá jí jasně najevo, že by nebylo na škodu zase jednou plnit manželské povinnosti.

Tak! A je to!

S touto myšlenkou vyšel ze své pracovny.

Mezitím si Hermiona dávno zalezla do postele a rozevřela knihu. Sice ji mrzelo, že nemohla svůj plán uskutečnit už dnes, ale nebylo to možné, musela počkat.

Ona i on.

Poměrně rychle se začetla do jím vybrané knihy a opravdu se u ní i bavila. Ale během chvíle ji přerušil rázný příchod jejího muže do ložnice.

„Stalo se něco?“ ptala se zaraženě, protože ji ráznost jeho příchodu zarazila.

„Něco jsem si zapomněl,“ prohodil na půl úst a mířil k ní.

„Zapom-“

Nedokončila. Severus byl rychlejší.

Přitiskl tvrdě a nesmlouvavě své rty na její a drsně si vyžádal vstup do jejích úst. Hermiona se zpočátku lekla, ale jeho razance, s jakou do polibku šel pomalu opadala a měnila se v něžnou hru jejich jazyků.

Odhodil z ní peřinu a aniž by opustil její ústa, rukama vyhledal spodní lem její košilky.

Hermiona se v tom okamžiku probrala z transu, do kterého ji uvedlo jeho chování a jeho ruku zarazila.

Severus se zarazil a nepatrně se od ní odtáhl.

„Stalo se něco?“ zeptal se ostražitě?

Její chování se mu ani v nejmenším nezamlouvalo.

„Já nemůžu,“ řekla trochu stydlivě a sklopila oči.

Severus už vůbec nic nechápal.

„Udělal jsem něco špatně?“

„Ne. Ale nejde to, Severusi.“

„Ale proč?“

„Mám své dny.“

„Každý má někdy své dny, věř mi, bude ti hned líp,“ nepochopil její sdělení a opět se začal dobývat do jejích úst.

Odpovědí mu bylo odstrčení a upřímný úsměv.

„Nejde to, miláčku,“ zvolila u nich méně frekventované oslovení, aby ho donutila věnovat jí pozornost.

„Co ti brání?“ vyhrkl už trochu podrážděně. Stále jaksi nechápal, co se mu jeho žena snaží říct.

„Biologický cyklus,“ řekla a pohlédla mu tentokrát už zpříma do očí.

Snad pochopí...

„Ty jsi... ty máš... nemůžeš...“ nedokázal se souvisle vymáčknout, když mu to konečně došlo.

„Ano,“ potvrdila mu jeho skvělou dedukci.

„Aha,“ dostal ze sebe toho večera podruhé tohle úžasné slůvko.

„Půjdu se osprchovat,“ řekl ještě, vyhrabal se na nohy a zmizel v koupelně.

Hermiona se tlumeně rozesmála. Ačkoliv by se na svého muže také nejraději vrhla, musí to ještě počkat.

Ale pak to bude stát za to, slíbila jemu i sobě a opět se začetla do vybrané knihy.

*Ačkoliv je Dartmoor národní park v Anglii (poblíž Plymouthu na jihu Anglie), existují zde i původní obydlené usedlosti. A rozhodně to nejsou nějaké chatičky. Proto jsem si dovolila umístit jejich hlavní sídlo sem. Věřím, že by se jim tu oběma moc líbilo.

wixie

23.02.2010 17:49:15

85.70.88.152

sobota 2. března 2024

17. Ještě ne...

Žádné komentáře:

Okomentovat