Elton John 2010

Původně jsem zamýšlela napsat poutavou reportáž z koncertu mého oblíbence - Sira Eltona Johna, ale už když jsem přemýšlela, jak se s daným slohovým útvarem poperu, bylo mi jasné, že já vítěz nebudu. Proto je tohle nejspíš jen pro otrlé povahy, které zvládnou moje ne zrovna dvakrát poutavé vyprávění bez újmy na zdraví. Pokud se tu někdo takový najde, gratuluji mu a doufám, že se ve stejném stavu bude nacházet i na konci tohoto článku.

Už když mi někdy ve středu (?) vnukla nadin nápad napsat z koncertu reportáž, začala jsem přemýšlet, kdy bych tak s vyprávěním měla začít, ale sen, který se mi zdál v noci ze středy na čtvrtek mě utvrdil v tom, že bude nejlepší začít od samotného rána. Sen to byl totiž vskutku naprosto příšerný a já doufám, že mi následují slova odpustí nejen profesor Snape, ale i další zapřísáhlí Zmijozelové – zdálo se mi, jak jsem jednou, velmi dobře mířenou ranou odsekla hlavu hroznýši královskému, který se nacházel v mém pokoji, přesněji pod mou postelí. Ano, je to nechutné a já chápu, že si teď mnozí z vás říkají, proč to sem pletu, ale ono to není tak úplně od věci.

Ráno jsem vstávala s mírně rozechvělým pocitem a jen velmi pomalu jsem mířila ke knihovně pro Snář, abych se utvrdila v tom, že zabíti hada musí rozhodně znamenat něco velmi ošklivého. Jaké však bylo překvapení, když jsem se dočetla, cituji: „Had je varováním před nepřáteli, kteří ti chtějí ublížit; zamilovaným ohlašuje soky v lásce,“ a teď pozor, „zabíti hada symbolizuje úspěchy v předsevzetích či plánech a také šťastné manželské soužití.“

Vzhledem k faktu, že pojem manželské soužití se mě ani v nejmenším netýká, zaměřila jsem se na první část „věštby“ a zhluboka si oddychla. Znamenalo by to totiž, že všechno proběhne tak, jak má, tedy že vlak nám neujede ani nebude mít zpoždění, lístky nebudou falešné a Elton nechytne těsně před koncertem chřipku. Začínala jsem se těšit ještě víc.

Přeskočím nudnou pasáž o tom, jak ze sebe dělám člověka (nevím, jak to dělá ta blondýna z reklamy, ale ačkoliv jsem měla účes pečlivě fixovaný tužidlem Got2be a následně i lakem Lybar Hard, po příjezdu do Prahy měly moje vlasy tvar velmi zvláštní až zarážející, ale rozhodně nemohla být řeč o perfektně držícím účesu). Přeskočím i to, že na FaceBook píšu zprávu s informací, že odjíždím do Práglu, načež mi Sára uděluje obrovský vykřičník za fakt, že jsem ji o tom neuvědomila a tedy odpadá možnost společného setkání u kávičky v centru našeho hlavního města. (Drahá, kaji se, vážně.)

Přejdu raději proto hned k cestě do rušného velkoměsta. Přiznám se, jakmile jsem vylezla z domu, došla jsem k závěru, že černá halenka nebylo úplně optimální řešení vzhledem k počasí, jaké venku panovalo (a stále ještě panuje, uf) jenže faktor času mi zabránil jakkoliv se v tomto případě pokoušet o nápravu. Na nádraží jsem dorazila s vědomím, že osobák, kterým jsem měla jet, bude teprve to pravé na spáchání sebevraždy, ale mýlila jsem se. Na tomto místě bych ráda vzdala hold Českým drahám, protože vláček s honosným názvem Elefant City měl do klasického zaplivaného osobáku sakra daleko. Nejen, že se uvnitř nacházela pohodlná sedadla, dokonce nebyl ani narvaný a co vidím jako největší plus – byl klimatizovaný! Takže jízda v něm by se dala považovat za velmi komfortní, jenže by tu nesměly být dva rušivé faktory.

Prvním z nich bylo dítě. No ano, čtete dobře, dítě. Jak už to tak bývá, dítě dokáže být velmi hlučné, a věřte mi, že poslouchat necelou půlhodinu monotónní de de de de de bylo i na mě trochu moc. Nevím, jak to dotyčná maminka udělala, zda tedy vůbec něco dělala, ale miminko po nějakém čase utichlo a byl klid. Bohužel jen na chvíli. Nevzpomenu si, na jaké to bylo stanici, ale kde se vzala, tu se vzala, taková obyčejná paní ve středním věku, do které by člověk rozhodně neřekl, že bude konfliktní. Opak byl pravdou. Přivší průvodčí sprdla na dvě doby a hádejte za co – za zimu ve vlaku. Měla jsem co dělat, abych se nepoprskala smíchy, ale jakmile hádka začala nabývat na intenzitě, zase mi to tak vtipné nepřišlo. Vzbudilo to totiž jak jistě již tobě, čtenáři, došlo, spící dítě, takže se po zbytek cesty ozývalo opět rytmické de de de de de. Ještě bych neměla opomenout zmínit fakt, že ta „zmrzlá“ paní odněkud vyndala huňatý svetr, do kterého se následně zabalila (a to fakt nekecám). Ale to už vlak pomalu zastavoval v cílové stanici Praha – Libeň a já s povzdechem vylezla do parného odpoledne.

Cesta k O2 aréně byla nic neříkající, kromě černých kamionů, které postávaly na soukromé a ohrazené části parkoviště a jistojistě patřiliy lidem okolo Eltona. Ačkoliv jsem na místo vstupu Sever dorazila s dvouhodinový předstihem, před zátarasy už se různě povalovalo několik desítek nedočkavců.

Do centra dění jsme byli vpuštěni devadesát minut před osmou večerní. Neobešlo se to bez obětí. Ano, byla jsem nucena vyhodit svou lahev plnou kvalitního nápoje, jakým neperlivá Aquila jistě je, abych snad nebyla podezřelá z bombových příprav. Můj batoh byl následně podroben rentgenové kontrole, načež jsem si dovolila skoro neslyšně zavtipkovat, že Glocka (pistole, první kus vyroben v roce 1982, v době uvedení na trh způsobila rozruch, protože se jednalo o první pistoli s plastovým rámem, to jen tak na okraj) jsem dnes nechala doma. Můj vtip byl nejspíš nejenže slyšen, ale asi i nepochopen, protože jsem byla nucena po opětovném pípání projít bezpečnostním rámem na odhalování kovu ještě jednou. Pak už zbývalo nechat chytrý přístroj ověřit, zda mám pravý lístek a konečně jsem byla vpuštěna dovnitř.

Vykrvácela jsem 35 Kč!!! za půllitr neperlivé vody, kterou mi velmi galantně otevřeli, ale nedali mi víčko, čímž byly naprosto zmařeny mé plány, že bych snad do vody nasypala výbušný prášek a protřepala, že. Logika jak vepř, vážně. Ve volném čase jsem prošla budovu i krámek se suvenýry a následně jsem se pokoušela vyhledat toalety, abych zjistila, že i v naší zemi je stále velmi patrná diskriminace žen, jinak se nedokážu vysvětlit fakt, že jsem minula asi pět dveří s panáčkem a až na samém konci chodby jsem našla JEDNY dveře s panenkou. Tak jako kde to jsme?!

Ale dost rozčilování, konečně vstupuji do sálu, škrábu se na nechutně vysoké místo ve čtrnácté řadě sektoru 422 a jsem připravena minimálně několikrát porušit zákaz o pořizování fotografií.

Na pódiu panuje přítmí, jen v lehkém kuželu světla se rozprostírá piano značky Yamaha, královský to nástroj, který se pod rukama Eltona Johna mění na ďábelský. Podlehnu pokušení a hudební nástroj fotím, bohužel jen mobilem, takže výsledný efekt je nulový, ne-li přímo minusový.

Je osm hodin a pět minut, aréna je zaplněná sotva ze dvou třetin a mě je jasné, že chtít po lidech, aby se chovali slušně a přišli v čas je nemyslitelné. Jen nad tím zakroutím hlavou a dál sleduji zatím prázdné jeviště, kde se čas od času objeví chlápek s prachovkou, který dolešťuje už tak nablýskané piano. Dav před pódiem se začíná hlasitě projevovat a strhne tak většinu zbývajících lidí k mohutnému vyvolávání Eltonova jména.

Dvacet hodin a jedenáct minut, akademická čtvrthodinka ještě nedovršila svého konce a jeviště se zahaluje do tmy, načež se začínají linout z reproduktorů zvuky podobné těm ze záhrobí. Doplňuje je hra na klávesy a přidávají se i další nástroje. Jeviště se osvětluje na místech, kde se nacházejí členové Johnova bandu. Kužel světla dopadající na klavír mizí, nástroj se halí do tmy, opět se ozývají zvuky ze záhrobí, načež se ozve nepochybně zvuk klavíru. V ten samý moment se opět rozsvítí onen kužel světla a my jsme se tak stali součástí Eltonova tajemného příchodu. Následuje hlasitá předzvěst báječného hudebního zážitku přičemž se arénou začnou rozléhat první tóny vcelku zajímavé písně pro začátek – Funeral For a Friend. A o několik minut později se konečně hala naplní Eltonovým zvučným hlasem. Lidé šílí. A já jsem v sedmém nebi.

Po úvodních dvou „rozpalovacích písních nás přivítá se slovy, že jsme děsně fajn a Praha je krásné město. Moc se ale nevybavuje, znovu sedá na polstrovanou stoličku a všechny přítomné zase „relativně“ uklidní příjemnými písněmi Levon a Madman Across The Water, které nabízejí dost momentů na to, aby člověk, který by snad o jeho klavírním umění pochyboval, už nikdy nezůstal na vážkách.

Rychlé rytmy střídají ty pomalejší, zpěvák je očividně ve svém živlu, což dokazuje jeho typické povzbuzování fanoušků, pomrkávání do kamer všude okolo a několik chvílí, kdy si vyzkouší hru ve stoje a to jen proto, aby mohl od klavíru odbíhat a diváky roztleskávat a povzbuzovat. Vrcholem toho všeho je jeho výstup u songu Rocket Man, kdy neváhá vylézt nejen na stoličku, ale dokonce až na ten luxusně vyleštěný klavír a sklidí tak bouřlivé ovace od všech přítomných.

Elton John je známý svými módními výstřednostmi, ale já se domnívám, že toho večera byl oblečen velmi slušivě. Měl na sobě pro něj dosti typické černé kalhoty s barevným pruhem na straně. Tentokrát se jednalo o barvu starorůžovou. Frak ve stejné barvě byl po stranách límce ozdoben jakýmisi nápisy, ten na levé straně hlásal ELTON JOHN a na pravé straně STARDUST MESS (hvězdný prach). Písmo bylo samozřejmě též růžové a celému outfitu dodala na ležérnosti, ale zároveň na elegantnosti starorůžová košile. Nesměly chybět ani brýle, které byly v barvě kouřové až hnědé a měly jemně oválný tvar, tedy žádná divočina.

Celkově celý večer se očividně nesl v duchu růžové barvy, což bylo patrné z mnoha věcí. Bubeník kapely, mimochodem taktéž výborný „šoumen“, měl na sobě saténovou košili v růžové barvě, jen jiného odstínu než Elton. I co se týče světelných efektů, převažovaly růžové kužely světla míhající se po všem a po všech při rychlejších písních a jemná bodová světýlka zářící při těch pomalejších.

Můj osobní názor je ten, že i členy kapely včetně samotného Eltona překvapilo počasí panující nejen vně, ale částečně i uvnitř arény. Kytarista, který odehrál první dvě písně v koženém kabátě se posléze objevil jen v košili a Elton měl v tomtéž okamžiku neurčitou poznámku a rozepnul si vrchní knoflíček košile. Já osobně ho obdivuji, protože odehrál nádherný koncert, který trval dvě a půl hodiny a to doslova ve vražedném rytmu.

Za tu dobu zaznělo celkem 23 písní. Ne, nepočítala jsem je, ale po skončení koncertu jsem si koupila zvukový záznam této hudební události roku a samotné se mi toto číslo nechtělo věřit.

Jak jsme také stačili zjistit, Elton je velký vtipálek. Jakmile několik minut po desáté dohrál skladbu Crocodile Rock, zvedl se v typickém děkovacím procesu, párkrát se uklonil, přešel pódium z jedné strany na druhou, seběhl několik schůdků umístěných na straně a byl pryč. A s ním i jeho band. Byla jsem v šoku a jediné co mi v tu chvíli běželo hlavou bylo - to snad nemyslí vážně.

Nemyslel. Ale že mu to trvalo. Věřím tomu, že i otrlejší povahy už pomalu přestávaly věřit, že by ho mohutný potlesk žádající přídavek přivolá zpět, ale stalo se tak. O pár minut později opět vyběhl na scénu, zářil jako sluníčko, jak si nás krásně vychutnal a s potleskem, hulákáním a hvizdem, který se ozýval ze všech koutů, znovu usedl na stoličku před klavír, načež nám oznámil, že následující píseň je z jednoho velmi známého filmu, který byl přepracován i jako muzikál. Ano, tady byly jen dvě možnosti a k mému nezměrnému štěstí to byla právě ta písnička, kterou mám z těchto dvou ze Lvího krále raději, tedy – Circkle Of Life.

Bylo jasné, že přídavek nebude trvat věčně, ale jeho loučení s námi bylo snad nejlepší. Na pódiu se objevila opět jeho kapela a on nám doslova oznámil, že jsme všichni honey a věnoval nám song, který nejen svým názvem, ale i textem mluví za vše – Your Song, známý také z muzikálu Chicago, kde ho zpíval Evan McGregor (v té nové verzi s Nicole Kidman).

A pak už jen poslední tóny, poslední potlesk, poslední hvizd a on zmizel v setmělém zákulisí.

Mezi písněmi, které toho večera zazněly byly známé i méně známé kousky. Za zvláštní zmínku stojí bezesporu Candle In The Wind, jenž je známá i svou verzí, kterou Sir Elton zpíval na pohřbu princezny Diany, se kterou se přátelil. Přiznám se bez mučení, téměř jsem se při ní neubránila slzám. I na něm bylo vidět, že ji zpívá se zvláštním zaujetím.

Kdybych měla shrnout nějak své dojmy z koncertu, asi by se mi to nepovedlo vtěsnat do jedné věty. Domnívala jsem se, že koncert bude výborný, skvělý, úžasný... mýlila jsem se … byl ještě lepší :-)

Při odchodu z arény se neudálo nic zvláštního, když ovšem nepočítám Dominika Haška, který v letošní sezóně vychytal Pardubicím zlato, jak si to v červeném tričku postává kousek od arény. Jakožto Pardubák, který bydlí zhruba dva bloky od jeho pardubického domu, jsem ho přešla jen se zvědavým pohledem, ale neubránila jsem se tomu, abych se po pár metrech otočila a sledovala reakce lidí, které byly mnohdy vážně vtipné. Většina procházela s naprostým nezájmem a po muži stojícím v hloučku několika lidí se jen líně poohlédla a kráčela dál, načež se u Haška znalých rozšířili zornice a hlavou prudce trhli opět oním směrem, kde se slavný brankář nacházel. Pak následovalo jen sklonění se k uchu manželky (přítelkyně) a zcela „neslyšné“: „Máňo, to je Hašek!“

To je, co se týče mých čtvrtečních potažmo pátečních zážitků, vše. Domů jsem dorazila ve dvě ráno šťastná jak blecha a když jsem se dnes probouzela, nebudete mi to věřit, nebyla jsem si jistá, jestli se mi to všechno přeci jen nezdálo. Ale můžu váš ujistit, že výše zmiňované není nijak vymyšlené ani nebylo psáno za účelem zisku.

Pokud jsi, čtenáři, dočetl až sem, gratuluji ti :-)

PS: uvedené video je se zvukovým záznamem začátku koncertu. Pod ním pak uvedené fotografie, jsou pořízené mnou. Omluvte kvalitu.

PPS: Fotky ve videu jsou z včerejšího koncertu, ale stažené z internetu.

PPPS: v následujících dvou odkazech jsou reportáže psané profíky, takže můžete posoudit, jak moc bylo to mé hrozné :-D