Beta: Claire
Probudily ji jemné doteky zkoumajících prstů na levém předloktí. Ošila se. V ten okamžik se ruka stáhla a Hermiona zaslechla dětské cupitání doprovázené křikem: „Hemjona už je vuzuhůlu!“ Už je vuzuhůlu, tati!“
„Sophie, jestli jsi Hermionu vzbudila, už vážně dostaneš na zadek!“ vzdáleně vnímala Severusův ztišený hlas. „A říká se vzhůru,“ dodal ještě, ale to už jeho slova slyšela zřetelněji. Vešel do pokoje ve chvíli, kdy se zmateně rozhlížela kolem.
„Nezbudila, zbudila se sama,“ stála si na svém dívenka opatrně vyhlížející za otcem.
„Dobře, tak teď si běž hrát s Mathyasem, slečna Hermiona si potřebuje odpočinout, ano?“ tušil, že tohle by mohlo zabrat. Taky ano. Dcera zkoumavě pohlédla na mrtvolně bledou ženu v posteli a pak rozumně kývla. „Tak jo,“ souhlasila a zmizela.
„Jak vám je?“ zeptal se starostlivě, když se posadil vedle ní na postel. Hermiona se mátožně posadila a trochu se posunula, aby se mohla opřít zády o čelo postele. V tu chvíli si uvědomila, že tohle není pokoj pro hosty, ve kterém se probudila po své opilecké šarádě. Tušila, že to bude Snapeova ložnice, protože se nacházela blíž než pokoj pro hosty a on měl asi naspěch, když mu omdlela v náruči, ale nenasvědčovala tomu žádná fotografie mrtvé manželky na nočním stolku ani na komodě. Mýlila se nebo už skoncoval s bolestnými vzpomínkami?
„Docela dobře,“ řekla pravdu a přijala od něj sklenici karmínové břečky. Při představě, že tohle všechno bude muset vypít, se mírně oklepala.
„Ztratila jste dost krve. Proč jste mi o tom zápěstí neřekla?“ zeptal se vážně.
Se zkřiveným obličejem z prvního doušku krvetvorného lektvaru odvětila: „Protože jsem to sama nevěděla. Seběhlo se to strašně rychle. Je Mathyas v pořádku?“ vyhrkla náhle při vzpomínce na chlapcův křik.
„Trochu ho to vzalo,“ připustil, „ale vzpamatuje se z toho. Jen je trochu špatný z toho, že vám ublížil.“
„Ale vždyť za to nemohl. Škoda, že jste ho neviděl,“ Hermiona náhle zněla nadšeně. „Povídali jsme si, Sophie byla v patře a pak mi řekl, že by si přál být tak dobrý kouzelník, jako jste vy. Naoko vážně mávl rukou a bylo to. Okno se roztříštilo a dál už to znáte.“
„Ano, dál už to znám. Kdybych nepřišel, koupala byste se ve vlastní krvi a dvojčata by z toho měla doživotní trauma. Slibte mi, že na sebe budete dávat větší pozor, Hermiono,“ požádal ji s obavami v očích.
Do teď mu visela na rtech a náhle neměla, co by řekla. Bál se o ni. Z jeho hlasu to bylo patrné a ji to hřálo jako paprsky letního sluníčka.
„A teď už to vypijte,“ pobídl ji, když se k ničemu neměla. Naopak, on by se brzy mohl mít k tomu ji políbit, a musel tomu zamezit.
Poslušně vypila několik hltů, než se otřásla odporem. „Je to nechutné,“ konstatovala.
„Vařil jsem to já,“ zamračil se na ni. Nelíbilo se mu, že haní jeho práci.
Pousmála se. „Ale to nic nemění na tom, jak odporné to je.“
„Ukažte,“ vzal jí pohár z ruky a přivoněl. Hermiona ho sledovala, jak znalecky zkoumá svůj výtvor a následně v něm smočil rty. Na jazyku převalil doušek lektvaru, a když polkl, mírně se ošil.
„Je to hnusné, že?“
„Je to prostě krvetvorný lektvar, neodmlouvejte a pijte.“ Vnutil ji sklenici zpět a dohlédl na to, aby ji celou vyprázdnila.
„Spokojený?“ zamračila se na něj, když prázdnou sklenku odložila na stolek.
„Naprosto. Už se vám vrací barva.“
„Děkuju,“ řekla náhle.
Překvapeně zvedl obočí. „Za něco konkrétního?“ zeptal se.
„Za to, že jste vždy ve správný čas na správném místě,“ odpověděla a sklopila zrak.
V duchu se sám sebe musel zeptat, jestli má ta žába vůbec tušení, jak je právě teď přitažlivá. A to ani nemyslel na to, že ji má ve své vlastní posteli. Vlastně teď nemyslel vůbec. Upřeně sledoval, jak zvedá závoj dlouhých řas, aby se podívala, co on na to. A on měl momentálně chuť jen na jeden druh odpovědi. Naklonil se k ní. Překvapeně mrkla. V němém pozvání pootevřela rty a pohledem sklouzla na ty jeho. Narovnala se, aby mu byla blíž. Blíž jeho rtům. Cítila vůni bylin – třezalka, paloučnice modrokvětá, krvník dvoulistý... Hlavou jí problesklo, že krvetvorný lektvar vařil docela nedávno. Kvůli ní. Z náhlého transu je probral ostýchavý hlásek: „Je Hemjona v polžontku, tati?“
Rychle se od sebe odtáhli. Severus se postavil, aby si vytvořil větší odstup, a pohlédl na syna.
„Ano, ale ještě není vhodná chvíle na to, abyste ji rušili.“
„Mně to nevadí,“ ozvala se za ním Hermiona. „Naopak.“
Pochybovačně zvedl obočí, ale mladá žena kývla na znamení, že to myslí vážně. Pokynul tedy dětem, aby šly dál. Od dveří pak sledoval, jak si vylezly k ní na postel, láskyplně ji objímají a ona jim to oplácí s úsměvem na rtech. Jak jim teď záviděl.
*****
I přes značné protesty ji Snape pustil domů až ve čtvrtek ráno. Hermiona se už cítila docela v pořádku a když pohlédla do zrcadla visícího vedle věšáku ve svém bytě, radostně zaznamenala, že po ráně na tváři není ani památka. Teď seděla u stolu a snažila se vstřebávat informace o transformujících lektvarech, ale myšlenkami byla stále u Severuse a dvojčat. Pak si také vybavila lamentování matky. Jean Grangerová měla pravdu. Tím, že tak náhle zrušila konzultace, vlastně dala profesorovi najevo, že jí nestojí za to, aby ji připravoval do konce. Povzdychla si a natáhla se po kusu pergamenu. Když dopsala krátkou zprávu s prosbou o další pokračování v konzultacích, jen doufala, že horlivost, nedočkavost a potřeba jeho přítomnosti z ní nesálají tak, jak to jí samotné přišlo.
Pokud Severusovi ještě toho čtvrtečního večera došlo, že po něm Hermiona chce vysvětlit něco, co jí vyložil sotva před Vánoci, nedal to na sobě znát. A jemu to samozřejmě došlo. Jeho povaha mu velela do Grangerové rýpnout, ale včas si uvědomil, že by byl sám proti sobě. Předpokládal, že si to prostě rozmyslela a možná s ním chce přece jen trávit víc času, než je nutné. A to možná se změnilo ve velké určitě, když se k němu při loučení naklonila, popřála mu dobrou noc a vlepila mu školáckou pusu na tvář. Něco mu našeptávalo, že tohle bude ještě zajímavé.
*****
S natěšenými dvojčaty dorazil k Lupinovým lehce před druhou hodinou. Teddy nadšeně pobíhal po pokoji a pak si dvojčata odvedl do pokoje v patře, aby jim ukázal nové hračky. Severus pohledem přelétl dvoupatrový dort, určený pro oslavence, a chtěl se posadit.
„Severusi, můžeš, prosím tě, dojít pro skleničky?“ požádala ho bezelstně Nyphadora.
Nechápavě na ni pohlédl a vytáhl z rukávu hůlku, aby je přivolal. Žena ho zarazila. „Jsou ve vitríně, nerada bych, aby mi vysklily kredenc, díky,“ usmála se sladce a sama se vydala pro schované dárky. Remus byl nejspíš s dětmi v patře, protože ho nebylo nikde vidět.
Když vešel do kuchyně, bylo mu okamžitě jasné, co tím ti dva nepovedení dohazovači zamýšleli. U kuchyňské linky stála zády k němu Hermiona, po pravé ruce měla přichystané dezertní talířky, vidličky a dlouhý nůž, po levé tác s jednohubkami a momentálně se snažila dosáhnout na sklenky v horní polici.
Potichu se za ni přikradl, a když je dělil sotva jeden dva palce prostoru, zašeptal: „Podám je.“
Hermiona leknutím nadskočila a ze rtů jí uniklo poplašené vypísknutí. Prudce se otočila a neubránila se tomu, aby do něj vrazila.
„Severusi, vyděsil jste mě,“ vydýchávala leknutí.
„To nebylo mým úmyslem,“ shlížel na ni. Vnímala jeho pronikavý pohled a neměla se k tomu, že by snad odešla. Naopak mu ho intenzivně vracela. Cítila, že se její tep zase zbláznil, ale tentokrát to nebylo způsobeno jeho náhlým příchodem. Teď to způsobovala jeho přítomnost, vůně, on sám tak blízko ní. Chtěla něco říct, ale...
Políbila ona jeho? Nebo on ji? Nevěděla, jen vnímala hebké zkoumající rty, nesmělé doteky na předloktí. Severus zaznamenal, že se její dlaně vydaly na pouť po jeho hrudníku. Chvíli předpokládal, že ho odstrčí, ale její ruce se vyšplhaly výš a zcela samozřejmě se mu ovinuly kolem krku. Prsty zajela do havraní černě vlasů a jazykem polaskala jeho rty. Pochopil němé pozvání, těsněji se k ní přitiskl a vtáhl její jazyk do svých úst. Něžně ho škádlil tím svým, proplétal je, nechal ji, aby ho ochutnávala a zkoumala. Dostával tolik a přitom nutně potřeboval mnohem víc.
Přitiskl ji na linku a tlakem svých boků donutil, aby se na ni posadila. Udělala to automaticky a levou rukou, kterou sjela k jeho kalhotám, si ho za pásek přitáhla mezi nohy. Dlaní sjel na její stehno, přitiskl se na ni a jeho všetečné prsty se vydaly na pouť po jejím boku, přes bříško až na ňadro uvězněné v podprsence. Druhou jí vpletl do vlasů za uchem, jemně sevřel a zvrátil její hlavu tak, aby mohl horkými polibky zmapovat linii šíje. Naklonila se a slastně vydechla, když jeho rty doputovaly až k uchu a ušní lalůček uvěznily ve stisku.
Náhle se objevivší nepatřičné štrachání, které na okamžik zastínilo jejich šátrání jednoho po druhém, ji donutilo pootevřít kouzlem okamžiku semknutá víčka. Několikrát zamrkala, aby dokonale zaostřila na Lupina, který byl přímo vedle nich a zkoumal jednohubky ležící vedle ní. Zděšeně zalapala po dechu a pokusila se Severuse odstrčit. Výsledkem bylo nesouhlasné zamručení.
„Nenechte se rušit, já přišel jen pro občerstvení,“ zazubil se Remus.
V tu chvíli se z transu probral i Severus a zvedl hlavu. Vášeň z jeho pohledu okamžitě vyprchala, když pohlédl na rozesmátého vlkodlaka. Hermiona ho konečně odstrčila a sklouzla z linky zase na pevnou zem, rudá až za ušima si rovnala rozcuchané vlasy. Severus se prudce nadechl.
„Vážně se nemusíte ostýchat, klidně pokra-“
„Vypadni, Lupine!“ procedil nesmlouvavě Severus, aniž by si dělal starosti s tím, že muže vyhazuje z jeho vlastní kuchyně. Remus už se nezdržoval, popadl tác s jednohubkami a zmizel jako pára nad hrncem.
V kuchyni zavládlo tíživé ticho.
„Já jsem-“
„Donesu-“
Oba promluvili současně. Hermiona zahanbeně sklonila hlavu a chtěla odejít. Uhnul se, ale vybral stranu, kterou zvolila i ona. Vrazila do něj.
„Omlouvám se,“ pípla a chtěla ho obejít.
„Zase budeme dělat, že o nic nešlo?“ zeptal se trochu naštvaně. Chtěl jí dát prostor, vážně chtěl, ale zároveň se mu nezamlouvalo, že mu dovolí, aby jí strkal jazyk do úst, a pak se chová, jako by spolu jenom drhli kotlíky.
„Já nevím, budete mi zase tvrdit, že se mám víc učit?“ odsekla.
„Nechme toho,“ kapituloval. Opravdu se netoužil hádat v době, kdy měl slavit s dvojčaty narozeniny. „Vezmete ty skleničky?“ požádal ji bezbarvě a sám vzal talířky s dezertními vidličkami. Nečekal na její odpověď a zmizel.
„Sakra!“ ulevila si naštvaně. Tohle se prostě nevyvíjelo tak, jak si představovala.
Než se vrátila do obývacího pokoje, obrnila se proti zvídavým pohledům Remuse a Tonks, které toho dne dokázal zkrotit jen ten nazlobený Severusův.
*****
„Hemjono, pudeš si hlát se mnou s baglem?“ dožadoval se Mathyas, když se společně vrátili od Lupinů ke Snapeům domů.
„Nepude, Hemjona si ladši bude hlát se mnou s panenkou,“ odsekla mu Sophie a přitiskla si panenku, kterou dostala k narozeninám, pevněji do náruče.
„Běžte si hrát sami, já musím se slečnou Hermionou o něčem důležitém mluvit,“ přikázal jim otec nesmlouvavě dřív, než stihla Hermiona zareagovat. Tušila, o čem se chce bavit, proto jí vzdalující se záda dětí připadala, jako by přicházela o pevnou půdu pod nohama. Když zmizely v patře, obrátila se na muže za sebou.
Sledovala, jak se nadechuje a dřív než stačil promluvit, skočila mu do řeči. „Vím, o čem chcete mluvit, a souhlasím, že bychom si měli vyříkat, co se vlastně děje, ale já nemůžu, Severusi. Nedokážu se rozhodnout a definitivně říct, že s vámi chci mít vztah. Možná bych chtěla,“ špitla tiše a na okamžik na něho upřela oříškový pohled, „ale... Jak jste sám řekl, mám mít zkoušky, pak bych chtěla pokračovat a nevím, jaké budu mít nabídky, taky nevím, jestli bych zvládla být vám dobrou přítelkyní a už vůbec nevím, zda bych dvojčatům byla dobrou mámou. Nejsem v poslední době vůbec spolehlivá, naši mě uhánějí, chtějí, abych měla rodinu, ale já si nejsem jistá, co vlastně chci, protože se bojím dalšího zklamání a taky že já sama bych mohla zklamat a-“
Umlčel ji prsty, které zlehka položil na její rty, aby tak zastavil překotné a přitom tak roztomilé blábolení.
„Nemusíte mi vůbec nic vysvětlovat,“ řekl prostě, palcem levé ruky přitom stále setrvával na jejím rtu a něžně jej mapoval. „Bude to znít šíleně, ale v podstatě mám podobné obavy jako vy.“
„Takže?“ zeptala se zkoumavě a opět k němu vzhlédla. „Mám k vám přestat chodit?“ vyhrkla v náhlém prozření, že tentokrát to může být on, kdo řekne, že už nepřipadá v úvahu pokračovat v konzultacích.
„Ne,“ zavrtěl s náznakem úsměvu hlavou. „Stýskalo by se mi...“ na moment se odmlčel a se zmijozelskou ješitností si vychutnával, jak se jí zorničky rozšířily očekáváním, „... po vašem kulinářském umění.“ Zklamání v jejím výrazu bylo víc než patrné. Těšilo ho.
„Rozumím,“ odvětila rezervovaně. Tentokrát už na něj nepohlédla.
„Vůbec ne, Hermiono,“ usmál se a vzal ji za bradu, aby ji přinutil podívat se na něj. „Copak se k vám nikdy nedoneslo, že jistý druh citu prochází částí zažívacího traktu?“ zeptal se vážně a sledoval, jak překvapeně zamrkala. Díky Merlinovi za její bystrý intelekt.
„Chcete říct, že-“
„Chci tím říct, že bychom věcem měli dát volný průchod, souhlasíte? Ovšem s ohledem na dvojčata. Nerad bych, aby nabyla mylného dojmu. Z nás dvou,“ dodal.
„A-ano, myslím, že chápu a souhlasím,“ vyhrkla překotně. „Znamená to tedy, že vás teď nemůžu políbit?“ zašeptala z části zklamaně a z části rezignovaně.
Ušklíbl se. Tím svým snapeovským způsobem, za který měla sto chutí ho uškrtit a zároveň líbat do zemdlení.
„Ne, znamená to, že s vámi vyjdu před dům a políbím vás sám.“
A/N: Pokud by někomu přišlo divné, že si stále vykají - je to kvůli dvojčatům. (A taky autorka má úchylku na jejich vzájemné vykání, ale to nemusí nikdo vědět, že :-D)
Žádné komentáře:
Okomentovat