8. Úterý (část druhá)

Kapitolu bych ráda věnovala nadin a chav, jako omluvu, že jsem se ještě nedostala k jejich kapitolám. Snad se mi to podaří brzy napravit.

Obrovské díky patří velké znalkyni značky Louis Vuitton - Sáře za její pomoc při dolaďování detailů spojených s jednou scénou v této části povídky. Děkuji.

---

Severus seděl v obývacím pokoji připravený sejít na snídani, a aby nějak vyplnil čas, kdy čekal na Hermionu, procházel si znovu a znovu své četné poznámky. Když už si začínal myslet, že se Grangerová snad utopila, konečně se otevřely dveře.

Instinktivně se ohlédl. Stála tam s provinilým výrazem, sklopenýma očima a ještě vlhkými vlasy. Člověk by jí dal scvrčka, za to její vzezření. Měla na sobě černé kalhoty, bílou halenku a blejzr. Jemné líčení zahladilo stopy po jejím včerejším prohřešku a Severus musel uznat, že vypadá stokrát lépe, než před hodinou.

„Jdeme?“ zeptal se, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by se pokusila promluvit první.

„Hm,“ byla její odpověď.

Severus protočil oči. Grangerová se zřejmě rozhodla vzít svůj hřích smrtelně vážně a po celý zbytek jejich společného pobytu se kát. Což se jemu osobně moc nelíbilo. Raději se s ní špičkoval, než aby se celou dobu koukal na její ztrápený obličej. Rozhodl se ještě chvíli počkat, než ji zpraví o svém mínění.

I cesta výtahem proběhla mlčky. Jen Hermiona si neodpustila prohlédnout si svého bývalého profesora od hlavy až k patě. Vypadal víc než elegantně. Vidět ho v černém mudlovském obleku pro ni byl zážitek a musela uznat, že mu to slušelo. Podle všeho se jednalo o luxusní látku a ani by se nedivila, kdyby oblek na jeho těle byl šitý na míru. Jak si mohla všimnout, stejně jako její i jeho košile byla bílé barvy. Tomu všemu pak kralovala tmavě zelená kravata s jemnými stříbrnými proužky. Musela se usmát. Zmijozela v sobě nezapřel.

Severusovi letmý úsměv na její tváři neušel, ale nekomentoval to. Jen ve skrytu duše doufal, že nevypadá v tom obleku směšně. Byl šitý na objednávku a přišel ho na dost galeonů, proto doufal, že peníze nevyhodil zbytečně a oblek mu alespoň trochu sedí.

Mlčky došli až do velké jídelny. Severus ji zavedl k jednomu z mála neobsazených stolů a galantně ji podržel židli.

„Mám vám něco přinést?“ zeptal se spíše ze zdvořilosti. Přeci jen předpokládal, že se Grangerová se svým rozhozeným žaludkem nezačne cpát všemožnými lahůdkami, které byly k dispozici u velkého stolu v přední části jídelny.

„Ne, díky,“ pípla a nechala ho s pokrčením ramen odejít.

Sama si nalila trochu kávy z konvice, která se spolu s ošatkou pečiva a další konvicí, tentokrát na čaj, nacházela na každém stole.

Severus se nehodlal ani ze soucitu k ní omezovat. Proto nebylo divu, když po jeho návratu Hermiona vytřeštila oči na dva plné talířky, které nesl jen pro sebe. Při pohledu na míchaná vajíčka s několika plátky slaniny na jednom talířku a na dva listové šátečky se sladkou náplní na druhém se jí mírně zhoupl žaludek. Raději zrak obrátila ke svému šálku hořké černé kávy.

Muž naproti ní si jí moc nevšímal. Sám se natáhl pro druhou konvici a nalil si plný šálek čaje. Ještě se naklonil, aby si vzal z ošatky pečivo a potom se už spokojeně pustil do jídla.

„Vážně si nedáte?“ zeptal se ze zdvořilosti, když dojedl slanou část své snídaně a chystal se pustit do té sladké. Přesto byl ochotný se jednoho tvarohového šátečku vzdát.

Odpověděla mu zavrtěním hlavy. Chystal se pokrčit rameny, ale v tu chvíli mu na jedno někdo poklepal.

„Dobré ráno, vy dva. Jakpak jste se vyspali? Doufám, že dobře. Severusi, vy vypadáte odpočinutě, ale vaší přítelkyni zřejmě zdejší lůžko nevyhovovalo,“ zhodnotil Parker situaci po důkladném prozkoumání Hermionina znaveného obličeje.

„Dobrý den, profesore,“ pozdravili ho oba současně, ale dál se ujala slova Hermiona.

„Nemohla jsem moc spát, doufala jsem, že to na mě nebude vidět,“ zahrála rozpaky.

„Ale to víte, že to na vás není vidět, drahoušku. Ale starý muž, jako já, je vždycky až moc všímavý a všímá si toho, čeho by neměl. Nesmíte se za to na mě zlobit,“ usmíval se bodře. Pak si ale všiml jen šálku kávy v Hermioniných rukách. „Vám tu ani nechutná, Hermiono? Nebo že by to bylo něčím jiným?“ mrkl na oba spiklenecky.

„Ano, je to něčím jiným,“ odvětila na půl úst bez vědomí toho, co vlastně Parker myslel.

„No to je skvělé,“ zaradoval se profesor.

V tomto okamžiku se začínal Severus mírně ztrácet, protože nechápal, co je skvělého na tom, že se Hermiona opila hned první večer. Za to Hermiona pomalu začínalo docházet, jaké mylné informace se Parker dovtípil.

„Ale to jste mohli starému Parkerovi říct už včera a ne s tím dělat takové tajnosti. I když chápu, že si ten pocit chcete nejdříve pořádně vychutnat sami. Také jsem s manželkou velmi intenzivně prožíval dobu, kdy pod svým srdcem nosila naše první dítě,“ zavzpomínal Parker.

Severus se zatvářil kysele a Hermiona se zalkla vlastní slinou.

„Nečekáme dítě,“ vypadlo z ní po záchvatu kašle.

„Ne, to vskutku ne,“ vložil se do hovoru Severus, protože usoudil, že bude dobré učinit tomu všemu přítrž. Kdyby tak věděl, že jeho slova nebudou dvakrát taktická...

„Hermiona má problémy s trochu větším pozadím. Rozhodla se zhubnout,“ nasadil tomu korunu.

Parker nevěřícně zakroutil hlavou, Hermiona zrudla zlostí a vší silou kopla Severuse do holeně. Tomu uniklo slyšitelné syknutí, protože tenhle kopanec se intenzitou nemohl těm včerejším rovnat. Chvíli měj dojem, že se na svou nohu už nikdy nepostaví.

„Hermiono, nevím, jestli je zrovna u vás nutné držet dietu,“ prozradil jim oběma svůj názor Parker.

„Myslíte?“ zatvářila se Hermiona rádoby překvapeně. „Severus i já na to máme malinko jiný názor,“ upozornila Parkera jemně.

Severus jen nevěřícně polkl. To snad nemyslí vážně?

„Já jsem-“ začal trochu nesouvisle, ale Parker byl rychlejší.

„Severusi, neměl byste Hermionu podporovat v tom, aby zhubla. Má přímo ukázkovou postavu, opravdu si nemyslím, že by bylo dobré pro její zdraví, kdyby nejedla. Měl byste si vážit tak krásné přítelkyně,“ upozornil starší muž a než se Severus stihl vzpamatovat, byl pryč.

„No skvělé, to se vám vážně povedlo,“ rozčílil se Severus a znechuceně odhodil nebohý šáteček na talíř. „Že jste si musela postěžovat zrovna Parkerovi! Takovému bojovníkovi za lidská práva,“ prskal nakvašeně.

„Vy jste si začal. Můj zadek rozhodně není velký. A jestli vám tolik vadí, měl jste si vybrat jiný!“

„Pokud se nepletu, měl jsem vybraný jiný, ale ten nedorazil. Váš zadek bych si nikdy v životě nevybral, buďte v klidu!“

Hermiona si uraženě odfrkla a zabořila svůj pohled do zbytku černé tekutiny na dně hrníčku. Severus se dál mračil, ale v hloubi duše byl rád, že Grangerová vylezla ze své letargicko-provinilé ulity a zase se s ním horlivě dohaduje.

„Co se týče programu na dnešní den,“ začal nenuceně Severus, „do oběda budu na přednáškách. Bylo by vhodné, abyste mě doprovodila a byla v publiku, pokud se chcete jít podívat na jiné přednášející, bránit vám nebudu. Každopádně byste však měla projevit zájem a některých přednášek se zúčastnit.“

„To je samozřejmé, že půjdu na tu vaši. Zajímá mě váš výzkum,“ ujistila ho.

„Dobrá. Pak spolu půjdeme na oběd. Snažte se trochu zklidnit žaludek, abyste si mohla dát alespoň salát. Jinak na mě Parker uvalí embargo. Ve dvě hodiny pak začíná přednáška o smrtících jedech a jejich možném využití k ozdravování lidských tkání. Tu mám v plánu navštívit a opět by byla vhodná vaše přítomnost po mém boku. Až skončí, je až do večera volný program. Je na vás, zda se budete chtít projít po městě nebo dělat něco jiného. Večer se pak sejdeme u večeře a potom by měl následovat nějaký kratší večírek jako předzvěst toho, že středa je den určený k poznávání města a zdejší kultury a nejsou na programu žádné přednášky ani debaty. Ještě se mi nepodařilo zjistit, zda je účast povinná či nikoliv. To vám řeknu nejspíš až večer,“ dokončil a upil ze svého šálku.

„Takže zítra je celý den jen v naší režii?“ zeptala se Hermiona nadšeně.

„Naší? Hodláte ho strávit společně?“ ptal se pro změnu on, protože ho její otázka překvapila.

„Dnes bych se ráda podívala jen tak po obchodech, ale měla jsem v plánu i návštěvu nějakých památek. Obchody bez jazykových znalostí zvládnu, ale památky asi ne. Ale pokud máte jiný plán, samozřejmě vás nebudu otravovat,“ pokrčila rameny.

„Přiznám se, že jiný plán nemám. Plánuji si opatřit v kouzelnické části Paříže nějaké přísady do lektvarů, ale pak jsem měl též v úmyslu navštívit historické jádro Francie,“ potvrdil.

„Vážně?“ rozzářily se jí oči nadšením a překvapením zároveň.

„Vážně,“ ujistil ji.

„Ale-“ začala.

„Ne, nebude mi vadit vaše prostořeká pusa,“ ušklíbl se, hlavu naklonil trochu víc na stranu a pohledem sjel po jejích stehnech až k bokům. „A ani vaše pozadí ne,“ potvrdil jí ironicky.

Hermiona se na něj zamračila.

A jemu to přišlo najednou strašně vtipné. Její zakaboněný výraz, stažené obočí, lehce našpulená pusa a dolíčky ve tvářích způsobily, že už se nedokázal udržet.

Usmál se.

Ani nevěděl, co ho pobavilo víc, jestli její vztek nebo její zamračený obličej. Hermiona na něj nechápavě pohlédla. Jeho tvář okamžitě zvážněla.

„Půjdeme?“ zeptal se, aby to nějak zamluvil.

„Ještě si odskočím.“

„Je to sál číslo dvě. Budu vám držet místo,“ vzal na vědomí její sdělení a jejich cesty se na několik minut rozdělily.

Nakonec všechno včetně oběda dopadlo nad očekávání dobře. Hermioně se zklidnil žaludek natolik, že byla schopna pozřít v poledne těstovinový salát a Severus sklidil ohromné ovace, gratulace a pochvaly za své excelentní výsledky na poli objevu nového lektvaru, který, pokud byl podán do pěti hodin po kousnutí vlkodlakem, zapříčil, že z postižené osoby se vlkodlak nikdy nestane.

Následující přednáška o použití jedů v medicíně byla neméně zajímavá. Severuse i Hermionu zaujala natolik, že se díky ní skoro pohádali. Oba měli totiž na danou problematiku trochu jiný názor a nakonec to vyřešil Severus, když pozval profesora Terence, který měl přednášku na svědomí, na kávu. Společně s ním a Hermionou pak ještě nějakou dobu konverzovali na ono téma a když se rozcházeli, ručičky hodinek se neomylně blížily k páté hodině odpolední.

Když se rozcházeli i oni dva, dohodli se, že se sejdou v sedm hodin u večeře. Hermiona pak vyrazila na krátkou obchůzku okolí. Přeci jen měla necelé dvě hodiny. Rozhodla se proto projít se alespoň po části slavné třídy Champs Elysées, která se nacházela jen blok od jejich ubytování. Hermiona si byla jistá, že dostat zítra Severuse na nákupy, nebo alespoň obchůzku nejslavnějších módních obchodů světa, by se jí podařilo jen těžko. Měla tedy v plánu si dnes omrknout kde jaký obchod je a pokud by byl ještě nějaký ten čas v týdnu, zastavila by se sem na delší dobu.

Její předsevzetí se však rozplynula v okamžiku, kdy na rušnou třídu vešla. První, co v tu chvíli uviděla, byl obrovský nápis Louis Vuitton, což byla značka, kterou ona doslova milovala. Nemeškala ani okamžik a to poslední na co si vzpomněla byly nějaké úvahy o prvotní obhlídce obchodů. Jednoduše se neudržela a nabrala směr LV.

Její láska k této značce spočívala v její eleganci, jednoduchých tvarech, rafinovaných designech a v neposlední řadě i exkluzivitě. Byla to sice jedna z nejdražších značek světa a ona si nemohla dovolit všechno, co se jí líbilo, ale profese společnice jí umožnila splnit si svůj sen: koupit si kabelku z její kolekce. A nakonec nezůstalo u jedné kabelky. Přibyla k ní druhá a pak i třetí, šátek a jedny luxusní lodičky pro velmi zvláštní příležitosti.

Dnes ale nehodlala utrácet. Chtěla se jen v klidu podívat na nové trendy a užít si ojedinělé prostředí, které tato prodejna nabízela každému zákazníkovi.

Se zatajeným dechem procházela kolem polic a kochala se pohledem na ty nejluxusnější kabelky, které ve svém životě kdy viděla. Každičký výrobek hladila pohledem a obdivovala nejjemnější detaily a přesnost s jakou byly vyrobeny. Dvě zaměstnankyně prodejny jí dávaly dokonalý prostor a nijak ji neobtěžovaly svými dotazy. Naopak čekaly až projeví zájem o jejich služby, aby jí mohly být plně k dispozici.

Hermiona pomalu došla až na samý konec prodejny, kde se pomalu ale jistě chtěla rozloučit s tím množstvím nádhery a odejít na smluvenou večeři se Snapem. Měla právě nejvyšší čas.

Naposledy se rozhlédla po prodejně a jako by se opravdu loučila, letmým dotykem pohladila noblesní látku několika vystavených pánských kravat.

A v ten moment jí to došlo! Myšlenka na Snapea a večeře s ním spolu s tím nebesky jemným dotekem jí vnukly dokonalý nápad na omluvu.

Udělala dva kroky zpět a pozorně se zahleděla na zaranžované kravaty. Jedna ji zaujala okamžitě. Její název - Mix monogram – hovořil za vše. Mohla na ní oči nechat. Byly na ní všechny monogramy, které tolik obdivovala na jednotlivých kabelkách, peněženkách a diářích. Byla jednoduše dokonalá. Jen ta barva nebyla to pravé ořechové. Šedivá se jí přeci jen nezamlouvala.

Váhavě se otočila nejprve na ženu stojící opodál a pak znovu na kravatu. Pro asistentku prodeje to byl jasný signál. Bez váhání přispěchala k Hermioně a zeptala se na její přání. Bohužel francouzsky. Hermiona omluvně pokrčila rameny načež se jí zeptala zda nehovoří anglicky. Měla štěstí. Velice obstojně hovořila jejím jazykem druhá z žen.

Nebyl tedy problém požádat o jinou barvu. Obě jí snaživě předložily osm barev a jejich kombinací, v jakých se ona zmíněná vázanka prodávala. Hermionu zaujal odstín Burgundy, který až neuvěřitelně ladil s jejími vínovými večerními šaty, které si na kongres přibalila.

Už neváhala. Nechala si kravatu zabalit do dárkového balení a zaplatila. Sto dvacet liber nebyla nejmenší suma, ale s penězi, které dostane za tuhle týdenní zakázku si to mohla dovolit. Doufala taky, že Snape její omluvné gesto přijme. A když ne, zůstane mu kravata jako upomínka na kongres, Paříž, ocenění a uznání ze strany společnosti.