Littera scripta manet: 13. Dovolte mi políbit vás

Říká se, že zkoušky jsou jako ženy - nemůžeš je udělat všechny a už vůbec ne na poprvé. Mno, tak já si tu fyziku teda zopakuju, no :-D Ale třeba alespoň někteří budou mít malinko lepší den s novou kapitolou. Hezké čtení :-)

Rozmáchlým tahem brka, jehož hrot před chvílí smočil v červeném inkoustu, dokončil kontrolu esejí a uložil ho na místo. Poslední opravený pergamen odložil na vysoký komínek jemu podobných a s hlubokým nádechem propletl prsty, aby s výdechem mohl protáhnout sepjaté ruce a uvolnit tak ztuhlá ramena. Uvolněně se opřel v křesle a zkoumavým pohledem přelétl hromádku prací. Asi stárnu, problesklo mu hlavou. Měl za sebou opravu sotva padesáti úkolů a cítil se vyčerpaně, ačkoliv jindy byl schopen opravit jich mnohem víc s mnohem menším destrukčním dopadem na svůj organismus.

Upil z poloprázdné sklenice s vodou a složil ruce do klína. V touze ulevit unaveným očím, nechal klesnout horní víčka, spodní částí těla se mírně posunul, a jakmile shledal polohu naprosto vyhovující, zaklonil hlavu a opřel ji o vysoké polstrované opěradlo. Ačkoliv neměl v plánu myslet na nic konkrétního, v hlavě se mu sám od sebe objevil obrázek Nelly, dívky, která mu před více než šesti měsíci vpadla do života.

Ano, tak dlouhá doba už přeběhla od jejich prvního setkání. Po druhé návštěvě této útulné kavárny se jeho přítomnost zde začala stávat častější, až nakonec překlenula v pravidelnou. Bylo příjemné nacházet tu v době nejistoty a věčných obav ze zítřka jednou do týdne pocit klidu a bezstarostnosti. Když překročil práh onoho krámku potřetí, všiml si v jejích očích úlevy – snad jako by se obávala, že ho už nikdy nespatří. Bylo mezi nimi patrné napětí z toho, co si řekli minule, ale kupodivu bylo vše rychle zapomenuto a před ním se během okamžiku objevil šálek s kvalitní kávou.

Častokrát jeho návštěvy zde probíhaly v tichosti, která se jen stěží dala nazvat trapnou a nepatřičnou. Naopak. S dívkou naproti sobě a v naprostém tichu, které ho tu obklopovalo, nacházel zvláštní souznění. A pokud už mluvili, tak o zcela obyčejných věcech – ani jeden netoužil bodnout do vosího hnízda nevhodnou poznámkou. Až postupem času ji začal seznamovat se svým světem čaroděje a Smrtijeda. Nikdy jí neřekl nic, co by ji mohlo v budoucnu ohrozit, avšak vybíral informace tak, aby se dívka zorientovala a pochopila základní fakta. Byla vzorným a vstřícným posluchačem, snášela všechna jeho brblání o studentech a roztavených kotlících stejně jako rozprávky na témata vážnějšího rázu.

Během svých návštěv, a hlavně pak v období mezi nimi, začínal pociťovat k dívce zvláštní náklonnost. Věděl, že v těchto dobách si nesmí něco podobného dovolit. O to pro něj byla celá situace těžší, když shledal v jejím jednání velmi špatně skrývaný zájem o jeho osobu. Kdykoliv zavedla Nella řeč na to, co plánuje po válce, umně stočil rozhovor jinam. Nechtěl se tím zabývat už z toho důvodu, že nevěřil ve své přežití. A dávat dívce plané naděje na život se Smrtijedem, který, pokud přežije, bude tak či tak Starostolcem odsouzen k smrti, bylo stejně bláhové jako snaha představit ji Voldemortovi jako svou nastávající. Za těch několik měsíců se mu stala velmi blízkou a on plánoval udělat vše proto, aby válku přežila bez újmy.

Dny pomalu ubíhaly, měnily se v týdny a měsíce. Temný pán stále nebyl na Ostrovech a Severus začínal pociťovat neklid. Cítil, že Konec se blíží. Obával se toho okamžiku, kdy bude muset Nelle říci, že jejich setkání bylo nejspíš poslední. Zasmušilost začínal projevovat i na svých návštěvách. Dívka vycítila jeho trápení, ale neptala se. Byl jí za to vděčný a bez řečí přijímal, když si přitáhla jeho ruku do svých dlaní a krouživými uklidňujícími doteky mapovala jeho pokožku na hřbetu ruky stejně, jako když to udělala poprvé.

Bezděčně se pousmál a hodil pohledem na hodiny umístěné na stole. Půl šesté – čas tak akorát aby vyrazil do Prasinek.

V tu samou chvíli Nella ve svém podkrovním bytě zaklapla deník, do nějž zaznamenala poslední sen.

Dívka spolu s dvěma chlapci vylézá z nějaké nory. Opodál se svíjí děsivou bolestí, která prostupuje očividně každičkým nervem, nějaký muž. Děti sledují, jak se kůže na jeho těle napíná, praská. Z míst, kde původně byly krátce střižené nehty, se teď derou děsivé drápy schopné rozdrásat nepřítele během jediného okamžiku. Oblečení se trhá na kusy, končetiny se prodlužují, obličej deformuje do nepřívětivého čenichu. Zlověstný pohled se zastaví na třech k sobě se tisknoucích tělech. V tu chvíli se z nory vyřítí vysoký muž zahalený do černého pláště. Rozezleně se blíží ke studentům, ale v momentě, kdy za svými zády zaslechne zlověstné zavrčení, pohotově se otáčí a vlastním tělem brání vyděšené děti. A v tu chvíli v dosud neznámém muži poznává opodál přihlížející Nella Severuse Snapea...

Dívka si oddychla, ale vůbec se necítila dobře. Z představy, že ji tento sen bude děsit několik příštích nocí, než ho opět vystřídá další, se jí dělalo zle. Byla z něj zmatená stejně jako ze všech předchozích, ale poprvé za celou dobu se stalo, že někoho ze sna poznala. Netušila, zda byl sen někdy skutečností, ale dnes večer byla připravená vše vypovědět Severusovi a žádat jeho pomoc.

Muž, jehož návštěvy u ní dostaly pravidelný řád, jí byl stále bližší a snad by mohl být i jejím přítelem, jen kdyby srdce a city nežádaly víc. Z jeho vyprávění pochopila, že jakékoliv emoce jsou v dnešní době velmi nebezpečné a tak se snažila nedávat na sobě svůj zájem znát, i když ji to stálo hodně přemáhání a navíc si nebyla jistá, zda se jí to vůbec daří. Z jeho zkoumavých pohledů, které jí mnohokrát dostaly do rozpaků, také nebyla dvakrát moudrá, ale držela se jeho rad. Vnitřně cítila, že by neřekl ani neudělal nic, co by jí ublížilo a byla mu za to vděčná a doufala, že snad jednou... po válce... až skončí všechna příkoří...

Rozhodně vstala zahánějíc podobné myšlenky; za pár minut by měl dorazit Severus a ona si nechtěla kazit hezké chvíle s ním chmurnými myšlenkami. Před zrcadlem si přečesala vlasy a přes ramena přehodila pletený pléd. Sešla do přízemí a připravila dva hrníčky na horké nápoje. Ve chvíli, kdy do Severusova šálku odměřovala dávku kávy, ozvalo se klepání na dveře.

S vřelým úsměvem ho přivítala a jeho stálo mnoho úsilí, aby úsměv neopětoval. Nemohl. Nesměl.

„Jak se vám daří, Nello?“ oslovil ji.

Dívka na okamžik přemýšlela, že mu řekne o svých snech hned, ale rozhodla se ještě chvíli počkat.

„Dobře, Severusi. Těšila jsem se na vás,“ přiznala upřímně.

Ostře na ni pohlédl a ona poznala, že nejspíš nevolila slova s rozmyslem. Chtěla se omluvit, ale jeho pohled změkl, když rty vyřkly odpověď: „Já také.“

Překvapeně na něj pohlédla, ale už ho stačila poznat natolik, aby věděla, že bude lepší, zdržet se komentáře. Raději mu jen pokynula ke stolu a sama šla dokončit přípravu pití.

Když před muže postavila hrnek s kávou, všimla si jeho zachmuřeného výrazu. Nebýval u něj výjimkou, zvláště ne v posledních týdnech. Věděla, že má starosti a jen stěží mohla domýšlet, co ho svazuje a trápí, ačkoliv od něj dostala vysvětlení a základní fakta, věděla, že jí neříká vše. Neměla mu to za zlé, protože se už dávno stačila dovtípit, že svět, v němž on žije a jehož je ona jen okrajovou součástí, je složitý, zlý a nevyzpytatelný.

Místo toho, aby hloupě vyzvídala, co mu dělá těžkou hlavu, přitáhla si jeho ruku a něžnými dotyky brázdila bledou pokožku. Věděla, že pokud bude chtít o svých problémech mluvit, udělá to.

Dlouhé minuty seděli mlčky s pohledy upřenými do svých šálků. Severus zaznamenal, že se z jeho kávy přestalo kouřit a volnou rukou ji přiblížil k ústům.

Nečekaně ucítil Znamení. Pálilo jen nepatrně, spíš by se dalo říci, že příjemně hřálo. Chvíli si myslel, že se jedná jen o planý poplach, ale intenzita se zvyšovala. Cítil, jak se bolest stupňuje a jeho paže se dostávala do podivné křeče. Voldemort se vrátil.

„Chtěla bych s vámi mluvit o svých snech,“ vytrhla ho ze zamyšlení dívka, aniž by si všimla bolestné grimasy v jeho obličeji.

Chtěl ji vyslechnout, chtěl ji poslouchat ještě dlouhé minuty, ale volání Temného pána bylo nekompromisně bolestivé a intenzivní. Blížil se Konec a ve vzduchu se vznášel otazník nad vítěznou stranou.

Prudce se zvedl a téměř převrhl šálek s nedopitou kávou. Nella na něj udiveně pohlédla.

„Stalo se něco?“ ptala se rozpačitě.

„Rád bych vás vyslechl, ale bude to muset počkat,“ řekl a sám cítil, že v jeho slovech není upřímnost, když nepřímo sliboval další setkání.

„Severusi?!“ vyslovila jeho jméno s nevyřčenou otázkou.

Cítil, že jí dluží nějaké vysvětlení. Věděl, že nemůže jen tak zmizet a přitom tušit, že je to nejspíš naposledy. Obešel malý stolek a stanul před zaraženou Nellou. Vzal její dlaň do své a ona automaticky vstala, hledíc mu do očí a roztřesená z nečekané blízkosti avšak vědoma si toho, že jsou si nekonečně vzdálení.

„Volá mě,“ zašeptal a sledoval, jak se jí zornice rozšířily strachem. Cítil, jak se zachvěla. Najednou ji měl v náručí a objetím dodával sobě i jí potřebnou odvahu. Uchopiv ji za ramena, jemně ji od sebe odtáhl. Sledoval, jak se její oči zalily slzami, když promluvila.

„Slibte mi, že se ještě uvidíme,“ prosila ho naléhavě.

„Nemůžu,“ přiznal upřímně a palci začal stírat slzy, které stékaly z pod, pro tento okamžik pevně semknutých, víček. Její tělo se otřásalo vzlyky a on nemohl udělat nic jiného, než si ji opětovně přitáhnout do náruče.

Znamení nesnesitelně pálilo, pokud nechtěl být potrestán, měl nejvyšší čas se přemístit, ale chvíli posledního loučení nemohl uspěchat. Přitáhl si její hlavu na hruď a bradou spočinul na okamžik na jejím temeni. V pevném objetí tlumil chvění vyvolané nekonečným vzlykáním.

Měl dojem, že tak stojí několik dlouhých minut, ale mohly to být sotva vteřiny, když se lehce odtáhla a pohlédla na něj uplakaným pohledem.

„Slibte mi, že na sebe budete dávat pozor,“ požádal jí úzkostlivě.

„Dovolte mi políbit vás,“ odvětila, aniž by reagovala na jeho žádost.

Na vteřinu pevně semkl víčka. To nemohl dovolit, nesměl. Pokud by se k jeho myšlenkám dostal někdo nepovolaný, ohrozil by ji.

„Nemůžu, Nello.“

„Chci na vás mít nějakou vzpomínku. Chci si každý den bez vás připomínat, že mi stojí za to čekat na vás dál!“ prosila úpěnlivě, až ho zamrazilo.

To bláznivé pošetilé dítě...

Bolelo to snad víc než urputné volání Pána zla, ale musel to udělat. Musel zalhat.

„Nello, netoužím po ničem jiném, ale dejte nám oběma důvod, proč tohle celé přečkat. Proč vydržet a čekat na shledání, až bude po všem.“

Vzal její obličej do roztřesených dlaní a vtiskl jí něžný polibek na čelo. S pohledem do očí, v nichž svitla malá jiskřička naděje na opětovné shledání, se přemístil.

wixie

21.08.2011 15:42:52

85.70.88.152

sobota 2. března 2024

13. Dovolte mi políbit vás

Žádné komentáře:

Okomentovat