Bylo pondělí ráno a nic nebránilo tomu, probudit Severuse Snapea z umělého spánku. Hermionu však trápily problémy s tím spojené. Nevěděla, jak se její bývalý profesor zachová, zvláště když mu chyběl jeden ze smyslů. Bylo by nevhodné, aby se byť jen náznakem zmínil o kouzelnickém světě ve spojitosti s ní. Musela to tedy vyřešit jinak.
Už v neděli večer zavolala do nemocnice a požádala o převoz pacienta, který se Severusem sdílel místnost, na jiný pokoj. Použila k tomu celkem věrohodný důvod. Je přece více než jasné, že se u nového pacienta budou nyní střídat různí lékaři a starý pán by neměl potřebný klid.
Pak stačilo zařídit jen jediné. Aby nemusela asistovat při probouzení.
„Joano, mohla bys mi, prosím, zjistit, kdo dávkuje anestetika jednomu mému pacientovi?“ Požádala o potřebné informace svoji kolegyni.
„Jistě Herm, o koho se jedná?“
„Severus Snape, je to ten muž, co přežil výbuch.“
„Tak to vím náhodou úplně přesně. Jeho klidný spánek mám na starosti já. A víš, že mě to skoro mrzí? Už aby byl vzhůru. Je to fakt kus chlapa. Škoda jen té pásky přes oči, musí mít přímo odzbrojující pohled.“ Zasnila se její kolegyně.
Hermiona se v duchu ušklíbla. Doufám, že nebudeš mít možnost toho chlapa poznat i v bdělém stavu. Asi by tě to hodně rychle přešlo, pomyslela si. Nahlas však řekla naprosto něco jiného.
„Fajn, potřebovala bych ho vyšetřit. A potřebuji, aby při tom byl vzhůru. Myslím, že je čas ho probudit a zahájit léčbu, aby mu ta páska zůstala co nejkratší dobu. Zvládneš to do hodinky?“
„To není problém. Až bude ready, ozvu se ti. A dej mi ho do kupy. Hned, jak bude při smyslech, začnu ho balit.“
„Udělám co je v mých silách, neboj.“ Ušklíbla se Hermiona nad troufalostí své starší kolegyně.
***** ***** *****
„Hermi, měla bys ho poslat spíš na psychiatrii,“ ozvala se ode dveří Joana.
Oslovená zvedla překvapeně hlavu.
„Proč?“
„No protože mluví úplný nesmysly. Nejdřív jsem si myslela, že je jako každý pacient trochu omámený po narkóze, ale jazyk se mu nepletl. Ale je to asi fakt cvok. Představ si. Ptal se mě, jestli je u Monga. Královská nemocnice, to je to místo kde jste, říkám mu. Načež on začal nadávat na celý svět a nazval mě mo...mud...modlem.“ Tvářila se Joana nanejvýš pohoršeně.
Hermiona jen stěží zadržovala smích. Nechala nebohou kolegyni při Mongovi i při modlech a rázným krokem zamířila na pokoj.
Když otevírala dveře místnosti, dohonil ji kolega.
„Doufám, že s tebou můžu počítat na oběd?“
„Jistě, Tedde,“ mávla na souhlas a zavřela za sebou dveře.
Muž na posteli sebou při zaznění jejího hlasu lehce cukl. Něco, tedy spíš někoho mu připomínal. Ale absolutně nic nechápal. A na nic si nevzpomínal. Poslední, co mu utkvělo v paměti, byl ohlušující výbuch. Pak dlouho nic. A najednou ho probudí nějaká mudla a ptá se ho, jestli ji slyší.
Sice ji slyšel, ale další věc, kterou nechápal byla ta páska na očích. Něco mu však našeptávalo, že by ji tam měl nechat. Víc už si nestačil uvědomit, protože zaslechl ten povědomý hlas. Vlastně ani nevěděl jestli je povědomý. Možná patřil té samé ženě, jenž ho před chvílí probudila.
„Pokud jste se mě opět přišla vyptávat na sluch, tak Vás musím upozornit, aby jste neplýtvala silami. Sundejte mi to něco, co mám na očích a pusťte mě odtud.“
Hermiona se pro sebe usmála. Proslov jejího bývalého profesora ji jen utvrdil v tom, že jeho spolupráce bude tvrdý oříšek.
„Je mi líto, pane profesore. Páska i vy zůstanete na svém místě.“
Najednou mu ten hlas už nepřišel tak podobný hlasu ženy, která tu byla před chvílí. Ale kdo byl u Salazara tohle?
„Nevím, jak jste přišla na to, že jsem profesor, ale ujišťuji Vás...“
„Ach, tak Vy nevíte,“ skočila mu Hermiona do řeči. „Možná se pletu, když tak mě opravte, ale domnívám se, že jste nějakou dobu učil jednu nesnesitelnou šprtku s encyklopedií místo mozku.“
Přestože se Severus necítil úplně nejlépe, myslelo mu to pořád rychle.
„Grangerová?!“ Aby zamaskoval své překvapení, neodpustil si sarkastickou poznámku. „Ať jsem kdekoli, je patrné, že i zde potřebují někoho, kdo by jim zpravoval archiv a po nocích osahával knihy.“
„Asi Vás zklamu, jsem vaše ošetřující lékařka.“
„Cože jste?!!“
„Jak jste před chvílí podotknul, Váš sluch je v pořádku. Je možné, že by došlo tak rychle k tak razantnímu zhoršení?“
Hermiona i přes vážnost jeho stavu usoudila, že bude lepší, když bude sarkastický, než kdyby propadl depresím. Zatím co nechala lehce konsternovaného Severuse zabývat se nastalou situací, odhrnula mu z nohou přikrývku.
„Co si sakra myslíte, že děláte,“ vyrazil na ni Severus, jakmile ucítil, že mu zpod rukou vyklouzla peřina.
„Pane profesore, nevím jak dalece se pamatujete na události, které Vás dostaly až do Královské nemocnice. Přežil jste opravdu ošklivý výbuch, při kterém došlo k poškození zraku. A kolegové se domnívají, že došlo i k poškození páteře. Musím zjistit, zda jsou Vaše nohy inervovány a zda je cítíte mozkem, když to řeknu laicky.“
„Grangerová, nevím, na co si to tu hrajete. Ať už to je Svatý Mung nebo Matka Tereze, můžu Vás ujistit, že mám nohy v po-“ nedokončil.
Během svého projevu chtěl demonstrovat, jak se Hermiona plete a pokusil se vstát. Marně. Nohy ho neposlouchaly.
V místnosti nastalo tíživé ticho. Po chvíli promluvila Hermiona.
„Pane profesore, musím Vás požádat, abyste se mnou a s mými kolegy spolupracoval. Čím dříve přijdeme na to, co s Vámi opravdu je, tím dříve Vás můžeme pustit domů.“ Hermiona přeháněla. Jeho léčba rozhodně nebude otázkou několika dnů. Severus to zřejmě vycítil.
„Grangerová, nelžete a nebo se to konečně naučte pořádně. Myslíte si, že mi to nedochází?“
„Je mi jedno, co Vám dochází a co ne. Ale věřte, že Vás dám do kupy. A opravdu se Vás nehodlám ptát na svolení. A teď mi laskavě sdělte, jestli cítíte tohle.“
Hermiona mu začala navyklými pohyby masírovat levé lýtko.
„Sice nevím co děláte, ale mám pocit, že mám levou nohu v mraveništi.“
„Výborně. To není tak zlé. A teď?“ Přešla k pravému lýtku.
„Můžete toho nechat. Cítím Vaše ruce,“ upozornil ji.
Hermiona se ušklíbla. Byly to rozpaky, co postřehla v jeho hlase? Vzala do ruky drobné kladívko a uštědřila mu standardní ránu do čéšky.
Ozval se nesouhlasný výkřik: „Ale to už přeháníte. Musíte do mě tak mlátit?!“
Jeho poznámky si nevšímala a stejné zkoušce podrobila i levé koleno.
„Grangerová, Vy se v tom snad vyžíváte?!“
„A víte, že docela jo? Komu se jen tak poštěstí klepat do bývalého profesora?“
Odpovědí jí bylo varovné vrčení. Rozhodla se, že dnes toho na něj už bylo příliš.
„Nechci Vám dávat plané naděje...“
„No tak mi je nedávejte!“
Aniž by reagovala, pokračovala: „...ale vypadá to dobře. Myslím, že operace už další nebude nutná. Samozřejmostí budou rehabilitace. Dnes už Vám dám klid a zítra vyšetříme Vaše oči. Jste v pokoji sám. Domnívala jsem se, že by Vám to tak mohlo vyhovovat. Kdybyste cokoli potřeboval, po pravé ruce je zvonek na sestry.“
Odmlčela se a čekala, zda se ozve na protest. Za chvíli se dočkala. Překvapivě ne však očekávaného.
„Minerva o mě zřejmě nic neví a...“
„A vy můžete být úplně v klidu. Mluvila jsem s ní před dvěma dny. Pozdravuje Vás.“
Slabě kývl hlavou. Najednou mu však došel hrozný fakt.
„Kdo bude učit tu bandu trollů?!“
„Já,“ odvětila Hermiona, zavřela za sebou dveře, a nechala tak Severuse vzpamatovat se z dalšího šoku.
Blesk
25.08.2010 10:20:06
Jej, super kapitola, Hermiona mu rozhodně nic nedaruje. Tahle věta mě vážně dostala - „A víte, že docela jo? Komu se jen tak poštěstí klepat do bývalého profesora?“ A potom to, že má nohu v mraveništi. Bylo to takový to, když nechce spolupracovat, ale ví, že musí
Žádné komentáře:
Okomentovat