Littera scripta manet: 26. Štědrý den

V této kapitole nás čekají Vánoce strávené u Snapeů a já doufám, že mi prominete, protože jsem si je dovolila výrazně počeštit.

Díky elu za bleskovou opravu :-)

„Kšc!“ dostalo se mu nelichotivého citoslovce od vlastní ženy a tentokrát si neodpustila ani výchovný políček přes natažené prsty, jimiž se pokusil nenápadně uzmout trochu lákavě vypadajícího čokoládového krému.

Nataženou ruku mrzutě stáhl zpátky a zamračil se.

„Neměl bys ochutnávat, tati,“ ozvala se za ním rozverně jeho dcera. „Neuvidíš večer zlaté prasátko,“ zasmála se a proklouzla kolem něho s podnosem již nazdobeného cukroví.

„Nestojím o to vidět v noci na stropě kus vepřového,“ ohradil se a mlsně se zahleděl na krém, kterým Hermiona plnila vanilkové košíčky.

„Měl ses pořádně nasnídat,“ poučila ho žena. „Večeře bude v sedm večer a do té doby je ještě moře času,“ poznamenala při pohledu na hodiny, které ukazovaly čtvrt na deset.

„Oběd nebude?“ vyzvídal.

„Můžeš si vzít vánočku,“ pokrčila Hermiona rameny.

Severus rozmrzele ohrnul ret. „Vánoce mají být svátky dobrého jídla a ne mučení manželů hlady,“ rýpl si.

„Nemučím tě. To ty si každý rok po svátcích stěžuješ, že se ti srazily hábity,“ šťouchla ho do žeber.

Zamračil se a demonstrativně sklouzl prsty do misky s pochoutkou. V rychlosti nabral na ukazováček krém a jen o chlup se stihl uhnout dalšímu plesknutí přes prsty spěšným ústupem do obývacího pokoje.

Vyjma těchto občasných napomenutí probíhal Štědrý den u Snapeů jako obvykle. Hermiona pobíhala po kuchyni a chystala večerní tabuli, zatímco Severus se Selií měli na starosti stromeček a výzdobu obývacího pokoje. Na Selii pak zbylo ještě nenápadné doplňování mizejících cukrovinek, o což se staral její otec.

Lehce před šestou hodinou se celým domem nesla směsice vůní, které naznačovaly, že už je vše hotovo a připraveno. Hermiona naposledy zkontrolovala rybí polévku a švihnutím hůlky ji začarovala tak, aby po čas jejich tradiční procházky nevychladla. Spokojeně vyšla do haly, kde už nedočkavě přešlapovala její dcera.

„Kde je otec?“ zeptala se Hermiona překvapeně, protože vždy to byla ona, na koho se čekalo.

„Nemám tušení, asi se převléká z černého hábitu do ještě černějšího,“ ušklíbla se Selie.

Hermiona to nijak nekomentovala. Urovnala si neexistující záhyb na pouzdrových šatech světle fialové barvy a obula si zimní boty s kožíškem. Sice se k šatům příliš nehodily, ale přes dlouhý kabát, který si následně přehodila přes ramena, nebylo nic poznat. Přešla k velkému zrcadlu, které vévodilo celé hale, aby si urovnala límec a zkontrolovala svůj vzhled. Dceři nevěnovala pozornost, proto sebou mírně trhla, když za sebou zaslechla hlasité:

„Tatííí, děléééj! Dneska je i mamka rychlejší než ty!“ zakřičela Selie kamsi do útrob domu. Odpovědí jí bylo jen ticho a matčin káravý pohled.

Severus seděl v ložnici na posteli. Byl už dávno připravený, ale již nějakou dobu si jeho prsty hrály s černou sametovou krabičkou a myšlenky se zatoulaly kamsi daleko. Teprve hlas jeho dcery ho vytrhl z rozjímání a on prudce nasál vzduch do plic.

Rázně vstal a znovu pohlédl na zavřenou krabičku ve své dlani. Dnes byl ten správný den. Pokud to chtěl v nejbližších dnech udělat, věděl, že atmosféra dnešního večera je k tomu jako stvořená. Rozhodně rozevřel krabičku a druhou rukou z ní vyjmul snubní prsten. S posvátnou úctou se o něj otřel pohledem a s mírným povzdechem ho navlékl na levý prsteníček. Vzápětí se natáhl pro kožené rukavice a konečně vyšel na chodbu, aby mohl sejít schody a připojit se k manželce a dceři.

„No konečně,“ neodpustila si Selie a první se hnala ke vchodovým dveřím.

„Ty někam spěcháš?“ podivil se její otec hraně. „Že by ses nemohla dočkat čerstvého vzduchu?“

„Řekněme, že se nemůžu dočkat toho, co mi bude naděleno pod stromek,“ zakřenila se na něj.

„Tak už radši jdi, nebo si to rozmyslím a dárky dostane jen ten, kdo byl celý rok hodný. Tedy já,“ pronesl samolibě.

To už nevydržela ani Hermiona a lehce se zasmála. Severus využil její rozverné nálady a samozřejmě uvěznil její dlaň ve své ještě před tím, než by to mohl svést na chlad, který venku panoval.

Selie protočila oči, ale raději už nic neříkala a poslušně čekala, až rodiče projdou a ona za nimi bude moci zavřít dveře.

Hermiona neprotestovala. Bylo to od něj milé a zároveň byla ráda, že nemusí dělat první krůčky k jejich opětovnému sblížení. Alespoň tentokrát ne. Zavrtala proto svou dlaň hlouběji do jeho sevření a stisk opětovala. Jeho nevyřčenou otázku, kterou bezděky naznačil pozvednutým obočím, přešla drobným úsměvem.

Tak jako každý rok zamířili nejprve k sousedům a dobrým přátelům. Jejich přítomnost v domě dávalo znát světlo, které vrhalo stíny na všudypřítomný sníh. Bylo nepsanou tradicí, že se tu Snapeovi vždy zastavili a vzájemně si s Becketovými popřáli krásné svátky. Dál pak zamířili do údolí, k malému kostelíku, kde se o půlnoci scházeli místní mudlové. Tady své kroky stočily zpátky k domovu, a ačkoliv se to nezdálo, domů se vraceli o necelou hodinu později, a čím více se blížili, tím byla chůze jejich dcery rychlejší, až se nakonec neovládla a několik posledních metrů nedočkavě doběhla.

„Jako malé dítě,“ poznamenal Severus.

„Jsem ještě dítě,“ zasmála se Selie.

„Ano, zejména když jde o dárky, viď, mladá dámo?“ ušklíbl se na ni.

„Selie, nic si z otce nedělej, on už není žádný mladík a stejně je zvědavý, co se pod stromečkem najde pro něj,“ chlácholila dceru Hermiona. Jen o chvilku později vypískla, když ji Severus hodil za krk trochu čerstvého sněhu.

„Neprovokuj Zmijozela,“ pohrozil jí naoko vážně. Hned si ji však udobřoval polibkem na tvář.

Jejich dcera protočila oči a odložila svůj kabát na věšák. Severus pomohl z pláště ženě a teprve poté si i on odložil. Když si sundával rukavice, v záři umělého světla se zaleskl prsten na jeho ruce. Pousmál se a vydal se do obývacího pokoje, aby pod stromeček umístil dárky pro své nejbližší zatímco Hermiona se Selií zamířily do kuchyně.

Zanedlouho si už nabíral na talíř pořádnou porci bramborového salátu, čímž si vysloužil od dcery pohoršený pohled, který jasně dával najevo nesouhlas s tím, že bude muset s dárky čekat, dokud otec nedojí. Víc si toho ale nevšímal a přihodil si na talíř několik kousků ryby. Tohle typické jídlo pro vánoční čas prostě zbožňoval, a jakmile se pustil do své porce na talíři, zcela zapomněl na staronový znak manželského svazku na své ruce.

O to víc si ho všimla jeho dcera, která však tento fakt přešla s mlčením. Netušila, co tím její otec zamýšlí, ale její intuice jí dávala znamení, že to je něco mezi jejími rodiči, do čeho by se neměla plést. Proto raději rychle spořádala svou porci a pak jen hypnotizovala krabice v pestrobarevných papírech, které se nacházely pod vzrostlou borovicí uprostřed jejich obývacího pokoje.

„Mohu ti dolít, Hermiono?“ promluvil Severus ve chvíli, kdy složil příbor ke straně a natáhl se po karafě s vínem, aby doplnil svou prázdnou sklenici.

Jeho žena přikývla a svou číši popostrčila jeho směrem, aby se nemusel tolik natahovat. V tu chvíli se na mužově prstu zaleskl šperk, který zde působil až nepatřičně.

Hermiona překvapeně zalapala po dechu a trhnutím se jí podařilo převrhnout svou sklenici se zbytkem vína.

„Omluvte mě,“ vyhrkla vzápětí a spěšně odběhla od stolu.

Selie se zatvářila zmateně, Severus zaraženě. Netušil, že jeho gesto vyvolá takovou odezvu. Pokynutím hlavy naznačil Selii ať zůstane kde je a sám se vydal za svou ženou. Dostatek rozumu ho přiměl zakouzlit Silencio dřív, než by případný křik přilákal jejich dceru.

Našel stát Hermionu v kuchyni u okna, zády k němu. Nehnutě sledovala krajinu zahalenou do sněhové pokrývky.

„Proč teď?“ hlesla tiše, když za svými zády zaslechla jeho kroky.

„Protože jsem si až teď uvědomil, jaký jsem byl sobec, když jsem ti nikdy neřekl pravý důvod,“ připustil. Než stihla na jeho slova zareagovat, obtočil ruce kolem jejího pasu a přitáhl si ji do náruče. Obličej zabořil do jejích vlasů, vdechl opojnou vůni květin a sjel na její krk, který jemně polaskal rty.

„Mrzí mě to,“ zašeptal jí do ucha. „Nikdy jsem si neuvědomil, že to pro tebe tolik znamená. Bál jsem se, že mě jednou opustíš díky mladšímu, hezčímu,... Bylo by pro mě pak mnohem jednodušší zvykat si žít bez tebe, aniž by mi to stále připomínal prsten na mé ruce.“

„Ale Severusi,“ vydechla Hermiona překvapeně. Takové přiznání od něj nikdy nečekala.

„Vím, že mluvím zmateně, ale lépe už to asi vysvětlit nedokážu,“ přiznal a znovu přejel rty po pulzující cévě na jejím krku.

Hermiona se k němu přimkla ještě víc, pokud to vůbec bylo možné, a hlavu si pohodlně opřela o jeho hruď. Prsty vyhledala jeho ruce, které ji objímaly v pase, a bezděčně po nich přejížděla, dokud nenarazila na jednoduchý zlatý kroužek na jeho prsteníčku.

„Děkuju,“ šeptla a prsty propletla s jeho. Pomalu se otočila čelem k němu, aby mu mohla pohlédnout do očí. Zrcadlily se v nich obavy, ale i úleva. Něžně ho pohladila po tváři, prsty kopírovala křivku jeho rtů.

„Chci, abys věděl, že tvoje gesto pro mě moc znamená, ale zároveň nechci, abys nabyl dojmu, že tě k tomu nutím. Pokud je ti nošení prstenu nepříjemné, nenos ho. Celou tu dobu mi šlo jen o to, abys mi řekl pravý důvod, rozumíš?“ podívala se na něj s otazníky v očích.

Na znamení souhlasu kývl a sehnul se k ní, aby ji mohl políbit na čelo.

„A taky si zapamatuj, Severusi Snape, že není nikdo, kvůli komu bych tě opustila,“ řekla rázně a zpříma mu pohlédla do očí. „A už nikdy tě nechci slyšet říkat takové nesmysly. Miluju tě,“ ujistila ho.

V tu chvíli měl pocit, že se konečně rozplynuly veškeré obavy, které ho zaplavovaly celých šestnáct let. Náhle měl pocit, že už není nic, co by je mohlo rozdělit a ať přijde cokoliv, oni to překonají spolu. Její vyznání pro něj znamenalo mnoho.

Ještě víc se k ní sehnul s úmyslem políbit ji na tvář. V tu chvíli jeho žena trhla hlavou a jeho rty se místo s tváří setkaly s těmi jejími. Zcela samozřejmě mu obtočila ruce kolem krku a prsty zabořila do havraní černě jeho vlasů. Nevzmohl se na jinou reakci, než omámené přivření víček a ponoření se do úst své ženy.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se za jejich zády.

Překvapeně se od sebe odtrhli a s očima zastřenýma nejen touhou, ale i pochopením a láskou pohlédli nejprve na sebe a teprve poté na narušitele jejich intimní chvilky.

„Nechci vás rušit z vaší zcela očividně důležité konverzace, ale domnívám se, že bychom se měli přesunout ke stromečku a začít rozbalovat dárky, protože některé krabice začínají samy od sebe pochodovat po našem obývacím pokoji, což mě mírně znepokojuje,“ zakončila jejich dcera důležitě svůj proslov a aniž by čekala na jejich reakci, sama první zmizela v obývacím pokoji.

Hermiona překvapeně pozvedla obočí v nevyřčené otázce. Byla si vědoma toho, že ani Severusovi ani Selii nenadělila nic, co by bylo byť jen zdánlivě živé. A pokud byla překvapená i Selie, musel v tom mít prsty poslední člen rodiny.

Severus jen neurčitě pokrčil rameny a s tajuplným úsměvem a slovy: „Nech se překvapit, miláčku.“ Vzal ženu kolem ramen a konečně i oni dorazili k vánočnímu stromku. Spokojeně se usadili na pohovce před krbem a pobaveně sledovali pobíhání jejich dcery od jedné krabice ke druhé.

„No, tak už začni,“ pobídla ji Hermiona. Selie se nedočkavě vrhla po nejbližší krabici, ale vzápětí ji trochu zklamaně podávala otci.

„Pro tebe, tati,“ sdělila mu, když si přečetla cedulku na tmavě červeném papíru.

Severus se pro ni jen neochotně nahnul, protože mu více vyhovovalo věnovat pozornost své ženě a její ruce, kterou svíral ve svém sevření. Dost ho překvapila váha onoho balíčku. Zkoumavě se podíval na Hermionu, ta se jen tajemně usmála a pokynula mu, aby ho rozbalil.

„Tak honem, tati, rozbaluj,“ popoháněla ho i dcera, která ne příliš trpělivě čekala, až si otec dárek rozbalí a ona bude moci přečíst jmenovku na dalším balíčku.

Severus tedy věnoval svou plnou pozornost balíčku na svém klíně a tak, aby na papíru napáchal co nejmenší škody, ho šetrně rozbaloval. Po několika vteřinách na něj vykoukla sada tří platinových kotlíků, po kterých již delší dobu pomrkával v katalozích, které mu chodily. Překvapeně zamrkal.

„Hermiono, to jsi neměla,“ otočil se rozpačitě na ženu, protože mu bylo jasné, že je to její práce.

„Líbí, nebo nelíbí?“ zeptala se.

„Líbí, ale to je čistá platina, stojí spoustu peněz a-“

„-a ty o nich už celý půlrok básníš,“ uzavřela to a jeho další protesty zarazila polibkem na rty.

„Děkuju,“ vyjádřil svůj vděk a opatrně položil kotlíky vedle sebe.

Selie přesně na tohle čekala a konečně se sehnula pro objemnou krabici, která se začala pomalu a trhaně šinout doprostřed pokoje. Oči se jí rozzářily, když si na jmenovce přečetla své jméno a na rozdíl od svého otce začala nesystematicky trhat balicí papír.

Jakmile otevřela horní víko krabice, objevila se v nově vzniklém otvoru chundelatá psí hlava a olízla své vysvoboditelce děkovně obličej.

Selie vyjeveně zírala na štěně, které se okamžitě začalo drát z krabice. Hermiona stočila zrak z chlupaté koule na spokojeně se tvářícího muže.

„Tati, ten je boží,“ vykřikla Selie, jakmile se probrala z počátečního šoku. Vzápětí na to se vrhla na kolena ke zvířeti, které si očichávalo nové prostředí.

„Je to čistokrevný retriever. Jeho předci jsou už několik generací zvyklí na čaroděje a kouzelnické prostředí, takže ani s tímhle prckem bychom neměli mít problémy,“ dořekl samozřejmě.

„Ale Severusi, neříkal jsi náhodou, že doma nechceš žádné zvíře?“ ptala se šokovaně Hermiona.

Ne že by jí přítomnost nového člena rodiny nějak vadila, ale stále nemohla uvěřit tomu, že to je právě Severus, kdo přivedl do jejich rodiny psa. Byl totiž kategoricky proti jakémukoliv živému stvoření od prvních prosebných pohledů jejich dcery.

„Myslím, že bylo na čase změnit názor. A navíc je Selie jednou z mála studentů, kteří nevlastní zvíře, když nepočítám sovu. Bude jí dělat společnost a hlídat ji, když nebude na blízku pan Evans,“ uzavřel spokojeně.

„Tati, moc děkuju,“ pobíhala Selie nadšeně za štěnětem, které si právě usmyslelo zlikvidovat jejich dlouhé záclony.

„Není zač, jen doufám, že ho brzy vychováš, aby nedělal Snapeům ostudu. Mimochodem, jméno ještě nemá,“ mrkl na dceru.

Selie kývla na souhlas a okamžitě začala přemýšlet nad vhodným pojmenováním. Byla tak zaujatá, že zcela zapomněla na další dárky, proto ji Severus nechal a sám se sehnul pro nevelký balíček zabalený do černého papíru a opatřeného zlatou stuhou.

„Pro tebe,“ podal ho ženě a se zatajeným dechem sledoval, jak ho s ohníčky zvědavosti v očích rozbaluje.

Pod papírem narazila na černý samet, jímž byla pokryta podlouhlá krabička. Opatrně nadzvedla víko a překvapeně vydechla, když spatřila blyštivý šperk, který se pod ním skrýval. Zlehka přejela prsty po té nádheře, a když se ujistila, že se jí to nezdá, stočila svůj pohled na muže.

„Severusi, to je-“

„Ano, přesně ten náhrdelník, jehož obrázek sis schovala do svého stolu a myslela sis, že jsem si toho nevšiml,“ okomentoval její rozpaky.

„Ale-“ snažila se něco namítnout, ale opět jí to nebylo dovoleno.

„Žádné ale,“ napomenul ji Severus rázně. Tušil, že jeho dar nebude chtít tak snadno přijmout, protože se domnívala, že tak drahý a luxusní šperk nepotřebuje, ale on byl jiného názoru. Rád dělal Hermioně radost a v poslední době víc než kdy jindy. A těch několik tisíc liber bylo nic v porovnání s leskem jejích očí, když dárkovou kazetu otevřela a spatřila na černém sametu ležet briliantový náhrdelník se smaragdy, o kterém už nějakou dobu snila.

Nahnul se k ní a šperk vytáhl z krabičky, načež Hermioně posunkem naznačil, aby si shrnula vlasy stranou. Jakmile tak učinila, zručně jí náhrdelník zapnul a neodpustil si letmý polibek na šíji.

„Děkuji, Severusi.“ šeptla a v očích se jí nebezpečně zaleskly slzy. „Je nádherný.“

„Omyl, Hermiono, ty jsi nádherná,“ opravil ji a zlehka políbil na rty.

Rozbalování dalších dárků se obešlo již více méně bez větších překvapení. Štěně, které se spokojeně batolilo kolem, se zanedlouho stalo miláčkem i pána domu, ten by to ovšem nikdy nepřiznal nahlas. Jeho gesto, kdy si štěně na malý okamžik vysadil na klín a podrbal ho za ušima, však hovořilo za vše.

Do svých pokojů se rozcházeli až o několik hodin později s úsměvy na rtech a vánoční náladou v srdcích. Spokojené bylo i štěně, které si vysloužilo jméno Falco a jakmile se všude setmělo, váhavým ťapkáním si to namířilo do ložnice svých páníčků. Čumáčkem si otevřelo nedovřené dveře, vyškrábalo se do peřin svých lidí a spokojeně se zahrabalo do peřin mezi spící Hermionu a Severuse.

wixie

01.12.2010 19:47:25

85.70.88.152

neděle 3. března 2024

26. Štědrý den

Žádné komentáře:

Okomentovat