Littera scripta manet: Část sedmnáctá

Byla naštvaná; na sebe, na Snapea, snad i na ministra. A vztek ji nepřešel ani následujícího rána, kdy Snapeovi vzala konvici s kávou těsně před nosem a v nejmenším nereagovala na jeho vzteklé zavrčení.

S přimhouřenýma očima sledoval, jak si dopřává koňskou dávku jeho oblíbeného ranního nápoje a vůbec se mu nelíbilo, že konvici odložila vedle své levice, tak, aby na ni nejen nedosáhl, ale ani neviděl. Vztekle švihl hůlkou, až prudkost magie zapříčinila vyšplíchnutí několika kapek hnědé tekutiny na čistý ubrus a hlasité zarachocení nerezové pokličky na konvici. Minerva polekaně nadskočila a Kratiknot upustil hromádku marmelády, kterou nabral na nůž, do svého čaje. Hermiona jen stěží potlačila nutkání rozesmát se a s labužnicky přimhouřenýma očima upila ze svého šálku.

Jakmile se konečně zmocnil konvice, rozladěně naplnil svůj hrnek a na talířek odebral dva tvarohové šátečky. Byla neděle a ta slibovala klidný den v útulné laboratoři, kde hodlal zahnat všechny vtíravé myšlenky na cokoliv, co by snad jen vzdáleně připomínalo studenta nebo slečnu Grangerovou, a proto se nehodlal zbytečně zabývat něčím, co jeho kolegyni přelétlo přes nos.

S chutí se zakousl do sladkého pečiva, avšak v ten okamžik jeho citlivý sluch zaznamenal lehký šustot křídel. Se zdviženým obočím se otočil po zvuku. V tu chvíli již nenadálý úkaz, kterýmžto pošta v neděli byla, zaznamenalo několik přistavších si studentů a hrstka profesorů.

Severus zaostřil na přibližujícího se ptáka a v okamžiku, kdy v něm rozpoznal bílou holubici, ztěžka spolkl zpola rozžvýkané sousto. Opeřenec nesoucí v zobáčku černou obálku neomylně zamířil k jeho místu a ladně se snesl na ubrus. Zraky všech přítomných ve Velké síni se upřely na něj. Brumbál s těžkým povzdechem pohlédl na svého podřízeného a Hermiona se překotně nadechla, zahánějíc tak slzy, které se nepatřičně vtíraly do očí. Jen oni tři věděli, ostatní mohli jen spekulovat, čí jméno bude v obálce napsané, ale všem bylo více než jasné, že jejich profesorovi a kolegovi právě odešel někdo blízký a holubice s černou obálkou je poslem špatných zpráv, jak už to v kouzelnickém světě bylo zvykem.

Se zvláštní apatií, která se ho náhle zmocnila, převzal od drobného posla psaní. Neměl v plánu jej otevřít, rozhodně ne tady a teď. Zvedl se ze svého místa a vyprovázen hrobovým tichem, opustil síň. Hermiona už-už vstávala, ale zarazil ji odmítavý pohled ředitele, jenž mírně zavrtěl hlavou. S velkým přemáháním pohlédla zpět na svůj talíř, ale kvůli úzkosti, která se jí náhle zmocnila, nemohla pozřít ani sousto. Místností se opět začal šířit vzrušený hovor...

Zcela automaticky došel do svých komnat, zavřel za sebou dveře a poté si konečně dovolil uvolnit svůj ztuhlý nepřístupný výraz tváře. Sesunul se do křesla za svůj pracovní stůl a apaticky se zahleděl na uspořádané pergameny. Na dřevěnou desku položil černou zapečetěnou obálku s jednoduše vyvedeným jménem adresáta, zhluboka se nadechl a zlehka na ni poklepal prsty, pak rázně zavrtěl hlavou. Ne, ještě se necítil na to vidět černé na bílém to, s čímž se stále nedokázal smířit.

Prudce vstal, odhodlán zaměstnat svou mysl čímkoliv jiným, jen aby nemusel myslet na nevyhnutelné. Shodil z ramen těžký kabátec a vyrazil do laboratoře. Jeho pohyby byly tak automatické, že jen díky letům praxe nenakrouhal do kotlíku i své prsty, protože se absolutně nesoustředil na to, co vlastně dělá. Ve chvíli, kdy si to uvědomil, polohlasně zaklel a zdrceně se svezl na rozviklanou stoličku v rohu malé místnosti. Zády se přitiskl ke chladné zdi a zavíraje oči, zaklonil hlavu. I přes velkou snahu, jakou tiskl víčka k sobě, ucítil, jak se mu po tváři svezlo několik slaných kapek.

Frustrovaně si překryl tvář dlaněmi, jakoby se sám před sebou styděl za své slzy. Odjakživa je považoval zejména za projev slabosti a on sám si je nebyl schopen omluvit ani v situaci, v jaké se ocitl. Cítil se podivně prázdně a bezvýznamně, najednou neexistovalo nic, čím by se dostatečně zaměstnal a zahnal tak vtíravý pocit beznaděje.

Zhluboka se nadechl, vstal a jediným švihnutím hůlky uvedl svou pracovnu do původního stavu. Pochopil, že oddalování povinností, ač byly sebenepříjemnější, nemělo cenu. Ještě před tím, než znovu stanul před svým stolem, zaskočil do koupelny, aby si opláchl studenou vodou obličej a načervenalému bělmu tak dal alespoň nějakou záminku ke změně jeho přirozené barvy.

Vzal ze stolu opuštěnou obálku a výjimečně na její otevření použil perořízek, i když většinou obálky trhal prstem. Na okamžik pevně stiskl víčka, aby se zkoncentroval na nevyhnutelné a vyjmul z obálky prostý bílý pergamen.

Oznámení o úmrtí

Vážený pane Snape,

s hlubokým zármutkem Vám oznamujeme, že dnes, 17. února 2009, v časných ranních hodinách, zemřela Vaše matka Eileen Prince-Snapeová.

Přijměte, prosím, naši upřímnou soustrast.

Za oddělení pro dlouhodobě nemocné v nemocnici Sv. Munga

Kryšpín Rousálek

Prosíme, abyste se co nejdříve dostavil za účelem vyřízení potřebných formalit.

Znovu a znovu četl strohý vzkaz a plně mu začínalo docházet, že to bylo skutečné, že to nebyl pouhý žert nebo snad zlý sen. Jeho matka odešla a on už neměl nikoho. Ne, nevyčítal jí to, zažila mnoho zlého; ani neměl tendenci se litovat, jen se cítil najednou podivně prázdný. Ale nemělo cenu se tím zbytečně zabývat, stalo se, co se mělo stát a život půjde dál. Nikdy se na něj nikdo neohlížel, takže nepředpokládal, že by tomu najednou mělo být jinak, i když si byl jistý, že zpráva o bílé holubici přistavší u jeho místa už obletěla celý hrad.

Oblékl si odložený kabátec, přes ramena přehodil cestovní plášť, do kapsy zastrčil dopis a vydal se vyřizovat potřebné formality. Byl už téměř za hranicí, která bránila v přemístění, když za sebou zaslechl známé volání.

„Profesore! Profesore!“

Na okamžik zauvažoval, zda by ho měl ignorovat, prostě jen udělat pár zbývajících kroků a vypařit se, ale ve chvíli, kdy nad tím přemýšlel, zazdálo se mu, že v podvědomí slyší hlas své matky „Ale Severusi, přeci bys nebyl ke slečně tak nezdvořilý.“ Měl dojem, že dokáže rozeznat i intonaci, s jakou k němu promlouvala, a zaslechl v jejím hlase známky pokárání. Už jsem se konečně zbláznil, prolétlo mu myslí, než se otočil k uřícené postavě, která se brodila hradbami sněhu, aby si zkrátila cestu.

„Tady jste,“ vydechla slečna Grangerová chvíli před tím, než před ním ne zcela jistě podle svých plánů zabrzdila a následně kvůli kluzkému povrchu hodila šipku do sněhu.

Kdyby na to měl náladu a prostředí, podepřel by si bradu, protočil by oči a utrousil poznámku o tom, že je naprosto očividné, že stojí tam, kde stojí a ne jinde. Na místo toho teď jen svraštil obočí a mlčky, s typickou vráskou na čele, sledoval, jak se jeho kolegyně potýká se všudypřítomným sněhem. Když už mu přišlo, že to trvá neúměrně dlouhou dobu, znuděně natáhl k ženě levici. Hermiona si nabízené opory všimla až ve chvíli, kdy si přišlápla lem dlouhého hábitu a znovu tak skončila ve sněhu. S úlevným povzdechem vložila promrzlou dlaň do jeho hřejivé.

Netušil, zda zatáhl víc, než bylo nutné proto, že neodhadl situaci nebo proto, že prostě jen chtěl. Každopádně výsledek se dostavil stejný a znamenal v konečné fázi až nemístně se k němu tisknoucí slečnu Grangerovou. Nikdy by si to nepřipustil ani ve svých myšlenkách natož pak na hlas, ale v tu chvíli potřeboval obejmout, potřeboval ujistit o tom, že život jde a půjde dál, i když mu odešel někdo hodně blízký. A tenhle fyzický kontakt bylo jeho podvědomí ochotné brát jako uspokojivou alternativu, i když jen na malý okamžik.

Překvapila ji prudkost, s jakou jí pomáhal na nohy a nepodařilo se jí jen tak situaci ustát. Ve chvíli, kdy se ocitla v jeho částečném objetí, srdce se jí rozbušilo snad ještě rychleji, než z předešlého běhu. Z muže před sebou cítila podivnou prázdnotu, a v tu chvíli zapochybovala o svém rozhodnutí vyhledat ho. Nechtěla ještě víc sypat sůl do čerstvých ran, jen ho potřebovala ujistit o přítomnosti někoho, s kým se může podělit o své trápení, ačkoliv jí bylo jasné, že to nevyužije. Přesto si byla jistá, že jen to vědomí, že tu někdo takový je, ho posilní.

Oběma to přišlo jako nekonečná doba, než on pustil její ruku s takovou razancí, jako by se právě popálil o rozpálený kotlík. Vzápětí na to o krok ustoupil.

„Co jste potřebovala?“ zeptal se stroze.

Hermiona jen stěží neotevřela pusu údivem nad tím, jak perfektně se muž před ní dokáže ovládat a nedat najevo ani náznak svých pocitů. Najednou si připadala hloupě a dětinsky, ale když už se pro něco rozhodla, vycouvat nedokázala.

Vyhledala prokřehlýma rukama jeho dlaň a pevně ji stiskla. Udiveně na ni pohlédl. Tohle nečekal a nebyl ani dostatečně prozíravý, aby se jí okamžitě vytrhl.

„Přijměte, prosím, moji nejupřímnější soustrast,“ řekla do posvátného ticha, které je obklopovalo, a už nedokázala zabránit tomu, aby se jí oči zalily slzami.

Musel odvrátit pohled z její tváře, protože v žádném případě nečekal něco podobného. Na podobné věci nebyl zvyklý.

Raději se rozhodl mlčet, nebyl si úplně jist, zda by ho hlas v tuto chvíli nezradil. Mírnou úklonou hlavy jí dal najevo, že rozumí a otočil se konečně k odchodu. Cítil, jak dvěma kroky překonal magickou bariéru a pevněji si přitáhl plášť k tělu.

„Kdybyste potřeboval s čímko...čímkoliv pomoct, budu... budu tu,“ zaslechl za sebou ještě hlas mladé čarodějky, kterým otřásaly potlačované vzlyky.

Ach ty ženy, musí všechno tak dramatizovat a rozebírat? Momentálně nebyl v rozpoložení, kdy by ji tam nechal jen tak stát a bez jakéhokoliv gesta se přemístil. V duchu si za to pořádně vynadal, ale ani to mu nezabránilo v tom, aby ponořil ruku do kapsy a vytáhl z ní úhledně poskládaný bělostný kapesník s monogramem.

Bez řečí jí ho podal a černé oči se s těmi oříškovými pro tento okamžik střetly naposledy. Přemístil se.

A/N: Já vím, je to OOC, ale já vás na začátku varovala, neříkejte, že ne! :-)

elulinek

20.11.2011 20:45:55

79.170.249.2

neděle 3. března 2024

Část sedmnáctá

Žádné komentáře:

Okomentovat