„Hermiono, můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat?“ ptal se Edward Willson poněkud podrážděně.
„Ede, myslím, že jsem ti to vysvětlila po cestě do mé kanceláře náležitě přesně. Pan Snape to prostě neustál a snažil se o mě opřít. No a George nás oba udržet vážně nemohl.“
„Já nemyslím tohle, Hermiono. To jsem ještě pochopil. Ale už nechápu, že tě ten chlap chtěl políbit a ty ses vůbec nebránila!“
„Políbit? A on? A nevíš, jak by to asi chtěl udělat, aniž bych si toho já všimla? Vždyť nic nevidí. Kdybys řekl, že jsem chtěla políbit já jeho, tak bych to ještě skousla, ale tohle tvé obvinění je absurdní.“
„A chtěla jsi?“
„Chtěla jsem co?“
„Chtěla jsi ho políbit?“
Hermiona se zarazila. Nad touhle otázkou se musela chtě-nechtě zamyslet. Chtěla Snapea políbit? Popravdě – chtěla. Samozřejmě, že jen v tu jednu chvíli. Prostě síla okamžiku, nebo jak se to vlastně říká. Ale musela si položit tu samou otázku i trochu jinak. Chtěla by Snapea políbit, i kdyby se neocitli v tak zavádějící situaci? Vzpomněla si, že už o něm, respektive o jeho rtech jednou přemýšlela.
Pane Bože! S hrůzou si uvědomila, že by jí vážně nevadilo ho políbit. Vážně nebyla otřesena zjištěním, koho by chtěla líbat, ale že by ho vůbec chtěla líbat. Vždyť má přeci Edwarda. Galantního, skvělého, hezkého, chytrého, …, stereotypního, vyumělkovaného, v podstatě jednoduchého Edwarda...
Dobře, vzpamatuj se Hermiono, snažila se k sobě promlouvat v duchu. Věděla jsi, že Edwarda nemiluješ a možná ani nikdy milovat nebudeš, když jsi se do toho vztahu pustila. Ale zároveň víš, že tenhle muž je pro tebe jistota. Bude tu vždycky pro tebe. Sakra Hermiono, prober se! Přece si nepokazíš vztah kvůli Snapeovým pěkně tvarovaným rtům!
Tok jejich myšlenek přerušil muž stojící naproti ní, kterého už čekání přestávalo bavit.
„Takže jsi ho chtěla políbit. Pak tedy není co řešit.“ Otočil se a rychlými kroky se vzdaloval.
„Edwarde, to není pravda. Počkej, prosím tě.“
Doběhla ho a chytila za paži. „Odjedu s tebou do Států!“
Strnule se otočil.
„To myslíš vážně?“ zeptal se opatrně.
„Naprosto.“
„Miluju tě.“ Prudce se k ní sehnul, objal ji a políbil.
Hermiona se v tu chvíli úplně ztratila v jeho náručí a myslí jí prolétla jedna jediná znepokojující myšlenka. Proč ti nikdy nebudu moci říci to samé?
Severus se v tu samou chvíli zaobíral podobnými věcmi. Ležel ve své posteli, z přístroje na stolku se linuly příjemné tóny a on přemýšlel o událostech minulých několika minut. Musel uznat, že ho Grangerová tou masáží docela rozpálila. Nikdy by nečekal, že podlehne podobným dotykům. Ale co bylo horšího, jemu bylo příjemné i to, že na ní mohl několik minut ležet a vnímat to živočišné teplo.
U Salazara, co se to s ním děje? Sám sobě si kladl otázku jestli je to prostředím. Až se vrátí do Bradavic, budou zase hormony v klidu. A nebo to je Grangerovou? Ale to je nemožné. Během minulých let měl pár žen, ale nikdy neměl podobné pocity. A to je viděl. Možná je to právě tím, že jí nevidí. Dokonaleji vnímá její doteky, její hlas...
Zakroutil nad sebou hlavou. Opravdu nechápal, co se to s ním děje. Jenom doufal, že už odtud bude moci rychle vypadnou a zase vrátit život do starých zajetých kolejí. Jinak byl přesvědčený, že z myšlenek na Grangerovou brzy zcvokne.
Ani si neuvědomil, jak dlouho se svými myšlenkami zaobíral, ale podle toho, že ho vyrušil Goerge s obědem to muselo být hodně dlouho. Opět, upozornil se v duchu.
Po výjimečně dobrém obědě měl pocit, že by snad mohl na chvíli zamhouřit oko. Ale to mu nějak nebylo přáno. Už upadal do říše snů, když se nad ním ozvalo: „Spíte, profesore?“
Zaúpěl. Grangerová, jak jinak. Budu milý? Ano budu milý. Než stihl cokoli říct, jemně s ním zatřásla.
„Vím, že nespíte,“ prohlásila sebevědomě.
Ne, nebudu milý.
„Ale spal jsem, Grangerová! Myslel jsem, že v nemocnici platí něco jako odpolední siesta.“
„Neříkejte. Vy se nějak vyznáte v nemocnicích. Na to, že jste ještě v žádné neležel.“
„Baví Vás chytat mě za slovo?“ zeptal se otráveně.
„Moc,“ přisvědčila.
„Proč jste tady? Jenom proto, abyste mi nedopřála ani pár minut v klidu?“
„Ne, to vážně ne. Přišla jsem se zeptat, jestli se cítíte začít s další rehabilitací už ve dvě. Tedy za půl hodiny.“
Z postele se ozvalo výhružné vrčení.
„Nebo až ve tři?“
„Chcete mě zničit?“
„Ne, chci Vás naučit chodit.“
„To se nevylučuje.“
Než stihla Hermiona zareagovat, napadla ho ďábelská myšlenka. Které mezi námi po chvíli litoval.
„Co za to, slečno, když půjdu už ve dvě?“ zeptal se jen tak mimochodem.
Hermiona se ušklíbla.
„Co za to...“ protáhla smyslně. „Povím Vám o jednom kusu větve, profesore, který se nachází v mém držení. Je to asi čtrnáct palců dlouhý kus dřeva. Řekla bych višňové dřevo, černě lakované. A uvnitř se skrývá možná žíně z jednorožce? Hmm, asi ano,“ pokračovala sladce a sledovala, jak Severus pomalu bledne. „A mě ten kus dřeva už začíná překážet. Sedá na to prach a je mi k ničemu. Ale můžu Vám slíbit, že ho nezlomím, když půjdete už ve dvě. To za to, pane profesore.“
„To je vydírání, víte o tom?“
„Vím. Tak co? Půjdete?“
„Nevěřím, že byste to udělala, ale nehodlám to riskovat,“ kapituloval. „A jen tak mimochodem. Jak jste k ní přišla?“
„Našli ji u Vás, když Vás přivezli. Chtěli to vyhodit, ale naštěstí se dostaly vaše věci ke mně.“
„Aspoň že tak,“ povzdychl si.
Žádné komentáře:
Okomentovat