Littera scripta manet: 15. Donucen k žárlení

Kapitola není opravená, za což se omlouvám.

Odevzdaně zaklepal na dveře, zpoza kterých se ozývalo bujaré veselí, radostný smích a pokřikování. A ještě odevzdaněji si přehodil ten obrovský citronovník z objetí pravé ruky do levé. To pro případ, že by jeho nadřízená stála o to, potřást si s ním rukou.

Ale žel Merlinovi mu obyčejné, a pro Minervu očividně fádní, potřesení rukou nebylo přáno. Dostalo se mu mnohem vřelejšího přijetí.

„Severusi! Jak milé překvapení,“ vykřikla jeho nadřízená, ostentativně přehlédla napřaženou pravici, pověsila se Severusovi kolem krku a mateřsky ho políbila na tvář.

Severus měl v tu chvíli co dělat, aby nepustil citronovník na zem a nezačal si okamžitě po propuštění z Minerviných spárů otírat tvář.

Obojí se mu podařilo překonat, ale než se stačil dostatečně vzpamatovat, byl vtažen do víru oslavy.

„Severusi, kde máte Hermionu?“ otázala se zvědavě Minerva, protože se ještě nestalo, že by někdy přišel na obdobný večírek jen jeden z nich.

„Moc se omlouvá, ale dorazí o něco později. Tohle je dárek pro Vás, Minervo,“ dokončil stručně a jal se předávat ten obrovský strom do Minerviny náruče s vcelku průhledným úmyslem co nejdříve se ho zbavit.

„Och, Severusi, to je citronovník! Mám pravdu? Ten je báječný. Udělal mi obrovskou radost. Ani netušíte jakou.“

„Dovedu si to představit,“ odtušil Severus.

„Hned ho nechám donést k sobě do kanceláře. Snad se mu tam bude dařit,“ štěbetala pořád dokola jeho nadřízená.

Aby ji Severus alespoň na moment umlčel, luskl prsty a přivolal si tak skřítka.

„Odnes tohle do ředitelny a opovaž se s tím něco udělat. Jasné?“ Vrazil skřítkovi do náruče obrovský květináč. Skřítek, kterého v ten moment přestalo být vidět, zamumlal jen své obvyklé: „Ano, pane.“

A byl pryč.

Severus si v duchu oddychl. Tu palmu má z krku. Teď se ještě nějak decentně zbavit všetečné Minervy, odebrat se k baru a vyčkat tam příchodu své ženy. A pak už jen děj se vůle Merlinova.

Měl to naplánované vskutku pěkně, ale než vůbec stačil realizovat druhou fázi, překvapil všechny přítomné příchod Hermiony, jejíž oblečení, respektive barva oblečení, si vyžádalo chvilkovou pozornost žen a upřené zírání mužů.

„Ach, Hermiono,“ probrala se dřív Minerva než Severus, který na svou ženu nepokrytě zíral a snažil se uklidnit své vzbouřené hormony.

Věděl, že Hermioně sluší žlutá, ale že až tak...

„Moc Vám to sluší,“ vydechla Minerva a až po těchto slovech se teprve začala zábava znovu rozbíhat.

I když pravdou zůstává, že několik mužů stále neodvrátilo svůj pohled od mladé paní Snapeové.

„Děkuji, Minervo,“ odvětila zdvořile Hermiona a uhladila si na svém sáčku neviditelné ohyby.

Severus nedokázal pochopit, kde k tomuto kostýmku Hermiona přišla. Nikdy dřív ho neviděl ani na ní ani ve skříni.

Ale musel uznat, že ať už si ho koupila kdykoliv, byla v něm kouzelná. Zářivě žluté saténové bokové kalhoty doplněné krátkým sáčkem ušitým ze stejného materiálu se zapínáním na jeden jediný knoflík měly však jednu jedinou nevýhodu. Přitahovaly pohledy všech přítomných mužů, a to se Severusovi ani za mák nelíbilo. Zato jeho žena si tu pozornost očividně užívala. Což ho štvalo.

„Minervo, tady je od nás ještě jeden dárek. Předpokládám, že Severus Vám již citronovník předal?“

„Jistě, drahá. Neměli jste si s dárky dělat takovou škodu,“ brblala Minerva, ale v rozporu se svými slovy se vrhla na nevelký balíček, který jí Hermiona podávala.

Jakmile se dostala pod nános balícího papíru, vzdychla nadšením.

„Ta je krásná!“ rozplývala se nad umně vyrobenou stříbrnou sponou do vlasů.

„Jsem ráda, že se Vám líbí,“ poznamenala Hermiona a hned na to se zamračila na Severuse v domnění, že ho tím přinutí něco říct.

„Jistě, oba jsme rádi,“ dostal ze sebe neochotně a ještě neochotněji odvracel podhled od upnuté látky na manželčině těle.

„Ale já se tu rozplývám nad tou nádherou a nedopřeji vám ani polibek na uvítanou. Jistě jste se dlouho neviděli, tak se nestyďte,“ postrčila je Minerva blíž k sobě.

„Nemyslím si, že-“ začali oba současně vyjadřovat nesouhlas s jejím nápadem.

„Ale děti,“ usmála se vševědoucně Minerva a věnovala jim shovívavý úsměv, který jasně říkal: je mi úplně jasné, že byste se na sebe nejradši vrhli.

Severus i Hermiona svorně potlačili zavrčení, kterým chtěli častovat slovo „děti“ a raději se na sebe podívali.

Pohled, který si vyměnili mluvil za vše – dáme Minervě co chce, i kdybychom před chvílí podepsali rozvodové papíry. Jinak nebudeme mít klid.

Hermiona si neznatelně vzdychla.

Severus se ušklíbl, protože se mu tento vývoj vcelku líbil.

Udělal krok směrem ke své ženě a sklonil se, aby ji mohl políbit na rty. To se nejspíš moc nezamlouvalo Hermioně, která si umínila hrát ještě alespoň malou chvíli na uraženou. Milisekundu před setkáním jejich rtů uhnula obličejem na stranu. On už nestačil zareagovat a jeho rty se sklouzly po její tváři.

Překvapením otevřel přimhouřené oči a jak byl skloněný, tak mu pohled sklouzl do hlubokého výstřihu své ženy. Ztuhl na místě a nemohl uvěřit tomu, co viděl.

Jeho žena pod tím titěrným sakem nic neměla!

Tedy alespoň tu žlutou krajkovou podprsenku, která ukrývala alespoň to nejpodstatnější z jejich ňader nepovažoval za vhodné oblečení. A když k tomu připočetl délku saka a fakt, že jí kalhoty končily těsně nad zadečkem, čímž odhalovaly výraznou část jejího břicha. A ještě ke všemu, že to sako bylo na jeden knoflík!

Ztuhle se narovnal a než stihl promluvit nahlas, hlavou mu prolétla jediná myšlenka. Má Hermiona ve stejné barvě i druhou část spodního prádla? A- ach, Bože, ani si raději nepředstavoval, že by tuto část oblečení vynechala.

„Není ti zima?“ otázal se škrobeně.

„Ne. Měla by mi být, miláčku?“ neodpustila si rýpnutí a hodila po něm vyzývavý pohled.

Severus se zamračil a raději se vzdálil s úmyslem přinést sobě i Hermioně sklenku vína a začít se konečně chovat normálně.

Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že jeho žena se zařídila podle slov Minervy, která je vybízela, aby se skvěle bavili, a právě se něčemu smála v přítomnosti Draca Malfoye.

Hermiona sice pochopila, že Severus odešel pro víno, ale nemínila mu jejich poslední hádku odpustit tak snadno. A proto se rozhodla trošku ho potrápit. I to byl účel vcelku odvážného kostýmku. A jak mohla soudit, docela se to dařilo.

Když se tak rozhlížela po místnosti, pohledem spočinula na nové posile bradavického profesorského sboru a rozhodla se, že se pokusí zapomenout na dětské roztržky a udělá první krok na cestě za snesením se s tím aristokratickým floutkem.

„Je tu volno?“ zeptala se mile a posunkem ukázala na volnou židli po jeho pravici.

Draco se málem pocmrndal vínem, když mu došlo, kdo že to má zájem o jeho společnost.

„Grangerová, jaké milé překvapení. Sekne ti to.“

„Díky, Malfoyi,“ odvětila s úšklebkem a posadila se. „A dej pokoj konečně s tou Grangerovou. Jsem Snapeová. A nebo mi mí známí a přátelé říkají Hermiono. Co ty na to, Draco?“ usmála se.

Otázkou bylo, jestli se víc smála ze zdvořilosti, nebo zda ji pobavil Dracův výraz v momentě, kdy zapomněl zavřít ústa.

„Život se Severusem asi není lehký, ale nikdy bych do něj neřekl, že na tebe bude používat Imperio,“ řekl váhavě a zkoumavě si ji prohlížel.

„Nech toho. Víš moc dobře, že nejsem pod Imperiem. Jen si myslím, že už bychom se mohli začít chovat jako dospělí lidé. Jmenuju se Hermiona,“ dokončila a natáhla k němu ruku.

„Nikdy bych nečekal, že dnešek přinese takové zásadní změny. Ale musím připustit, že máš pravdu, Gran-“

Hermiona se na něj zamračila.

„-Hermiono,“ opravil se rychle. „Draco,“ dořekl ještě. A její nabízenou ruku sice uchopil, ale neudělal to, co Hermiona čekala, že udělá.

Místo lehkého stisknutí si ji přitáhl blíž a naprosto nečekaně přitiskl své rty na ty její ve stvrzujícím polibku.

Jakmile se od ní oddálil, Hermiona zalapala po dechu.

A nebyla sama.

Severus, který celou tu scénku sledoval, vztekle praštil na druhém konci místnosti sklenicí s vínem a úspěšně ji rozlil na bílý ubrus. Nic však nevypovídalo tomu, že by si toho všiml. Jediné, co zmerčil naprosto přesně, byl chtivý polibek na ústa jeho ženy a vilný pohled do jejího výstřihu.

Nasupeně se vydal k místu, kde oba seděli. Cestu mu však zastoupila ovíněná Minerva, která toužila po tanci s ním. Aby nevzbudil podezření, musel jí vyhovět.

Mezitím se Hermiona trochu zhrozila.

„Draco, bylo to nutné?“ poukazovala na polibek.

„No tak, přeci nejsi tak staromódní, abys trvala na třesení pravicí. Tohle je, řekl bych, příjemnější alternativa. Jen doufám, že jsem ti to u manžílka nezavařil,“ ušklíbl se.

„Mě ne, ale sobě možná jo,“ oplatila mu Hermiona stejně ironicky.

„Snad ne,“ usmál se Malfoy a pozvedl svou sklenku vína. „Tak to stvrdíme ještě přípitkem, co ty na to?“

„Jsem pro,“ potvrdila Hermiona. Až pak jí došlo, že vlastně ještě svoje pití nemá.

„Skočím ti pro něco,“ zvedal se ochotně Draco, až to Hermionu překvapilo. Ale neměla důvod ho brzdit.

Jenže to už utichla hudba a těch několik tanečních párů se z parketu opět rozmístilo po celé místnosti.

A Severus vystartoval k Hermioně.

„Myslím, že už bychom měli jít,“ chytil svou ženu za loket a pokusil se ji tak přimět k odchodu.

„Ale mě se nikam nechce. Dobře se bavím,“ oponovala mu.

„Hermiono, je ve tvém vlastním zájmu odejít se mnou,“ zavrčel výhružně.

„Ne. V mém vlastním zájmu je zůstat tady a skvěle se bavit, místo toho, abych koukala na tvůj zamračený a naštvaný obličej až do bůh ví do kdy,“ oplatila mu a trhnutím se pokusila vymanit svou paži z mužova sevření.

„Severusi, myslím, že Hermiona své přání vyjádřila naprosto jasně,“ upozornil ho Draco, který se vrátil i se sklenkou vína pro Hermionu.

„Ty se do toho nepleť,“ zasyčel starší muž.

Draco položil sklenku na stůl a v gestu značícím poraženost zvedl obě ruce.

„Severusi, nedělej scény,“ vložila se do toho opět Hermiona.

„Jediný člověk, který tady dělá scény jsi ty, když se jako vdaná žena necháš olizovat od tohohle nabubřelýho aristokrata,“ prskal dál Severus.

„Vdaná žena?“ protáhla sladce a nehezky se ušklíbla. „A ty snad někde vidíš symbol mého závazku?“ triumfovala konečně Hermiona.

Severus se okamžitě zarazil a pohledem vyhledal levou ruku své ženy.

Po prstenu nebylo ani památky.

Šokovaně zíral na to prázdné místo na jejím prstu a nemohl uvěřit svým očím.

Hermiona si vychutnávala své malé vítězství.

„Takže jestli dovolíš, ráda bych si tenhle večer dál užívala jako doposud,“ pokračovala nevzrušeně a věnovala mu milý úsměv.

„Mohli bychom si promluvit mezi čtyřma očima?“ otázal se Severus po chvíli a sekl pohledem na Malfoye.

Hermioně už ho začínalo být líto, tak se raději bez řečí zvedla a následovala ho na nevelký balkon.

„Můžeš mi vysvětlit, na co si to tu hraješ? Trestáš mě za to, že nenosím prsten, nebo o co ti jde?“ spustil Severus v momentě, kdy na prostor, ve kterém se nacházeli zakouzlil Silencio.

Hermiona se přehnaně vážně zamyslela.

„Ne,“ odvětila potom prostě.

„Takže mi chceš říct, že tvoje víc než přitažlivé oblečení a následné flirtování s Malfoyem byla jen náhoda?“

„Chceš říct, že jsem dnes přitažlivá?“ promluvila Hermiona tlumeně a upřela na něj pohled svých upřímných oříškových očí.

Kdyby se zrovna nenacházeli uprostřed hádky, Severus by měl co dělat, aby tomu pohledu odolal.

„Ano, jsi přitažlivá. A nejen dnes,“ prozradil neochotně po chvíli.

„A bylo by opravdu tak těžké říct mi to jen tak? Nebo tě k tomu musím pokaždé vyprovokovat?“ zeptala se ho smutně.

„Chceš říct, že jsi-“

„Ano. Oblékla jsem se tak jen kvůli tobě. A ne proto, aby tě naštvaly pohledy ostatních mužů, ale proto, abys ve mně zase viděl přitažlivou manželku.“

„Hermiono, jak tě napadlo, že ji v tobě nevidím?“ zeptal se překvapeně nad vývojem událostí a informací, které se tak nečekaně dozvěděl.

„Jak? Stačí mi to, že si mě poslední dobou sotva všimneš. A kdybych se nesnažila, tak mi nedáš ani tu pitomou pusu,“ postěžovala si Hermiona a znova na něj upřela ublížený pohled.

„Zatraceně!“ zaklel nahlas.

Pak ale udělal dva kroky, aby se ocitl těsně před svou ženou. Uchopil její levou ruku do své a palcem něžně přejel po prázdném místě na jejím prsteníčku.

„A ten prsten?“ zeptal se s povzdechem. „to je taky část mého uvědomění si, jakou mám přitažlivou manželku?“

„Ne,“ zavrtěla Hermiona hlavou. „Když jsem se sprchovala, tak mi sklouzl z prstu a zmizel v odpadních trubkách.“

Severus se rozesmál. Nefalšovaně, přesto však tlumeně, ale zato hřejivě a mile. I Hermiona se rozpačitě usmála.

„Nevím, jestli to pro tebe nebude překvapení, ale řekl ti už někdo, že jsi čarodějka?“

„Nedobírej si mě,“ ohradila se dotčeně. „Když jsem od tebe tak rychle odcházela, zapomněla jsem si hůlku v obýváku.“

„Já se z tebe zblázním,“ usmál se nad její roztržitostí, ale musel uznat, že je rád, jak se věci vcelku jednoduše vrátily do starých kolejí.

„Takže, co kdybychom teď oba odešli do našich komnat a odtud se odletaxovali do Londýna najít ten prstýnek? Hm?“

Hermiona jen kývla a spolu se Severusem opustila balkon.

„Draco, měj se pěkně, já nakonec přeci jen půjdu,“ usmála se na zmateného Malfoye, který nebyl moudrý ze změny, která u těch dvou nastala. Nejdřív žárlivá scéna a pak společný odchod?

„Nezůstaneš?“ zkusil se pro jistotu zeptat.

„Draco, věř mi, že nezůstane. Vážně si myslíš, že bych tu svou sexy manželku nechal bez dozoru?“ odpověděl za Hermionu Severus.

Ani jeden už nečekal na odpověď, vytratili se z místnosti a za sebou již podruhé v uplynulém měsíci nechali překvapeného Draca Malfoye.

„Tak sexy, jo?“ šťouchla Hermiona do Severuse rozpustile.

„Ani nevíš, jak děsně přitažlivá v tom kostýmku jsi,“ odvětil a ztlumil smích, který se linul z jejich úst, vášnivým polibkem.

zuzka

01.01.2010 22:34:59

84.21.109.144

sobota 2. března 2024

15. Donucen k žárlení

Žádné komentáře:

Okomentovat