Littera scripta manet: 14. ... i za cenu nejvyšší

S tichým prásknutím se objevil na hranici ztemnělých bradavických pozemků a dřív, než se stačil s podivnou nostalgií podívat na majestátné hradby hradu, který mu byl po dlouhá léta domovem, prudce se chytil za levé předloktí ve snaze zmírnit tak další nápor sžíravé bolesti. Zhluboka se nadechl a narovnal skloněnou hlavu, nevšímaje si několika tmavých pramenů, které mu spadaly do obličeje. Zrak upřel na siluetu školy a v očích se mu zračilo odhodlání a síla bojovat za to, co pro něj znamenalo nejvíc. Byl připravený splnit poslední úkol i za cenu nejvyšší.

Sotva postřehnutelným pohybem vytál z rukávu hůlku a nasměroval její konec na trávník před sebou. Po tiše vyřčeném „Expecto Patronum“ se mlžný opar vytrysknuv z hůlky zformoval do tvaru laně. Nehmotné stvoření pohlédlo jeho směrem a naklonilo hlavu mírně na stranu. Dovolil si vteřinu vychutnat pohled do těch klidných velkých očí, které ho nevědomky přesvědčovaly o tom, že jeho rozhodnutí je správné.

„Víš, co máš dělat.“

Laň se mírně uklonila a dala mu tak najevo, že jeho slovům rozumí. Ještě naposledy pohlédla svému pánovi do očí, obrátila se, udělala několik kroků směrem ke hradu a proměnila se v nehmotnou světélkující kouli, která se ztratila ve tmě.

Varoval Minervu a ostatní a teď nezbývalo nic jiného, než se přemístit za Voldemortem. Přiložil dlaň na rozpálené znamení, a když se přemísťoval, nechal se vést jeho voláním.

Objevil se na rozlehlé pastvině, a jakmile se rozhlédl kolem, byl si jistý, že se nachází v Zapovězeném lese. Neočekával, že je bude Temný pán přímo po svém návratu řadit do útočných formací, ale očividně se mýlil. Kam jen dohlédl, viděl postavy v maskách a dlouhých černých pláštích. Daleko mezi začínajícím lesním porostem zahlédl obrysy obřích akromantulí a divým řevem na sebe poutaly pozornost desítky obrů.

„Jdeš pozdě, Snape!“ upozornil ho úsečně hlas Temného pána.

„Omlouvám se, můj pane,“ pokorně se uklonil před kouzelníkem s planoucím pohledem.

„Potrestal bych tě, ale...“ nedokončil a ve vzduchu tak za svými nevyřčenými slovy zanechal velký otazník, který se vznášel nad Severusem jako Damoklův meč. Blahosklonně pokynul svému přívrženci, aby se zařadil po boku Bellatrix.

„Dnes padne Harry Potter!“ zahřměl Voldemort fanaticky. Smrtijedi začali tleskat, ti odvážnější projevili své nadšení hlasitými výkřiky. Jen Bellatrix šíleně zaječela a prudce vymrštila ruku s hůlkou do vzduchu, vykřiknuvši tajemné „Morsmordre!“

Severus jen symbolicky zatleskal a nepřestával přitom sledovat Nagini, která se plazila kolem bosých nohou svého pána.

Voldemort se uspokojeně rozhlédl po armádě svých věrných. Nepochyboval o svém vítězství, které bylo jen otázkou času, ale pro tento okamžik musel veselí zarazit. Prudce mávl rukou a všichni jako na povel ztichli, aby se zaposlouchali do jeho úlisného hlasu.

„Všichni na svá stanoviště. Jakmile naruším obrannou vrstvu, která ty ubožáky prozatím chrání, víte, co máte dělat!“ Smrtijedi kývli a organizovaně se začali přesouvat na domluvené pozice. Severus pochopil, že se tohle vše dohodlo během jeho nepřítomnosti a proto raději stál na svém místě a čekal na oslovení.

„A ty,“ pokynul Snapeovi, „mě následuj.“

Severus tušil, že tohle nevěstí nic dobrého, ale byl připraven na všechno. Jen o vteřinu později následoval Voldemorta a stejně jako on se proměnil do tmavého kouřového objektu, který se rychlostí větru vydal pro něj neznámo kam. Dva temné přízraky prokličkovaly mezi stromy až na samý okraj Zapovězeného lesa a postupovaly dál.

Až příliš pozdě si uvědomil, kam míří. Ve stejnou chvíli jako holohlavý kouzelník se i on zhmotnil uprostřed Chroptící chýše. Dovolil si na malý okamžik rozhlédnout se.

Nic se od chvíle, kdy byl svědkem Siriusova návratu po útěku z Azkabanu, nezměnilo. Jen zborcená nebesa na posteli mu připomněla, jak byl nešetrně napaden studenty, ale jeho myšlenky v nastalém okamžiku zalétly ještě dál až do jeho studentských let, kdy ho sem vylákal Potter, Black a Pettigrew, aby byli svědky, jak ho Lupin proměněný ve vlkodlaka zohaví. Když nad tím tak uvažoval, na tomhle místě se odehrálo mnoho jeho životních milníků, včetně přislíbení věrnosti Albusovi Brumbálovi v dobách největšího zoufalství a bolesti ze smrti Lily, a on si byl najednou jistý, že právě tohle místo je mu souzeno k naplnění toho nejdůležitějšího. Zde se všechno začalo a zde také všechno skončí. Alespoň pro něj.

„Severusi, můj nejvěrnější, zavedl jsem tě sem, protože s tebou chci mluvit v soukromí. Víš... cloumá mnou jistá pochybnost.“

Severus nepochyboval o dobrém výběru. Jiné místo Voldemort ani najít nemohl. Bylo na bradavických pozemcích a přece nebylo pod magickou ochranou a navíc zaručovalo ničím nerušenou atmosféru pro vážný rozhovor.

„Pane?“

Holohlavý muž protočil svou hůlkou mezi prsty. „Bezová hůlka,“ poukázal na magický předmět ve své ruce, „není tak mocná, jak se vypráví v legendách, moc jí dávám já, ale mělo by to být naopak.“

Severus nedokázal zabránit ušklíbnutí a na Voldemorta pohlédl s nadhledem, jaký se Temnému pánovi vůbec nelíbil. Najednou si byl jistý, že se dozví něco, co se mu nebude líbit.

„To jsem rád, že už ti to konečně došlo,“ pokýval jeho stoupenec uznale hlavou. „Už jsem se začínal obávat, že si nikdy nevšimneš, že nejsi pánem Bezové hůlky. Žel bohu pro tebe, nikdy se jím ani nestaneš,“ dokončil nenuceně.

„Co si to dovoluješ?!“ prskl Voldemort a oči mu zaplály hněvem. „Vím, že tobě náleží její loajalita, tys zabil toho pošetilého Brumbála a já teď musím zabít tebe!“ vykřikl horlivě.

„Nic nevíš,“ řekl opovržlivě Severus. „Albusovi jsem dal neporušitelný slib, že ho ve chvíli, kdy to nejvíce vyzdvihne mou přízeň u tebe, zabiju. Chápeš? Dochází ti to? On si smrt přál! Bezová hůlka mi nenáleží a nikdy nenáležela!“

Voldemort jen naprázdno polknul. „Ale to není možné!“ vztekal se.

„Nikdy jsi nic nepochopil,“ zavrtěl nad ním Severus hlavou. „Jsi posedlý mocí, která tě zahubí.“

„Zrádce!“ vyplivl Voldemort zhnuseně. „Celou tu dobu jsem si hřál na prsou hada!“

„To zní skoro jako popis rodinné idylky, když vezmeme v úvahu Nagini...“ uchechtl se černovlasý kouzelník.

„TY-“

„Ano, já,“ souhlasil Severus, a kdyby si byl jistý, že tím Voldemorta nevyprovokuje k použití smrtící kletby, snad by se i rozesmál nad jeho zmateným výrazem. Ale on nechtěl zemřít kletbou, svůj život musel obětovat pro vyšší dobro.

„Zemřeš,“ oznámil mu Pán Zla chladně a možná, kdyby nebyl tak zahleděn do sebe a nutkavé potřeby ovládnout svět, zahlédl by ve Snapeově pohledu něco, co by vyvolalo jeho znepokojení. Zahlédl by tam předzvěst vlastního konce.

„Zemřeš, ty proradný zrádce,“ zopakoval a zhnuseně si odplivl před kouzelníkem naproti sobě. „Zabij!“ zasyčel Voldemort a očima planoucíma vztekem pokynul hadovi, plazícímu se kolem jeho bosých nohou. Rád by si vychutnal smrt toho prašivého psa, ale postrádal čas. Touha zabít Harryho Pottera co nejdříve byla mnohem větší.

„Zabij a vrať se, má drahá společnice, abychom si mohli společně vychutnat porážku těch ubožáků,“ upřesnil Nagini své požadavky a přemístil se na hranici bradavicích pozemků, aby mohl zlikvidovat ochrannou bariéru jednou prvoždy. Severus osaměl, hada dychtícího po krvi rozhodně nemohl považovat za vhodnou společnost. Ale vůči tomuto faktu byl až nepřirozeně apatický a s úšklebkem na rtech šel velikému plazovi v ústrety.

„Tak pojď, ty bestie,“ vyzval polohlasně tvora a rychlým úskokem se vyhnul hadí čelisti. „Líp to neumíš?“ provokoval Nagini dál a vyplatilo se mu to. Had vztekle zasyčel a konečně se vzepjal do poloviny svého hladkého těla, přičemž do útoku vložil veškerou svou energii. Severus se ani nepohnul, v očích se mu zračilo vítězství a odhodlání. Byl připraven zemřít a svou obětí zničit poslední viteál Pána zla.

Nagini se zakousla do nastaveného hrdla. Severus pod náporem bolesti zavrávoral a upadl zády na podlahu. Had se chtěl okamžitě vrhnout na zraněnou kořist, ale v tu chvíli se jeho tělo otřáslo a vzplanulo magickým modrým plamenem. Ublíženě sykl a stáhl se.

Severus si z posledních sil přitiskl dlaň na otevřenou ránu způsobenou hadím kousnutím, z níž prýštila krev. Zhluboka oddychoval, nedostávalo se mu kyslíku, přesto ještě dokázal pohled stočit na Nagini. Hlasitě syčela, svíjela se, bojovala, ale neměla šanci, její zuby se leskly Severusovou krví; krví, která byla obětována zcela dobrovolně. Had sebou naposledy smýkl o zem a stočil se do klubka pochopiv, že je konec. V tu chvíli explodovala černá magie, kterou v sobě ukrýval. Plaz zmizel a nahradil ho oblak prachu, který se zformoval do hadí tváře Temného pána. Výraz zloby, nenávisti ale i náhlého strachu zaplavil tu nehmotnou formu, která se z posledních sil prohnala Severusovým zesláblým tělem a zmizela v nenávratnu.

Uvolněně opřel hlavu o dřevěnou desku za sebou a na jeho tváři se objevil nepatrný úsměv. Splnil, co musel, ostatní je na Potterovi. On sám se cítil najednou lehce, a co bylo nejdůležitější, pro tuto chvíli byl volný. Před očima se mu objevil obraz Nelly a on s pocitem naplnění svého osudu povolil stisk na ráně a unaveně zavřel oči. Krev vytékající z rány na krku začala tvořit vedle jeho těla kaluž, jež se svými rozrůstajícími rozměry neslučovala se životem...

A/N: Při likvidaci viteálu/Nagini vycházím z předpokladu, že "stačí" dobrovolně obětovaný život, aby došlo ke zničení. Nápad tak trochu inspirovaný Útočištěm od Danae a tak trochu tím, že Harry šel v sedmém díle taky na smrt dobrovolně a Voldy zlikvidoval jen kus sebe v jeho těle. Snad mi to nikdo nebude mít za zlé...

Co se týče Nagini - nevím, jak je to s jejím pohlavím, ale v mé mysli je to prostě "hadice" :-))

evi111

09.09.2011 16:01:13

195.39.65.169

sobota 2. března 2024

14. ... i za cenu nejvyšší

Žádné komentáře:

Okomentovat