Littera scripta manet: 22. Krocení divé zvěře

Frola se ukáže jako velmi dobrý hlídač.

Smetla si z ramen prach. Už dávno nebylo na jejím plášti jediné smítko, ale ona stále opakovala ty směšné pohyby rukou.

Myšlenkami byla někde jinde. Kde asi, ušklíbla se v duchu. V bradavické ředitelně. Ještě lépe pak pod tělem jednoho nejmenovaného profesora. Musela se zbláznit. Co se to s ní děje? Co to s ní udělal on?

Svůj pohled odvrátila a zamrkala, aby odehnala štiplavý pocit v očích. Musí to rychle zaspat. Ráno pak bude dobře.

V domnění, že si přehodí věci z jedné kabelky do druhé se automaticky začala shánět po té plesové.

„Sakra!“ zaklela nahlas.

Vzhledem k roztěkanosti a jistým rušivým okolnostem ji nechala ležet na stole bradavické ředitelny. Mohla zkusit se pro ni vrátit, ale předpokládala, že je to zbytečné. Snape jistě provedl, oč ho Minerva požádala a ona by nerada přišla k úrazu. Kabelku ale nutně potřebovala. Asi by se jí nepodařilo vysvětlit svým kolegům co že je to ta Alohomora. A klíče ze zvyku nosila stále s sebou. Teď se za ten zvyk proklínala.

Přemýšlela jak tuhle situaci vyřešit. Patron by jen stěží vydržel čekat na něčí příchod a zároveň ho nemůže poslat do davu ve Velké síni.

Ale dopis by krbem dorazit mohl. Proti poště přece blokovaný není! Sedla ke stolu a narychlo naškrábala několik slov.

Minervo,

zapomněla jsem si na Vašem stole kabelku. Pošlete mi ji, prosím, co nejdříve.

Děkuji, Hermiona

Vhodila dopis do plamenů i se stříbrným práškem a doufala, že Minerva navštíví svou kancelář ještě tento večer.

***** ***** *****

Ve chvíli, kdy se v londýnském bytě ozvalo ženským hlasem klení, stejnou potřebu měl i někdo jiný někde úplně jinde.

„Sakra!“ ulevil si nahlas a sesunul se do křesla v ředitelně.

Hlavou mu vířily myšlenky. Musel se zbláznit. Co se to s ním děje? Co to s ním udělala ona? Tak moc ji toužil v tu chvíli políbit. Ona ale zjevně nesdílela jeho touhu.

A co jsi také čekal, Severusi, napomenul se v duchu. Že se k tobě přisaje a pomiluje se s tebou na ředitelském stole? Už konečně přestaň být naivní. Ona k tobě nic necítí, nikdy necítila a ani nikdy cítit nebude.

V tu chvíli se zarazil. Když už tu přemýšlí o citech, neměl by si konečně přiznat ty svoje?

Zatraceně!

Ve chvíli, kdy zatoužil rozdrtit všechny své zápěstní i záprstní kůstky najednou a to pořádnou ranou do stolu, plameny v krbu zezelenaly.

Prudce se otočil v domnění, že by se snad vrátila. Jediné co spatřil byl kus papíru, na který dopadla jiskra. Chytl téměř okamžitě.

Severus pohotově vyskočil a drobný plamínek uhasil několika prudkými pohyby zápěstím. Papír nebyl nijak složený ani přeložený, nic mu tedy nebránilo pohlédnout na krátký text. Bylo to hodně dávno, ale rukopis poznal bezpečně. Ten se nezměnil...

Přelétl těch několik slov a až teď si všiml drobné kabelky, která ležela na stole.

Uvažoval. Nutno podotknou, že jako Zmijozel. Mohl by ji prostě jen poslat, ale taky by jí ji mohl předat osobně. Stačilo by přeci jen vhodit hrst známého prášku do ohně a...

...a nic. Nemůžeš jí zasahovat do života. Nechce tě, tak se s tím smiř. Ale přeci by se s ní nemusel vůbec setkat. Jen jí kabelku položí na stůl a zase zmizí. Kdyby ji poslal po sově, mohla by se ztratit, obhajoval svůj nápad.

Už neváhal. Nabral pořádnou hrst letaxu a vstoupil do krbu.

***** ***** *****

„Hlídej, Frolo!“ zavolala ještě na fenku a zmizela v koupelně.

Jediné, co potřebovala, bylo smýt ze sebe veškeré pochyby. Měla před sebou nádherný život po boku úžasného muže a nechtěla si to zkazit.

***** ***** *****

Zhmotnil se zřejmě v obývacím pokoji. Nesvítilo se v něm a do místnosti dopadal jen kužel světla z vedlejšího pokoje.

Nestačil udělat jediný krok, když se z temného kouta ozvalo výhružné vrčení.

Hermiona má psa? Prolétlo mu hlavou. Vždycky si myslel, že má raději kočky. No nic, zřejmě jde o neškodného ratlíka. Otočil se ke dveřím, ze kterých šlo světlo, v domnění, že najde obyvatelku bytu. Hodně rychle se ale zastavil a to v okamžiku, kdy si do zmíněného kuželu světla stoupla Frola a zavrčela ještě výhružněji.

Kdyby to nemělo čtyři nohy, ocas, uši a nevrčelo to, myslel by si, že se jedná o nějakého prehistorického tvora. Většího psa neviděl. Nutno podotknout, že se mu vážně nelíbil. A už vůbec se mu nelíbily vyceněné tesáky.

„Fajn, potvoro. Je mi líto, ale asi si na chvíli zdřímneš,“ pronesl šeptem a pomalým pohybem se snažil vylovit ze svého rukávu hůlku.

Vrčení ale nabývalo na intenzitě s každým jeho pohybem. Jakmile se jednou rukou dotkl svého rukávu, Frola se rozešla proti němu.

„Dobře, spát se ti nechce,“ neodpustil si poznámku, ale raději v pohybu nepokračoval.

Tele naproti němu se zastavilo, ale nepřestávalo vrčet. Přemýšlel, co dělat pokud nechce skončit zase v nemocnici.

Do krbu to nestihne. To by mu ta potvora dřív natrhla – není nutné dodávat co. Pro hůlku mu taky nedovolí sáhnout. Výborně, Severusi, takhle to dopadá, když se chodí na neohlášené návštěvy.

Jedinou možnou záchranou byla Hermiona. Něco mu však říkalo, že by při prudkém zvolání jejího jména měl prokousnuté hrdlo. A navíc si nebyl jistý, jestli by Hermiona nenechala toho tvora, aby si s ním pohrál.

Z přemýšlení ho vytrhl hlas, který chtěl momentálně slyšel nejvíc.

„Frolo! Kdepak jsi, zlatíčko? Neříkej, že se ke mně nechceš přitulit.“

Severus se, i přes prekérnost celé situace, neubránil úšklebku. Tak ono má to monstrum i jméno. Báječné! A přitulit by se momentálně chtěl víc on.

„Frolo, že ty zase civíš do krbu? Nechápu, co tě na těch plamenech tak fascinuje. Pojď ke mně.“

Skoro toho psa hypnotizoval, aby se konečně otočil a odešel za paničkou. Ta obluda se k tomu ale neměla.

„Frolo! K noze!“

Na to už ten příšerný pes konečně reagoval. Bohužel jinak, než by si býval přál. Udělala další krok k němu a vyzývavě štěkla.

„Už toho mám dost!“

Uslyšel přibližující se hlas, plný rozhořčení.

„Budit sousedy nebudeš. Je ti to jas-“

Ve dveřích zkoprněla. Několik kroků od jejího krbu stál muž, na kterého v tuto chvíli chtěla nadobro zapomenout.

„Co tady děláte?“ vyštěkla ještě pořád ve vzteku, který ji přepadl na Frolu.

Severus došel k závěru, že si může dovolit odpověď. Nepředpokládal, že by se to naproti němu na něj vrhlo bez souhlasu paničky.

„Snažím se přemluvit Vašeho psa, aby mě nesežral.“

Hermiona se při jeho ironické poznámce kupodivu trochu uvolnila.

„Dobře, tak to Vás nebudu rušit. Můžete pokračovat,“ oplatila mu a otočila se k odchodu.

„Přinesl jsem Vám tu kabelku,“ zaznělo vzápětí současně s opětovným zavrčením.

Otočila se a opravdu zahlédla v jeho sevření svou kabelku.

„Frolo, nech toho,“ zněla spíš otráveně. Fenka se však k odvrácení pozornosti od nezvaného hosta vůbec neměla.

Hermiona si vzdychla.

„Frola není můj pes. Jen ji hlídám. I když teď spíš hlídá ona mě. Nedovolí Vám žádný pohyb, dokud ji nepřesvědčím, že jste neškodný.“

„A to hodláte udělat jak? Vezmete na mě Zameták, zmlátíte mě a jakmile budu mimo, ta obluda usoudí, že už nejsem nebezpečný?“

„Obejmu Vás,“ ujistila ho suše.

„Cože?“

„Je tak cvičená. Její majitel je tak trochu šprýmař,“ dodala a rozešla se k němu.

Severus z ní nespouštěl oči. Až teď si uvědomil, že má na sobě zřejmě jen saténový zářivě žlutý župánek, který jí sahal mírně pod kolena. Vlasy měla mokré a nedbale rozhozené na ramenou. A opět kudrnaté, všiml si. Vypadala úchvatně.

Přešla až k němu. Frola nedůvěřivě zavrčela. Nějak se jí nezdálo, že chce její dočasná panička obejmout to individuum, které vylezlo z krbu.

„Frolo, to je kamarád,“ prohodila ještě, ale vzápětí se postavila na špičky a pověsila se mu kolem krku.

Nejdřív chtěl prohodit něco ve smyslu, že s tímhle teletem se vážně kamarádit nehodlá, ale jakmile se k němu přitiskla, zadrhla se mu slova v hrdle.

„Jak dlouho to bude trvat,“ zeptal se konverzačním tónem, když její objetí nepřestávalo.

„Dokud nepřestane vrčet,“ dostalo se mu odpovědi.

Výborně, nešlo by nějak zařídit, aby to zvíře vrčelo aspoň tak hodinu? Nebo radši dvě. Tohle krocení divé zvěře mu bylo nadmíru příjemné.

Hermiona si mezi tím v duchu nadávala. Mohla Frolu klidně podržet a nechat ho zmizet v krbu, tak proč zase udělala takovou pitomost. Teď už to ale musela dokončit. Kdyby se od něj teď odvrátila, brala by to fenka za nimi jako souhlas k opětovnému vrčení.

„Jestli můžete, pomalu mi dejte ruku na záda.“

Vážně se nerozhodoval dlouho. Pomalým pohybem jí umístil pravici mezi lopatky.

Frola to celé sledovala značně nedůvěřivě, ale pochopila, že to, co vylezlo z krbu asi tak nebezpečné nebude. Přestala se hlasitě vyjadřovat a klidně si sedla. Svůj zrak ale pro jistotu neodvrátila.

„Teď už by Vám neměla ublížit,“ prohodila Hermiona a chtěla se od něj odtáhnout, než zase udělá nějakou hloupost.

Severus to ale viděl trochu jinak.

Ruku umístěnou na jejích zádech nechal sklouznout na zadeček a přitáhl si jí blíž. Tentokrát to byl on, kdo se dožadoval polibku. Byl pevně rozhodnut, že jestli ho v následující chvíli odstrčí, nechá jí být. To se ale k jeho překvapení vůbec nedělo.

Hermiona si v duchu nadávala, ale nebyla schopná to zastavit. A jak si zbytkem zdravého rozumu uvědomila, ani to zastavit nechtěla.

Není náhodou pánům dovoleno úplně všechno, když se loučí se svobodou? Tak proč by si ona to pomyslné loučení nemohla vybrat už teď, napadlo ji. Nikdo se to nemusí dozvědět. S těmito myšlenkami, kterými si omlouvala své chování, se aktivně zapojila do jím započatého polibku.

Severusovi se vývoj situace náramně líbil. Jednou tomu psovi musí poděkovat, slíbil si v duchu. Na hlubší úvahy nezbyl čas. Ucítil, jak povoluje tkaničko na jeho plášti. Ten vzápětí skončil na zemi.

Jednou rukou si ji nepřestával tisknout k tělu. Druhou zajel do ještě vlhkých vlasů. Jazykem přejel přes její rty a následným mírným tlakem si vyžádal vstup dovnitř. Žena v jeho náručí mu vzdychla do úst a začala systematicky rozepínat knoflíčky na jeho kabátci.

Severus nutně potřeboval nějakou oporu. Netušil, kde je tady ložnice, ale šel za světlem. Cestou nechal z ramen sklouznout kabátec s jehož knoflíčky si Hermiona poradila neuvěřitelně rychle. A hned se vrhla na ty košilové. Nepřestával ji divoce líbat.

Jakmile se mu podařilo narazit do pevného bodu, rychle vyhodnotil situaci. Byli nejspíš v kuchyni. Tak tady ne, pomyslel si, ale nic mu nezabránilo nechat tu košili, kterou mu Hermiona stahovala z těla.

Jak zaznamenal, z kuchyně vedly ještě jedny dveře. Přisál se k jejímu uchu a jazykem polaskal lalůček. Když pokračoval až na krční tepnu, podařilo se mu vymámit z ní další opojný vzdech.

Teď to odhadoval na předsíň. A na konci tušil očekávanou ložnici. Cestou přes chodbu se mu podařilo zbavit bot i ponožek. Na prahu ložnice mučivě pomalu zatáhl za pásek na jejím županu.

Nechal ho sklouznout na zem a s radostí zaznamenal, že žádná další vrstva oblečení nebrání průzkumu žádoucího těla před ním...