„Minervo, mluvila jsem o tom s profesorem Snapeem. Nebyl proti. I já si myslím, že si Alice to stipendium zaslouží.“
„Ano, Hermiono. Máte nepochybně pravdu. Alice je velmi nadaná dívka. Nevidím problém jí na vánočním plese předat náležité ocenění. Doufám, že na ples dorazíte?“
„Přiznám se, zatím jsem o tom nepřemýšlela. Nevím, jestli by to bylo vhodné. Je to přece jen pro pracovníky a žáky školy. A já v té době nebudu ani jedno. Říkala jsem Vám přeci, jak to s profesorem vypadá. Je více než reálné, že v té době už bude na hradě. A můj záskok už po Vánocích rozhodně nebude třeba.“
„Ale Hermiono. To mi nemůžete udělat. Moc jste mi pomohla a já bych byla neskutečně ráda, kdybyste na ples přišla. Už kvůli tomu předávání. Chtěla bych, abyste ho předali Alici se Severusem společně.“
Nedalo by se říci, že Hermiona sdílela s Minervou stejné nadšení, ale zároveň jí ho nechtěla kazit. A Alici by osobně také ráda pogratulovala.
„A kolikátého ten ples je?“
„Já věděla, že neodmítnete,“ zaradovala se Minerva. „Je to jedenadvacátého prosince. Dnes je čtvrtek šestého, takže to je vlastně za čtrnáct dní v pátek. Oficiálně to začne asi už v šest. Kvůli mladším studentům. Studenti pak následující den odjíždějí domů na prázdniny. Někteří tu samozřejmě zůstávají. Vždyť to znáte.“
„Dobrá. Ráda přijdu. Mohu se pak odletaxovat k Vám do ředitelny?“
„Jistě. Bylo by úplně zbytečné, abyste chodila přes půl hradu. Kdyby se cokoli změnilo, poslala bych Vám sovu. A navíc tu stejně budete učit ještě příští týden, tak bychom se pak případně domluvily.“
„Ano, to je asi vše. Teď mě, Minervo, omluvte. Musím jít učit.“
Minerva jí pokynula a vrátila se k papírování. Mladá žena mezitím seběhla do sklepení a vpustila do učebny zmijozelské a nebelvírské sedmáky. Přelétla třídu pohledem a když nezaznamenala žádné změny v jejím složení, nadechla se.
„Dnes mi každý z vás připraví lektvar podle svého uvážení. Věnujte mi laskavě ještě pozornost, pane Fellindene, vy obzvlášť,“ zarazila mladíka, který se už řítil ke skříni s přísadami. Jakmile si opět vyžádala plnou pozornost, pokračovala: „Upozorňuji vás, že lektvar, který si vyberete, připravíte bez návodu, pokud možno co nejlépe a co nejrychleji. Ostatně máte na to šedesát minut. Víc ne. A abych nezapomněla. K tomuto lektvaru se pak bude vztahovat i domácí úkol. Sepíšete všechny klady a zápory při použití vámi vybraného lektvaru, zmíníte se o vhodné alternativě a oba lektvary pak porovnáte. Minimální délka... dejme tomu třicet palců. Můžete začít.“
Třídou to zašumělo. Takové nápady neměl ani Snape... Studenti se začali ploužit ke zdroji přísad a nesouhlasně při tom mumlali.
„Pokud s tím má kdokoli z vás nějaký problém, může opustit třídu. Zároveň tím ale připraví svou kolej o sto bodů. Pokud tady nikdo takový není, očekávám od všech naprostý klid a soustředění.“
Stejný program na vyučovací hodiny měla i pro ostatní třídy. Nutno podotknout, že se to obešlo bez větších katastrof. Když nepočítáme jeden roztavený a jeden vybouchnutý kotlík.
V pátek večer měla Hermiona v plánu jít s Edwardem na večeři, ale nakonec to nevyšlo. Volali z nemocnice. Vážná dopravní nehoda, která si vyžádala mnoho raněných. Na sálech byl potřeba každý možný chirurg. Když se tedy totálně vyřízená dostala domů do postele, byla už téměř neděle.
Vzbudilo ji nesmlouvavé pípání budíku. Rozcuchaná a ještě ke všemu maximálně rozlámaná se vyhrabala z postele. Chvíli si nemohla uvědomit, jaký je vlastně den. Až pohled na budík ji upozornil, že je pondělí, 6: 31. Ale né, povzdychla si v duchu. Prospala celou neděli.
Hned jak dorazila do své kanceláře, začala si připravovat silnou kávu.
„Můžeš mi udělat taky jednu, krásko.“
Leknutím nadskočila a kávou na lžičce si úspěšně posypala plášť.
„Tedde, prosila jsem tě, abys mě tak neděsil.“
„Já vím, promiň, Herm. Ale mám problém.“
Hermiona zalila oba šálky a otočila se. Okamžitě se setkala se štěněčím pohledem svého kolegy.
„Co je to tentokrát?“ zeptala se ho s úsměvem, protože na podobné „problémy“ byla zvyklá.
„Víš jak jsem ti říkal o té dovolené?“ začal opatrně.
„Jo, jedeš s Paulou před svátky do Francie. Alpy, viď? Jestli se nepletu, tak jsi říkal, že tam jedete ani ne na celý týden?“
„No a v tom je ten problém.“
„Proč? Dala ti košem a ty nevíš koho vzít s sebou?“ smála se Hermiona.
„To ne, ale nemám kam dát Frolu.“
„Tak na to zapomeň. Když jsem ti ji hlídala minulý rok, málem mi sežrala sousedku a ta se mnou do teď nemluví.“
„Hermi, prosím. Ona je teď už vychovanější. Fakt to bude bez problémů.“
„Netvrď mi, že jsi to šedesátikilový tele vycvičil. To ti opravdu nevěřím.“
„Vážně nekecám. Když jí řeknu hlídej, tak hlídá kohokoli a cokoli a nikoho k tomu nepustí. Už to není takový hravý štěně, jako byla minulý rok. Vážně.“
Hermiona věděla, že nedokáže vzdorovat dlouho. Už proto, že měla mu obrovskou kouli chlupů, které Tedd říkal Frolo, moc ráda.
„Dobře, kdy mi ji dovezeš?“
„Já věděl, že to pro mě uděláš!“ mladý muž ji chytil kolem pasu a zatočil se s ní. „Jsi prostě bezvadná.“
„Já vím, vím. Pusť mě, prosím,“ smála se.
Opatrně ji postavil zpátky na zem a zamyslel se. „Myslím, že příští pondělí, tedy sedmnáctého, kolem poledne. No a stavil bych se pro ni pak v sobotu ráno. To budeš doma, jak jsem koukal na rozpis. Ty máš příští týden jen ranní viď?“
„Jo celý týden. Vlastně až do Štědrého večera. Vyjma té soboty, to bych měla být doma, ale sám víš, že se může něco stát. Ale jinak se tomu tvému drobečkovi budu moci neustále věnovat. A teď už musím jít něco dělat.“
„Hmm, taky bych šel něco dělat,“ zasnil se.
Plácla ho do zad a se smíchem ho vystrkala ze dveří. V rychlosti dopila svou kávu a vydala se na sál.
Celý den ubíhal neskutečnou rychlostí, tedy alespoň pro ni. Dopoledne operovala a musela dopsat ještě několik článků a kritik. Čas jí nezbyl ani na oběd. Za chůze snědla jablko a ještě stačila přijmout dalšího mladého lékaře, který měl být celý měsíc na jejím oddělení na praxi. Vysvětlila mu co a jak a pro jistotu mu dala své číslo na pager, kdyby se cokoli stalo. Když už měla vše vyřízené, vydala se za Snapem.
„Dobrý den, pane profesore. Jak se daří?“
„Dobrý, slečno Grangerová. Kdy máte v plánu mi konečně sundat ty obvazy? Mám dojem, že mi začínají přirůstat k obličeji.“
Hermiona ho chytila za zápěstí a zkontrolovala tep.
„Necháme je tam, jak dlouho to bude možné. Ale přišla jsem Vám říct, že Vás asi brzy pustíme domů.“
„Neříkejte. V to já už ani nedoufal.“
„Profesore, vím, že minulé týdny pro Vás nebyly lehké, ale jsou lidé, kteří už se z nemocnice nikdy nedostanou. Proto si nestěžujte, buďte tak laskav. A navíc, jak jsem řekla – Vaše propuštění je podmíněné souvislými rehabilitacemi po dobu jednoho týdne, abychom věděli, jak na tom jste. Pokud to bude ucházející, pustíme Vás už před svátky.“
„Souvislé rehabilitace? A co jsem u Merlina podle Vás dělal celé předešlé týdny? Válel se na pláži? Vždyť mě neustále někam taháte.“
„To je pravda, ale měl jste většinou volné víkendy. Tento týden tomu tak nebude. A asi jste si všiml, že tu dnes George není. Budu Vám asistovat já. Nikdo jiný volný není.“
„To tu máte tak málo sestřiček?“
„Domnívám se, že nikoli, ale v pátek se stala na dálnici hromadná nehoda. Sestry jsou teď potřebné jinde. Tak jestli můžete, pomůžu Vám na křeslo.“
Severus už toho začínal mít plné zuby. Nejdřív ho opět nutila zvedat nohy i se závažím na nich upevněných. Pak musel asi půl hodiny strávit na chodícím pásu, nastaveném na tu nejnižší rychlost a pak ho nutila, aby měnil směr chůze v závislosti tom, odkud se ozýval její hlas. Vážně už si připadal jako batole, které neustále chodí za svými rodiči. Jen s tím rozdílem, že batole většinou nepřišpendlí své rodiče k podlaze, když na ně spadne, jako se to během celého cvičení podařilo jemu asi pětkrát. Sice už se jakž takž pohyboval, ale i přesto se občas objevil zásek a on se skácel.
Jinak si nemohl stěžovat. Na delší vzdálenosti ho ovšem pořád dopravovali na kolečkovém křesle, ale do koupelny už si zvládl dojít bez Georgovy pomoci. Dokonce i poslepu, když tedy opomene tu první výpravu, po které měl na čele pěknou bouli celý týden.
Teď už toho měl ale vážně dost.
„Grangerová, neřekla jste, že mě ze svého oddělení chcete dostat v rakvi.“
„Co prosím?“
„Už toho mám dost. Pořád jen dojděte támhle, a teď zase ke mně a pořád dokola.“
„Jak chcete, můžeme dnes už skončit,“ dostala ze sebe Hermiona trochu zaraženě. „Pojďte, pomůžu Vám do křesla.“
„To zvládnu sám.“
Aniž by dbala na jeho mumlání, vzala ho za loket a opatrně ho usadila. Když mu chtěla pomoci do postele v jeho pokoji, ohradil se.
„Já to zvládnu sám, Grangerová.“
„Musíte být už unavený, pomůžu Vám,“
„Grangerová, Vy špatně slyšíte? Říkám, že to zvládnu,“ řekl podrážděně a zvedl se. Zjevně trochu prudčeji, protože se mu podařilo zavrávorat. Hermiona ho okamžitě podepřela.
„Pomůžu Vám.“
„Před chvílí jste mě nejméně tři hodiny nutila chodit. Podotýkám samotného. A teď mě nenecháte dojít ani do postele,“ zavrčel na ni.
„Ano, ale tady by se Vám při pádu mohlo něco stát. Nejsou tu polstrované podlahy,“ nevzdávala se Hermiona a opět ho chytila pod paží.
„Řekl jsem, že to zvládnu,“ téměř ji okřikl jak malou holku a vyškubl svou ruku z jejího sevření. Aby dodal svým slovům vážnost, udělal prudký pohyb rukou. Bohužel velmi nešťastně.
Neuvědomil si ani svou výškovou převahu, ani Hermioninu blízkost. Jak mohl odhadovat, zavadil hřbetem ruky o její tvář. A docela zprudka. Hermiona bolestivě sykla, načež bylo v místnosti následujících několik vteřin hrobové ticho.
Po těch nekonečných sekundách uslyšel její spěšné kroky. Dřív než však stihla sama otevřít dveře, udělal to někdo jiný. Severus toho lékaře znal jen podle hlasu.
„Hermiono, tady jsi, hledal jsem tě, potře-“ Tedd se zarazil. Na plášti jeho kolegyně se skvěly dvě rudé kapky.
„Herm, co se ti stalo? Jsi v pořádku?“
„Jo, jen se mi zamotala hlava. Uhodila jsem se. Jsem už unavená.“
„Počkej, ale tohle bude možná na šití. Máš úplně roztržený ret.“
Severus stál bez hnutí vedle své postele a ztrnule poslouchal scénku před sebou. Víc už neslyšel. Zavřeli dveře.
Uhodil ji.
Ale bylo to nechtěné, ozvalo se jeho druhé já.
Uhodil ji a jen protože mu chtěla pomoct.
Nic to není.
Nic to není?! Bude mít jizvu na rtu. Nikdy mu to neodpustí.
Od kdy stojíš o něčí odpuštění?
Vztekle praštil pěstí do nočního stolku. Ublížil jediné bytosti, která mu tolik pomohla. Která pro něj a pro jeho uzdravení udělala maximum.
„Sakra!“ zaklel vztekle.
Tohle se nemělo stát.
Žádné komentáře:
Okomentovat