Littera scripta manet: Část dvacátá

Tuto kapitolu věnuji nadin k jejím dnešním narozeninám.

Zlatko, přeji ti jen to nejlepší, hlavně štěstíčko, zdravíčko a lásku, ale mimo to i mnoho vítězných tažení v bojích s rozzuřenými tygříky a paní Múzu usazenou vedle notebooku, která bude podněcovat tvé literární počiny.

Krásné narozeniny, nadin :-)

Zatímco Severus pohledem rentgenoval vše živé, co se nacházelo alespoň v dohledné vzdálenosti od nich, Hermiona na krátce střižený trávník rozprostřela károvanou deku a z piknikového koše vyložila téměř veškerý obsah. Setřásla z chodidel jednoduché sandály, urovnala si sukni a pohodlně se usadila na deku. Zvedla hlavu, aby zjistila, jak si vede její kolega, který očividně stále neměl v plánu se k ní přidat.

„Hledáte něco, Severusi?“ zeptala se a jen silou vůle potlačila smích, když něco nesrozumitelného zabrblal. „Mohli jsme to podniknout na bradavických pozemcích, ale vy jste tuto možnost zavrhl. Přesto si myslím, že se tady necítíte dobře,“ pokračovala dál a sledovala jeho reakce.

„Pozemky nepřipadaly v úvahu, mohli by nás vidět studenti,“ odůvodnil fakt, že se právě nacházeli v odlehlém koutě londýnského Hyde Parku.

„To zní skoro jako byste se za mě styděl,“ nadhodila a rozmrzele našpulila rty.

„V žádném případě!“ vypálil takovou rychlostí, že jí horlivost jeho odpovědi zalichotila. „Jen si nemyslím, že jsem ochoten nechat se zpoza keřů sledovat studenty a dovolit jim, aby o nás dvou šířili nepodložené teorie,“ upřesnil své rozhodnutí.

„A co takhle udělat je podloženými?“ nadhodila ledabyle.

Teprve teď se na ni otočil a ze své výšky si zálibně prohlížel mladou ženu v červené sukni nad kolena a bílém tílku. Když ji tak sledoval, jak uvolněně tam sedí s nohama překříženýma v kotnících, dlaněmi zapřená o deku a s něžným úsměvem na rtech, až příliš bolestně si uvědomoval rozdíly mezi nimi. A rozhodně tím neměl na mysli fakt, že ona tu seděla docela nalehko, zcela v souladu s počasím, zatímco on nebyl ochoten vzdát se svého obvyklého kabátce, který v teplém počasí působil dost nepatřičně. Pohledem se zastavil na jejích našpulených rtech, tolik vybízejících k neřestem.

Hermiona ho sledovala s mírnými obavami. Momentálně se tvářil, jako by plánovat v nejbližších vteřinách vzít do zaječích. Usoudila, že je potřeba jeho nerozhodnost zbořit.

„Nechcete se konečně přidat?“ zeptala se a prsty poklepala na místo vedle sebe, zamlouvajíc tak předešlou poznámku. „Nebo jste si to rozmyslel?“ dodala ještě opatrně.

Severus kriticky zhodnotil velikost deky a ve chvíli, kdy už Hermiona začala ztrácet veškerou naději v to, že by snad konečně složil svůj zadek vedle jejího, udělal něco tak... nesnapeovského.

Předklonil se, aby povolil tkaničky na svých černých polobotkách a zul se, odkládaje boty i s ponožkami za sebe do trávy. Dívka jeho počínání sledovala s pootevřenými ústy a čelist jí klesla ještě níž v momentě, kdy zautomatizovanými pohyby rozepnul knoflíky na tmavém kabátci a shodil jej z ramen, ukládaje ho na hromádku k botám. Pak se teprve složil na deku na úrovni jejích kolen tak, aby seděl naproti ní.

„Vypadáte, jako byste viděla ducha,“ nadhodil konverzačně.

„Řekněme, že vidět profesora Snapea na pikniku není tak docela všední záležitost a představit si ji dá docela práci, nehledě na fakt, že já si nic představovat nemusím, protože to mám celé živě.“

„Neříkejte, že jste také propadla těm šíleným historkám, které o mě kolují mezi studenty, a uvěřila jste tomu, že spím v rakvi, nedělá mi dobře slunce a ve volných chvílích ukusuji netopýrům hlavičky. Ale pokud ano, možná byste si měla dát pozor, třeba jsem právě na lovu a hledám mladou krev,“ řekl vážně a nepatrně vycenil zuby v souladu se slovy, která právě vyslovil.

Hermiona se tentokrát neudržela a rozesmála se. Její měkký smích ho příjemně povzbuzoval a zcela přirozeně ho nutil, aby zahodil svou netečnou masku daleko odsud. Alespoň pro tentokrát.

„Ale pokud jste se i přes mou krvelačnost rozhodla zůstat, je na čase, abychom otevřeli tu láhev, co říkáte?“ zeptal se vážně a natáhl se pro víno.

„Pokud budete tak laskav,“ oplatila mu přehnanou zdvořilostí a sledovala, jak si umně a rychle poradil s korkovou zátkou a oběma nalil.

„Díky,“ řekla prostě, když jí podal sklenku a v tichosti upila. Nebyla znalcem, ale víno jí chutnalo a podle toho, že se ani muž naproti ní neošklíbal, nejspíš vybrala dobře.

„Už jste přemýšlel, co budete dělat o prázdninách?“ zeptala se nenuceně, ale Severusovi neušlo napětí a očekávání v jejím hlase. Její otázkou by se mohli dostat dál, než plánoval a to se mu příliš nelíbilo. Pak si ale vzpomněl na „odloženou“ masku.

„Rád bych dal do pořádku rodinné sídlo; příliš dlouho bylo opuštěné a chátralo. Myslím, že už je nejvyšší čas. A vy?“

„Nemám žádné plány,“ trhla rozpačitě rameny. „Vlastně jsem chtěla trochu cestovat, víte, Francie, Španělsko, trocha toho sluníčka...“

„A co vám brání?“ přerušil ji.

„Vlastně nic, ale... nejsem tak docela rozhodnutá.“

„To k vám nesedí. Vy jste vždycky byla až příliš rozhodná. A ne vždy to bylo tak úplně k užitku, stačí zmínit vaše kočičí zkušenosti, viďte?“ popíchl ji poznámkou o mnoholičném lektvaru, který ve druhém ročníku připravila.

„To nebylo příliš taktní,“ upozornila ho, ale v rozporu s tím se jí na tváři znovu usadil uvolněný úsměv.

„Nebylo,“ souhlasil a začal zvědavě okukovat plastové dózy s dosud tajemným obsahem.

„Udělám to,“ předběhla ho Hermiona a natáhla se pro nůž, aby z nakrájeného pečiva a bílého obsahu menší dózy vytvořila několik jednoduchých jednohubek ozdobených čerstvou bazalkou.

„Není to otrávené,“ ubezpečila muže, když se setkala s jeho nedůvěřivým pohledem.

Ruku s plátkem francouzské bagety pomazaným čerstvým smetanovým sýrem přiblížila k Severusovým rtům. Chvíli nedůvěřivě sledoval nataženou paži a zvažoval, zda to není příliš lascivní gesto, jehož přijmutím by souhlasil s něčím, o čem ani neví, ale jeho blesková analýza vyhodnotila tuto situaci za přijatelnou a tak se nahnul a zakousl do pečiva. Sousto převalil na jazyku a s pozvednutým obočím se podíval na Hermionu, která si pochutnávala na druhém plátku a nenápadně sledovala jeho reakci.

„S česnekem?“ promluvil, jakmile dožvýkal a polkl.

Hermiona přikývla. „Dala jsem tam asi tři stroužky,“ přitakala vzápětí.

„Docela odvážné, navíc mě to utvrzuje v domnění, že zkoušíte mou upíří odolnost,“ rýpl si a natáhl se pro sklenku, aby otupil vtíravou chuť v ústech.

Zasmála se. „Říkala jsem si, že když ji budeme jíst oba, nebude konečný dopad tak katastrofický. A navíc,“ dodala se sklopenýma očima, „slibuju, že se nebudu pokoušet vás líbat.“

Severus se lehce zakuckal, ale když odkládal skleničku vedle sebe, zajiskřilo mu v očích. „Vy jste ale dočista eliminovala možnost, že bych chtěl líbat já vás,“ upozornil ji a s úšklebkem sledoval, jak zalapala po dechu a její oči se rozšířily překvapením.

Tím jednoduchým konstatováním ji dočista zarazil, protože z jeho strany nikdy nevyšla jakákoli iniciativa nehledě na to, že veškeré polibky, kterými ho obdařila, byly více či méně proti jeho vůli a přesvědčení. Teď se možná věci změní, napadlo ji a dovolila si odpovědí trochu zariskovat.

„Tak v tom případě musíte počítat s tím, že moje rty nebudou chutnat jako čerstvě natrhané maliny,“ upozornila ho věcně, ale uvnitř hořela nedočkavostí, jak se muž zachová.

Přikývl. „Beru na vědomí,“ odvětil a natáhl se, aby mohl palcem setřít sýr z koutku jejích rtů. Teprve potom se k ní naklonil a políbil. Spíš se jen něžně otřel o její rty, ale i to stačilo k tomu, aby očarovaně vydechla a dala mu tím najevo, aby nepřestával.

Rukou jí vklouzl do vlasů a váhavě si ji přitáhl blíž. Nebránila se, naopak. Aktivně mu obtočila ruce kolem krku a prsty zabořila do havraních vlasů. Polibek s příchutí česneku sice nebyl tím, po čem by snad někdy toužila, ale to všechno bylo zapomenuto ve chvíli, kdy se Severus rozhoupal a sám od sebe spojil své rty s jejími.

Hermioně přišlo naprosto přirozené, když se k ní přitiskl hrudníkem a protože neměla nejmenší důvod klást mu odpor, pomalu se začala pokládat na deku. Severus neměl v plánu zacházet ve svém počínání přehnaně daleko, vlastně vůbec neměl v plánu něco takové dělat, ale celé se to vyvinulo úplně jinak, než si původně představoval a jeho mozek v tuto chvíli usoudil, že by nebylo od věci ústa slečny Grangerové následovat a nedovolit tak jejich odtržení.

Už dávno ležela, ale jeho drobné zkoumavé polibky nepřestávaly. Vychutnávala si je plnými doušky, protože to bylo tak dalece jiné od zkušeností s jinými muži, kterých sice nebylo tolik, ale jejich počet dočista stačil k tomu, aby si stihla utvořit obrázek o tom, o co jim v konečném důsledku vždycky šlo. Sex, a to co nejrychleji. Ale zkušenosti se Severusem byly dočista jiné. Byl něžný, možná až přehnaně opatrný, nikam nespěchal, ona ho k ničemu nenutila a tak se to zdálo být správné.

Prsty měl zabořené v jejích vlasech, palci jemně laskal spánky. Jazykem několikrát přejel přes její rty a jeho nitro plesalo, když z ní vyloudil tiché vzdechy. Všechno pro něj bylo tak nové a nepoznané.

Hermiona pochopila, že na první krůčky toho zvládl už docela dost a protože si nebyla jistá, zda by byl ochotný zajít dál, mírně pootevřela rty, aby mu tak dala prostor pro vlastní seberealizaci v této pro něj doposud nové disciplíně. A on se nejspíš vzdělávat chtěl, což poznala ve chvíli, kdy váhavě vklouzl jazykem do jejích úst.

Bylo to pro něj nové a zatím mohl říct, že to bylo vlhké, kluzké, ale taky zatraceně vzrušující a příjemné. Ponořil se do polibku, nechal se vtáhnout do vábivých úst a rukou začal pomalu klouzat po její šíji níž, přes paži, hrudník až na bok. Vlnění těla pod ním mu říkalo, že to možná dělá poprvé, ale ne úplně špatně. Její ruce uvolnily sevření ve vlasech a ocitly se na jeho zádech. Přes košili mapovala každý jeho sval a tiskla ho k sobě blíž. Z hlubokého polibku je vytrhla až potřeba nové dávky kyslíku.

Zadýchaně se od ní odtáhl, jednu ruku nechávaje vedle jejího pasu, druhou se opíral o deku za její hlavou a přimhouřenýma očima sledoval ženu pod sebou. Měla zavřené oči a pootevřené rty, které byly mírně opuchlé a zčervenalé nedávnou aktivitou, ho vybízely k dalším polibkům. Hermiona po chvíli otevřela oči a setkala se s jeho pronikavým pohledem. Nakláněl se nad ní, černé prameny mu rámovaly obličej a jeho uvolněná tvář zračila spokojenost.

„To bylo...“ odmlčel se hledaje správné slovo.

„Hmm,“ přerušila ho Hermiona zavrněním, „česnekové.“

Ušklíbl se. „Vskutku, ale příště bych ocenil třeba malinový puding.“

Pohladila ho po předloktí. „Ono bude nějaké příště?“ zeptala se zkoumavě, ale Severus najednou jakoby vystřízlivěl. Odtáhl se a vzhlédl k obloze.

„Měli bychom jít, začíná se zatahovat,“ oznámil neutrálně.

Hermiona ho zkoumavě sledovala, ale on se od ní odvrátil a začal sklízet roztahané věci. Cítila se rozpačitě, netušila, co způsobilo jeho náhlou změnu chování, ale nakonec usoudila, že bude lepší to neřešit. Potřeboval čas a ona slíbila, že mu ho dá.

*****

Následující den se ve Velké síni při snídani neviděli. Severusova pozice ředitele jedné z kolejí vyžadovala jeho přítomnost ve zmijozelských prostorách a dohled nad organizací studentů, kteří měli v odpoledních hodinách odjíždět domů. Potkali se až u slavnostního oběda, který byl mimo jiné vyhrazený také pro vyhlášení vítěze školního poháru – k Severusově nelibosti letos vyhrát Havraspár.

Teprve když profesoři s hromadným úlevným výdechem odbavili poslední skupinku studentů, nadešel kýžený klid. Brumbál svolal ještě poslední poradu, která sloužila spíš jako brzký rozlučkový dýchánek, kde všem poděkoval za jejich služby, popřál jim krásné prázdniny a oznámil jim, že až do třicátého prvního srpna jich nebude třeba. Někteří se ještě rozhodli pozdržet a popovídat si s kolegy, které celé dva měsíce neuvidí, jiní, mezi kterými byla i Hermiona a Severus, odešli krátce po oficiálním ukončení.

Mířila do svých komnat, zahloubaná do přemítání o včerejších událostech, a tak nebylo divu, že vyjekla překvapením, když jí původce neklidných myšlenek zastoupil cestu.

„Nechtěl jsem vás vylekat,“ ospravedlnil se.

„V pořádku,“ ujistila ho. „Potřeboval jste něco, Severusi?“ zeptala se formálně, ale při tom nepřestávala doufat, že jí navrhne další schůzku.

„Vlastně ano,“ potvrdil. „Chtěl jsem vám poděkovat za posledních několik měsíců. Vytáhla jste mě z letargie po smrti matky a... za ty společné soboty vám patří můj dík.“

„Ta včerejší nemusí být nutně poslední,“ upozornila ho jemně.

„Myslím, že bude lepší pro oba, když prozatím poslední zůstane. Užijte si prázdniny a na shledanou v novém školním roce, Hermiono,“ rozloučil se a bez toho, aby počkal na její odpověď, odešel.

Nechápavě zavrtěla hlavou a na okamžik pevně semkla víčka, aby zahnala slzy, které jí vehnal do očí. Čas, chce to jen moře času... ujistila v poslední době po několikáté sama sebe a vydala se dobalit, aby mohla co nejrychleji opustit vlhké a studené hradby.

elulinek

20.11.2011 21:41:44

79.170.249.2

neděle 3. března 2024

Část dvacátá

Žádné komentáře:

Okomentovat