Hermiona se domnívala, že se v pátek navečer ještě stihne podívat do nemocnice. To však nemohla tušit, jak unavená bude po dvou dnech výuky. Musela uznat, že udržovat neustále přehled o tom co se děje ve třídě bylo víc než vyčerpávající. Byla tedy ráda, když se dostala domů a po koupeli se zavrtala do postele.
V sobotu ráno se rozhodla obnovit svůj šatník a vyrazila na nákupy. Nutně potřebovala nový zimní kabát a ještě chtěla nakoupit nějaké drobné dárky pro personál. Cítila se fajn, venku se uvolnila a konečně zaznamenala vánoční atmosféru, která se vkradla do Londýna. Ke štěstí jí chybělo už jen lehké poletování sněhu. Milovala sníh.
Stála uprostřed náměstí a sledovala proudy lidí, obtěžkané balícími papíry v jedné ruce a plnými taškami v druhé.
„Hermiono?“
Prudce se otočila a hleděla do čokoládových očí Edwarda Willsona. V tu chvíli se v těch očích úplně ztrácela.
„Ahoj Edwarde,“ vzpamatovala se. „Vydal jsi se na vánoční nákupy?“
„Na nákupy snad ani ne, ale konečně mám příležitost prohlédnout si Londýn. Byl jsem tu nedávno, ale nezbyl čas,“ pokrčil rameny. „A ty?“ prohodil s pohledem na její tašky.
„Potřebovala jsem obohatit svůj šatník,“ kývla na tašku s nápisem Orsay. „A zbytek jsou drobnosti pro přátele. Vždyť to určitě znáš taky.“
„Jasně, taky se v práci každý rok dočkám něčeho, co zaručeně nikdy nepoužiju.“
Hermiona se chápavě usmála a Edward mezi tím vycítil svou šanci.
„Hermiono, smím tě pozvat na oběd? Nějak mi vyhládlo a ty jsi taky asi ještě nejedla.“ Podíval se na ni s otázníky v očích.
„Hm... Dobrá. Pozvání přijímám,“ usmála se.
Nakonec se oběd trochu protáhl a ti dva se skvěle bavili. Nejdříve o práci, pak přišla řeč na zájmy a nakonec se dostali až k partnerskému životu. Hermiona se dozvěděla, že Edward je sám a upřímně se tomu podivovala. Naopak on se vysloveně zaradoval, když zjistil, že mu v cestě žádná překážka nestojí.
Při loučení se k ní naklonil a zlehka ji políbil na tvář. Nechtěl nic uspěchat a navíc se domníval, že letmý polibek na tvář je dobrým začátkem. Zvláště, když si ho Hermiona nechala líbit. Věnovala mu letmý úsměv a nastoupila do taxíku.
Po příjezdu domů požádala taxikáře, aby chvíli vydržel. Vyběhla těch několik schodů a tašky odložila na křeslo. Oblékla si nový kabát a do kabelky vložila balení rumových pralinek. Chtěla se zastavit ještě v nemocnici a zkontrolovat pacienty. Byla trochu nesvá, že o nich už více než dva dny nemá přehled.
Hned na chodbě potkala Tedda.
„Ahoj krásko, co ty tady? Máš mít volno, ne?“
„Ahoj Tedde. Ano, ale chtěla jsem se ujistit, že je vše v pořádku.“
„No, jak vidíš, tak tu nehořelo, potopa se taky nekonala. Hermiono, nechápu tvé starosti. Kdyby se cokoli dělo, někdo by ti dal vědět. Měla sis udělat hezký víkend. Zajít s někým do kina, na večeři nebo co já vim. Nesmíš se tak upínat na práci.“
„Hodláš mi dělat přednášku a hledat partnera?“ vyjela možná trochu ostřeji než chtěla.
„Ty víš, že ne. Myslím to s tebou dobře. A teď už mě omluv. Čeká na mě Paula. Jdeme do kina. Nechceš jít vůbec s námi?“
„Ne díky. Užijte si to,“ mrkla na něj a vydala se do své pracovny. Svlékla si kabát a nahradila ho pláštěm. Sedla si do křesla a aniž by to zamýšlela, ponořila se do svých myšlenek.
Myslela na dnešní dopoledne. A na jedny čokoládové oči. Musela uznat, že Edward je velmi galantní muž. Byl neuvěřitelně pozorný a milý. Jeho oči ji hřály a něco jí našeptávalo, že se jí snaží dvořit. A popravdě jí to vůbec nevadilo. Sice jí nevadilo žít sama, ale občas si říkala jaké by to bylo, mít muže a mít v něm oporu. A Edward Willson byl podle jejího mínění muž, který by jí byl ochotný tu oporu poskytnout. Zatím to nebyla z její strany zamilovanost, toho si byla vědoma. Zároveň si však uvědomovala, že by další takový muž v jejím životě být nemusel. Rozhodla se tedy dát mu šanci.
Najednou si uvědomila, že tu není proto, aby tu přemýšlela nad takovými věcmi. Rozhodně posbírala ze stolu několik složek a sáhla do kabelky pro pralinky. Byla si jistá, že jejímu bývalému profesorovi zachutnaly a rozhodla se mu udělat radost. Zároveň s tím si uvědomila, jak absurdně zní spojení slov Snape – radost. Ale bylo jí to jedno. Hlavní bylo na pár okamžiků odpoutat jeho mysl od myšlenek na jeho stav. Přestože nikdy nic nenaznačil, byla si jistá, že to nesnáší tak úplně dobře jak se snažil demonstrovat. O čemž se taky měla za několik dní sama přesvědčit...
Jakmile se ujistila, že se za dobu její nepřítomnosti opravdu nic nestalo, vydala se navštívit Snapea. Ten se celý den zabýval, ať už chtěl nebo nechtěl, myšlenkami na svou bývalou studentku. Přemýšlel, zda se jí něco nestalo. Říkala přece, že se nejpozději v pátek staví. Aby jí tak ti tupci něco provedli... Když si uvědomil na koho a hlavně jak o ní přemýšlí, sám se toho až lekl. Nevěděl co se to s ním děje. Stále přisuzoval své pocity zvýšené citlivosti ostatních smyslů, když nemá použitelný zrak. Ale ten její dotek... Tak jemný dotek něčí ruky na svých rtech nezažil už dlouho. Jestli vůbec někdy, pomyslel si trpce.
Nechápal, co to s ním ta holka, vlastně už mladá žena, za posledních pár dnů udělala. Nechápal, kde se v něm najednou bere taková důvěra v ní. Když zjistil, že se nemůže pohnout, byla to pro něj hrozná rána. Ale ona ho nenechala se tím vůbec zabývat. Řekla, že mu pomůže, a on ji z nějakého nepochopitelného důvodu slepě věřil.
Nehezky se ušklíbl. Slepě věřil. Ano, jak výstižné. Zrak. Další věc, se kterou pár minut po probuzení přestal počítat. A zase tu byla Grangerová a její ujištění, že ho z toho dostane. Proč jí tak důvěřoval? Proč, když věděl, že se zase spálí? Vždycky se spálil, tak sakra proč zase někomu věří? Grangerová, Potterova kamarádka, s věčně rozcuchanými vlasy. Jestli pak jsou stále tak nepoddajné, jako tomu bylo za jejího studia? A jak moc se vůbec změnila?
Co do chování, musel uznat, že docela výrazně. Byla o hodně drzejší a nekompromisnější, než když byla malá. Předpokládal, že to jí naučil život. Musel také uznat, že se mu ve slovních přestřelkách stala rovnocenným soupeřem. A to byla jedna z mála věcí, ze kterých se tu těšil. Uspokojovalo ho to a od té doby, co Brumbál... Už dlouhou dobu neměl tak dobrého soupeře. Ale zároveň si uvědomoval, že to není jen tohle na co se těší s jejím příchodem. A toho se obával. Nevěděl co to je, ale uvědomoval si, že to není dobré. Není to dobré pro něj...
Začínal pociťovat, že na něj jde spánek. V polospánku se mu podařilo přeslechnout i otevírání dveří. Ještě při troše bdělého stavu si uvědomil, že přicházející sen nebude nic hezkého. Další z jeho nočních můr. Viděl Voldemorta... jeho hůlku... pohybující se rty. Bral ho za ruku. Odříkávanou inkantací a přiloženou hůlkou mu vypaloval do kůže Znamení... Chtěl se vzepřít. Tak moc chtěl. Prudce se ohnal a uchopil Voldemorta za hábit.
Až ženský výkřik ho vytrhl ze snění a dal mu jasně najevo, že tady není něco v pořádku.
„Pane profesore...“
Ale to byl přece hlas Grangerové. A její dech vonící kávou ho ovanul z docela blízké vzdálenosti, uvědomil si posléze. Proč je tak blízko u něj? Co se vlastně stalo? Rychle přemýšlel. Sen... Voldemort... ohnal se po něm... Teď mu to došlo. Nesvíral pod krkem Voldemorta, ale Grangerovou.
„Ehm,“ ozvala se znovu Hermiona. Přece jen měla klopu svého pláště stále uvězněnou v jeho pevném sevření.
Ano, Grangerová. A je tak blízko, voní kávou... Sakra musel jsem se už opravdu zbláznit. V duchu se proklel. Pomalu povolil stisk. Hermiona se stále ještě v šoku pomalu narovnala. V místnosti vládlo ohlušující ticho. Prolomila ho ona.
„Nechtěla jsem Vás vylekat.“
„Nic se nestalo.“ V duchu si vynadal. Nechtěl to říct tak horlivě.
„Myslela jsem, že spíte. Jen jsem Vám chtěla změřit tep.“
„Říkám, že se nic nestalo,“ zavrčel už trochu podrážděně.
Pochopila, že je to něco o čem už se nechce bavit. Snažila se změnit téma.
„Bylo vše v pořádku během těch dvou dní?“
„Jistě. Dokonce jsem dostal i napít,“ dodal pořád lehce podrážděně. Pak si ale uvědomil, že ten, kdo by se tu měl omlouvat, je on. Musel ji vylekat. Snažil se tedy alespoň o mírnější tón a trochu zájmu.
„Jak jste přežila ty dva dny?“
„Přiznávám, že to bylo více než vyčerpávající. Neustále je hlídat, aby se nic nestalo,“ povzdychla si. „Ale obešlo se to bez problémů. A objevila jsem několik talentů na lektvary,“ dodala.
„Vskutku?“ neubránil se úšklebku. „Tak to se muselo jednat o nějaké nové studenty. Nikoho, kdo by vynikal v lektvarech jsem tento rok zatím neučil.“
„Říká Vám něco jméno Alice Paneová?“
„Samozřejmě, patří do mé koleje. Co je s ní?“
„Je to nadaná dívka. Velmi chytrá a pečlivá. Popravdě ale nechápu jak je možné, že je ve Zmijozelu.“
„Tak to jsme dva. Rozhodnutí Moudrého klobouku jsem doteď nepochopil, ale kvituji ho s povděkem. Paneová je nezadržitelný přísun bodů pro mou kolej. Zmijozel konečně začal vyhrávat školní pohár.“
„To mě sice těší,“ pronesla ironicky, „ale všiml jste si jak vyniká v lektvarech?“
„Nijak zvlášť. Nebouchají jí kotlíky a to mi stačí. Nehledám skryté talenty.“
„Ale to byste měl.“
„Můžete mi říct proč, slečno Grangerová?“
„Protože ta dívka má reálnou šanci získat stipendium pro nejlepšího studenta sedmého ročníku na Yalské univerzitě.“
„Jak o tom víte?“ Zeptal se Severus trochu zaskočeně. Přece jen to byla záležitost posledních dvou let. Vymyslela to Minerva, jak jinak. Nejlepší student získal stipendium na nejprestižnější kouzelnické univerzitě a mohl si vybrat jakýkoli obor. Škola mu pak financovala celé studium.
„Mluvila jsem o tom s Minervou, která mi to řekla. A pak také s Alicí. Chtěla by studovat lektvary, ale domnívá se, že na to nemá. A víte proč? Protože ji její profesor místo jakékoli podpory neustále shazuje, přestože je z jeho koleje.“
„Stěžovala si?“
„To v žádném případě. Naopak o Vás mluvila překvapivě hezky. Ale postěžovala si mi, že její další studium nebude možné z finančních důvodů. Co o tom víte, pane profesore?“
„Snad jen to, že momentálně žije jen se svou babičkou. Nikoho jiného nemá. Její rodiče byly stoupenci Zla a praví nefalšovaní Zmijozelové. Ostatně to je asi důvod, proč se Moudrý klobouk rozhodl tak, jak se rozhodl. Oba padli ve Velké bitvě. Babička ji pak vychovávala k obrazu svému. Aby jste pochopila, byla členkou Řádu.“
„Pak tedy chápu ty finanční problémy.“
„Já ale nechápu, co chcete ode mě?“
„Od Vás? Kde je Váš bystrý úsudek? Po Vás chci, abyste ji navrhl na to stipendium.“
„To nemyslíte vážně, že ne?“
„Naprosto. Řekněte mi jediný důvod, proč by to nemohla být ona?“
Severus mlčel. Nic ho nenapadalo.
„Tak vidíte,“ prohlásila vítězoslavně. „Žádný nemáte. Nevidím tedy problém, aby ji toto stipendium bylo na vánočním plese předáno.“
„Koukám, že jste se tam za ty dva dny rozkoukala hodně rychle,“ poznamenal odevzdaně Severus. Musel uznat, že měla Grangerová dobrý odhad. Paneová byla opravdu výborná studentka. Proto se tomuto nápadu ani moc nebránil. Alespoň může říct, že to vymyslela Grangerová a zbavit se tak podezření, že by snad konečně kdy uznal nějakého studenta.
„Výborně, takže jsme domluveni. Alice si to opravdu zaslouží.“
Z postele se ozvalo nesrozumitelné zavrčení.
„Nechám Vás už odpočívat. Snad jen... něco jsem Vám přinesla.“
Severus zaslechl už známé zašustění. Pralinky, pomyslel si. Za ty dva dny se po těch prvních nějak zaprášilo. Docela mu zachutnaly. Hermiona si také všimla prázdného stolku.
„Jsou to zase pralinky. Snad nemáte nic proti?“
„Ani ne. Jen doufám, že tu máte i zubaře. Jestli mě budete tímhle tempem zásobovat i nadále, budu ho brzy potřebovat.“
„Ale jistě, že ano. Ty nejlepší.“
Hermiona se zasmála a jeden cukrový bonbón přiložila k jeho rtům...
Anonym
03.05.2011 17:35:28
Tak to mame cernovlasou Alici s prijmenim napadne podobnym Cullenová a Edwarda. Dalsi upir by tam nebyl ??? Ale jinak je to fakt dobry.
Žádné komentáře:
Okomentovat