23. Hod šavlí

Velké poděkování míří ke kapi - za pomoc s překladem abstraktu. A další velké poděkování směřuji na Slovensko - nadin, díky, bez tebe bych pokračování Maminky mohla vyrýt tak možná do kamenné destičky :-))

Beta: Claire

---

Seděla u stolu ve svém bytě a okázale ignorovala učebnici před sebou. Opačným koncem obyčejné tužky tvrdosti dvě si bezmyšlenkovitě přejížděla po rtech, místo aby jí opakovaně podtrhávala už jednou zvýrazněné poučky.

Myslela na Severuse a na jejich podivný rozhovor před týdnem, který odstartoval... co vlastně? Randění se tomu sotva dalo říkat. Trávili stejně jako posledních několik měsíců společné večery v laboratoři u kotlíku nebo v obývacím pokoji nad knihami. Připravoval ji na zkoušky s precizností sobě vlastní, jen když odcházela, změnil se z konzultanta na muže, který ji chodil vyprovázet za dveře, ty obezřetně přivřel pokaždé, než ji políbil na dobrou noc. Netlačil sebe ani ji do rozhodnutí, na něž se ani jeden necítil, poskytoval jí prostor, ale zároveň dokázal být pozorný a překvapit ji v obyčejných detailech, staral se o to, aby dvojčata byla ušetřena zklamání, kdyby se nakonec rozhodli jít každý svou vlastní cestou. A jí to kupodivu vyhovovalo. Najednou měla svobodu v rozhodování, mohla přemýšlet nad tím zvláštním vztahem, aniž by byla vmanévrovaná, kam nechtěla, a navíc si to mohla užívat.

Rázně zaklapla knihu. Chtěla si projít ještě jednou své poznámky, než půjde k Severusovi, ale opět to nestihla. Myšlenkám nebyla schopna poručit. S povzdechem se zvedla, knihu hodila do tašky, oblékla se a vyrazila na dnešní konzultace.

„Dobrý večer," pozdravil ji s mírnou úklonou hlavy. Zářivý úsměv, který přidala k odpovědi, ho donutil mírně nadzvednout koutky.

„Prošla jste si tu pasáž, o které jsme mluvili včera?" zeptal se a podržel jí dveře do laboratoře.

Proklouzla kolem něj. „Ano, ale není mi úplně jasné, co nového jsem se měla dozvědět," otočila se na něj s otázkou, když sešla ze schodů. Poznámky si odložila na pracovní desku vedle trojnožky s kotlíkem.

„Pak jste nejspíš myslela na něco jiného, když jste text studovala, jinak by vám jistě došlo, že jsem vám tím článkem chtěl demonstrovat, jak i některé starší metody, které jsou všeobecně zatracované, mohou být užitečné," vysvětlil ochotně.

Hermině zrůžověly tváře. Nechceš vědět, na co jsem při tom myslela, prolétlo jí hlavou. „Pochopila jsem, že je to starý článek, ale nenašla jsem nic, co by se v přípravě bezesného spánku odlišovalo oproti dnešní době."

„Nejde ani tak o přípravu," opravil ji a podal jí zašlý pergamen, který začala znovu zkoumat. „Zaměřte se spíše na potřebné náčiní," napověděl. Zatímco horlivě zkoumala, co jí ušlo, opřel se bokem o stůl, založil si ruce na hrudi a sledoval ji.

Zadumaně pročítala postup a nervózně přešlápla, když dočetla až na konec a neobjevila nic nového. Měla rozpuštěné vlasy, které halily její tvář a on tak nemohl vidět její zahloubaný výraz. Jenže s ní trávil tolik času, že mu nedělalo problém domyslet si ho. Lehce se pousmál při myšlence, jak si nepřítomně kouše spodní ret. Jeho domněnky mu potvrdila, když si pramen vlasů nedbale zastrčila za ucho a on konečně uviděl její profil.

„Nic?" zeptal se, když nabyl dojmu, že si ret samou zahloubaností prokousne.

„Já nic tak rozdílného nevidím," podívala se na něj sklíčeně.

Dvěma kroky se ocitl v její těsné blízkosti, jejich rukávy se dotýkaly. Všiml si, že se na něj zvědavě podívala. „Podívejte se sem," prstem ukázal na třetí odstavec.

„Zamíchejte dřevěnou měchačkou a přidejte osm kapek březové vody," přečetla nahlas první větu odstavce.

Kývl. „A teď přečtěte předpokládanou dobu přípravy," naváděl ji po malých krůčcích ke správné odpovědi.

Pohledem sklouzla na poslední řádek. „Padesát osm minut."

„Jak dlouho trvá příprava bezesného vám?"

„Většinou šedesát pět až sedmdesát minut," připustila. „Ale předpokládám, že je to v důsledku mých malých praktických zkušeností ve vaření," řekla svůj předpoklad.

„Ne, Hermiono," oponoval jí, „vaše praktické dovednosti jsou skvělé a nemá to co dělat s nízkou praxí, věřte mi."

Mladá čarodějka na něj s údivem pohlédla. Právě se dočkala první nefalšované a nijak složitě zakódované pochvaly od samotného lektvarového mága Severuse Snapea. Asi by měla přestat o tom muži tolik fantazírovat, napadlo ji. Pak slyší i to, co by nikdy nemohl říct.

„Hermiono, soustřeďte se," napomenul ji jemně, když měl toho zírání na svou osobu dost. Ne, že by mu její pohled nebyl příjemný, ale měli tu práci.

„Ehm, ano. Tedy ne... ehm... na co jste se vlastně ptal?" zeptala se zaskočeně.

Protočil oči a napočítal do desíti. „Neptal jsem se na nic, ale za chvíli se asi začnu ptát, kdo jste a co jste udělala s Hermionou Grangerovou!"

„Já se asi trochu zamyslela," připustila neochotně.

„To je očividné," provrtával ji pohledem. „Vysvětlím vám to, protože než z vás něco vypadne, budou další Vánoce. Jde o to, že v tomto starším receptu se používá dřevěná měchačka. Většina kouzelníků namítne, že je to normální, kov byl v té době poměrně vzácný a neplýtvalo se jím na lektvaristické náčiní. Jenže vtip je v tom, že dřevo jako takové neuvolňuje do lektvarů takové množství stínové magie, a tím se příprava lektvarů uspíší třeba i o deset, patnáct minut, rozumíte?"

Kývla.

„A konečně, proč jsem měl tak velkou potřebu se s vámi o tento poměrně zapomenutý aspekt podělit - je to nadstandardní, mnoho lektvaristů to neví, protože jim to nikdo neřekl, na školách se to neučí, ale přesto jsou zde kouzelníci, kteří se pokouší studenty čas od času nachytat a u zkoušek jim zadávají lektvar, který vyžaduje za normálních okolností delší dobu přípravy než je dovolená časová hranice," odmlčel se, aby jí dal čas zpracovat právě vyřčené informace. Visela mu pohledem na rtech a konečně vypadala, že ho zase vnímá. „Takže abych přešel k vlastní podstatě věci - až budete mít čas na to, abyste si vybrala náčiní, se kterým budete vařit, nezapomeňte na měchačku ze dřeva, nezaskočí vás tak úkol, při němž budete muset připravit časově náročnější lektvar," dořekl a otočil se, aby se vzdálil pro pergamen, který pro ni měl připravený. „Dám vám seznam lektvarů, na které je vhodné tento postup aplikovat, projděte si ho a pokud možno zapamatujte, není toho mnoho," podával jí drobný svitek. „Rozumíte?" zeptal se ještě. Bylo mu divné, že věčně tak ukecaná Grangerová najednou mlčí jako ryba.

Během jeho řeči pozorně poslouchala, ale když jí pohled sklouzl z jeho očí na pohybující se rty, začínala se v jeho slovech ztrácet. Ne, že by nemluvil o zajímavém tématu, ale jeho rty se jednoduše zdály být o nějaký ten kousek zajímavější. A pak se zeptal, zda rozumí. Ano, maximálně rozuměla tomu, že pokud ho teď nepolíbí, asi umře. A umírat momentálně nechtěla.

Když se jí zeptal, zda chápe, zalesklo se jí v očích. Věděl, že i takové reakce vyvolaly zajímavé informace podané zapáleným studentům, a v následující chvíli si troufal tvrdit, že slečna Grangerová zapálená pro věc byla. Z jejích horkých rtů a jazyka, dobývajícího se do jeho úst se dalo usoudit, že se jí zapalují minimálně ta pověstná lýtka.

Jeho rozum mu velel alespoň se pokusit o symbolické odstrčení, jenže jeho nervová zakončení si potřásla rukou s mozkovnou a on si ji přitáhl ještě blíž. Cítil, jak zabořila prsty do jeho vlasů a donutila ho sklonit hlavu ještě níž. Její jazyk náruživě zkoumal jeho ústa a on nebyl z těch, kteří se při podobných aktivitách nechali dlouho pobízet. Uniklo mu přidušené vydechnutí, sám podnikl výpad na její rty. Něžně ji ochutnával a zároveň si dravě bral všechno, co mu nabízela. Přitiskl ji na desku pracovního stolu, a když ho potřeba popadnout dech donutila zvednout hlavu, shlédl na ni se zastřeným pohledem, ruce nadále nechával spočívat na jejích bocích.

„Tedy předpokládám, že jste rozuměla," navázal tam, kde původně skončil, když se mu podařilo zklidnit dech.

Prsty přejela po celé délce knoflíkové légy jeho košile, olízla si rty a cudně se na něj usmála. „Naprosto," řekla nevinně.

„Skvělé, tedy nemusím nic opakovat," pronesl tiše.

„Snad jen kdybyste chtěl," odvětila a několikrát na něj zamrkala přes kartáče hustých řas.

Pomyslel si, že dnešní mládež je neskutečně drzá. A sklonil se, aby mohl zopakovat to jediné, co momentálně považoval za důležité.

*****

Druhý den přišla na konzultace o pár minut dříve ale i tak ji překvapilo, jaký vládne u Snapeů chaos. Touto dobou už byla většinou dvojčata nahnána do postýlek a Severus jim četl některou z oblíbených pohádek, ale teď vesele pobíhala po obýváku jen ve spodním prádle a tílku a s děsným řevem po sobě házela zbytek svých svršků.

„Mathyasi, Sophie! Okamžitě se uklidněte, nebo dnes nebude žádná pohádka!" pokusil se je překřičet otec, zatím co si Hermiona věšela kabát na věšák.

Děti se odmlčely jen na několik sekund, aby vzápětí mohly začít znovu s mnohem větší intenzitou.

Severus vyslal směrem k Hermioně odevzdaný pohled.

„Udělám kafe," kývla na něj, když si sundala kozačky.

„Pro mě silnější než obvykle," zvýšil hlas, aby vůbec přehlušil ten šílený ryk.

„Sophie, okamžitě přestaň vytírat těmi kalhoty podlahu! Mathyasi, to pyžamo patří na tělo, ne do krbu!" pokoušel se je usměrnit. Neúspěšně.

„A už toho mám dost," zamumlal, načež se přízemím rozlehl jeho hluboký hlas. „Locomotor dvojčata!"

Mathyas a Sophie se v ten okamžik vznesli a s překvapenými výrazy hleděli na otce. Hermiona si skousla ret, aby se nerozesmála a Severus se s úlevným výdechem sehnul pro oblečení poházené všude kolem. Několika dalšími jednoduchými inkantacemi uvedl obývací místnost do původního stavu a konečně si došel pro dvojčata levitující ve vzduchu. Nejprve si přes rameno přehodil chlapce.

„Pomůžu vám," přispěchala mu na pomoc Hermiona a vzala do náruče dívenku. Odpověděl jí děkovným kývnutím hlavy.

„Tati?" ozval se tázavě Mathyas, když vyšli do patra.

„Ano?" odpověděl rezignovaně a syna konečně spustil na podlahu dětského pokoje. Hermiona ho následovala a Sophie se rozeběhla k postýlce pro pyžamko.

„Tati, Teddy nám na oslavě nalozenin žíkal, že dyš se jeho mamka a taťka olizujou, tak že by nejlači hodil šavlí. Tati, co je to ta šavle?" ptal se zvídavě Mathyas, zatímco Severusovi se z obličeje vytrácela barva.

„A ploč se teta a stlejda olizujou? Oni nemají penízky na lízátka?" přidala se Sophie.

„Oni se neolizují, ani se-" zarazil se. „Prostě si dávají pusu," shrnul nakonec bezpečně.

„Pusu jako pusinku, kterou dáváš ty nám s bláškou? Takovou na čelíčko?" chtěla vědět dívenka.

Severus se prudce nadechl a bezděčně zavrtěl hlavou. Těžko mohl říct, že tím spíš myslel pusu, kterou on dává slečně Hermioně. „Ano, a je velmi neslušné říkat o tom, že se olizují, jasné? Takže už to nechci od vás dvou slyšet, rozumíme si?" vyžadoval souhlas.

Děti poslušně kývly, ale Mathyas si vzpomněl na ono slůvko, které ho zaujalo původně. „Tati, a ploč teda Teddy hází štaflí, dyš se stlejda a teta pusinkují?"

Hermiona se zahihňala. „On nehází štaflí ani šavlí, Maty, to se jen tak říká, víš." Usmála se na něj a pomohla Sophii zapnout kabátek od pyžama.

Severus pomohl zase synovi a konečně ho, zadumaného nad tím, co se právě dozvěděl, uložil do postele.

„Takše já nemusím házet šaflí, když mi dáváš pusu na čelo?" zeptal se s obavou Mathyas.

„Ne, nemusíš," ujistil ho otec a v duchu doufal, že mu tento malý rituál budou děti tolerovat co nejdéle. Sklonil se a vtiskl synovi pravidelný letmý polibek do vlasů a otočil se, aby to samé mohl udělat Sophii. Jenže jeho dcera měla oči jen pro Hermionu.

„Hemjono, obejmeš mě?" zeptala se jí bezprostředně a natáhla k ní ručky. „Víš, aby se mi dobše spinkalo," upřesnila.

„To víš, že ano," ujistila ji mladá žena a jeho dceru uvěznila v pevném objetí. Dívenka jí zabořila obličej do hustých kadeří, a když se po chvíli odtahovala, vtiskla jí dětskou pusu na tvář.

„Mám tě láda, Hemjono," řekla tiše, únavou zastřeným hlasem.

„Já tebe taky, broučku," potvrdila Hermiona a upravila jí přikrývku. Podle klížících se víček obou dětí vytušila, že pohádka nebude nutná. Se Severusem tiše vycouvali, pootevřenými dveřmi nechali do místnosti pronikat kužel světla.

„Víte, že se vlastně Mathyas nedozvěděl, co je to ta šavle?" zeptala se ho Hermiona se smíchem, když si to uvědomila.

„Je to možná lepší, ještě by ji chtěl koupit," utrousil Severus, když scházeli po schodech dolů. „Dnes si program můžete vybrat sama," pokračoval, když se ocitli v přízemí. „Buď se budeme probírat teorií, kterou už stejně máte dávno našprtanou," ušklíbl se jejímu zamračenému výrazu, „nebo můžeme jít do laboratoře a vy se můžete cvičit v praktických dovednostech," vyjmenoval možné varianty jejich dnešní konzultace.

Hermioně se zablýsklo v očích. „Pokud mi budete vysvětlovat stejně záživnou látku jako včera, myslím, že volím druhou možnost."

Ušklíbl se a podržel jí dveře vedoucí do jeho soukromé laboratoře. Když kolem něj procházela, schválně se postavil tak, aby se o něj musela otřít.

„Řekněme, že vaši volbu kvituji s povděkem," zašeptal a věnoval jí mírné zvednutí koutků.