Ještě nebylo ani sedm hodin a Hermiona už seděla ve své kanceláři. Z části proto, že nemohla déle spát a z části proto, aby připravila potřebnou dokumentaci pro Edwarda. Bylo pondělí a on měl za necelou hodinku dorazit, aby mohli hned začít s řešením Snapeova zranění.
Klepání na dveře se ozvalo lehce před osmou hodinou.
„Dále.“
„Dobré ráno, Hermiono.“ Edward přešel až k ní a vtiskl jí na tvář lehký polibek.
„Dobré,“ odpověděla poněkud překvapeně. „Tady jsem ti připravila výsledky vyšetření. Prosím, projdi si je. Já mezi tím udělám kávu.“
Edward cosi neslyšně zamumlal a ponořil se do papírů. Po několika minutách vzhlédl.
„Myslím, že to nebude tak hrozné, jak to vypadá. Hlavně musíme odstranit co nejdříve ten odštěpek. Respektive musíme zjistit, jestli tam vůbec něco je. Pak už by to byla jen otázka času. Zda se rána nezanítí, nebo něco horšího. Pokud půjde vše podle plánu, domnívám se, že bychom mohli zhruba po týdnu začít s čištěním kanálků a... No – však víš. Nechal jsem se unést a málem jsem ti tu začal dělat přednášku jak nějakému studentíkovi.“
„To je v pořádku. Je vidět, že jsi pro svou práci nadchnutý a navíc – těší mě tvůj optimismus v tomhle případě. Ten úlomek bychom mohli najít už dnes. Navíc bych byla ráda, kdyby pan Snape začal rehabilitovat. Co si o tom myslíš?“
„Jaké má vlastně problémy? Je to vážné?“
„Ne tak, jak jsme se domnívali. Byl operovaný, protože došlo k posunutí jednoho z obratlů. Měli jsme strach, aby nedošlo k poškození. Operace přišla za pět dvanáct. Kdyby došlo k nějakému neuváženému pohybu, nemusel by se už na vlastní nohy postavit. Naštěstí byla skřípnutá mícha uvolněna v čas. Nohy ho sice neposlouchají, ale cítí vnější podněty.“
„Takže předpokládám, že chceš začít s pravidelnými masážemi na prokrvení, a pak donutit jeho mozek, aby si vzpomněl, jak se chodí.“
„Přesně o to mi jde,“ souhlasil mladý muž.
„A je ti jasné, že to nebude záležitost několika dnů? Nebylo by lepší spravit mu zrak, a pak ho předat do péče ortopedů a neurologů? Přece jen, jsi oční specialistka a tenhle případ by tě jen připravoval o čas.“
„V žádném případě. Je to můj pacient a zůstane jím dokud z mého oddělení neodejde po svých,“ řekla to možná trochu příkřeji, než chtěla.
„Fajn, nemusíš se hned čílit. Nemyslel jsem to zle. Jen jsem tím chtěl říci, že to zbrzdí tvou kariéru.“
„Nepatřím mezi kariéristy, takže mi je to upřímně jedno. A teď bychom mohli zajít za ním,“ dokončila Hermiona trochu naštvaně a už nedodala, 'jinak bych ti taky mohla říct něco nepěkného'.
Severus byl tou dobou už vzhůru. Hermiona ho ještě v neděli večer seznámila s tím, co ho hned v pondělí čeká a on nechtěl být zastižen nepřipraven. Zároveň ho také Hermiona požádala, aby ji alespoň před třetí osobou oslovoval paní doktorko. Vzpomněl si na jejich včerejší rozhovor.
„A ještě jedna věc. Bylo by vhodné, abyste mě oslovoval paní doktorko. Tedy alespoň před ostatními. Jinak mi Grangerová ani slečna Grangerová nevadí, už jsem zvyklá, ale kolegové by to nemuseli pochopit.“
„Jistě, chápu. Zároveň se domnívám, že i Vaše oslovení mé osoby bude nutné náležitě upravit.“
„Ano, pane profesore. Pan Snape bude, myslím, dostatečně vhodné. Jde mi hlavně o to, abych nebyla nařčena ze střetu zájmů, kdyby se kdokoli dozvěděl, že léčím svého bývalého profesora.“
„Rozumím,“ byla jeho poslední věta toho večera. Ona pak odešla a on se zase ponořil do svých myšlenek.
S Georgovou pomocí provedl základní hygienu a nahmatal na stole pralinky. Snídaně za moc nestála a on byl v tu chvíli rád, že si může spravit chuť něčím sladkým. Zároveň sám nad sebou zavrtěl hlavou. Kdyby mu někdy někdo nabídl něco sladkého, s největší pravděpodobností by mu to omlátil o hlavu. Vyjma Albuse a teď už i Minervy. Skoro si začínal myslet, že je místo bradavického ředitele nějak prokleté. Nejen, že Minerva si oblíbila sladké, ale navíc měla čím dál větší tendence říkat mu chlapče. A obával se i nejhoršího. Že se v nejbližší bodě projeví i dohazovačské sklony.
Zrovna přemýšlel zda si vzít ještě jeden bonbon, když zaslechl otevření dveří.
„Dobré ráno, pane Snape,“ ozvalo se ode dveří.
Hermiona, pomyslel si a vzhledem k oslovení nebude sama. V tu chvíli se skoro zděsil. Jak dlouho už o ní přemýšlí jako o Hermioně? Nebylo mu však dovoleno provést si v paměti podrobnější analýzu tohoto problému, protože mladá žena, netušíc co se mu honí hlavou pokračovala.
„Pane Snape, jak jsem Vám již říkala, konzultovala jsem Váš problém s odborníkem ze Spojených Států. Doktorem Willsonem. Je tu se mnou.“
„Dobrý den,“ ozval se Edward.
„Dobrý,“ odvětil Severus bezbarvým hlasem.
„S Herm... Tedy s doktorkou Grangerovou jsme už rozebírali Váš problém,“ promluvil opět mladý lékař.
Severus se neubránil úšklebku. Podle oslovení, které Willsonovi téměř uteklo měl o jejich konzultaci své mínění. A z nějakého jemu neznámého důvodu se mu tato myšlenka příčila.
„Myslím, že pan Snape je s tím obeznámen. Bylo by ale na místě, informovat ho o aktuálních vyšetřeních, která hodláme provést.“
Severus si nemohl nevšimnout, že její hlas zněl poněkud rozzlobeně.
„Když dovolíš, Edwarde, shrnu to za nás oba.“
Oslovený jí zřejmě pokynul, jak Severus vytušil, když poznal, že pokračuje.
„Potřebujeme zjistit, co se Vám dostalo do oka. Proto Vás za pár minut převezeme na sál. Bude to zatím jednoduchý zákrok, bez jakéhokoli rizika. Provádí se bez anestezie. Až kdybychom se museli podívat dál, provedli bychom lokální znecitlivění. Protože se domníváme, že ani Vaše druhé oko není úplně v pořádku, nesnažte se jím prosím dívat, víc než bude nutné. Je pravděpodobné, že vidění by nebylo stoprocentní a oko by se začalo chovat, jakoby chtělo veškeré vidění obstarat samo. Následně by pak mohlo dojít k zakřivení drah a podobně. Nebudeme ho tedy namáhat vůbec. Máte nějaké otázky?“
„Domnívám se, že Váš výklad byl... stoprocentní.“
Hermioně nemohlo ujít, že by její bývalý profesor nejraději dodal: „Jako vždy.“
„Dobrá. Teď Vám tedy George pomůže na kolečkové křeslo a dopraví Vás na sál. Zatím na shledanou.“
Severus něco zamumlal, ale to už se zavřeli dveře a zároveň se ozval George.
„Tak se mě chyťte kolem krku. Křeslo je hned vedle postele. Jen si sesednete.“
Přestože nikdo nenarážel na jeho, snad jen momentální, postižení, nemohl se ubránit roztodivným pocitům. Připadal si jako mrzák. Jaképak připadal. Vždyť on jím byl. Odkázaný na cizí péči. Musel se spoléhat nejen na cizí nohy, ale i oči. Připadal si opravdu neskutečně trapně a poníženě. Nedokázal pochopit, že lidé, kteří se o něj a jemu podobné starají, to dělají, protože to dělat chtějí. Ne protože musí. Nedokázal odhadnout, zda si vůbec někdy zvykne na cizí péči.
Tok jeho chmurných myšlenek přerušil George.
„Takže. Jsme tady. Teď Vás vysadím na operační křeslo. Ale musíte mi pomoct. Přece jen jste kus chlapa,“ zasmál se bodře George.
Severus mu položil jednu ruku kolem krku a druhou se zapřel. S trochou snahy se do křesla dostal poměrně rychle.
„Výborně Georgi. Už jste tady. Lauro, pomozte prosím doktoru Willsonovi s přípravou,“ požádala Hermiona asistující sestru a přistoupila k Severusovi.
„Jak se cítíte, profesore?“ promluvila polohlasně.
„Domnívám se, že bude hůř, slečno Grangerová. Nemám pravdu?“
„Nerada bych, aby bylo hůř,“ zaznělo mu těsně u ucha a on ucítil její ruce, jak mu zručně sundávají obvazy.
„Pane Snape,“ promluvila už opět oficiálně, „nechte prosím oči prozatím zavřené.“
Sundala poslední kousky obvazů a přes obličej mu umístila sterilní látku.
„Edwarde, my jsme připraveni. Jak jsi na tom?“
„Už jsem u Vás. Je to levé viď?“
Lékařka zřejmě přikývla, a on na své tváři ucítil něčí ruce. Pravděpodobně Willsona. Ne moc ohleduplně mu nadzvedl levé víčko. A on si v tu chvíli uvědomil, že opravdu nevidí. Prostě nic. Jen tma. Do teď se mohl utěšovat myšlenkou, že až mu sundají obvazy, bude všechno jako dřív. Až teď si uvědomil krutou realitu.
Hermiona ho chytila za hlavu a mírným tlakem mu ji zaklonila.
„Uvolněte se, pane Snape. Klidně se opřete.“
Uposlechl a najednou ucítil lehké šimrání v levém oku.
„Hermiono, vidíš tam něco?“ promluvil Edward do ticha, které narušovalo jen cinkání chirurgické oceli.
Tázaná se naklonila blíže. Tím se jí podařilo v podstatě opřít o Severusovu horní polovinu těla. A ten musel uznat, že se nejednalo o nic nepříjemného. Tedy rozhodně to bylo příjemnější, než když se vám někdo vrtá v oku, opravil se v duchu.
„Zatím ne... I když... Podívej se trochu víc doleva.“
„Jo, už to taky vidím. Ale vypadá to, že tam těch kousků je víc. Vidím dva. Ale nemusí to být konečný počet.“
„Aspoň víme, kde to hledat. A hlavně víme, že jsme se nepletli. Můžeš skončit. Podívám se na druhé.“
Nepříjemný pocit v levém oku byl pryč a Severus zaznamenal, jak mu Hermiona jemně nadzvedává pravé víčko. Když mu pak namířila do oka jakýmsi světlem, mohl částečně spokojeně konstatovat, že vidí hrubé obrysy postav a vnímá barevné diference.
„Vypadá to, že bude nutný výplach. Celé pozadí je zanesené prachem,“ ozvala se Hermiona.
„Zákal není?“
„Ne, Edwarde. Preventivně bych ale nasadila antibiotika. Proti zánětu.“
„Určitě máš pravdu. Takže my to tu můžem zabalit. Sestro? Víte, co máte dělat.“
Severus už jeho hlas zaslechl ze značné vzdálenosti a následně ucítil květinovou vůni. Ještě se k němu naklonila Hermiona.
„Stavím se odpoledne,“ šeptla, a pak už mu navyklými pohyby začala sestra obvazovat oči.
„Hermiono, můžu tě pozvat na oběd?“ zeptal se Edward, když otevíral dveře ze sálu.
Severus si uvědomil, že v tu chvíli zadržel dech. A to jen proto, aby mohl zaslechnout: „Ráda, Edwarde.“
bez komentářů…
Žádné komentáře:
Okomentovat