Jako malinký dárek budiž vám tento výtvor, ke kterému mě inspirovala písnička Malá dáma od skupiny Kabát.
Děkuji!
Malá dáma
Vyšel ze svého krbu a aniž by o tom více přemýšlel, zamířil k šatníku. Potřeboval se dnes trochu rozptýlit, měl za sebou dlouhý den. Nejdříve otravování se s těmi zabedněnci, a pak asistence při chytání dalšího smrtijedského mrzáka. Přestože krutovláda Temného Pána padla, stále se v zákoutích Anglie pohybovali jeho přívrženci. A on pomáhal úřadům s jejich lapáním. A to vše pro NI. Věděl, že by to tak chtěla.
Popadl čisté černé kalhoty a zaváhal... Ona měla ráda bílé košile, on černé. Tolikrát jí vyhověl, ale teď... Už tu není. Zatraceně dlouho tu není a on věděl, že i přesto si nakonec oblékne tu bílou. Panensky čistou jako byla tehdy ona. K němu se tak moc nehodící.
Utrhla trávu a začla hrát
ta malá dáma z předměstí
co umí lidem z dlaní číst
Automaticky nechal vrchní tři knoflíčky rozepnuté. Tak jak to dělával, když byl s ní. Ona k němu pak vždycky přišla a vtiskla mu polibek na klíční kost. Sakra! Vztekle praštil pěstí do dveří skříně. Copak mu nestačily dnešní události? Musel se mučit ještě vzpomínkami na ni? Přehodil si přes ramena plášť, zabouchl za sebou a rychlými kroky vyrazil na bradavické pozemky.
***** ***** *****
Posunkem naznačil barmanovi, že si dá ještě sklenku. Dlouhými štíhlými prsty uchopil skotskou a navyklým pohybem nechal tři kostky ledu obkroužit obvod sklenice. Pak teprve smočil rty v hořkém nápoji ve své ruce.
Přestože si po cestě sem zakázal na ni myslet, vkrádala se mu do mysli. Po druhé dvojité se rozhodl vypustit své myšlenky na povrch. Vždyť vzpomínky jsou někdy hezké, ne?
Vrátil se o několik let zpátky. Byla v sedmém ročníku a moc Pána Zla sílila. Smrtijedi byli dosazeni i do profesorských postů, aby mohli přizpůsobit výuku potřebám Temného Pána. Každým okamžikem se blížila Poslední bitva, jejíž atmosféra byla takřka hmatatelná. Příběh, ve kterém on hrál dvojitou roli se pomalu blížil svému konci. Studenti z mudlovských, ale i smíšených rodin měli na škole velmi kruté podmínky. Přesto ještě několik z nich vydrželo. Mezi nimi i ONA .
Drobná dívenka s kaštanovými vlasy a upřímným pohledem. Pro Smrtijedy byla chutným soustem. Stejně jako její spolužáci, kterým též kolovala v žilách mudlovská krev, byla odsouzena ke každodennímu teroru, ponižování a trestům. A čemu se provinila? Odmítla se učit Cruciatus na svých spolužácích. A trest? Bude dělat zkušebního panáka. Pamatoval se, že tenkrát se mu podařilo uvařit dokrvovací lektvar v rekordním čase. Poppy ji udržovala při životě několik mučivě dlouhých hodin, než ji mohla hotový lektvar podat.
prošla si peklem a kouzla zná,
přejetý mince počítá
a kdo ji spatří je zatracen
s touhle jedinou bych zemřel
On si někdy v té době uvědomil, že mu na té dívce záleží víc, než by mělo. Nechtěl si to připustit. Ne snad proto, že by toho nebyl schopen. Věděl však, že v téhle době je to více než nebezpečné. A tak jen pokradmu sledoval její mizející a znovu se objevující modřiny a podlitiny a modlil se, aby to vše skončilo dokud nebude pozdě. Pozdě pro ni.
Ale přece jen ji pomstil. Daroval Averymu, tomu parchantovi, který ji téměř zabil, při přátelské návštěvě jeho kabinetu láhev padesátileté whisky. Jen trochu upravil recepturu. Bylo mu více než potěšením sledovat jeho pomalé umírání a skučivý nářek. Vnutit Pánovi Zla verzi s otravou alkoholem pak bylo směšně jednoduché; s Averyho pověsti věčného pijana se nejednalo o nic těžkého. Získal tím dokonce víc, než čekal. Nejen ji tím zbavil toho zmetka a jeho kruté hůlky, ale Temný Pán mu přenechal i jeho hodiny. Předmět černá magie tedy přišel nejen o svého profesora, ale i o jeho praktiky.
Tím ale její ani jeho problémy nekončily. Pořád tu byli její čistokrevní spolužáci, kteří jí dávali náležitě pocítit, jak chutná převaha. Často ji viděl utíkat a hledat temný kout, ve kterém by byla v bezpečí. Následovalo ji většinou několik vyvolených, kteří ten den vyhráli sázku o její honbu. Pokud se mu podařilo k takovému činu nachomýtnout, často se stávalo, že většina jejích pronásledovatelů končila se zlámanými nosy, zlomeninami a potlučenými obličeji na ošetřovně. A on jim ještě většinou vynadal a strhl body za rozvázané tkaničky. V těchto okamžicích děkoval za umění bezhůlkové magie.
Bylo to téměř dva měsíce před závěrečnou bitvou, když mu doslova vpadla do života. Zřejmě se jednalo o jeden z uspořádaných honů a ona, tak jako vždycky, hledala před svými pronásledovateli skrýš. Zkoušela jednu kliku za druhou až nakonec jedna povolila. Rychle zapadla za záchranné dveře a opřela se o ně z druhé strany. Oči měla zavřené, tváře zardělé a zhluboka dýchala. Přesto byla bez šrámů. Když se její dech zklidnil, otevřela oči. Dokázal si živě představit, že by se jí v ten okamžik krve nedořezal. Nestál před ní nikdo jiný než obávaný Smrtijed, Severus Snape.
Zrovna si čistil po koupeli zuby, když zaslechl hluk. Vyšel proto z koupelny, předpokládal, že si vezme hábit a zkontroluje chodby. Než však stihl dojít do obývacího pokoje, kde ho nejspíše nechal, bouchly dveře jeho komnat. Na půli cesty se otočil a spatřil ji ztěžka oddechující. Udělal tedy několik kroků zpět a pohodlně se opřel o hranu svého stolu, nespouštěje z ní oči. Ruce si při tom založil na hrudi.
Když je pak otevřela, překvapením se zalkla a téměř se vpila do jeho dveří. Její překvapení by nejspíš nebylo tak veliké, kdyby byl oblečen ve svém černém hávu. Pouhý ručník omotaný kolem jeho boků ji však naprosto šokoval. V tu chvíli si byla jistá blížící se smrtí. Nebyla schopná jediného slova. Když to Severus pochopil, ozval se první.
„Dobrý večer, slečno Grangerová.“
Hermiona se však k nějaké reakci neměla. Proto pokračoval: „Smím vědět, co Vás přivádí do mých komnat v tak pozdní hodinu?“
„Mě... mě sem...“
„Ano, Vás, slečno Grangerová.“
V té chvíli se prolomila její snaha zachovat klid. Svezla se podél dveří a zkroutila se na podlahu do podivného klubka. Vzápětí na to se po jeho komnatách rozlehl její usedavý pláč, který prokládala slovy nedávající žádný smysl. Několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi a pevným stiskem kolem jejich paží ji dostal na nohy. Když mezi vzlyky tiše sykla, v duchu si vynadal, že jí způsobil bolest. Netušil, co má dělat. Věděl, že by ji měl vyhodit za dveře a pokud možno ji udělit i trest a strhnout body. Zároveň si však uvědomoval, že ji touží obejmout a přitisknout k sobě, aby měla alespoň na okamžik pocit bezpečí.
Vyřešila to tenkrát za něj. Přimkla se k němu a on ucítil na svém hrudníku její horké slzy. A on udělal, co tolik udělat toužil. Jednu ruku nechal z paže sklouznout na její záda, čímž si ji přitiskl ještě blíž a druhou ji konejšivě vpletl do vlasů.
došly mi slova,
já stál tam jen,
s touhle jedinou bych zemřel
Stáli tak několik minut, než její pláč začal slábnout a ona začala dýchat klidněji. V náhlém procitnutí se od něj chtěla odtáhnout, jeho sevření jí to však nedovolilo. Zapřela se tedy drobnými dlaněmi o jeho hruď a zkusila to znovu. Povolil stisk a nechal ji se sklopenýma očima ustoupit o půl kroku dozadu. Pochopil, že je na pokraji sil. Otočil se a zmizel ve své laboratoři. Myslel si, že se po návratu setká jen s její vůní, která by po ní zůstala. Byl proto překvapen, když zjistil, že neodešla. Přesto však zírala do země a působila jako hromádka neštěstí.
Vzal její dlaň do své a vtiskl jí do ní malý flakónek. Měl pocit, jakoby ho nevnímala. Odešel tedy ještě jednou, aby si oblékl kalhoty a košili. Přes ramena si přehodil hábit. Vrátil se k ní a donutil ji, podívat se mu do očí.
„Hermiono, to je uklidňující lektvar. Deset kapek by mělo stačit. Rozumíte?“
S pohledem upřeným do jeho očí kývla.
„Odvedu Vás do věže,“ řekl jen a vzal ji za loket, aby ji otočil ke dveřím.
Od této příhody se začaly její návštěvy opakovat. Nikdy nemluvili o tom, co se mezi nimi tehdy stalo, ale oba věděli, že došlo k něčemu, k čemu nikdy dojít nemělo. Jeho ochranitelské sklony se ještě více prohloubily a ona konečně nalezla alespoň na pár hodin denně klid.
Jak dny plynuly, vznikl mezi nimi cit, kterého se oba báli. Cit, který byl v těchto dobách velmi nebezpečný. A přesto se neustále prohluboval a ani jeden se tomu nebránil. Když mu pak jednoho večera dovolila zajít dál než kdykoliv před tím, pochopil, že nikoho jiného by nebyl schopen milovat tolik jako ji. Byl by pro ni ochoten i zemřít.
Sliboval ji, že všechno bude dobré. Snažil se o uklidňující slova. Oba však věděli, jak mohou být pomíjivá. Ale ani jeden z nich netušil, že až tak moc.
Dopil svou dnešní třetí sklenku a na nevyřčenou barmanovu otázku jen kývl. Rozhlédl se po místnosti. Nebylo tu mnoho lidí, přestože se jednalo o podnik se službami pro mudly tak oblíbenými. Dívky na pohovkách vysílaly do okolí vyzývavé pohledy, hrála příjemná hudba.
Chodil sem poměrně rád. Ne že by vyhledával právě tyhle služby. To nebyl jeho styl a navíc od doby kdy Hermiona...
Lákalo ho něco jiného. Byla to naprostá anonymita tohoto podniku. Při vstupu jste dostali identickou černou škrabošku a bylo jen a jen na vás, zda se necháte poznat. Mohl nepozorovaně sledovat dění okolo a zároveň nebyl nucen se zpovídat někomu, kdo by jej v mudlovském světě poznal. Chodíval sem hlavně vzpomínat. A pak taky zapomínat.
Uchopil skotskou a opět se ponořil v myšlenkách do minulosti.
Objala ho, políbila a odešla do své věže. Netušil, že to bylo naposledy. Zavřel za ní dveře a sám pro sebe se usmál. Našel konečně štěstí a nehodlal si ho nechat vzít. Podle plánů Řádu mělo dojít k útoku a poslední bitvě za dva dny. Ještě dva dny a konečně bude moci žít plnohodnotný život.
I Temný Pán vycítil, že se změnila atmosféra. Povolal veškeré své věrné a nastala bitva, která ovlivnila životy mnoha a mnoha kouzelníků, jejich rodin a přátel. Bohužel i ten jeho. Neměl nejmenší tušení, že se účastnila bitvy. Zakázal jí to. Zapřísahal ji. Prosil ji, aby zůstala v bezpečí. Když ji pak našel u menhirů vedle Hagridovy hájenky, měl pocit, že mu puklo srdce.
Klekl si vedle ní a opatrně ji podepřel. Snažil se nahmatat tep, ale nedařilo se mu to. Ale, teď snad... Otevřela ztěžka oči a z posledních sil na něj pohlédla.
Potmě se toulá a ve dne spí a její oči vědí víc než mý
„Sev...milu...ji... tě.“
„Hermiono, prosím tě, vydrž, všechno bude v pořádku.“
Věnovala mu poslední úsměv. Shovívavý úsměv, jaký uměla jen ona. Vždycky, když se o něco přeli a ona mu chtěla dát najevo, že mu ani za mák nevěří, tak se na něj takhle usmála.
Víčka ji klesla a její tělo v jeho náručí zvláčnělo. Přitiskl si ji k hrudi a do jejích vlasů skanuly dvě slzy, když pevně sevřel víčka. Bylo to poprvé a naposledy, kdy Severus Snape uronil byť jen jedinou slzu.
S touhle bych zemřel v jedinej den a jestli vám to nestačí,
kdyby tam stála stovka žen, vyzvu ji k tanci a to netančim
Znovu se otočil směrem do místnosti. Pohledem přejížděl po večerních návštěvnících a snažil se odhadovat jejich osudy. Bylo to zábavné a poskytovalo mu to možnost zapomenout. Zběžně si prohlédl i dívky v místnosti. Mladé společnice si všimly jeho pohledů a vyzývaly k němu jasné signály, že jsou volné. Neubránil se úšklebku. Už se chtěl odvrátit, když si všiml dívky schoulené v koutě. Zahleděl se na ni.
Zcela očividně patřila k dívkám sedícím na stejné pohovce, ale přesto bylo patrné, že tohle není to, po čem kdy toužila. Nikdy dřív ji tu neviděl. To ho ale nezarazilo tolik jako fakt, že se neskutečně podobala Hermioně. Jeho Hermioně.
„Kdo je ta dívka v koutě?“ obrátil se na barmana.
„Je tu nová. Nic moc. Zatím ještě nikoho neměla. Necháváme ji rozkoukat. Když si ji včera vybral jeden chlápek, utekl se škrábanci v obličeji a ona se nervově zhroutila.“
„Proč ji tu držíte, když tohle evidentně dělat nechce.“
Barman se na Severuse nepřátelsky podíval. „Ste nějákej moc zvědavej.“
Severus jeho pohled vydržel, což zjevně barmana přesvědčilo o jeho věrohodnosti.
„Nemá papíry, rodinu, přátele. Prostě nic. Našli jsme ji na ulici. A když tu může vydělávat, tak je jasný, že jsme ji tam nenechali.“
„Rozumím. Dejte mi jahody a pravé šampaňské. Chci ji na pokoj.“
„Ale je Vám jasný, že to nemusí vyjít. Jo, hezká je, ale-“
„To už je moje věc.“
„Fajn, jděte na osmičku. Do pěti minut ji tam máte.“
Budu si pamatovat na tu chvíli,
když hrála znělo to jak Paganini
a já už věděl, že jsem ztracenej,
zeptal se za kolik s pocitem viny
Severus se naposledy rozhlédl po místnosti a odešel. Během minuty někdo přinesl co požadoval a za několik okamžiků poté se otevřely dveře.
„Přál jste si mě, pane?“ zeptala se zoufale.
„Zavři za sebou a posaď se,“ pokynul ji na postel. Bylo mu to trapné, ale tyhle místnosti prostě jiný nábytek vhodný k sezení nenabízely.
Překvapeně ho poslechla a posadila se na okraj postele. Severus vedle ní položil misku s jahodami a nalil ji sklenku šampaňského. Sám se i s lahví a svojí skleničkou posadil proti ní na zem a opřel se o stěnu. Dívala se na něj neskutečně překvapeně.
„Co si budete přát?“
„Nic.“
„Nic?“
„Jak se jmenuješ? Jak jsi se sem vůbec dostala?“ nevěnoval její předchozí otázce pozornost.
„Elen. Jmenuji se Elen. Ale já nechápu-“
„Já taky ne. Jsi jí neuvěřitelně podobná.“
„Vůbec vám nerozumím.“
Severus se hořce usmál, dopil sklenku šampaňského a okamžitě si dolil.
„Chci, abys tenhle podnik opustila.“
„Proč? Je mi tu dobře. Dělám to ráda.“
„Nelži. Jsi tu nová a navíc nedobrovolně. Kolik ti je? Osmnáct? Ani ne. Vrať se ke své rodině dokud je čas.“
Po tvářích jí začaly stékat slzy.
„Nikoho nemám. Když nebudu tady, tak bych to samé dělala jinde. Nemám kam jít.“
„Zaplatím ti byt a dám ti peníze, jen odejdi.“
„Ale proč? Proč to děláte?“
„Do toho ti nic není. Prostě nechci, abys tady byla.“
Nemohl ji říct, že by sem musel přestat chodit. Neunesl by to. Neustále se tu setkávat s dívkou, která jí byla tak hodně podobná. Mohl by si najít jiný podnik, ale nedokázal by snést to pomyšlení na tělo téhle malé dívky pod tělem nějakého ožraly.
Ne, nezamiloval se do ní, ani ji nechtěl jen pro sebe. Věděl, že by bylo nemožné, aby se do něj tohle stvoření zahledělo.
Sesunula se na kolena a přitiskla se k němu. Nechápal, jak ji to napadlo. Rozplakala se. A on si ji přitiskl blíž...
***** ***** *****
„Severusi, podívej. Udělala jsem to. Já jsem to udělala.“
Strkala mu pod nos nějaký papír. Nasadil si brýle a podíval se na něj.
„Děkuji ti,“ to bylo vše, co řekl.
„Ty mně? To bych měla děkovat já tobě. Bez tebe bych nebyla nic jiného než obyčejná prostitutka. Nikdy ti nebudu moci vyjádřit svůj dík. Ujal jsi se mě. Koupil mi byt a podporoval mě při studiích. Přestože si za mnou jezdil jen na víkendy, naučil jsi mě hodně věcí. Staral jsi se o mě jako o vlastní dceru. Zaplatil jsi mi studia. To jen díky tobě dnes držím tenhle diplom.“
„Držíš ho díky své píli. Já s tím nemám nic společného.“
Usmála se. Stejně shovívavě jako to uměla jen Hermiona. Píchlo ho u srdce.
Zvedl se. Bylo načase ji opustit. Už je to necelých šest let od doby, kdy ji tenkrát vyvedl z toho podniku jako svoji ztracenou dceru. Zařídil jí bydlení a platil jí studia. Přes víkendy se u ní většinou ukázal. Popovídali si o knihách a on jí pak jednou řekl, že je kouzelník. Zapřísahala se, že o tom nikomu nepoví. Důvěřoval jí. Byla Hermioně podobná nejen fyzicky, ale i po té druhé stránce. Dokonale se vžil do role otce. O tom, co se tenkrát stalo v tom podniku už nikdy nemluvili.
Když před malým okamžikem držel její diplom z univerzity, věděl, že teď už se o sebe dokáže postarat. Udělal vše, co mohl a teď už to záleželo na ní.
„Je na čase se rozloučit. Nebudu plýtvat slovy. Nikdy jsem to nedělal. Jen ti přeji do života to nejlepší. Už mě nepotřebuješ.“
Zlehka ji pohladil po tváři, aby si naposledy připomněl Hermionu a otočil se k východu. Než však stihl projít dveřmi kavárny, kde měli schůzku, zaslechl za sebou její slova.
„Pleteš se, Severusi. Naopak tě teď potřebuji ještě víc. A věřím, že tě dokážu přesvědčit, že i ty potřebuješ mě.“
S těmito slovy ho předešla a přitiskla své rty na jeho.
Došly mi slova, já stál tam jen
S touhle jedinou bych zemřel
Žádné komentáře:
Okomentovat