Littera scripta manet: 18. Sobota (část první)

Probudily ho sluneční paprsky vtíravě klouzající po tváři. Ležel blíže k oknu, takže měl ještě pár minut k dobru, než zalechtají na tváři i jeho společnici. Opatrně se protáhl, přetočil zády ke sluníčku a po chvilkovém váhání se posunul blíže ke kraji postele, aby měl lepší výhled na její spánkem rozkošně pomačkaný obličej.

Ležela na břiše, tváří k němu. Levou ruku měla pod polštářem a tu pravou položenou kousek od těla. Pohledem přejel přes její štíhlé prsty. Pozorně si prohlížel její upravené nehty a představoval si, s jakou elegancí tyhle ruce krájí přísady do lektvarů. Živě dokázal ve své mysli vyvolat představu na ladný pohyb zápěstím, když vhazuje do kotlíku suroviny a přitom druhou rukou krouživě míchá tekutinu uvnitř. Její ruce byly pro lektvary stvořeny.

Pohledem sjel přes až příliš ztřeštěný vzor na pyžamu a zastavil se u jejího obličeje. Pozorně zkoumal linii brady a zejména pak rtů. Měla je semknuté a působily nevýrazně, možná až odtažitě, ale on dobře věděl, že dokážou být sladce vášnivé.

Výhled na její zavřená víčka mu částečně znemožňoval pramen vlnitých vlasů, který jí spadal do tváře. Chvíli váhal. Kdyby ho přistihla, jen stěží by mu pomohla jeho obvyklá ironie a musel si přiznat, že by se z toho ani moc vymlouvat nechtěl. Jenže za tu dobu, kdy měl možnost ji poznat o trochu blíž, pochopil, že o něj by nikdy nestála. Proč taky. Neměl jí co nabídnout.

Jenže teď tu byla. Blízko něj a zřejmě naposledy. Zatoužil se jí naposledy dotknout. Jemně promnout uvolněný pramen vlasů mezi prsty, zastrčit jí ho za ucho a pokochat se její andělskou tváří, kterou teď mírně hyzdila blednoucí podlitina. I tak byla krásná. Věděl to už včera, kdy to potvrdil tomu taxikáři, a kdyby nad tím přemýšlel trochu víc, možná by došel k závěru, že mu přišla krásná už před týdnem v kavárně. Ale nebyla nic pro něj. Věděl to a respektoval. Ovšem ten poslední dotek si nechtěl nechat vzít. Ne, když byl tak blízko.

Hermiona nespala. Její spánek byl velmi lehký, proto ji probudilo již zvlnění matrace, když se Severus přetáčel na bok. Nechtěla hned vstávat a tak raději fingovala spánek, aby si mohla ještě chvíli poležet. Předpokládala, že by ji Snape okamžitě tahal z postele a to se jí nechtělo. Pak však poznala, že nejspíš ani on nemá v plánu ještě nějakou chvíli vstávat. Cítila na sobě jeho pohled. Byla si téměř stoprocentně jistá, že ji sleduje, ale stejně tak dobře si byla vědoma vlasů spadajících jí do obličeje a znemožňujících mu tak podrobnější zkoumání. Pak ale podvědomě vycítila změnu. Neměla tušení, co se chystá udělat, ale měla pocit, jako by se k ní přibližoval. Tohle nebylo dobré...

Vztáhl ruku jejím směrem a pomalu se jí přibližoval k její tváři. Už se téměř dotýkal pramene vlasů, ale nepřestával přitom sledovat část její tváře, která nebyla zahalena. Pak se stalo něco, v co doufal, že se nestane.

Otevřela oči.

Ne že by se lekl, ale rozhodně ho překvapila. Rychle stáhl ruku zpět a trhnutím dozadu se chtěl ještě více odtáhnout, aby na něj snad nepadlo podezření. Bohužel pro něj zapomněl, že už tak leží na samém okraji postele. S pořádným žuchnutím doprovázeným hlasitým klením se zřítil z postele na koberec.

Jen o vteřinu později se nad ním objevila její hlava, jak se na posteli rychle přesunula a pohledem na zem kontrolovala, zda se mu nic nestalo.

„Jste v pořádku?“ vyhrkla překotně.

„Ano, ale moje kosti už si odvykly na podobné zacházení,“ ušklíbl se a začal se ztěžka zvedat na nohy.

„Vy krvácíte!“ vykřikla Hermiona v momentě, kdy se dostal na kolena a rukama se opřel o hranu postele, aby tak mohl lépe vstát.

Automaticky si přejel po pravém spánku. Až teď si uvědomil, že v něm cítí drobné škubání. Na jeho prstech ulpěly kapky krve.

„Asi jsem se praštil o noční stolek. To nic není.“

„Já vám dám, že to nic není. Byla to pořádná rána. Sedněte si a ani se nehněte,“ poručila mu a než stihl oponovat, bez ostychu ho přelezla a zmizela v koupelně.

Když už se to takhle seběhlo, neměl v plánu odmlouvat. Náhodou by mohla přijít řeč na to, proč se jí téměř dotýkal a co by na to odpověděl? Protože mě přitahujete, slečno Grangerová... Ne, to nebyl ten nejlepší nápad jak ukončit jejich týdenní pracovní soužití.

Raději se poslušně posadil na postel a čekal. Nemusel dlouho. Byla zpátky v několika vteřinách a nesla s sebou podstatnou část výbavy hotelových lékárniček.

„Grangerová, mám oděrku na hlavě a ne otevřenou zlomeninu dolní končetiny,“ konstatoval s pohledem na náruč plnou obinadel, náplastí, dezinfekcí a bůhví čeho ještě.

„Nepovídejte, toho bych si bez vás nevšimla. A já už si myslela, že to, co vám teče z hlavy, je rajská polívka!“

Ne, vážně mu nezůstávala nic dlužná, ušklíbl se v duchu. Kdyby tak věděla, jak jí to rozčilování sluší...

Navenek jen protočil oči. I tohle gesto stačilo k tomu, aby dotyčná pochopila co si o jejích opečovávatelských metodách myslí, ale Hermiona si ho nevšímala. I s náručí plnou první pomoci ho opět přelezla a sedla si tak, aby jí seděl mezi nohama. Měla tak mnohem lepší přístup k tržné ráně na jeho hlavě a zároveň i k lékařským materiálům.

„Mám tady hojivou mast,“ zkusil se ještě vyhnout její přílišné blízkosti na dobu delší než nezbytně nutnou.

Pohoršeně se k němu nahnula tak, aby mu viděla do obličeje.

„A to, že tyhle masti nejsou vhodné pro otevřené rány, vám někdo zatajil?“ zeptala se ho vážně.

Samozřejmě, že to věděl. A dokonce mu mohlo i dojít, že ona to jako studentka lektvarů bude vědět taky. Výborně, Severusi, dělat ze sebe idiota ti jde vážně skvěle, vynadal si v duchu a raději se rozhodl už mlčet a nechat ji, ať si dělá s jeho hlavou, co chce.

Hermiona se jen ušklíbla a natáhla se pro krabičku sterilních čtverečků z gázy. Jeden vyjmula a jemně mu setřela stružku krve vytékající z rány. Celé to zopakovala ještě jednou, tentokrát s čtverečkem pokropeným dezinfekcí. Jakmile se okolí rány zdálo být čisté, natáhla se pro dezinfekční sprej ve vodném roztoku. Bez okolků ho namířila na postižené místo a zmáčkla rozprašovač.

„Au! Ženská, co to děláte?!“ neudržel se Severus, v momentě, kdy se mu účinné látky dostaly do rány a ta se pekelně rozštípala.

„No no!“ napomenula ho Hermiona a setřela přebytečný sprej stékající po tváři dolů. „Vy jste mi ale hrdina. Voldemortovi lžete do očí a pak vás skolí dezinfekce?“ usmívala se a krátce mu pohlédla do očí.

Severus rozmrzele něco zavrčel, ale ona to už raději nekomentovala. Dvěma bílými náplasťovými stehy mu přelípla ranku a spokojeně se podívala na svoje dílo.

„Víte co by mě zajímalo?“ zeptala se jako by nic a nepřestávala zkoumat jeho čelo.

„Vsadím svůj nejlepší kotlík, že ne,“ odvětil ironicky, ale zároveň si začínal připravovat vhodnou odpověď na očekávanou otázku.

„Zajímalo by mě, co jste Georgovi udělal?“ zeptala se a jen stěží se jí dařilo potlačit dychtivost v hlase.

Severus stále ještě seděl mezi jejíma volně nataženýma nohama a nechával se jí prohlížet z profilu. Nevadilo mu to. Byly to poslední chvilky, které v její blízkosti trávil, tak proč je nevyužít.

„Říká vám něco subrigový lektvar?” otázal se, aniž by na ni pohlédl.

Hermiona nemusela přemýšlet dlouho.

„Pokud se nepletu, jedná se o lektvar na povzbuzení mužské erekce při sexuálním styku. Někdy se dokonce používá na léčbu impotence. Ale nechápu-“

„Ještě jsem nezažil, že byste se pletla,“ odtušil Severus pobaveně. „Ale k věci. Řekněme, že jsem se postaral o to, aby George pozřel tento lektvar. Jen v malinko upravené formě,“ ušklíbl se.

„V jak upravené?“ ptala se Hermiona se svraštělým obočím.

„Neříkal jsem náhodou, že se postarám o to, aby se to, co se stalo vám, už nikdy neopakovalo?“ zeptal se zdánlivě nesouvisle, ale věděl, že Hermioně už nebude muset víc vysvětlovat.

A nemýlil se. Chvíli na něj koukala a on úplně cítil, jak jí to teď překotně zapadá do souvislostí a s úsměvem sledoval její výraz, když tomu přišla na kloub.

„Včera jak jsme byli v té apatyce...byl to krámek podobný Borginovi a Burkesovi... ten lektvar jste si přinesl od toho divného člověka. Mám pravdu?“

Jen kývl a čekal na její další dedukci.

„A ten lektvar... Dávat mu lektvar na zlepšení potence by bylo zcestné. Měla jsem bohužel tu možnost a řekla bych, že erekce je to poslední, s čím má ten muž problém... tak snad jen... ta upravená receptura... už se to nebude opakovat... vy jste mu podal lektvar způsobující impotenci!“ vyhrkla náhle a překvapeně na něj vykulila oči.

„Bingo, slečno Grangerová. Jen dodám, že ho tento problém bude trápit hodně dlouho.“

Poslední slova pronášel se zlověstným podtónem a Hermiona si byla jistá, že ví absolutně jistě, co v jeho podání znamená hodně dlouho. George si už nikdy neužije sex. Ačkoliv by ho měla trochu litovat a na Severuse se dívat skrz prsty za jeho děsivou pomstychtivost, nedělala ani jedno. Naopak, byl v jejích očích jako rytíř, který bojuje za její čest.

„Vy mi za to ani nevynadáte?“ otázal se z části příkře a jí bylo jasné, že tak naráží na jejich včerejší neshody ohledně podobných pomst.

„Nechce se mi,“ odbyla ho a uličnicky se na něj zašklebila. Pak zvážněla a polohlasně pronesla: „Děkuju.“

Jen neurčitě pokýval hlavou.

„Měli bychom se pomalu sbalit. Je skoro devět a v jedenáct musí být hotel prázdný,“ upozornil ji věcně.

„Jistě, chápu. Půjdu se osprchovat a vy byste si měl ještě chvilku lehnout a rozdýchat ten otřes, aby to s vámi venku neseklo. Mám nechat přinést snídani?“

„Není třeba. Dojdeme si na pozdní snídani dolů. Profesor Parker mi říkal, že se bude po desáté vyskytovat v jídelně nebo salonku a rád by s námi ještě mluvil a rozloučil se. Byl bych pro, uvést to tady do pořádku a poté už jen strávit společenskou chvilku dole. Tím to pro nás oba končí a můžete považovat svou práci za ukončenou.“

Kývla na znamení souhlasu, vyhrabala se na nohy, posbírala věci donesené z lékárničky a odcupitala do koupelny.

Severus se zamyšleně znovu natáhl na postel. Ne že by snad cítil únavu nebo byl otřesený, jak se mu snažila vnutit Hermiona, ale bylo to lepší než sedět a koukat do zdi. Takhle u toho zírání alespoň ležel. A přemýšlel, jak je možné, že mu ta nesnesitelná štěbetalka za ten týden tak zamotala hlavu. Už to bylo pár hodin, co si konečně připustil, že mu není lhostejná, ale zároveň se modlil, aby to tady konečně skončilo a to pokud možno dříve, než podnikne něco, co by se mu nemuselo vyplatit. Už se skoro těšil na to, až bude svůj život zase uvádět do normálu a pomalu zapomínat na dny strávené v její společnosti.

Z přemítání ho vyrušilo její pyžamo, které mu za záhadných okolností přistálo na hlavě.

„Grangerová, co to zase vyvádíte?“ zvýšil hlas a její oblečení na spaní odhodil na druhou půlku postele.

„Nechci, aby mi zvlhlo, než ho budu balit,“ ozvalo se za dveřmi.

Ano, velmi rozumné vysvětlení. Jen ho při pohledu na radiátor pod oknem napadlo, že bude docela zajímavé, do čeho se míní utřít. Ručníky totiž včera rozprostřeli na topení, aby rychleji uschly. A pokud se správně domníval, hotelové župany zahlédl naposledy pohozené na pohovce v obýváku. Se škodolibým úsměvem na rtech se pohodlně opřel o pelest postele a zaposlouchal se do zvuku tekoucí vody, který k němu díky těsné blízkosti koupelny a ložnice doléhal.

O pár minut později zaslechl, jak voda utichla. Pak bylo chvilku ticho, asi jak Hermiona hledala něco, do čeho by se mohla obléci, popřípadě alespoň usušit. Následně zaslechl tiché pootevření dveří a váhavé:

„Profesore?“

Spokojeně zavřel oči a s úšklebkem na tváři předstíral spánek.

„Ehm, profesore?“ zkusila to ještě jednou o něco hlasitěji.

Nic.

„Severusi? Spíte?“

Nic.

„Zatraceně!“

Slyšel, jak zaklela a měl co dělat, aby se nerozesmál. Podle zvuků se Hermiona vrátila zpátky do koupelny a něco tam hledala. Zaslechl takové podivné štrachání a přemýšlel, s čím přijde teď. Jak si tak všiml, vzala si do koupelny jen spodní prádlo a on byl zvědavý, zda to riskne a pokusí se proklouznout kolem.

Ale opět ho převezla.

Přimhouřenýma očima sledoval, jak vyšla z koupelny a měla na sobě...

...jeho bílou košili, kterou tam včera nechal i s kalhotami.

Mokré vlasy dokonale promáčely látku na zádech a prosvítalo tak zapínaní černé podprsenky. Košile končila těsně pod její zadní částí těla a místy se na ní objevovaly mokré skvrny na důkaz toho, že se Hermiona neměla do čeho osušit.

„Preferujete pánskou módu?“ otázal se ledabyle a opravdu si užíval její rozpaky, když se vylekaně otočila a s pootevřenými ústy na něj překvapeně hleděla.

„Vy nespíte?“

„Očividně,“ odtušil.

„A proč jste mi neodpověděl? Zapomněla jsem, že jsme včera ručníky nechali na topení a tak-“

„-tak jste se obsloužila sama, koukám,“ sjel ji rentgenovým pohledem a nezapomněl přidat nadzvednutí obočí.

„Ehm... no... já...,“ nevěděla co říct a ještě se u toho tak mile červenala.

Severus se pomalu zvedl a aniž by dbal jejího pomalého couvání, začal se k ní krok za krokem přibližovat..

„Musím vám s politováním oznámit, že ač se nejedná o nijak výjimečnou košili, patří mezi mé oblíbené a budu muset trvat na jejím vrácení, slečno Grangerová,“ mluvil tiše a dalšími kroky překonával několikametrovou vzdálenost mezi nimi. Věděl, že to, co dělá, rozhodně není správné, ale v tuhle chvíli měl myšlení na hony vzdáleno racionálnímu uvažování.

„Já vám ji samozřejmě vrátím,“ pípla a vzápětí překvapeně vydechla, když zády narazila na zeď. Už neměla kam couvat.

„Ano, vrátíte,“ souhlasil s ní a konečně se zastavil.

Hermiona se zhluboka nadechla. Ale to neměla dělat. Její čichové buňky zasáhla jeho mužná vůně a ona měla co dělat, aby se jí nepodlomila kolena. Stál krok od ní. Měl na sobě jen černé kalhoty na spaní, byl trochu rozcuchaný a v očích mu hrály jiskřičky pobavení. Ale bylo tam ještě něco. Něco živočišného.

Udělal poslední krok, který je dělil. Hermiona zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí a mírně pootevřela ústa. Severus se ztrácel v jejím pohledu. Shlížel na ni a její rty ho přímo vybízely, aby je ochutnal.

I on pootevřel rty.

„Hermiono, měla byste vědět, že..."

wixie

05.08.2010 14:11:22

85.70.88.152

neděle 3. března 2024

18. Sobota (část první)

Žádné komentáře:

Okomentovat