Zničeně se sesunula do křesla. Dnešek patřil mezi ty náročnější dny strávené v nemocnici. Přemýšlela, jestli by se neměla do Bradavic odletaxovat už dnes. Sice by to stačilo až zítra brzy ráno, ale docela ráda by si ráno přispala.
Spěšně narovnala do tašky pár nezbytných věcí a zamířila k šatníku. Přece jen by žlutá halenka s bílými kalhotami zřejmě požadovaný efekt nevyvolala. Jak tak přemýšlela, uvědomila si, že vlastně celou dobu učila v kalhotách. Ale vždyť i se sukní by mohla docílit přísného dojmu...
Setřásla z chodidel chlupaté pantofle a natáhla se do skříně pro černou pouzdrovou sukni s rozparkem na pravé straně. Rozhodla se i pro černé silonky a halenku klasicky bílou. Se stojáčkem. Ještě se rozhodovala mezi dlouhým a krátkým sakem. Nakonec zvolila dlouhé. Zdálo se jí praktičtější a tím, že končilo kousek nad spodním okrajem sukně, působilo i esteticky vcelku vhodně. Nakonec vylovila ze skříně i černé, sametové lodičky na vysokém podpatku. Zastávala názor, že lodičky a sukně patří neodmyslitelně k sobě. Prohlédla se v zrcadle. Musela uznat, že to byla docela změna, oproti kalhotám. Byla zvědavá, zda to studenti přejdou, nebo uslyší nějaké komentáře.
Odletaxovala se do svého bradavického pokoje a při pohledu na hodinky si potvrdila, že je právě čas večeře. Vydala se tedy do Velké síně.
Sice nebyla přehnaný introvert, ale exhibicionista také ne. Zvolila tedy postranní vchod pro profesory. I tak ale způsobila chvilkové hrobové ticho. Všechny studentské zraky se upřely jejím směrem. Bylo to vůbec poprvé, kdy se profesorka Grangerová objevila v Bradavicích již ve středu večer.
Minerva ji radostně přivítala: „Hermiono, jsem ráda, že Vás vidím tak brzy. Nestalo se, doufám, nic vážného?“
Hermiona usedla po její levici. „Ne, Minervo. Vše je v pořádku. Končila jsem dnes trochu dříve, tak jsem si říkala, že bych se mohla dostavit už dnes.“
„Udělala jste dobře. Všimla jsem si, že jste vyměnila kalhoty za sukni. Zajímavé oživení.“
„Ano, říkala jsem si, že by to chtělo změnu.“
„Severus to má bohužel stále stejně jednotvárné,“ povzdychla si Minerva a Hermiona se zakuckala. Minerva postřehla její zadržovaný smích a také se jí zvedly koutky.
„Vážně bych nechtěla Severuse cpát do sukní,“ podotkla, aby se opravila. „Vždyť by úplně stačilo, aby jednou odložil ten svůj kabátec. No uznejte, Hermiono, že by černá košile mohla stačit.“
„Nevím, Minervo. To si netroufám odhadovat. Myslím si ale, že styl profesora Snapea už zůstane navždy stejný.“
„Třeba by ho mohla změnit nějaká žena. Co myslíte, Hermiono?“ nadhodila ledabyle její nadřízená.
Hermiona se zarazila. Tohle nebylo téma, které by toužila rozebírat.
„Netuším. A rozhodně se tím nemíním zabývat. Soukromý život profesora Snapea je pro mě tabu,“ prohodila poněkud příkřeji, aby zamezila dalšímu rozvádění tohoto tématu.
„Ano, jistě máte pravdu.“ dostala ze sebe trochu sklíčeně Minerva. Tak tohle nebyl dobrý pokus, pomyslela si starší žena. Ale dostala další nápad.
„Hermiono, myslíte, že by bylo možné, abych navštívila Severuse?“
„V tom nevidím problém, Minervo. Třeba hned v pondělí?“
„To by bylo skvělé,“ zaradovala se Minerva. „Mohla bych se tedy odletaxovat k Vám?“
„Jistě, doprovodila bych Vás k němu, a pak byste se mohla už přemístit. Až budete odcházet. Tak Vás budu čekat v pondělí v sedm ráno. Vyhovuje Vám to?“
„Naprosto. Děkuji, Hermiono.“
„To je samozřejmost,“ usmála se mladší žena a přejela pohledem Velkou síň.
***** ***** *****
„Učebnice a veškeré ostatní pomůcky nechte ve svých taškách. Dnes je nebudete potřebovat. Vyndejte si jen brky a inkoust,“ oznámila studentům následující ráno. Setkala se s nechápavými pohledy. Jak taky jinak.
„Napíšete si totiž kratší testík,“ dodala na vysvětlenou.
„Ale dnes máme dvouhodinovku, paní profesorko,“ ozval se mladík v zadní lavici.
„A?“ zeptala se Hermiona trochu vyvedená z míry.
„No, říkala jste kratší,“ podotkl. Bohužel neúspěšně.
„Ano, bude kratší. Nemějte strach. Máme dvouhodinovku. Tedy devadesát minut. Ten test je jen na minut osmdesát. Pustím Vás tedy z hodiny o deset minut dříve.“
Škoda, že padající čelist nevydává žádný zvuk, pomyslela si Hermiona. Jinak si byla jistá, že by to v její třídě nějakých pár desítek decibelů určitě bylo. Třída na ni upírala své nechápavé pohledy a ne jednomu studentovi v té chvíli kolovaly v mysli podobné myšlenky.
<i> Test na osmdesát minut. A ještě ke všemu neohlášený test na osmdesát minut. To není možný. Ta ženská se prostě zbláznila. </i>
„A asi jsem zapomněla říct, že je to mírně opakovací i co se týče předešlých ročníků.“
<i> Ne! Tohle prostě nemůže myslet vážně! Tohle by Snape nikdy neudělal. Buď by ho ohlásil, nebo by ho dal jen z letošního učiva. Ale ne dohromady. A už vůbec ne na osmdesát minut! </i>
Hermiona mávnutím hůlky rozdala zadání a posadila se za katedru. Když si všimla, že konsternovaní studenti na ni jen nevěřícně zírají, měla chuť se rozesmát. Nakonec jen velmi pomalu zvedla pravé obočí.
„Nějaký problém? Jestli ano, mohlo by to vyřešit několik strhnutých bodů, co vy na to?“ zeptala se pomalu.
To zmijozelské i nebelvírské probralo z transu a konečně začali něco dělat.
***** ***** *****
Byla už připravená a čekala jen na Minervu. Ta se v jejím krbu s lehkým zakuckáním zhmotnila přesně v sedm. Podařilo se jí taxík stopnout hned napoprvé, takže byly v nemocnici už v půl osmé. Dovedla Minervu do Snapeova pokoje.
„Dobré ráno, profesore. Jak se daří?“ zeptala se jako vždy.
„Došli mi pralinky, jinak to ujde.“
Minerva se pobaveně uchechtla.
„Dobrý den, Severusi. Hermiona byla tak laskava, že vyhověla mé prosbě Vás navštívit. Doufám, že Vám to nevadí.“
Severus byl mírně zaskočený, ale samozřejmě to na sobě nedal znát.
„Říct, že mi to vadí by asi nebylo na místě. Takže se klidně posaďte. Jestli tu tedy něco k sezení je. To jaksi nevím.“
„Nechám vás tu o samotě. Jdu sehnat ty pralinky.“ Hermiona za sebou zavřela dveře a Severus se ušklíbl. Což neuniklo Minervě.
„Jak se Vám daří?“
„Není to nejhorší. Slečna Grangerová se prokázala jako poměrně schopná lékařka. Jen je tu mizerné jídlo a chybí mi whisky.“
„Hermiona mi říkala, že si na rehabilitacích vedete dobře.“
„Ano, vypadá to, že bych po Vánocích mohl zase učit. Už teď se děsím toho, že mi zkazila studenty.“
„Zkazila? Co tím myslíte, Severusi?“
„Tím myslím, že mi je maximálně rozmazluje!“
„Tak tím bych si nebyla tak jistá. Mohu Vás ujistit, že se studenti začínají ptát, kdy se vrátíte a nemohou se dočkat.“
„Minervo, jsou sice věci mezi nebem a zemí, ale že bych zrovna já chyběl studentům je vážně nemožné.“
„Tak to byste se asi divil. Chodí za mnou už i prefekti a stěžují si na nelidskost profesorky Grangerové,“ usmála se.
Muž na posteli se ušklíbl. „Tomu vážně nemohu věřit.“
„A přesvědčí Vás tohle?“ zeptala se žena u jeho lůžka a pokračovala. „Každou hodinu vaří studenti lektvary, na které jim Hermiona nedává návod. Přísně trestá nekázeň. Zadává dvakrát i třikrát delší eseje než vy. Píše s nimi opakovací testy a písemné práce, ve kterých po nich chce znalosti i z prvního ročníku. A navíc se poměrně razantně změnily počty bodů jednotlivých kolejí. Za dobu co za Vás supluje už strhla minimálně tři sta bodů. Podotýkám každé koleji zvlášť. A aby toho nebylo málo, snaží se dokonale navodit atmosféru Vaší přítomnosti na hradě. Tedy chodí v černém upnutém oblečení. Studenti z ní mají neskutečný respekt.“
Severus si to pomalu přehrával v hlavě. Musel uznat, že jí asi křivdil. Pokud je tohle pravda, tak se rozhodně nedá mluvit o rozmazlování. Skoro by ty tupohlavce začal litovat, kdyby je neznal.
„To je velmi... surreální, Minervo.“
„Ano. A jaká je jako lékařka?“ zeptala se zvědavě.
„Soudím, že docela schopná. Co jsem stačil pochytit, tak je uznávanou specialistkou přes oči. Víc nevím.“
„Ano, něco takového mi říkala. Když jsem ji po tak dlouhé době viděla poprvé, téměř jsem ji nepoznala. Je z ní dospělá žena. Krásná a inteligentní.“
Severus se nemohl zbavit pocitu, že tuší, kam tím jeho nadřízená míří.
„Přestože je jen o pár let starší, vypadá neuvěřitelně. Ani jsem se jí nezeptala, zda už má rodinu. To je ale při tomto povolání vcelku obtížné. Nevím, nezmínila se mi o nějakém soukromém životě. Neřekla něco Vám?“ pokračovala Minerva.
Severus zaskřípal zuby. „Ne, jsem její pacient. Ne její vrba.“
„Jistě, jen jsem se ptala. Ale věřím, že by se už chtěla usadit. Mít děti a manžela,“ pohlédla na Severuse. Ten ležel bez jakéhokoli hnutí.
„Pokud máte tato přesvědčení, tak se domnívám, že by bylo více účelné se o nich bavit přímo se slečnou Grangerovou, ne se mnou. Já Vám v tom nijak nepomůžu.“
„Třeba byste mohl Sever-“
„Minervo, myslím, že jsem to řekl více než jasně.“
Než stihla Minerva jakkoli zareagovat, otevřely se dveře.
„Nesu ty pralinky,“ ozvala se Hermiona. A Severus v tu chvíli doufal, že tentokrát vynechá jejich malý rituál, který prováděla vždy, když mu nesla další balení.
Jeho vnitřní prosby nebyly vyslyšeny. Pochopil to v okamžiku, kdy zašustil celofán a on ucítil ten zpropadený bonbon na svých rtech.
„Myslím, že už půjdu Hermiono,“ pronesla spokojeně Minerva, když viděla, podle jejího úsudku, více než starostlivou péči o svého zaměstnance.
„Tak brzy?“ podivila se Hermiona.
„Nebudu už Severuse obtěžovat. Mějte se krásně, Hermiono, a těším se zase na viděnou. Na brzkou shledanou Severusi.“
„Sbohem,“ zaznělo z lůžka.
Žádné komentáře:
Okomentovat