Než se Severus stihl probrat z šoku a namítnout něco o absurditě jejího rozhodnutí, byla pryč. Zaslechl jen cvaknutí dveří a osaměl. Aby nemusel tak intenzivně vnímat ohlušující ticho, které ho obklopilo, rozhodl se pro vytříbení svých myšlenek. Snad si konečně dá do souvislostí to, o čem mluvila Grangerová.
Za nic na světě si nedokázal uvědomit, jak dlouho byl mimo. Byly to dny? Nebo snad týdny? O měsících raději ani nepřemýšlel. Domníval se, že celé to začalo okamžikem, kdy ho ředitelka poslala na víkend domů.
„Severusi, pořád jste zavřený na hradě, ve svém sklepení. Udělejte si hezký víkend, jeďte domů a užijte si atmosféru přicházejících zimních svátků.“
Severus se už někde v půlce Minervina hořekování ušklíbl. Jakmile pak zmínila svátky, nasadil maximálně znechucený výraz.
„Minervo, domnívám se, že jste zapomněla, s kým vlastně mluvíte. Víte moc dobře, že Vánoce neslavím a hezký víkend pro mě představuje práce na mém výzkumu.“
„Ale no tak Severusi! Nemůžete tu být pořád zavřený!“
„Proč bych nemohl?“ ušklíbl se. Poté kapituloval: „Dobrá, odjedu na víkend do Londýna. Ale upozorňuji Vás, že by se mi také mohl zalíbil život bez té bandy trollů.“
Minerva se zasmála. Bodře ho poplácala po rameni a s vítězným úsměvem odcházela do své pracovny. Naopak Severus se zachmuřeným výrazem vyrazil do sklepení. Nakonec má Minerva pravdu. Odjede do svého londýnského bytu a bude se moci nerušeně zabývat výzkumem. Ostatně, proč by si to nemohl dovolit? Ta banda tupců za ten víkend bez jeho dozoru už víc zvlčit nemůže. Minervin nápad se mu zamlouval čím dál víc.
Jakmile dorazil do svých komnat, přešel k šatníku. Hodil na sebe první mudlovské oblečení, které mu přišlo pod ruku a odebral se do laboratoře. Spěšně posbíral poznámky, jež by mohl eventuálně potřebovat. Naposledy zkontroloval pohledem vypnuté kahany a několika mávnutími hůlkou zabezpečil dveře. Aniž by se více zdržoval, vyrazil na Bradavické pozemky. Jen stěží si mohl všimnout slabého úsměvu Minervy McGonagalové, která ho sledovala z ředitelny až do doby než zmizel.
Přemístil se nedaleko svého bytu. Když si vybíral toto bydlení, hlavním požadavkem byla klidná a pokud možno co nejméně osídlená končina. Měl tenkrát štěstí. Byt na předměstí Londýna splňoval jeho požadavky maximálně.
Ještě ten den se vrhl na svůj výzkum. Všechno mu krásně vycházelo. Dokonce měl dojem, že dnes by mohl lektvar na vlkodlačí neštovice dostat do primární fáze. Jen... Překontroloval své poznámky. U Merlina, zaklel v duchu. Zřejmě nechal nějaké papíry na stole. Nevadí, pomyslel si, budu improvizovat. Když to zvládají ti tupohlavci v jeho hodinách, tak proč by to nemohlo fungovat.
Vhodil do kotlíku prozatím poslední ingredienci a zahájil míchání. Dvacetkrát proti směru hodinových ručiček a pětkrát po směru. Dokončil míchání a letmým pohledem zkontroloval konzistenci lektvaru. Otočil se pro nasekaný kořen asfodelu a v ten okamžik si uvědomil, že udělal obrovskou chybu. Na závěr měl ještě provést osmičkové míchání, třikrát po sobě. Svou chybu už nestihl napravit. Ozvala se ohlušující rána. Poslední co si vybavoval byl poměrně dlouhý let přes celou laboratoř. Pak už jen silný náraz a konec.
Z celkem poklidného spánku ho pak probudí nějaká ženština, která je po několika minutách vystřídána šprtkou Grangerovou. Ta ho nejdřív vykolejí oznámením, že je lékařka, ke všemu jeho lékařka. Následně mu bez jakéhokoli upozornění vytrhne přikrývku, aby mohla masáží zjistit citlivost jeho nohou. A nakonec ho dorazí prohlášením, že převezme jeho hodiny a bude učit tu bandu tupců lektvary.
Musel si přiznat, že i přes svou poměrně dobrou přizpůsobivost v extrémních situacích toho na něj bylo hodně. Přestože mu to slečna Grangerová vysvětlila poměrně srozumitelně, stále se nepřiměl uvěřit skutečnosti, že zrovna ona je jeho ošetřující lékař. Lékař, který má teď podle všeho v rukou jeho pohyblivost i zrak. Neubránil se povzdechu. Grangerová. Ta malá rozcuchaná nesnesitelná šprtka.
Když jim tehdy Minerva oznamovala, že pan Weasley a ona odešli z kouzelnického světa, ani se moc nedivil. Také mu nebylo dvakrát příjemné pronásledování té stíhačky Holoubkové těsně po válce. Nechápal proč, ale zřejmě si v té době umínila udělat z něj živoucí legendu. Nechala toho až po důrazném napomenutí. Pravda, zřejmě k tomu přispěla i jeho hůlka pod jejím krkem a ujištění, že mu nedělají problém ani zakázané kletby. Ale od té doby měl pokoj. Proto s těma dvěma trochu cítil. I když... Weasleyho odhadoval, že to zabalí dřív. O Grangerové měl v tomhle směru naopak trochu větší mínění. Ostatně byla to jejich věc.
Z myšlenek ho probrala houkačka projíždějící sanity. Zřejmě si bude muset zvyknout, pomyslel si trpce. Zatím to nevypadá, že ho zítra pustí domů.
Nehezky se ušklíbl. Ležel tu jako lazar, neschopen se postavit na vlastní nohy. Nakonec si uvědomoval, že i kdyby mu sloužily, nejspíš by si je při nejbližší příležitosti stejně zlomil. Přece jen je zrak docela podstatný smysl. Byl bezmocný. Ano, on Severus Snape byl snad poprvé ve svém životě odkázán na něčí pomoc. Byl to pro něj naprosto nový, ale už teď nenáviděný pocit.
Z chmurných myšlenek ho vytrhl zvuk ne nepodobný otevření dveří.
„Dobrý den pane...“
„Snape,“ zavrčel ledabyle.
„Ano, Snapee. Přišel jsem Vám změřit tlak. Jak se Vám daří? Po takovém výbuchu je úplná senzace, že jste živej.“ Vychrlil ze sebe zdravotní asistent na jeden nádech.
Kdyby Severus mohl, protočil by panenky. Bezděky si poslepu vyhrnul levý rukáv. Mladík uznale hvízdl.
„No teda! Takovou kérku jsem už hodně dlouho neviděl. To je bomba! Mistrovská práce! Kdo Vám to dělal? Že von to byl Billy Mac z Own Street? I když-“
I když co už se Severus nedozvěděl. Protože se opět otevřely dveře. Tentokrát už návštěvníka poznal podle hlasu.
„Ach, tak ty už jsi tady Georgi. Prosím tě, ten tlak by bylo dobré prozatím pravidelně sledovat. Dejme tomu po hodině. Zvládneš to, nebo mám říct někomu jinému?“
„To víte, že to zvládnu slečno doktorko. Tady pán je docela nemluva, ale má supr kérku. Musím z něj dostat, kdo mu to dělal. Taková práce se jen tak nevidí.“
Hermiona se snažila skrýt smích za náhlý záchvat kašle. Zřejmě se jí to tak docela nepovedlo, protože zaznamenala, že se Severus otočil jejím směrem.
George mezitím umně doměřil tlak, výsledek zapsal do karty a s „Nashle, slečno doktorko,“ zmizel.
„Myslel jsem, že další vyšetření bude až zítra.“
„Domníval jste se dobře, pane profesore. Byla jsem jen zjistit, zda George plní svou práci. Je to šikovný kluk, ale trochu zapomnětlivý.“
„Nemyslela jste doufám vážně to hodinové měření tlaku?“
„Myslela. Je nutné to sledovat. Pravděpodobně bude nutná operace očí a musíme mít pod kontrolou Váš tlak. A to je vlastně další věc, která mě sem přivádí. Potřebuji vědět co nejvíc o Vašem zdravotním stavu. Na co zemřela matka, otec. Nějaké závažné operace, popřípadě dědičné choroby ve Vaší rodině? Ale upozorňuji Vás, že sarkasmus se nepočítá.“
„Snažíte se být vtipná slečno Grangerová?“
„Od toho tu jste přeci Vy, ne? Tak povídejte.“
Severus si tragicky vzdychl.
„Matka i otec zemřeli přirozenou smrtí. Nevzpomínám si, že by podstoupily nějaké operace. Snad jen matka trpěla cukrovkou. Otec byl zdravý na můj vkus až moc. Co se týče mě, nemám pocit, že bych měl někdy nějaké zdravotní potíže. Když nepočítám těch několik stovek Cruciatů, samozřejmě.“
„Takže když to shrnu. Protože jste se vždy cítil, až na Cruciatus, dobře, neměl jste ani potřebu navštěvovat lékaře. Kdy jste byl na poslední lékařské prohlídce? Neříkejte mi, že Vás madame Pomfreyová nikdy nenahnala na ošetřovnu.“
„Domnívám se, že naposledy před deseti lety?“ Byla to spíše otázka než konstatování.
„To nemyslíte vážně?!“ rozčílila se Hermiona.
„Fajn, jak chcete. Na příštích pár dní si nic neplánujte. Zařídím Vám velmi nabitý program.“
„No výborně. Člověk skoro umírá a Vy mě nenecháte ani vyspat.“
„Profesore, uvědomujete si vůbec co by se mohlo stát kdybychom během operace zjistily nějakou Vaši nemoc? Nedej Bože alergii na léky?“
Severus už raději nic neříkal. Vypadalo to, že se mu podařilo Grangerovou docela namíchnout.
„Fajn, dělejte si co chcete. Ale pokud možno mě s tím seznamte předem.“
Hermiona se pomalu uklidnila. „Prozatím začneme tím tlakem. Dnes Vás nechám už opravdu odpočinout. Nemáte nějaké bolesti? Pokud se nemýlím, prosila jsem Vás o spolupráci co se týče Vašeho zdravotního stavu.“ Pokusila se o prosebný tón svého hlasu.
„Ne, jsem v pořádku.“ Když si uvědomil absurditu svého prohlášení, zpětně se opravil: „Relativním pořádku.“
„Dobrá. Kdybyste cokoli potřeboval-“
„Vím,“ přerušil ji, „na stolku je zvonek na sestry.“
„Ehm, ano.“ Hermiona se najednou cítila rozpačitě. Zachránilo ji pípání pageru. Spěšně se omluvila a Severus opět osaměl.
bez komentářů…
Žádné komentáře:
Okomentovat