V pondělí ráno byla Hermiona v nemocnici dříve, než bylo běžné. Nejprve se vydala na rehabilitační oddělení. Měla štěstí, hned u dveří potkala doktorku Woodovou.
„Dobrý den, paní doktorko. Ve čtvrtek mi volal doktor Tedd Becket, že prý můj pacient odmítá rehabilitovat. Jak to pak dopadlo.“
„Ano, pan Snape. Byl vcelku rozohněný a odmítal jakékoli procedury bez vaší přítomnosti. Nepovedlo se nám ho přemluvit. Ale doktor Becket mi říkal, že s Vámi mluvil a že je více než reálné přesunutí až na dnešek. Tedy na pondělí. Už jsem Vám vše připravila. Budou Vám k dispozici dvě sestry a pan Snape má také svého asistenta. Zvládnete to tak, nebo potřebujete ještě něco?“
„Jste hodná, myslím, že by to pro začátek mohlo stačit. Navíc, dnes nebudou zřejmě třeba ani ty sestry. Asi začneme nejprve masážemi. Jak to vidíte vy?“
„Souhlasím s Vámi. Ale možná bych ho zkusila i postavit. Četla jsem jeho kartu. Když to zkusíte, aspoň uvidíte, jak dalece na tom je nebo není špatně. Kdybyste cokoli potřebovala, najdete mě tady.“
„Díky moc, paní doktorko.“ Hermiona se rychlou chůzí vydala za Severusem.
Bylo něco kolem půl sedmé, ale jí bylo upřímně jedno jestli spí nebo ne. Bez zaklepání vtrhla do jeho pokoje. Překvapila ho v okamžiku, kdy se natahoval po pralince.
„Můžete mi laskavě vysvětlit, co to tady zavádíte za extempore, že nebudete poslouchat moje nařízení a budete odmítat léčbu?“ začala poněkud zostra.
Severus sebou mírně škubl, přece jen byl její vpád příliš nečekaný. Pomalu stáhl ruku, která mířila k pralinkám a otočil se jejím směrem.
„Dobré ráno, slečno Grangerová. Také Vás rád vidím. Měl jsem se dobře. Děkuji za optání.“
Hermiona v tu chvíli měla pocit, že cítí jeho intenzivní pohled i přes obvazy, které měl na očích.
„Nehrajte si tu se mnou, profesore. Jasně jsem Vám říkala, že co nejdříve po operaci očí začneme s rehabilitacemi. Teď už jste mohl mít za sebou dvě cvičení. Ale to byste nebyl Vy, kdyby to nakonec nebylo všechno úplně jinak. Nevím, jestli Vám to dochází, ale akorát jsme tím Vy i já ztratili několik dnů. Jestli jste se bál, tak-“
Slovo bál konečně probralo Severuse z transu. Zatím byl příliš konsternovaný přívalem ne zrovna milých slov.
„Já jsem se ničeho nebál,“ téměř to slovo vyplivl.
„Tak o co Vám šlo? Abych nepřišla o Vaše první krůčky? Můžu Vás ujistit, že tohle potěšení si nechávám až pro své dítě.“
Severus se nadechoval k další úsečné odpovědi, ale Hermiona ho předběhla.
„Nic už neříkejte. Je mi to srdečně jedno, ale upozorňuji Vás, že to bylo naposledy, kdy jste se postavil proti mé léčbě. Pošlu Vám sem George a do patnácti minut Vás chci oba vidět na rehabilitačním oddělení.“
Prásk! To si Hermiona neodpustila vyjádřit svůj nesouhlas s jeho změnou jejího léčebného procesu.
Nutno podotknout, že co proto dala i Georgovi, jak usoudil z rychlosti, jakou byl dopraven na příslušné oddělení a přesunut na jakési lehátko.
Hermiona přišla chvíli po nich. Poznal ji podle hlasu. Ale to co řekla ho jaksi... šokovalo.
„Svléknout!“ prohlásila nekompromisně.
„Cože?“ ozvalo se z lehátka.
„Georgi, byl bys tak laskav a pomohl tady panu Snapeovi z nemocničního úboru? Začínám mít pocit, že tím výbuchem utrpěl i jeho sluch.“ poznamenala více než ironicky.
George se nenechal déle pobízet, Severuse posadil a začal rozvazovat tkaničky na zadní části jeho košile. Severus byl v tu chvíli vážně rád za vyfasované erární kalhoty od pyžama. To ale ještě netušil, že bude za chvíli kvitovat s povděkem i trenky, které mu George před několika dny koupil. Nemocniční asistent mu mezitím rozvázal všechny tkaničky a podíval se na Hermionu. Ta souhlasně kývla a pokračovala: „Stačí ji stáhnout jen na ramena,“ podotkla, když viděla George, že se chystá Severusovi košili stáhnout úplně.
„Ale ty kalhoty taky dolů. A otoč pak pana Snapea na břicho.“
Severus se ocitl bez kalhot tak rychle, že to téměř ani nezaznamenal. Rukama si podložil obličej a nutno podotknout, že se cítil neskutečně poníženě.
Hermiona mu opatrně začala odstraňovat ze zad obvazy, kterými bylo opatřeno řezné místo po operaci. Vzhledem k velkému množství leukoplastí usoudila, že by nebylo od věci použít líh. Přece jen nechtěla způsobovat Snapeovi zbytečně další bolesti.
„Rána se zahojila velmi dobře. Stehy Vám vyndávali myslím před týdnem, viďte?“
Severus cosi zamručel.
„Teď Vám provedu masáž zad a následně nohou. Potřebuji vědět, co budete cítit a co ne. Rozumíte?“
„Jistě.“
Vymačkala mu na záda několik kapek chladného mléka, aby se pokožka jejích rukou nesetkávala s přílišným odporem a pomalými pohyby mu ho začala roztírat po zádech. Věnovala se hlavně oblasti páteře. Když mu rozetřela veškeré mléko, přejela mu jedním prstem od krční páteře až k lemu jeho spodního prádla. Severus měl co dělat, aby se neprojevil hlasitě. Takhle se jeho zádům nikdo nikdy nevěnoval a on musel uznat, že to bylo velmi příjemné.
„Cítil jste to?“ zeptala se ho po chvíli.
„Ano, všechno. Co se týče zad nebo páteře, nemám s citlivostí problém. Obávám se, že ten nastává až u levé nohy.“
„Dobře, podíváme se na to.“
Severus by si za to, co před chvílí řekl nejraději sám nafackoval. Hermiona totiž vyhrnula levou nohavici jeho spodního prádla až na hranici únosnosti a masáž začala provádět více než důkladně. A Severus byl pořád jenom chlap. Není zapotřebí tedy dodávat, jak na něj ruce mladé lékařky působily. Musel několikrát polknout a když si byl konečně jistý svým hlasem ozval se: „Tou levou nohou jsem myslel spíše oblast od kolene dolů.“
„Takže tohle jste cítil a bylo vše v pořádku?“
„Ano, cítil.“ A zatraceně dobře, dodal v duchu.
Stejný postup praktikovala i u druhé nohy. Když ji Snape i tentokrát potvrdil téměř stoprocentní citlivost, byla spokojená.
„Dobrá, George Vám může pomoci se obléct a teď už jen zbývá, aby si Váš mozek vzpomněl, jak se chodí.“
„To chcete provést jak?“ zeptal se, když přestal bojovat s rukávem košile.
„Prostě Vás naučíme znovu chodit. Posaďte se prosím.“ Pomohla mu do sedu a dotykem mu naznačila, aby spustil nohy z postele.
„Teď se pokusíte postavit. Hlavně prosím pomalu, ano? George Vás podepře zleva a já zprava. Jakmile se nebudete cítit dobře, ozvěte se. To samé, kdybyste byl unavený. Před pádem Vás samozřejmě budeme chránit, ale i kdyby k tomu došlo, nemějte strach. Jsou tu polstrované podlahy. Můžeme?“ zeptala se nakonec a pevně ho chytila pod paží. To samé udělal i George.
Severus se cítil značně nejistě, ale pokusil se zapřít nohama a zvednout se. Na první pokus se mu to nepodařilo. Hermiona si všimla jeho výrazu a pokusila se ho uklidnit: „Nic se neděje. Možná se to nepodaří ani na druhý pokus. Musíte brát v potaz, že si Vaše nohy odvykly na funkci, kterou vykonávaly v minulosti. Je možné, že jim to teď bude chvíli trvat, než si zase vzpomenou.“
Kdyby byly sami, neodpustil by si nějakou peprnou poznámku. Teď jen dal znamení na další pokus. Zvedal se velmi nejistě, zaslechl, jak mu luplo v kolenou, ale stál. Sice ho z obou stran podpírali, ale on se v tu chvíli cítil neskutečně dobře.
Hermiona se pro sebe usmála. Musela uznat, že Severus Snape ji nikdy nepřestane překvapovat. Byla si totiž jistá, že se dnes na vlastní nohy nepostaví, protože to bylo více než nereálné.
„Výborně, pane Snape. Zkusíte udělat krok? Nebo jste už příliš unavený?“ zeptala se.
To byla pro Severuse výzva. „Zkusíme to,“ prohodil nedbale.
Geogre si všiml, že začíná zvedat nejprve pravou nohu, zesílil tedy stisk levé paže, aby mu Snape neupadl. Ten to ale zřejmě neměl v plánu. Vcelku obstojně, i když pomalu došlápl opět na zem, ale v tu chvíli se s ním zatočil svět. Zamotala se mu hlava a on se začal poroučet k zemi. George ho sice držel pevně, ale Hermiona byla přece jen drobná žena.
Hned jak ztratil Severus rovnováhu, snažila se ho udržet. Severus se zase snažil chytit nějakého pevného bodu. Bohužel si vybral ten méně stabilní, a to Hermionu. Jakmile na ni přenesl významnou část své váhy, začala se ubírat k zemi i ona. George pochopil, že oba je neudrží a udělal tu nejlogičtější věc, kterou by v tom okamžiku udělal na jeho místě každý, kdo by se nechtěl válet na zemi; Severuse pustil. Ten zavrávoral ještě víc a definitivně se poroučel na zem. Respektive na Hermionu.
Celá ta scéna byla více než komická. Minimálně tedy pro George. Pro ty dva na zemi již o něco méně. George se vzpamatoval poměrně rychle: „Dojdu pro kolečkové křeslo,“ prohodil a zmizel hledat křeslo, které si někdo vypůjčil, ale samozřejmě ho zapomněl vrátit.
Ti dva leželi dalších několik sekund bez hnutí. Možná to bylo zapříčiněno i polohou, ve které skončili.
Hermiona ležela na zádech, Severus na břiše na ní. Jednu ruku měl za její hlavou a druhou...jak tak mohl odhadovat nacházela se na jejím břiše, kousek od jejího ňadra. Naštěstí na ní neležel celou vahou. Část jeho váhy si bralo na starost pravé koleno, o které byl zapřen. Druhou nohu měl vklíněnou mezi jejími stehny.
První se vzpamatovala Hermiona: „Jak Vám je, profesore? Nezranil jste se?“
Nemohl se ubránit údivu. On ji tu celým svým tělem přišpendlil k podlaze a ona se ptá, jak mu je. To bylo opravdu hodně absurdní. Bez odpovědi se snažil dostat svoje tělo z toho jejího. Šlo to dost těžko, když uvážíme, že ho nohy vůbec neposlouchaly.
„Pane profesore, zůstaňte, kde jste, prosím. Sama Vám pomoci nemůžu a takhle byste si mohl jen ublížit. Počkáme na George. Bude tu každou chvílí.“
„Jak myslíte. Ale nejsem nejlehčí-“
„To nechte na mě. Zvládnu to.“
Přestože měl v úmyslu ji poslechnout, ruku z jejího břicha stáhl a dal ji, stejně jako tu druhou, za její hlavu. Celý ten výjev byl více než zavádějící. A navíc musela přiznat, že to nebylo ani nepříjemné. Hermiona se neubránila tlumenému smíchu. Severus pod sebou zaznamenal pohyb.
„To brečíte, nebo už jste se začala dusit?“ zeptal se s vážnou tváří.
Hermionu to kupodivu pobavilo ještě víc.
„Ani jedno. Jen mi to přišlo vtipné.“
„Vtipné? Leží na Vás osmdesátikilový chlap a Vám to přijde vtipné? Grangerová, neuhodila jste se do hlavy, že ne?“
„Pořád lepší, než kdyby na mně ležela osmdesátikilová žena.“
„A to proč u Merlina?“
„Protože nevím, jak bychom to vyřešily s poprsím.“
Severus si až teď uvědomil, že se hrudníkem otírá o její ňadra a to i přesto, že se snažil o mírné nadzvednutí. Zřejmě nám malá Grangerová dospěla i jinak, pomyslel si a její ňadra odhadoval velikostně tak akorát do větší dlaně a možná ještě něco zbyde.
Neubránil se úšklebku.
Hermiona se snažila dělat, jako by se nic nestalo: „Nečekala jsem, že se dnes postavíte,“ prohodila konverzačním tónem.
„Domníváte se, že tohle je ta správná doba na zdvořilostní konverzaci?“
„Netvrdím, že je to ideální, ale pořád lepší, než na sebe civět. Navíc v tom byste byl v mírné nevýhodě, nemyslíte?“ narážela na jeho pásku přes oči.
„Očividně. Ale i přesto lze dělat jiné věci.“ Až když to vyslovil, uvědomil si, jak to vyznělo. Hermiona si ho se zájmem prohlédla. Zajímalo jí, jak svou poznámku myslel. Podle toho, jak rychle se odmlčel ne tak, jak ji řekl.
Rozhodla se to nerozebírat ani na to nereagovat a zbývající čas vyplnit sledováním objektu ležícího na ní. Pohled do očí jí byl sice odepřen, ale vystačila si i s tím málem. Jeho rty rozhodně za nějakých těch pár sekund pozornosti stály. Ani úzké, ani příliš plné. Podle vzhledu hladké, nepopraskané. Přistihla se při myšlence, jaké by asi bylo je políbit.
Naopak Severus začínal vnímat teplo sálající z jejího těla. Po chvíli si ale uvědomil, že to není úplně nejlepší nápad, jestli se tedy nechce společensky znemožnit. Začal si v duchu odříkávat přísady do veritaséra, aby se nějak odreagoval. Myslel na to tak usilovně, že se plně nesoustředil na své ruce, které ho pomalu začínaly zrazovat a odmítaly držet jeho horní polovinu těla nad tou Hermioninou. Pravá ruka mu mírně ujela a on nestihl pohotově zareagovat. Svými rty se nepatrně otřel o Hermioninu tvář.
„Nechtěl jsem,“ zamumlal.
„Nic se ne-“ Do řeči ji skočil Willson, který se objevil ve dveřích.
„Her-,“ nedokončil. Konsternovaně hleděl na obrázek před sebou. „Co to děláš?“ dostal ze sebe po chvíli.
Než stačila Hermiona kloudně odpovědět, objevil se ve dveřích tentokrát George i s kolečkovým křeslem.
„Tak už jsem ho našel, slečno doktorko. A ještě Vám nesu ten lubrikant, jak ste nedávno říkala. Myslím, že tenhle bude pro Vaši potřebu ideální.“
To už Hermiona nevydržela a rozesmála se naplno. Jakmile Severus uslyšel její zvonivý smích, začaly i jemu cukat koutky. Měl co dělat, aby zachoval vážnou tvář.
sarapolanska
05.04.2010 23:05:55
Nemůžu neokomentovat svou neoblíbenější kapitolu z této povídky. Touhle scénou jsi si mě tehdá koupila, aniž bysme se znaly. Miluju tu scénu s padajícím invalidním Snapem, kterou bych si s radostí osobně vyzkoušela i za cenu naražených zad či drobných zlomenin :-D Lubrikant mě dodělal a přes slzy smíchu tápu po komentu :-D Geniálně napsané. Vtipné. Kdybych tam skutečně byla já, přísahám, že bych Georga proklela, kdyby s tím křeslem pospíchal :-D
Žádné komentáře:
Okomentovat