Littera scripta manet: 1. Radosti a strasti

První kapitola druhé části povídky.

A/N: Nejdřív bych snad měla zmínit fakt, že jsem nedodržela podmínky, které jsem dala sama sobě. Chtěla jsem udělat tlustou čáru za první částí a začít psát jinak, respektive řečeno lépe. Bohužel se mi to nedaří.

Řekla bych, že nové kapitoly jsou na naprosto stejné, opravdu velmi průměrné úrovni. Ale snad vám tento fakt nebude tolik vadit. Pokusím se to vylepšit, ale moc tomu nevěřím.

Beta-read: Narcisa

You can complain because roses have thorns, or you can rejoice because thorns have roses.

( Můžete si stěžovat, že růže mají trny, nebo se můžete radovat, že trny mají růže.)

„Ale proč ne?“

„Znova to vysvětlovat nebudu! Řekl jsem to dost jasně na to, aby to pochopila i akromantule.“

Dívka naproti němu na něj pohlédla ublíženým pohledem. Přesně takovým, o jakém věděla, že téměř vždy zabere. Muž naproti ní byl dnes ale neoblomný.

„Naposledy, a o to důrazněji, říkám NE! A teď bych vám doporučoval, slečno, abyste se okamžitě odebrala do vaší společenské místnosti a pořádně se naučila lektvary. Písemky neoznamuji pro nic za nic.“

Dívka se vzpurně otočila a ještě vzpurněji za sebou práskla dveřmi.

Muž si zničeně povzdychl.

Z křesla s vysokým opěradlem, do kterého nebylo z míst odkud se ještě před chvílí ozývala slovní roztržka vidět, se zvedla drobná žena.

„Bylo nutné, abys na ni byl tak tvrdý?“ zeptala se měkce.

„Vůbec jsem na ni nebyl tvrdý. Já, na rozdíl od tebe, naši dceru nerozmazluji, ale vychovávám!“

„Ano, rozumím. Ten výlet minulý týden do Kanady, to bylo čistě z výchovných důvodů,“ usmála se žena shovívavě.

„Samozřejmě. Učil jsem ji rozeznávat byliny v tamějších lesích. Bylo to pouze na akademické úrovni. Žádná zábava.“

„Opravdu? Ona se mi zmínila o nějakém velkém knihkupectví, kde jí otec koupil knihy, o kterých ani nepředpokládala, že by je někdy mohla číst. Natožpak vlastnit.“

„Jsi dnes doma nějak brzy,“ změnil muž téma hovoru, aniž by se snažil udělat to nenápadně.

„Neodbíhej od tématu. Proč ji oslovuješ „slečno“? Nemá toho od tebe dost už z vyučování?“

„Domnívám se, že nikoliv. A navíc to byl rozhovor týkající se školy. Oslovení, které jsem použil, bylo na místě.“

„Severusi, seděla jsem v tom křesle ještě dřív, než jste přišli. Slyšela jsem naprosto přesně, čeho se ten rozhovor týkal. A kromě tvojí poznámky o lektvarech na něm nebylo nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo rozhovor o škole, školních povinnostech a podobně.“

„Vskutku?“ pozvedl muž ve zcela typickém gestu pravé obočí. „A ještě mi řekni, že jí ten ztřeštěný nápad schvaluješ!“

„Neschvaluji, ale ani bych nebyla tak kategoricky proti.“

„Hermiono, uvědomuješ si vůbec, co chtěla dovolit? Jet po Vánocích na pět dní k Evansovi. Postrach nebelvírské koleje. V lektvarech totální ignorant.“

„Slyšela jsem, o co tě žádala,“ připomněla mu jeho žena mile. „Ale nechápu, co tě na tom štve víc. Jestli to, že je Nebelvír, nebo to, že je špatný v lektvarech. A nebo by to snad mohly být obavy z toho, že nejen ona jemu, ale ani on jí není lhostejný?“

„Nebuď směšná. Selie by se s někým takovým nezahazovala!“

„Asi máš pravdu. Potom je vcelku logické, že k němu chce jet na Vánoce,“ konstatovala a přešla ke svému stolu, kde měla rozdělanou práci.

„Vždyť je jí teprve šestnáct!“ zaúpěl Severus.

„No a? To má zůstat přes prázdniny na Hradě a dřít lektvary, aby měl tatínek radost?“

„Nemluv takhle! Do ničeho ji nenutím.“

„Ne, ale jsi pro ni velký vzor. Obdivuje tě, snaží se ti ve všem a kdykoliv zavděčit. Dokonce tě nezklamala ani při zařazování do kolejí před pěti lety. Je pyšná, že je Zmijozel a že se za ni otec nemusí stydět.“

„Přeháníš. Ty jsi pro ni také vzorem. A navíc, nikdy bych se za ni nestyděl. Ani kdyby chodila do toho zpropadeného Nebelvíru.“

„Ano, možná jsem pro ni vzorem, ale tebe vidí neustále při práci. Vidí tvůj zápal pro věc a lásku i k těm nejnechutnějším přísadám ponořeným v nálevu. Ale kolikrát viděla mě při operaci? Rozumíš, co tím chci říct? A pak jde za tebou s prosbou a ty se k ní zachováš naprosto odmítavě. Nedal jsi jí ani chvilkovou naději, že bys o tom snad chtěl popřemýšlet. Řekla ti to s dostatečným předstihem. Půl roku před Vánoci. Jen proto, aby sis to mohl promyslet. A ty jí takhle odbudeš. Zklamal jsi ji, Severusi. Přestože předpokládala, že jí to nikdy nedovolíš, dala ti možnost všechno to promyslet. Poskytla ti čas na stanovení podmínek, za kterých bys jí to snad někdy dovolil. A tys ji vyhodil,“ zakončila zklamaně Hermiona.

„Ten tvůj proslov mi zněl, jako bys o tom už něco věděla, je to tak?“ zeptal se podezřívavě a sedl si za svůj pracovní stůl, který byl přímo proti tomu jejímu. Zároveň lehce shrnul papíry, které přesahovaly na jeho část, na stranu Hermiony.

„Věděla. A řekla jsem jí, aby to neodkládala a šla za tebou co nejdříve.“

„Skvělé, takže jsem zase ten nejhorší!“

„Pro ni nikdy nebudeš nejhorší. Pro ni nebudeš dokonce ani chybující. Mám pocit, že jsem ti to vysvětlila dostatečně.“

Severus cosi zamumlal a natáhl se pro brk. Když si přitahoval červený inkoust, opět se ozvala jeho žena.

„Zítra s ní promluvím. Jestli ji vůbec uvidím. V nemocnici je zase hlava na hlavě,“ povzdychla si. „Kdybych se nevrátila do desíti, ani mě nečekej. Přespím ve svém bytě. V nejhorším možná i v nemocnici.“

Od doby, kdy se rozhodli, že budou bydlet všichni v Bradavicích, uplynula již pořádná řádka let. A kupodivu to všem vyhovovalo. Severus nemusel stěhovat svoje přísady a Hermiona se jednoduše vždy odletaxovala ze svého bytu do jejich soukromých komnat na Hradě. Sice neměla v Bradavicích možnost připojit se k internetové síti, což bylo pro její práci nevyhnutelné, ale zvykla si. Vše nejnutnější si udělala v práci a domů si brala jen papírování, posudky a psaní odborných recenzí. Severusovy, teď už jejich společné komnaty, upravili tak, aby oba měli dostatek prostoru. Jediná věc, na kterou si oba dva těžce zvykali, byly psací potřeby toho druhého.

Hermionu rozčilovalo škrábání brku po pergamenu, protože tomuto zvuku už dávno odvykla a při práci byla zvyklá na ticho a klid. Severus byl zase vzteky bez sebe z Hermioniných propisek. Zvláště pak v momentě, kdy jí začala nevědomky cvakat. Ale i tohle překonali a společné soužití ve sklepních prostorách bylo více či méně klidné. Možná i proto, že u nich nehrozila ponorková nemoc.

Oba byli přes den v práci a večer se každý věnoval svým povinnostem. Ve vzácných chvílích spolu seděli u krbu a vychutnávali si blízkost toho druhého. Časové intervaly těchto milých situací se však prohlubovaly, až nakonec zanikly téměř úplně. Jejich vztah nabýval pomalu ale jistě na stereotypnosti. Stále si dokázali skvěle popovídat, ale co se týkalo osobního života, ba dokonce milostného, zamrzli na jednom bodě. Už to nebylo jako dříve. Ani jeden však nevěděl jak, nebo možná ani nechtěl, navrátit vše do starých kolejí.

„To už by bylo tento týden podruhé, kdy bys nespala doma. Nezdá se ti to trochu přehnané?“ otázal se poněkud škrobeně a přitáhl si eseje, které dnes vybral od prvních ročníků. Vzhledem k faktu, že bude s Hermionou očividně ještě nějakou dobu konverzovat, volil ročník, který už byl schopen opravovat téměř poslepu.

„Přehnané? Co tím máš na mysli?“ otázala se jeho žena a sama si přisunula papíry, které před okamžikem shrnul na její stůl.

„Tím mám na mysli, že trávíš v nemocnici, dle mého názoru, až příliš mnoho času.“

„Přeháníš. Prostě je mě teď jen více potřeba.“

„Pouze vyjadřuji své mínění. Jsi vdaná žena a měla by ses více než své práci věnovat rodině,“ prohodil jen tak mimochodem.

„Severusi, nemíním se s tebou dohadovat nakolik by se vdaná žena měla věnovat práci a nakolik rodině. Tohle téma jsme probrali, nemýlím-li se, nesčetněkrát. A stejně jako ty mi nejsi ochoten vysvětlit fakt, že za celých šestnáct let manželství jsi nebyl schopen naučit se nosit snubní prsten, nejsem já povinna vysvětlovat ti tohle.“

Dostávali se pomalu, ale jistě na tenký led. Hermiona nakousla velmi nebezpečné téma a on se dnes rozhodně nechtěl pohádat do krve. A že ta krev téměř tekla, když se dostali k tématu nošení snubního prstenu. Raději zvolil možnost okamžitého smíru.

„Nechtěl jsem se tě dotknout. Jen jsem se domníval, že bychom si zítra mohli udělat pěkný večer. Ale vzhledem k faktu, že možná ani nedorazíš domů na to zapomeň.“

Severus jí sám od sebe nabízí pěkný večer? A ještě ke všemu společný? Zřejmě už začíná být poněkud frustrovaný z faktu, že se naposledy milovali asi před... řekněme na začátku letních prázdnin. A teď bylo devátého září. To opravdu není úsměvná statistika.

Ale jak se s ním má sblížit, když jednoduše není čas?! A ne, že by se nepokoušela. Nové, řekla by i velmi rafinované, prádlo. V černé, samozřejmě. Pozvánka do restaurace ledabyle položená na jeho stole. Nebo snad žádost o umytí zad. Vždy se jí dostalo stejné odpovědi. Vydrž, Hermiono, jen dodělám... A přimyslete si, co je libo. Opravu esejí, fázi výzkumu, článek do časopisu,...

Jenže ji už čekání nebavilo. Vzdala se všech těch, pro ni tak potupných, pokusů svést svého manžela a usoudila, že prostě nemá zájem. A teď, když prokázal jistou dávku iniciativy, musí odmítnout ona.

„To je opravdu nemožné,“ odpověděla po chvíli neutrálním hlasem.

„Samozřejmě,“ ozval se Severus co možná nejlhostejněji. Razantním pohybem se podepsal na poslední práci nebohého prváka a zvedl se.

„Jdu se osprchovat. Budu si pak ještě chvíli číst.“

Ano, tohle byl způsob, kterým v dřívějších dobách vyjadřoval, že by ocenil společnost manželky i v ložnici.

Hermiona jen zběžně kývla, aniž by snad naznačila, že se hodlá přidat. Proč taky, když něco podobného neměla v plánu.

Když se pak po několika hodinách psaní recenzí a odborných článků šla osprchovat, její muž už samozřejmě spal.

elulinek

23.08.2009 22:15:28

88.81.88.2

sobota 2. března 2024

1. Radosti a strasti

Žádné komentáře:

Okomentovat