Hermiona zkontrolovala svůj obraz v drobném zrcátku a vstoupila do kavárny. Měla zde domluvenou schůzku s jedním z největších specialistů přes oči na světě. Několikrát se s Edwardem Willsonem již setkala na odborných konferencích. Nepřekvapil ji tedy, když se před ní znenadání objevil a posunkem ji ukázal na židli, kterou pro ni odsunul.
Byl to vysoký, charismatický muž se spalujícím pohledem. Krátké vlasy tmavě hnědé barvy vytvářely na hlavě nedbalý rozcuch. I přes to však nepůsobil v kombinaci s jeho oblekem nijak nepatřičně. Naopak. Podtrhoval tak jen eleganci jeho majitele a zdůrazňoval jeho věk, který se mohl blížit k pětatřiceti. Jen málo lidí by v tomto elegánovi hledalo očního chirurga. Většina ho odhadovala na hollywoodského herce nebo přinejmenším jednoho z nejžádanějších pánských modelů.
Přestože by měl být na co, pyšný nebyl. Nehrál si na nic, co nebyl. Svou práci měl rád a velký dům společně s velmi luxusním Bentley bral jako něco, na co si musel tvrdě vydělat. Rozhodně nepatřil mezi rozmařilé doktůrky, kteří rádi a zcela samozřejmě brali od svých, někdy už zoufalých pacientů úplatky. Snad jediné, co mu zatím chybělo byla milující manželka. Většina žen prahla jen po jeho kreditní kartě. Snad i proto souhlasil se schůzkou s mladou ženou, která seděla před ním. Samozřejmě, že ji chtěl pomoci s jejím problémem. Zároveň však doufal, že by se s ní mohl seznámit blíže. Doktorka Grangerová ho okouzlila, už když ji viděl před několika lety poprvé. Drobná štíhlá žena s upřímnýma oříškovýma očima a dlouhými vlasy byla prostě jeho typ. Zaujala ho však i svým mozkem. Většina jeho dřívějších partnerek tuto podstatnou část k myšlení totiž postrádala.
Ze zamyšlení a ze zírání na mladou ženu, která lovila nějaké složky ze své kabelky ho vyrušil číšník. Objednal tedy dvě kávy a pro Hermionu, i přes její protesty, Schwarcwaldský dort. Hermiona počkala, až číšník odejde a Edwarda oslovila.
„Doktore Willsone...“ než však stačila pokračovat zarazil ji jeho nesmlouvavý hlas.
„To snad nemyslíte vážně, doktorko. Domnívám se, že bychom si mohli tykat. Když spolu teď nějakou dobu budeme spolupracovat.“
Hermioně se překvapením rozšířily zorničky.
„Nějakou dobu?“ ujistila se, jestli dobře slyšela. Vždyť ho žádala jen o konzultaci, ne o spolupráci.
„Samozřejmě. Ve Státech nemám momentálně žádný případ, který by nemohl převzít některý z mých kolegů. A ten Váš mě poměrně zaujal. Nabízím Vám tedy svou pomoc i co se týče operace a dalších konzultací. A proto nevidím důvod nezačít si tykat. Já jsem Edward,“ natáhl k ní ruku.
Hermiona, stále ještě překvapená jeho milým chováním, k němu natáhla svou. Muž naproti ní jí však nepotřást, ale jemně uchopil, aby vzápětí na to mohl naznačit políbení. Musela se usmát. Tak galantní chování neměl ani Viktor Krum, když se jí dvořil. „Já jsem Hermiona,“ odpověděla poté.
„Fajn, Hermiono. To bychom tedy měli a teď už mi řekni, o co se jedná.“
Žena naproti němu se rozpovídala o Severusově případu. Edward ji celou dobu pozorně poslouchal. Občas ji přerušil věcnou otázkou nebo připomínkou. Když se pak zhruba o dvě hodiny později loučili, byli domluveni, že se za ní příští týden staví v nemocnici a provedou první vyšetření zraku.
Jakmile se rozešli, Hermiona zamířila do nemocnice. Potřebovala na zítra připravit vše potřebné a ještě se chtěla zastavit u Snapea. Doufala, že George mu rádio i s vybranou nahrávkou už donesl na pokoj. Byla středa. To znamenalo, že zítra ji čeká banda rozjívených studentíků, kteří jen sotva chtějí pochytit něco z výuky. Měla v plánu zeptat se Snapea zda si má na nějaké výtržníky dát pozor a tak podobně. Nerada by hned první hodinu absolvovala nějaký výbuch kotlíku. A taky si potřebovala zjistit, kde skončil s výukou. Doufala, že jí též poskytne heslo k jeho kabinetu. Přece jen si své znalosti z hodin lektvarů potřebovala oživit a právě jeho kabinet nejspíše skrýval ty nejdůležitější poznámky, které by se jí mohli hodit.
„Dobrý den, pane profesore. Jak se daří?“ Ozvalo se ode dveří, když už měl pocit, že konečně usne.
To se mu snad jenom zdá! Celý den ho tahají po nějakých vyšetřeních, pak mu sem George přinese cosi na čem může poslouchat své oblíbené skladby a stručně mu vysvětlí ovládání. O tom, že ten přístroj těsně před ním nejspíš vlastnil někdo bez nejmenších známek sluchu se však ten zabedněnec nezmínil. To se Severusovi podařilo zjistit krátce po zapnutí. Hlasitost na maximum mu málem urvala zvukovody a způsobila menší šok. Takhle nahlas na něj neřval ani Voldemort, když se dozvěděl, že ho zradil. Když se pak po nezbytné úpravě nastavení ozvaly první tóny jeho oblíbené skladby, konečně si oddychl. Už už to vypadalo, že se po náročném dni nechá ukolébat těmi slastnými tóny, když si to do jeho pokoje pro změnu napochoduje Grangerová.
„Dobrý,“ odpověděl bez jakéhokoli zájmu. Jestli však doufal, že se jí tím zbaví, šeredně se mýlil.
„Mluvila jsem dnes s doktorem Willsonem.“
„Skutečně? Já zase s Georgem. Dozvěděl jsem se, že máte luxusní prdelku a že by si klidně dal říct, kdybyste nebyla takový studený čumák.“
Hermiona zalapala po dechu. Co si to ten hulvát dovoluje?! V návalu vzteku neměla ani čas, aby si uvědomila, kterého z těch dvou by teď momentálně rozčtvrtila nejdříve. Ovládla se však bravurně rychle a přešla do protiútoku.
„Opravdu? To bych si s ním asi měla někam vyjít. A možná by ho zajímalo, že ten roztomilý had na Vaší kérce umí vrtět i ocáskem.“ Vítězoslavně sledovala, jak se Snape prudce otočil jejím směrem a rty semkl do úzké linky. Než však stihl jakkoli reagovat ozvala se znovu.
„Ten Willson je uznávaný specialista z Ameriky. Pomůže mi dát Vás do kupy co se týče zraku. Začneme už v pondělí s prvními vyšetřeními.“
„Proč až v pondělí,“ nedala mu zvědavost?
„Protože zítra a pozítří, tedy čtvrtek a pátek jsou dny, které jsem věnovala profesorce McGonagalové a výuce studentů. Předpokládám, že bych se mohla ještě zítra v podvečer nebo až v pátek stavit, ale ordinační hodiny a veškeré operace a ostatní úkony musí být organizovány od pondělí do středy. V souvislosti s mým záskokem v Bradavicích bych Vás chtěla požádat o heslo od Vašeho kabinetu.“
„Nikdy.“
Nehezky se ušklíbla. Čekala snad jinou odpověď?
„Potřebuji se na hodiny připravit a všechny podklady jsou u Vás, jak mi zdělila Minerva. Pokud nechcete, abych použila Bombardo, buďte tak laskav a to heslo mi dejte.“
„Co sám sis zavinil, to bolí nejvíce.“
„Prosím?“
„Co sám sis zavinil, to bolí nejvíce. To je to heslo.“
„Ach ano. Sofoklés, viďte?“
„Jak jinak. Potřebujete ještě něco?“
„Ano. Potřebuji vědět, jestli je v některém z ročníku nějaký... ehm...méně nadaný student?“
„Tupci to jsou všichni. Ale opravdu pozor byste si měla dát snad jen na Parkera ze čtvrťáku. Chodí do Mrzimoru a je to snad ještě horší případ než byl svého času ten tupec Longbotom. A ještě Melanisová – Zmijozel, sedmý ročník. Dělá ostudu své koleji. Nechápu, jak se mohla dostat přes NKÚ. Jinak počítejte s tím, že se minimálně jednou v hodině nějaký ten roztavený kotlík objeví.“
Hermiona pozorně poslouchala. Musela uznat, že jí její bývalý profesor poskytl cenné informace, v které snad ani nedoufala. Skoro začínala mít pocit, že jí chtěl pomoci.
„Děkuji profesore.“
„Není zač. Snad bych Vás měl ještě upozornit, že od dob Vašeho studia jsem ze svých nároků neslevil. Byl bych Vám tedy vděčný, kdybyste zachovala tyto postupy i Vy.“
„Samozřejmě. Nemusíte mít obavy. Budu ironická, sarkastická a budu nadržovat Zmijozelu.“ Opatila mu Hermiona trochu vztekle.
„Myslím, že ty dvě první vlastnosti nebudete muset ani trénovat.“
Hermiona se zhluboka nadechla. Musela uznat, že Snape ji dnes rozhodně nešetří. Přesto se však rozhodla, přestože ani nevěděla proč, dát mu ještě jednu šanci.
„Vyhovuje Vám tato muzika? Pokud máte zájem pro změnu o jiného interpreta, mohu Vám pro něco ještě teď skočit.“
„Zatím není třeba. Ale nepohrdl bych trochou vody. Na ty vaše sestřičky se z nějakého důvodu nelze dozvonit.“
„Jak dlouho?“ zeptala se zlostně. Jestli ty fifleny na sesterně zase dělají něco jiného, nehezky jim to spočítá. Nebylo by to poprvé, kdy se vykašlaly na zvonící pacienty.
„Možná hodinu, dvě... Nevím přesně.“
„Hned jsem zpět.“ Hermiona rychlým krokem zamířila k epicentru problému. No samozřejmě. Slepice jedny. Klidně si tu sedí, cpou se cukrovím a drbou doktory. To, co jim řekla si tedy za rámeček určitě nedají, pomyslela si Hermiona pořád trochu naštvaně. Doufala, že když jim pohrozila vyhazovem, vezmou to vážně. Ostatně ona takovou pravomoc měla.
Když se pak mladá doktorka vracela o několik desítek minut zpátky na pokoj číslo šest, Severus už ani nepředpokládal, že se objeví. Z neznámého důvodu doufal, že se mílí. Úspěšně si však namlouval, že to bude díky vodě, kterou mu slíbila přinést. Přesto se po dlouhé době otevřely dveře a on mohl opět zaslechnout její hlas.
„Už by se to nemělo opakovat. Pokud by k tomu však přeci jen došlo, dejte mě, nebo Georgovi vědět. Prosím, tady je ta voda.“
Severus si uvědomil, že ani nezaregistroval zvuk tekoucí vody. Opatrně zvedl levou ruku, aby případnou skleničku nevyrazil Hermioně z rukou. Hlavou mu v tu chvíli prolétla myšlenka na její včerejší dotek. Než si vůbec stihl uvědomit na co to myslí, ucítil ho znovu. Začínám být paranoidní, pomyslel si naštvaně sám na sebe. Asi je to jen zvýšená citlivost ostatních smyslů, snažil se zdůvodnit si své pocity.
„Něco jsem Vám přinesla,“ přerušila tok jeho myšlenek Hermiona. „Není to sice whisky, tu se mi sem opravdu propašovat nepodaří, ale i tohle by Vám mohlo přijít vhod.“
„Co je to?“ ozval se Severus, jakmile zaslechl zašustění papíru. Snad celofánu, prolétlo mu hlavou.
„Mudlové tomu říkají rumové pralinky. Je to cukrovinka s rumovou trestí uvnitř.“
Snape odmítavě zavrtěl hlavou. „Nemám rád sladké.“
„Tohle Vám zachutná, uvidíte.“
„Řekl jsem, že- “
Co Severus řekl si sice Hermiona mohla domyslet, ale rozhodně ne slyšet. Pusu mu totiž ucpala první pralinkou.
„Hmvy jmhte nemohna,“ zaklel její bývalý profesor s plnou pusou.
„Co jste říkal? Nějak Vám nebylo rozumět,“ zasmála se Hermiona.
„Že jste nemožná. Chcete mě udusit?!“
„Ne. To bych se s Vámi přece nemohla dohadovat. A věřte mi, jinou oběť bych v téhle nemocnici hledala jen těžko. Tak co? Chutná, že?“ zeptala se, když zaznamenala, že naposledy polkl.
„Do whisky to má opravdu daleko.“
„Já Vám ji ale nikdy neslíbila. Tak ještě jednu a zbytek Vám nechám na nočním stolku.“
„Grangerová, ať Vás to už ani nena-“
Ale Grangerovou to napadlo. Otevřenou pusu mu rychlým pohybem zaplnila další pralinkou. Má vůbec cenu ještě odporovat? Stejně si udělá co chce. Jen by ho nenapadlo, že bude Grangerová někdy takhle drzá. Automaticky tedy rozžvýkal i druhý bonbón. Hermiona se spokojeně usmála načež si všimla, že mu v koutku úst zůstal nepatrný kousek čokolády, který stihl mezi tím roztát.
„Dovolíte?“
Než se Severus stihl dotázat co že má jako dovolit, ucítil její prst na svých rtech. Pomalým pohybem mu setřela rozteklou čokoládu a prstem přejela téměř do poloviny jeho rtů.
„Měl jste tam kousek čokolády,“ poznamenala věcně.
„Ano,“ to bylo to jediné na co se zmohl. Byl až příliš zaskočený jejím počínáním.
bez komentářů…
Žádné komentáře:
Okomentovat