Littera scripta manet: 13. Na ostří nože

Takže nová kapitla v poměrně rekordní čase. Je krátká a neopravená, ale narozdíl od té minulé (flashback) řekla bych i zvratová? Ne, to je příliš silné slovo, ale říci, že se v ní konečně bude něco dít (a stane) se nezdráhám.

Omluvte, prosím, chyby, opět neprošla opravou.

A co se týče tématu - prsten, které v této kapitole bude opravdu hodně diskutované, vězte, není to Hermionin rozmar, ale autorka to potřebuje jako nutnou zápletku =).

Kapitolu věnuji:

Nadin, za nádherný pohled. Ještě jednou za něj děkuji.

elu, za její komentáře a za bystré postřehy =)

Sáře, za naprosto okouzlující screeny z HP6, za její doprovodné montáže k povídce a za její parodii vzniklou ve velmi pokročilých ranních hodinách =)

Dále pak věnuji všem, které se obtěžovaly a napsali mi komentář. Všechny mě moc potěšily a děkuji vám za ně.

„Severusi?“ ozvala se nesměle...

„Hermino, myslím, že to, na co se chceš zeptat jsme probrali už několikrát. Nehodlám to dále rozebírat.“

„Jak můžeš vědět, na co se chci zeptat? Lezeš mi do hlavy?“ ptala se zaraženě.

„Nemusím ti lézt do hlavy a dokonce nemusím být ani extrémně vnímavý, abych si všiml, že už dobrých sedm, osm minut nehnutě sleduješ moji levou ruku. Hádám, že konkrétně tě zaujal prsteníček,“ dokončil trochu trpce.

„A co je na tom?!“ naježila se Hermiona.

„Nic,“ odpověděl prostě.

„Ano, nic. Tvoje klasická odpověď,“ vyštěkla.

„Chceš se hádat?“ zeptal se naproti ní klidně a v otázce pozvedl i pravé obočí.

„Nechci a ty to dobře víš. Chci vědět, proč nenosíš snubní prsten?!“

„Jak jsem řekl. Tohle už jsme probrali a ne jednou.“

„Ne, Severusi, ty jsi to probral. Vždy to uzavřeš bez toho, aniž abys mi to rozumně vysvětlil.“

„Nevím, co na tom nechápeš. Jasně jsem ti řekl, že-“

„Jasně jsi mi před šestnácti lety řekl, že se obáváš, aby ti prsten náhodou nesklouzl do kotlíku s lektvarem. Chápala jsem to, ale doufala jsem, že tě to přejde. Tak trochu tě to i přešlo, ale když jsem se tě ptala znovu, dozvěděla jsem se, že jsi alergický na bílé zlato. Jak si jistě dobře pamatuješ, nechala jsem ti vyrobit kopii prstenu ze žlutého zlata. A ejhle! Najednou se tvá alergie na bílé zlato změnila na celkovou alergii na zlato. Nezdá se ti to divné? Nevadí ti, že ze své ženy děláš blbce?!“ křičela už ke konci Hermiona.

„Nedělám z tebe hlupáka, Hermiono. Své důvody jsem ti vysvětlil,“ hovořil její muž stále naprosto klidně.

„To, že jsi mi řekl tvé, jak ty říkáš důvody, ještě neznamená, že já ti na ty absurdnosti skočím!“

„Ale já-“ chtěl se bránit Severus, ale žena mu opět skočila do řeči.

„Severusi, už šestnáct let mě v tomhle vodíš za nos. Dokonce už i Selie si toho všimla; ptala se mě na to. Ani nekomentuji fakt, že když spolu někam jdeme, lidé si myslí, že jsi můj milenec. A to proč?! Protože ty samozřejmě nemáš prsten!“

„A tobě to snad vadí? Potřebuješ, abych ti dokazoval fakt, že tě miluji prstenem na ruce? To jsi vážně tak povrchní?“ křičel už i on, protože její obvinění urazila jeho mužskou ješitnost.

„Připadá ti povrchní, když chci, abychom jako rodina vypadali i na veřejnosti? Copak ti unikají všechny ty pohledy rentgenující tvůj i můj prsteníček?“ křičela frustrovaně.

„Nebuď hysterická,“ vyprskl i on naštvaně.

„Já nejsem hysterická, ale řekni mi konečně proč jsi ten prsten po svatbě sundal a schováváš ho v šuplíku? Jeden jediný rozumný důvod a dám ti pokoj.“

„Rozumný důvod? To ti nestačily všechny ty předchozí důvody? Bylo jich málo?“

„Důvody to možná byly, ale ne rozumné. Na to by ti neskočil ani senilní Brumbál. Tak mi řekni, a ptám se naposledy, proč máš ten zatracený prsten od naší svatby v šuplíku?!“ vyprskla poslední slovo rozezleně.

„Aby se neodřel,“ vyhrkl Severus první co ho napadlo a v momentě, kdy ta věta opouštěla jeho ústa, věděl, že řekl hloupost.

Hermiona se prudce postavila, až razance vložená do tohoto pohybu způsobila pád židle, na které před momentem seděla. Zvuk onoho dopadlého kusu nábytku tupě rezonoval do ohlušujícího ticha.

„Fajn, jak myslíš,“ prohodila s ledovým klidem a došla si pro kabát a kabelku.

Aniž by mu pohlédla do čí, zamířila ke krbu.

„Kam jdeš?“ zeptal se překvapeně nad její náhlou změnou chování.

„Jdu si najít někoho, komu bych stála za to, aby si jednou za uherský rok vzal snubní prsten,“ prskla ironicky.

„Myslím to vážně,“ zamračil se a taky vstal.

„Já taky,“ vrátila mu nakvašeně a nabrala si hrst letaxu.

„Nemůžeš odejít,“ vystřelil od boku další co ho napadlo, ale vzápětí pochopil, že to nebyl moudrý tah.

„A to říká kdo? Člověk, který není schopný vzít si prsten ani na naše výročí? Nechtěj mě rozesmát. A uhni mi laskavě z cesty,“ dořekla ještě, když jí zastoupil cestu.

„To nemůžeš myslet vážně. Přece neodejdeš kvůli takové hlouposti?!“

„Severusi, tobě asi nedošlo, že pro mě to taková hloupost není. Zvlášť když nejsi schopný říci mi pravý důvod. A teď když dovolíš-“

„Ty jsi se zbláznila!“ zakřičel na ni. „To je z tvé strany konec? Jen díky pitomému prstenu? A že máme přijít pozítří na Minervinu oslavu narozenin? Na to jsi také zapomněla? Nebo tam nakráčíš a všem oznámíš, že se rozcházíme, protože nenosím prsten?“

„Nebuď směšný,“ ušklíbla se.

Využila jeho překvapení, proklouzla kolem něj a za doprovodu hučení plamenů zmizela v krbu.

Severus nevěřícně koukal do opět klidných plamenů a nebyl schopen jakékoli reakce.

Po několika dlouhých minutách povolil strnulý výraz ve své tváři a nechápavě se rozhlížel okolo. Ona opravdu odešla, blesklo mu hlavou.

Zatraceně, proč jí to neřekl, nadával sám sobě v duchu. To si vážně myslíš, že by to Hermiona nepochopila? Že by se ti vysmála?

„Tak pokud sis tohle myslel, teď jsi tomu vážně nasadil korunu,“ řekl sám sobě nahlas a unaveně si prohrábl vlasy.

Netušil, co si o tom má myslet. Sice se s Hermionou několikrát na toto téma pohádali, ale nikdy to nekončilo jejím odchodem.

Sakra! Zaklel v duchu.

Věděl, že nemá cenu za ní chodit. Ve svém Londýnském bytě už jistě není a protože má v práci čtyři dny volna, nebude nejspíš ani tam. Nebo právě proto tam bude. Ale on má jiné věci na práci, omlouval sám sebe přesvědčivě.

Nezbývalo tedy nic jiného než čekat, a to bylo něco, co on přímo nesnášel. Momentálně byl rád, že může jít učit. Věděl totiž naprosto jasně, že to je činnost, při které zapomene i na neshody s manželkou.

Se zachmuřeným výrazem nechal několika letmými pohyby hůlkou zmizet nádobí po snídani, přehodil si přes ramena svrchní plášť a s náručí plnou pergamenů vyrazil na vyučování.

Téměř každý, studenty začínaje, Filchem konče, mohl toho dne pocítit, že Severus Snape není ve své kůži.

I Selie, která na svého otce náhodou narazila na chodbě, postřehla změnu jeho chování. Přeci jen se nestávalo běžně, aby se jí jako odpověď na pozdrav dostalo odpovědi: „Běžte do třídy, slečno!“ Zvlášť tedy v momentě, kdy on znal rozvrh své dcery téměř lépe než ten svůj a za normálních okolností věděl, že má v tuto chvíli dvě hodiny volna.

Selie nad jeho chováním raději jen zakroutila hlavou a nevyjadřovala se zbytečně nahlas. Neměla nejmenší zájem na tom, aby se stala tím, na kom si nakonec její otec vybije svou zlost.

Hermiona se toulala Londýnskými ulicemi a hlavou jí vířily události několika minulých minut. Možná neudělala dobře, když tak náhle odešla. Měla mít několik dní volno a po včerejšku to vypadalo, že by si je se Severusem mohli opravdu užít, ale pak...

Prostě to nevydržela se nezeptat. Copak toho chtěla tolik? Věděla, že jí neříká pravdu, ale nikdy z něj pravý důvod jeho averze k nošení prstenu nedostala. To jí opravdu tak málo důvěřoval, že se rozhodl jí své tajemství nesvěřit?

Neměla v plánu se s ním kvůli takové banalitě rozejít, ale svým odchodem chtěla vyjádřit, že jí na tom opravdu záleží. Alespoň jednou za rok, na den jejich výročí, by si přeci ten zatracený prsten vzít mohl, nebo ne?

Jak tak procházela kolem obchodů, které lemovaly chodníky, došla až ke květinářství. Obyčejně si výlohy moc neprohlížela, protože na to neměla moc času, ale teď nikam nespěchala. Dovolila si tedy prozkoumávat výlohy obchodů, které míjela a právě výloha květinářství jí více než zaujala.

Nečekala, že by Severus sháněl pro svou nadřízenou nějaký dárek. Vždycky to byl úkol Hermiony vymyslet něco originální, pokud možno něco, co Minerva už dávno nevlastnila a pokud by ta věc Minervě udělala nefalšovanou radost, bylo to ideální. Teď stála Hermimona před výlohou a věděla naprosto přesně, že to, na co kouká, vyvolá u Minervy nadšení. Neváhala a vešla do květinářství.

A když už byla v tom nakupování, rozhodla se porozhlédnout se po nějakém tom novém kousku oblečení. Nakonec to nedopadlo moc slavně. Nesehnala ani černé společenské kalhoty na svou postavu a ani halenky, které si dnes prohlížela ji nijak nezaujaly.

Ale přece jen si domů, do Londýnského bytu, přinesla víc než jen dárek pro Minervu. Koupila si kostýmek. Kostýmek, který na Minervině oslavě jistě upoutá pozornost nejednoho hosta...

Následující dva dny uběhly skoro nadzvukovou rychlostí. Tedy minimálně pro Severuse.

Hermiona se od hádky ani neukázala a on neměl tušení, jestli se na Minervin večírek vůbec dostaví. Zrovna znovu přemýšlel o tom, že je sice pěkné, když Minerva zrušila páteční odpolední výuku, čímž se Severus zbavil povinnosti vzdělávat stádo nevzdělanců, ale zároveň byl nucen navštívit narozeninový večírek. Večírek, který by za normálních okolností nevyměnil s dvouhodinovkou tupých hlav ani omylem. Teď ale přijít musel. Přeci jen choval ke své nadřízené jistou úctu, a proto byl pevně rozhodnut se tam ukázat alespoň na pár minut. Jen ještě úplně netušil, jak vysvětlí nepřítomnost své ženy.

V momentě, kdy se onen páteční podvečer blížil k jejich soukromým komnatám, došlo mu, že pro Minervu nemá žádný dárek. Což byl vcelku zásadní problém. Vždycky měla podobné věci na starosti Hermiona, ale teď oprávněně pochyboval, že se obtěžovala něco vymýšlet.

Výborně, skvěle, úžasně! Ať už chováš ke své nadřízené jakoukoliv úctu, Severusi Snape, tu Minervě k narozeninám asi nezabalíš.

Se svraštělým obočím a zachmuřenou tváří za sebou zavřel dveře. Shodil z ramen svrchní plášť a následně i kabátec. Obojí hodil přes opěradlo svého křesla a začal si rozepínat i košili. Při tom se pomalu, beze spěchu, přesouval do koupelny, aby ze sebe mohl spláchnout starosti a problémy dnešního dne.

Na půli cesty do koupelny a s již úplně rozepnutou košilí se zarazil, jako by si najedou něco uvědomil.

Prudce se otočil a se zcela nesneapovsky pootevřenými ústy zíral na... Na co vlastně?

Vypadalo to jako bonsaj, ale přišlo mu to docela velké. Ať už to bylo cokoliv, věděl naprosto jistě, že když před necelou hodinou odcházel na večeři do Velké síně, ten strom na jeho stole nestál.

Trochu váhavě se rozhlédl po místnosti a nahlas zavolal: „Hermiono?“

Nic.

Odpovědí mu byla neznatelná ozvěna jeho hlasu a posléze ohlušující ticho. S ještě zachmuřenějším výrazem než před malým okamžikem se vydal prozkoumat ten listnáč na svém stole.

V momentě, kdy přišel blíž, zahlédl Hermioniným písmem psaný lístek.

Na večírek dorazím o něco později.

To je dárek pro Minervu.

Citronovník.

To nemůže Hermiona myslet vážně? Přece si nemyslí, že přijde na večírek s touhle palmou v náručí? Merline, za co ho trestáš? Rozhodla se ho Hermiona zesměšnit? Pokud ano, rozhodně má zajímavou strategii. Zároveň si ale uvědomil, že Hermiona vždy drží slovo. Znamenalo to tedy, že ji dnes uvidí. A snad ne naposledy, blesklo mu hlavou.

S povzdechem se vydal konečně do koupelny.

wixie

20.12.2009 02:10:19

85.70.88.152

sobota 2. března 2024

13. Na ostří nože

Žádné komentáře:

Okomentovat