O něčem sním

Narozeninová povídka napsaná jako dárek pro elu. Doufám však, že si ji s chutí přečtou  i ostatní... :)

elu, ještě jednou, vše nej :)

---

Snídani ve Velké síni přerušil přílet soviček, výrů a ostatních poštovních ptáků. Na chvíli tak přerušili hluk, který se po předání pošty nakonec vrátil do normálu.

Severus si v klidu převzal od většího puštíka vydání Denního věštce. Labužnicky upil ze své ranní černé kávy a se zájmem rozmotal ruličku novin před sebou.

To ještě netušil, že ho titulek a obrovská fotka pod ním tolik udeří do očí.

Nejslavnější pár kouzelnického světa rozveden!

Včera se našemu deníku podařilo získat exkluzivní fotky přímo ze soudní síně, kde rozvod probíhal. Pro všechny to byl obrovský šok. Nikdo nečekal, že by se hrdinka Hermiona Grangerová-Weasleyová a hrdina Ronald Weasley kdy rozvedli. Opak je však pravdou. Podle neověřeného zdroje je za tím milenecký poměr Weasleyho s neznámou ženou.

Pod tímto textem pak mohl každý vidět uplakanou Hermionu, která spěšně opouští budovu Ministerstva a za ní v naprosto skvělé náladě jdoucího Weasleyho, který si suverénně vede za ruku nějakou zmalovanou nanynku.

Severus bezděčně zavrtěl hlavou. Nikdy nepochopil, proč si Grangerová toho tupce vzala a už vůbec nechápal, proč kvůli rozvodu s ním brečela. Podle něho by měla skákat radostí minimálně metr dvacet vysoko.

Pak se ale nepatrně ohlédl na svou opodál sedící kolegyni. Pohled měla upřený do talíře s míchanými vajíčky, kterých se očividně ani nedotkla a výtisk novin před sebou ignorovala. Pochopil, že věděla, co v něm je.

Paní Weasleyová, vlastně už zase Grangerová, byla již několik let učitelkou Obrany proti černé magii v Bradavicích. V podstatě nastoupila hned po ukončení studia na univerzitě. Když nastupovala na uvolněné místo, byla už šťastně vdaná a všichni tomuto slavnému páru prorokovali mnoho ryšavých dětí a šťastné soužití až do konce života. Jak se ukázalo, mylně.

Severus znovu stočil pohled jejím směrem. Zrovna se zvedala od rozvrtané snídaně. Jeho pohled se střetl s jejím. Zarudlé oči a červený nos dávali okatě najevo, že ji rozpad jejího manželství nepřipadá tak skvělý, jako Severusovi. Ten její ublížený pohled ho bodl u srdce, ačkoliv neměl nejmenší tušení proč.

On: Něco ve mně tancuje a hoří

něco se mi zdá
a ztrácím se v tom jako kapka v moři

je to víc než já

Hermina se snažila co nejrychleji opustit Velkou síň. Bylo jí naprosto jasné, co se v novinách skrývá a neměla nejmenší chuť to znovu prožívat. Stačilo, že je ta událost stále moc čerstvá. Bolelo to, jako nikdy žádná fyzická bolest. Ronova zrada jí rvala srdce na kusy.

Její odchod provázely desítky pohledů patřících studentům, ale i kolegům. Nikdo nemohl uvěřit, že se rozpadlo tak zdánlivě perfektně fungující manželství.

Toho dne odučila ani nevěděla jak. Pořád měla před očima tu zmalovanou děvku, která se plazila po jejím manželovi. Vlastně už bývalém, uvědomila si trpce. Na večeři ani nešla. Nechala si od Dobbyho přinést kakao a čerstvé pečivo. Doufala, že rychle usne a ráno bude zase o trochu lépe.

Bohužel. Spánek tak jako posledních několik dní nepřicházel. Ona sama se cítila unavená a věděla, že to není dobře, ale nešlo to. Kdykoliv se pokoušela usnout, musela na něj myslet. Na to, jak jí to oznámil. S jakým klidem ji vystěhoval z jejich společného domu. Na to, jak jí bezbarvě podával rozvodové papíry a řekl jí, ať to podepíše. A když se jí přeci jen podařilo konečně zabrat, přišly na řadu sny a v nich blesky fotografů, jeho výsměch, že si snad nemyslela, že jim to vydrží věčně a nakonec všechny ty soucitné pohledy.

Ne, tohle už nemohla snášet. Stejně jako několik nocí před tím vstala z postele, oblékla si župan a rozešla se do studených, ale hlavně prázdných chodeb bradavického hradu.

Jako už po několikáté si vybrala okenní výklenek ve druhém patře nedaleko jejích komnat. Bylo odtud krásně vidět na nebe a ona se ráda nechávala tím pohledem unášet daleko odsud. Někam do světa, kde nebyl žádný Ron, žádná bolest. Sedla si na studené kameny, nohy si přisunula k bradě a pohled upřela na nebe.

Ani tuto noc si nevšimla postavy stojící v tmavém zákoutí a pozorující onu zlomenou ženu. Tentokrát však tato postava, tento muž, věděl, co zapříčinilo nespavost oné ženy. A konečně věděl, jak jí pomoci. Otázkou zůstávalo, zda jeho pomoc přijme. A na to hodlal počkat.

Hermiona se po několika desítkách minut zírání do hvězd musela protáhnout. Za tu dobu jí v tom chladu skoro ztuhly nohy. Natáhla je před sebe a neskutečně se vylekala, když jimi jemně narazila do jakéhosi předmětu, který se skulil na stranu a začal se kutálet ke kraji. Rychle se natáhla a onu věc tak zachránila od pádu na zem.

Zvědavě ji protočila v ruce, aby zjistila, o co se jedná. Malý flakónek z neprůhledného skla jí moc nenapovídal. Až po otočení narazila na úhledným písmem napsaný štítek.

Bezesný lektvar – upravená receptura, bez fenyklu.

Užasle zamrkala. Je možné, že... Nejen, že to bylo možné, ale zjevně to bylo i skutečné. Netušila, že by se on někdy o někoho staral, ale lahvička v její ruce jí potvrzovala pravý opak. Nějak musel tušit...

Vzpomněla si na jeho ranní pohled. Ano, četl ty noviny, možná si všiml i jejích ubrečených očí, ale že by měl až takovou potřebu jí pomoci?

Nechápala to. Celé ty roky, co tu studovala a následně učila, nedal najevo nikomu nejmenší známku péče o druhé a najednou se tu objeví lektvar. A jak navíc mohl vědět, že je alergická na fenykl, který se do běžně dostupného Bezesného lektvaru přidával? Je možné, aby si pamatoval ten incident z pátého ročníku, kdy jí stačil pouhý jeden kontakt s touto bylinou a ona musela být dopravena na ošetřovnu?

Nechtěla o tom víc přemýšlet. Spustila nohy z výklenku a v prokřehlých rukách sevřela flakónek s osvobozující tekutinou, alespoň pro tuto noc.

Ona: Něco ve mně tichou píseň zpívá,

zázrak se mi stal,
i když je bolest ještě zcela živá

a smrt hrozí dál

Severus se spokojeně usmál, když ji viděl i s flakónkem odcházet. Ačkoliv by tu vydržel stát ještě mnoho dalších minut a sledovat její upřený pohled na hvězdy, byl rád, že jí mohl pomoci. Nepřikládal tomu větší význam. Vždyť přeci bylo v zájmu všech, aby studenti v jejích hodinách nepřišli k úrazu, nebo ne?

Ještě několik vteřin setrval v úkrytu, a pak se i on vydal spát. Následují ráno mu na snídani sova přinesla prázdnou lahvičku a lístek s jedním, ale přesto tak potěšujícím slovem.

Děkuji.

Obojí schoval rychle do kapsy, dopil svou kávu a odešel. Nebylo třeba déle zůstávat. Zvlášť, když ona tu nebyla. Byl skoro rád, že tu nebyla a neděkovala mu osobně. Neměl nejmenší tušení, co by jí na to řekl. Takhle mu to vyhovovalo mnohem více. A jí očividně také.

On: když ona odchází,

trpím jak na kříži
a když se přiblíží,

tak chovám se jak bloud

Hermiona byla toho dne konečně po dlouhé době vyspalá. Ale už když vstávala, děsila se toho, že přijde další noc. A tentokrát už žádný lektvar nebude. Nebo, možná...

Celý den si přála, aby už byla noc. Aby se tak, jako posledních několik dní zpátky mohla rozejít k výklenku ve druhém patře a zjistit, jestli to má brát jako náhodu, nebo opravdovou pomoc od přítele.

Za celý den potkala Severuse jen jednou. Věnovala mu tichý pozdrav a plachý pohled. Nečekala od něj jakoukoliv reakci. Ostatně neměl k tomu důvod. Ona mu poděkovala a to bylo všechno. Nikdy se spolu nevybavovali a proč by tomu tentokrát mělo být jinak. Proto ji překvapilo, když jí věnoval pohled delší než když jindy, a dokonce mohla na jeho rtech zpozorovat mírné zvlnění koutků. A nebo se jí to všechno jenom zdálo?

Ona: když on se podívá,

trochu se zachvěji
a když se usmívá,

tak mě to pohladí

Když se toho večera odebrala ze svých komnat, doprovázelo ji mírné mrazení. Nikoliv však způsobené chladem ale zvědavostí. Už o několik vteřin později svírala v rukách lahvičku s kýženým klidným spánkem. A aniž by si opět povšimla opodál stojícího muže, odebrala se do svých komnat.

A tak se to opakovalo každý den. Večer flakónek s bezesným lektvarem a ráno její dík i s prázdnou nádobkou. Stal se z toho takový jejich malý rituál, který jim oběma zpestřoval šeď školních dní, a Hermionu tak vytrhoval ze smutku z nepodařeného manželství.

Šlo to tak několik dní, ale nic netrvá věčně. A měli se o tom přesvědčit oba dva.

Hermiona se zrovna vracela z poslední odpolední výuky toho dne do svých komnat, aby se převlékla a připravila si všechno na následující den. Když však spatřila přede dveřmi podupávat známou postavu, zkameněla.

„Hermiono, miláčku!“ vykřikl muž před jejími dveřmi a rozeběhl se k ní.

„Ro- Rone,“ vykoktala zmateně a doširoka otevřenýma oči dávala najevo své překvapení.

„Hermiono, přišel jsem se ti omluvit. Ten rozchod byla obrovská chyba. Vím to a chci, aby ses vrátila. Uděláš to, viď? Vždyť víš, jak tě miluju. Naše láska nikdy nezemřela,“ blekotal překotně.

„Rone, to je... Vždyť přeci...“

„Nikam s vámi nepůjde, Weasley,“ ozval se jí za zády mrazivý hlas a ona se ani nemusela otáčet. Věděla, kdo to je. Jen zničeně přivřela oči.

Ron překvapeně zamrkal a pootevřel ústa.

„Nenechám vás, abyste Hermioně dál ubližoval. Myslím, že toho už bylo dost. Nedovolím vám, abyste si dál zahrával s jejími city.“

Severus se tvářil naprosto vážně, v jeho tváři se nepohnul jediný sval. Nebyla v ní patrná jediná emoce.

„Počkat, co si to tady vymýšlíte, Snape? Ona mě miluje a nechápu, proč se do nás pletete zrovna vy?!“ stále nechápal Ron.

„Třeba proto, že je Hermiona teď mojí přítelkyní?“ otázal se zběžně.

Jeho slova měla okamžité následky. Hermiona mírně zasténala. Nechtěla to nechat zajít tak daleko, věděla, že by Ronovi dokázala odolat sama. Ron zase nevěřícně zíral z jednoho na druhého a dával si dohromady jedna plus jedna.

Severus svá slova nakonec potvrdil tím, že si Hermionu přitáhl do náruče.

„To se mi snad jen zdá. Vždyť ty jsi normální děvka,“ řekl bezbarvě.

„Já jsem děvka?“ rozkřikla se Hermiona, kterou jeho slova konečně probrala z transu. „Jestli já jsem děvka, co jsi pak ty? Rok ses tahal za mými zády s tou courou a vůbec ti to nepřišlo vůči mně hloupé. A mě tu budeš označovat za děvku? Mě? Která začala nový vztah až po ukončení toho prvního? Ronalde, vypadni, nebo se neudržím a zabiju tě. Přísahám, že tě zabiju,“ křičela jako smyslů zbavená a jediné štěstí pro mladšího muže byl fakt, že tu byl i Snape, který Hermionu pevně držel ve své náruči, aby neudělala nějakou hloupost.

„Odejděte, pane Weasley. A buďte tak laskav, už se nevracejte,“ pronesl i on zlověstně.

„Jo, jdu. A vy si to s tou hysterkou užijte.“

„Buďte bez obav, užíváme si to každý večer,“ odsekl mu dvojznačně Severus.

On: zabil bych každého,

kdo by ji ublížil
a moc jí toužím obejmout

Ron si jen opovržlivě odfrkl a zmizel jim z dohledu.

„To jste neměl dělat,“ sdělila mu Hermiona, když si byla jistá, že už je Ron nemůže slyšet.

„Proč ne?“ zeptal se on a nechal ji, aby od něj ustoupila.

„Protože já si to nepřeji! Dokážu se o sobe postarat sama, chápete?!“

„No jistě, proto si každý večer chodíte pro bezesný spánek, že?“

„To je něco jiného. Ale nikdy bych se nezapletla s-“ tady se zasekla.

Okamžitě jí došlo, že tohle neměla říkat.

Severusovy rysy ještě víc zkameněly, pokud to vůbec bylo možné. Jeho pleť jako by zesinala, když odsekával svou odpověď.

„Jistě. Nikdy byste se nezapletla s vrahem, Smrtijedem a takovým umaštěncem jako jsem já,“ promluvil a jeho hlas zněl jako švihnutí břitvou.

„Ale ne, nechápete-“ snažila se zoufale zachránit situaci.

„Myslím, že chápu až moc dobře,“ odsekl a aniž by čekal na odpověď, vydal se ke svým komnatám.

„Severusi, prosím, vyslechněte mě!“ vykřikla ještě do jeho zad.

Reakce se však nedočkala.

S očima plnýma slz za sebou zavřela dveře svých komnat. Pak už se jen sesunula podél nich na zem a konečně povolila stavidla pláče. Nevěděla, jak dlouho tam tak seděla, ale když se konečně zvedla ze země, panovala za okny tma. Utřela si poslední slzy a zahleděla se z okna do nastalé noci.

Věděla, že dnes pohřbila to křehké něco, co se mezi nimi vytvořilo. Každý den, vždy když nalezla nový lektvar, jí dával naději, že jednou přeci jen zapomene na neúspěšný vztah s Ronem. Ale teď si uvědomila, že vlastně už ani nešlo o zapomnění, ale o to, že o ni měl zase po dlouhé době někdo starost. On jí každý den dával naději, že jednou zapomene úplně, že to konečně přestane bolet a ona... Tohle se nemělo stát.

Ona: cítím v něm oporu,

dává mi naději
a věřím, že mně nezradí

I když věděla, že to je jen její zbožné přání, přesto se v obvyklou hodinu vypravila k výklenku ve druhém patře. Její předpoklad se vyplnil. Okno zelo prázdnotou jako v době, kdy sem začala chodit. Té noci sice usnula, ale její spánek byl trhaný a plný bláznivých snů.

Ani další noc nenašla to, co postrádala. Nenašla klidný spánek, nenašla klid v duši.

Severus se jí vyhýbal jak jen to šlo, ale ona to už ani nevnímala. Byla den ode dne nevyspalejší a unavenější. Když to zašlo tak daleko, že začala klimbat i v sedě, rozhodla se pro jediné možné řešení.

S odhodlaným výrazem, kterým se alespoň trochu snažila maskovat únavu, vyrazila do sklepení.

„Potřebuji si vypůjčit vaši laboratoř,“ vypálila na něj v momentě, kdy otevřel dveře.

Severus na ni nevěřícně zíral. Ačkoliv se jí dlouhou dobu vyhýbal, netušil, že je to s jejím spánkem tak špatné. Ale kruhy pod očima a pobledlý obličej naznačovali, jak moc jí jeho lektvary chybí. V tu ránu by si nejraději nafackoval. Ano, naštvala ho, ale rozhodně neměl právo se na ni vykašlat, když ho potřebovala. A ona ho potřebovala, věděl to teď lépe než kdykoliv před tím. Ale přece nemohl jen tak ustoupit. To by nebyl on.

„Můžete si zajít do lékárny. Bezesný seženete i v obyčejné apatyce,“ sdělil jí, aniž by ji pustil dovnitř.

„Víte moc dobře, že klasický lektvar by mě mohl zabít. A nedělejte, že to nevíte!“ obořila se na něj. „Jinak byste neupravoval recepturu,“ zabodla mu prst do hrudi.

Severus zaraženě o kus poodstoupil. Hermiona, jako by si uvědomila, co udělala, ruku stáhla.

„Nepustím vás do laboratoře v takovém stavu,“ sjel ji pohledem od hlavy až k patě, aby jí dal jasně najevo, že myslí její únavu.

„Ale jak se z toho stavu mám asi dostat, když mi nepůjčíte ani kotlík?!“ obvinila ho.

„Nehysterčete. Udělám vám ho, sedněte si někam a ani se nehněte,“ instruoval ji a sám se odebral do laboratoře. Lektvar měl sice hotový, ale ne upravenou verzi. Potřeboval zhruba půl hodiny na to, aby z něho dostal ten zatracený fenykl.

Hermiona se usadila do křesla před krbem a poslušně čekala. Ale mírné hučení plamenů ji pomalu uspávalo a ona ani nevěděla jak, spala tvrdým, tolik potřebným spánkem.

„Vypijte to a odejděte,“ promluvil Severus ve chvíli, kdy vycházel ze své laboratoře.

Jenže Hermiona mu nevěnovala nejmenší pozornost. Spala schoulená do prapodivné polohy v jeho nejoblíbenějším křesle u krbu a nevěděla o okolním světě.

Severus tlumeně zasténal. Tohle mu byl čert dlužen. Přeci ji teď nemůže probudit, natož pak vyhodit!

Zatraceně, zaklel v duchu a odložil lahvičku s lektvarem na stůl. Tak, aby ji nevzbudil jí vsunul pod záda jednu ruku a druhou umístil pod její kolena. Opatrně ji zvedl, rozhodnut nechat ji vyspat ve své posteli a až se probudí, poslat ji i s litrem lektvaru pryč.

Jenže člověk míní, život mění. Když ji Severus pokládal do postele, pohlédl Hermioně do obličeje. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že ho sleduje svýma oříškovýma unavenýma očima.

Vpil se do jejího pohledu a měl pocit, že se v něm ztrácí. Najednou tam viděl všechno, o čem pochyboval. Její omluvu za slova, která říci nechtěla, její oddanost, její poděkování za všechny ty lektvary. Viděl tam i naději, v kterou on sám už přestal doufat.

Oba: O něčem sním tak překrásném,
že nad tím oba jen mlčky užasnem
o něčem sním,není to hřích
a něco podobné čtu Ti na očích

„Omlouvám se,“ zašeptala do ticha.

„Odpuštěno,“ odvětil stroze a snažil se o nezúčastněný výraz

„Všechno? Všechny ty ošklivé řeči? Všechno, co jsem udělala a tebe to ranilo?“ ptala se zoufale.

„Úplně všechno,“ ujistil ji a pokusil se o úsměv.

Přišlo mu to všechno moc neuvěřitelné a rychlé. Přeci není možné, že by tak rychle změnila názor a... Ne, nebylo to možné, Severusi, vrať se na zem, napomenul se v duchu.

„I tohle?“ zeptala se s poťouchlým úsměvem a než stačil reagovat, přitáhla si ho za límeček sněhobílé košile k polibku.

Už nechtěla čekat. Jemně laskala jeho rty svými a čekala na jeho odezvu. Prosila Boha, aby to zabralo, aby si uvědomil, že to, co se mezi mini stalo, byla její chyba, které lituje. Doufala, že pochopí, jak moc jí na něm záleží. Věřila, že to, co cítí ona není jen neopětovaný cit. Snažila se do toho polibku vložit veškerou svou důvěru, naději a víru.

Už přestávala doufat, byl stále netečný, nijak nereagoval. V momentě, kdy se ona chtěla odtáhnout a co nejrychleji opustit jeho komnaty, odpověděl jí.

Svými rty jí vyšel vstříc. Prudce a vášnivě. Ta tam byla něha z jejího polibku. On líbal hladově a dravě. Potřeboval se ujistit, že je to pravda, že je to skutečné, že to není jen sen, který si nechával už tolikrát zdávat.

Chytil její obličej do dlaní a přitáhl si ji blíž. Neopouštěl její rty a přál si, aby ta chvíle neskončila. Když mu nabídla svá ústa, tiše zasténal. Jazykem vklouzl dovnitř a tentokrát jemně polaskal ten její. Vášnivě se do nich nořil a vychutnával si jejich chuť. Sváděl boj s jejím jazykem a pak i jí dovolil navštívit svá ústa. Nechal se laskat jejím mrštným jazýčkem a když ho pak něžně kousla do rtu, neubránil se opětovnému vzdechu.

Oba: Ty jsi mé já, já jsem to tvé
a s Tebou toužím prožít dobré i zlé
možná už vím, co mě žene ti vstříc
máš strach to říct

„Tohle ti bude odpuštěno jen v případě, že to budeš velmi často opakovat,“ ujistil ji, když přerušil polibek, aby se oba mohli nadechnout.

Věnovala mu děkovný úsměv, který jasně vyjadřoval, jak moc je vděčná, že jí dal ještě jednu šanci.

„Ale teď už se konečně vyspi,“ řekl jí neuvěřitelně něžně.

„Proč, myslela jsem-“ vypadala zmateně.

„Jednou nemysli, buď tak hodná,“ neubránil se úšklebku, pak se mu jí ale zželelo. Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha:

„Protože bych rád, abys byla odpočinutá, až se budeme věnovat další fázi, která po polibku následuje, a ze které nás mladý pan Weasley vinil.“

Hermiona se rozesmála. Její smích ho naplňoval neuvěřitelným klidem.

„Budeš potřebovat lektvar?“ zeptal se ještě.

„Ne, myslím, že dnes už ne,“ usmála se a pohledem ho vyprovodila ze dveří.

Pak už se jen otočila a nechala si zdát po velmi dlouhé době krásné sny...

Oba: O něčem sním tak překrásném
Ten sen je skutečnost a tak se stává snem
O něčem sním navzdory všem
ten sen se splní jen když se milujem