Ještě jednou děkuji za všechny komentáře u první kapitolky a doufám, že budete udržovat "komentovací tempo" :-)
Betaread: Elza
„To by mohlo stačit,“ zamumlal, když Hermioně přihodil do náruče třetí tlustou knihu o lektvarech ze své knihovny v pracovně.
„Taky si myslím,“ zafuněla pod tou tíhou. „To za ten týden ani nezvládnu všechno projít,“ prohodila, aby ho upozornila, že bude pryč pár dní a ne týdnů.
„Týden?“ zatvářil se překvapeně.
„Jo, říkala jsem vám to. Jedu k rodičům na týden, mamka je v nemocnici, tak chci na taťku trochu dohlídnout,“ připomněla mu.
„Měl jsem za to, že se budete vracet už ve čtvrtek,“ řekl zamyšleně a zrak obrátil zpátky na rozlehlé police s knihami. Ukazováčkem si mimovolně poklepal na rty, zatímco zrakem rentgenoval názvy knih, ale za pár vteřin už se spokojeně natáhl po jedné z nich a přihodil ji na hromádku již vybraných.
„V tom případě si vezměte ještě tuhle,“ řekl a rozhodl se neignorovat její tiché zasténání. „Máte s tím snad problém?“
Na okamžik si skousla spodní ret, jak bojovala sama se sebou, ale nakonec odevzdaně zavrtěla hlavou. „Ne, já to zvládnu,“ vydechla a začala si půjčené knihy rovnat do tašky.
„Vím, možná máte pocit, že na vás hrnu velké množství informací, ale tento rok vás čekají závěrečné zkoušky a já míním dostát svému závazku vás na ně maximálně připravit. Což je ostatně předmětem naší dohody, pokud se nepletu,“ pohlédl na ni zkoumavě.
Hermiona věděla, že to s ní myslí dobře, a docela se divila, že s ní jednal tak přímo. Myšlenky jí zalétly ke dni, kdy k němu před čtvrt rokem přišla s prosbou, zda by jí nemohl poskytnout konzultace.
Studium se jí vedlo poměrně dobře, ale byla si vědoma určitých mezer nejen při praktické přípravě lektvarů, ale i v teorii, a byla si jistá, že jediný člověk, který by jí mohl pomoct, je právě Severus Snape. Už dávno pochopila, že profesoři na univerzitě se rádi striktně drží toho, co bylo napsáno v knihách, ale po zkušenostech s deníkem Prince dvojí krve by bylo bláhové myslet si, že to, co se píše ve školních skriptech a učebnicích, je nezvratným dogmatem. A kdo jiný by byl ochotný připustit, že se i ti největší z největších mohli při sepisování vzácných svazků mýlit, než stále kontroverzní lektvarista z Bradavic?
A tak překonala strach a obavy z toho, že ji vyrazí dřív, než mu vůbec stihne všechno vysvětlit, a vyprosila si od Remuse jeho adresu. Věděla, že se přátelí, ale neměla tušení, jaká je profesorova životní situace. Nikdy se o Snapea nezajímala víc, než jakou jí dal známku a kdy se bude psát jaká esej, proto pro ni bylo nevídaným překvapením, když se před ní otevřely mohutné dveře s klepadlem uprostřed a za nimi nestál postrach Bradavic ale muž – otec.
Překvapení bylo nejspíš oboustranné, protože oba hleděli na toho druhého s neskrývaným úžasem. On nepředpokládal, že za dveřmi bude stát největší šprt v dějinách školy a ona jen těžko chápala, kde přišel ke zhruba tříletým dvojčatům. Dívenka mu spočívala v náručí a podle zarudlých očí nejspíš před chvilkou plakala, druhé dítko – chlapec – zvědavě vykukoval na neznámou příchozí chráněn mužovou osobou a bezděčně muchlal v malých pěstičkách látku Snapeových kalhot.
Netušila, jak dlouho by na sebe zírali, kdyby se neozval méně bojácný klučina.
„A ty seš do?“ zeptal se bezprostředně a vytrhl tak oba dospělé z transu.
Hermiona rychle potřepala hlavou, když zaháněla myšlenky na to, že před dětmi by ji Snape snad neproklel a sklonila se ke chlapci s nataženou rukou.
„Ahoj, já jsem Hermiona,“ představila se. „Pan profesor mě učil,“ upřesnila klučinovi a sledovala, jak se povědomě zamračil, když hodnotil nově nabyté informace.
„To jako táta?“ zeptal se zkoumavě a ještě trochu nedůvěřivě vložil Hermioně do dlaně svou. „A co tě ušil? Šíst?“ vyzvídal.
Mladá čarodějka chvíli rozdýchávala fakt, že ty děti jsou nejspíš fakt Snapea, a když jí to dostatečně došlo, měla co dělat, aby se nerozesmála. Ne, tohle nečekala, a už vůbec netušila jak reagovat. Naštěstí toho byla ušetřena, alespoň prozatím.
Severus se rozhodl opět převzít kontrolu nad nečekanou situací a o krok ustoupil, aby udělal bývalé studentce místo.
„Pojďte dál,“ zavrčel neochotně, a jakmile kolem něj prošla, zavřel dveře a spustil holčičku na zem.
„Běžte si nahoru malovat, za chvíli za vámi přijdu,“ poslal dvojčata do patra, ale pak ještě směrem, kterým se vytratila, křikl: „Mathyasi, opovaž se zase pomalovat Sophiiny panenky!“
Odpovědí mu bylo nesrozumitelné dětské zavýsknutí, ale které z dětí bylo jeho strůjcem už Hermiona neměla čas zhodnotit, protože se pán domu obrátil konečně na ni.
„Slečna Grangerová,“ konstatoval očividné a úkosem si ji změřil, „co vás ke mně přivádí, když vynecháme Lupina, který se jistě rád pochlubil místem mého bydliště?“
„No... já...“ Hermiona najednou nevěděla jak začít. Měla připravený docela přesvědčivý monolog, ale ve chvíli, kdy spatřila Snapea v obležení dětí, všechny myšlenky se nenávratně poroučely do neznáma.
„Nemám na vás celý den,“ zavrčel podrážděně, když zpozoroval, že to z ní leze jako z chlupaté deky.
Zhluboka se nadechla, na okamžik zavřela oči a ve chvíli, kdy je znovu otevřela, ze sebe vychrlila: „Chtěla jsem vás požádat o konzultace. Čekají mě letos státnice a myslela jsem, že... Ale chápu, že mě odmítnete, zvlášť v této situaci a-“
„Tou situací myslíte mé děti?“ přeměřil si ji zkoumavým pohledem a s pobavením sledoval, jak vstřebává své domněnky potvrzené z jeho úst.
„Ano. Tedy ne. Ano. Já jsem netušila, že máte rodinu a...a...a omlouvám se, byl to ode mě hloupý nápad. Omlouvám se, že jsem vás vyrušovala,“ dořekla sklesle.
Chystala se otočit na podpatku a co nejrychleji zmizet, ale cosi jí zatahalo za rukáv.
„Hele, dívej,“ strkala jí pod nos holčička svůj výtvor na malé čtvrtce.
Severus pro tentokrát ignoroval fakt, že ho Sophie opět neposlechla, a horečně přemýšlel.
Chtěl nastoupit zpátky do Bradavic. Své děti bezmezně miloval, ale cítil potřebu dostat se jednou za čas mezi lidi, i kdyby to měli být ti nevzdělanci, co se rádi nazývají studenty. Jenže Minerva s ním poněkud vyběhla – plánoval, že by učil maximálně dva dny po dvou až třech hodinách – v takovém případě by se nebál svěřit dvojčata do péče domácí skřítky. Ředitelka Bradavic na to měla ovšem jiný názor. Byla ochotna ho přijmout, ale stanovila mu jasná pravidla v podobě patnácti hodin během tří pracovních dnů – a to si nemohl dovolit. Ne v případě, když nebude mít jistotu, že jsou dvojčata v dobrých rukou.
Přemýšlel nad tím téměř celý den a pak si to k němu bez ohlášení nakráčí Grangerová a chce po něm konzultace. Ušklíbl se, jeho plán se začínal rýsovat a jasných tvarů nabyl v okamžiku, kdy opět stočil pohled na bývalou studentku. Zatímco on přemítal o možnostech, ona zapáleně něco vykládala Sophii a dívenka z ní nemohla spustit oči. A bylo rozhodnuto.
„Dovolím si vám oponovat, nápad to byl velmi dobrý,“ navázal na rozhovor a sledoval, jak Hermioně poklesla čelist.
„Prosím?“ zeptala se nechápavě.
„Mám pro vás nabídku,“ upřesnil.
„Poslouchám,“ vypadlo ze šokované Hermiony. Takový průběh rozhodně nečekala.
„Plánuji se vrátit do práce,“ začal raději ze široka, protože neměl v úmyslu něco vysvětlovat vícekrát, a to hrozilo, protože Grangerová momentálně vypadala, že jí ulítly včely, „ale nemá kdo hlídat dvojčata. Skřítkům je na starost nedám, respektive v ně nemám takovou důvěru, že by je zvládli a sami to přežili. Ale abych přešel k věci – budete mít tři dny v týdnu, pondělí až středu, zhruba patnáct hodin na starost Mathyase a Sophii, samozřejmě se všemi potřebami, stravou a podobně. Na oplátku já vám budu zbývající čtyři dny k dispozici ve večerních hodinách ke konzultacím, jakmile dvojčata usnou. Samozřejmě nemusíte, ale můžete využít všechny dny. To je na vás.“ Se zdviženým obočím pohlédl na mladou čarodějku. „Berte, nebo nechejte být,“ zakončil a čekal, jak se rozhodne.
Napětí ve vzduchu bylo patrné a její snaha vyprodukovat z jeho proslovu kloudný závěr ještě více. Nespěchal na ni, protože samolibě tušil, jaké bude její poslední slovo.
Hermiona usilovně analyzovala, co jí právě řekl. Věděla, že jestli se ke konzultacím uvolí, zadarmo to nebude, ale že by měla dělat chůvu? Časově jí v tom nic nebránilo, ve škole trávila jen pátky a navíc byla v laboratoři, kde pracovala na diplomovém projektu, jenže... S povzdechem se podívala na rozkošnou holčičku a v mysli si vybavila klučinu. Byly to milé děti, i když tušila, že budou jistě i pořádní raubíři, ale nedokázala si představit, že by se o ně měla starat. Zvládla by to vůbec? A na povrch se začaly drát i další otázky.
„A co jejich matka, ta je hlídat nemůže?“ zeptala se bez rozmyslu, ale když to vyslovila, bylo ze Snapeova obličeje více než patrné, že to dělat neměla.
Jeho rysy ztvrdly, odpověď doslova odsekával. „Slečno Grangerová, jejich matka zemřela po porodu, a to je asi tak vše, co ode mě kdy k tomuto tématu uslyšíte!“ prskl naštvaně. Najednou mu ten nápad tak dobrý nepřišel.
„Om...omlouvám se,“ zadrhla se při překotné omluvě. Tak tohle tedy nečekala. Nepozastavila se ani tak nad jeho šokující upřímností, jako nad tím, jak se najednou zdálo všechno až příliš jasné.
Když dostudovala a začala chodit na univerzitu, o Snapeovi nikdy víc neslyšela. Bylo to, jako by se propadl do země. Když se občas sešla s Ronem a Harrym, jejich šílené teorie ho zaváděly na různá místa nebo mu dokonce prorokovaly smrt. A on zatím prožíval jen další bolest.
Bylo jí najednou šíleně smutno a obklopil ji stud za hloupé chování, nejraději by se zahrabala hluboko pod zem a zpytovala tam své svědomí. Byla husa pitomá, když mu tak neopatrně připomněla jeho ztrátu, nesnášela se za to.
Jeho mírně zrychlený dech se opět vracel do normálu. Se skelným výrazem v očích hleděl na Sophii, jak si bezprostředně maluje na podlaze, a když pak pohlédl na Grangerovou, pochopil, že se ho nechtěla dotknout. Prostě jen nevěděla...
„To je v pořádku,“ řekl nakonec tiše, ale její pohled nevyhledal, nemohl.
„Ta nabídka,“ promluvila Hermiona pomalu, aby přilákala jeho pozornost.
„Ano? Co je s ní?“ zeptal se a zdálo se, že malou chvíli byl myšlenkami někde jinde, někde hodně daleko...
„Jestli platí, tak ji beru,“ slyšela říkat sama sebe a přišlo jí to tak správné.
A tím ho tenkrát dokonale probrala z letargické nálady, do které po jejím prostořekém dotazu náhle upadl.
„Tak snad abychom se domluvili na detailech. Kávu?“ zeptal se jí toho večera a ona s úsměvem kývla. Věděla, že se vrátil zase ten starý dobrý Snape.
A tak tu takhle válčili skoro tři měsíce. Ona s dětmi trávila dopoledne v pondělí, úterý a středu a on s ní pak zbylé večery. Ne vždy to byly všechny zbylé dny, někdy nemohl on, jindy zase ona, ale jinak vše klapalo na výbornou. Po pár dnech zjistili, že není příliš praktické oslovovat se profesore Snape a slečno Grangerová a přešli k úspornějšímu oslovování jmény. Trávil s ní dlouhé hodiny nad kotlíkem, trpělivě jí vysvětloval důležité zásady, bořil zaběhlé mýty a předával jí své vědomosti.
Ano, měl pravdu. To bylo předmětem jejich dohody a ona mu za to byla vděčná a rozhodně neměla právo fňukat tu nad množstvím knih, které jí naložil.
„Já vím, Severusi,“ odsouhlasila upřímně. „Opravdu to tu zvládnete?“ ptala se ještě starostlivě. Bylo trochu zvláštní, že sem v pondělí nepřijde a nebude trávit čas s dětmi.
„Jen ať si to hlídaní Tonks užije, něco mi dluží,“ ušklíbl se při představě, jak z hlídaní těch třech malých ďáblíků vystřídá Nymfadora za chvíli všechny barevné kombinace vlasů. Byla trochu střelená, ale co se týkalo dětí, plně jí důvěřoval.
„Budou mi chybět,“ připustila Hermiona náhle a nebyla si jistá, koho její slova překvapila víc. Jestli Severuse nebo ji samotnou.
„Změníte názor, až se zase vrátíte,“ zamluvil její doznání obezřetně a raději se vyhnul jejímu pohledu.
Usmála se a pevně objala nastoupená dvojčata, která všemu přihlížela. „Opatrujte se,“ řekla prostě. „Za týden v pondělí jsem tu,“ kývla ještě na Snapea, a když jí oplatil němé rozloučení, prošla vstupními dveřmi a vzápětí se přemístila.
Žádné komentáře:
Okomentovat