Littera scripta manet: 23. Deja-vu

Jaké bude ráno poté?

Tuhle kapitolku věnuji neúnavným dámám: Nadin a Mari, které se uchýlily téměř k vydírání (viď, Nadin ;).

Probudil se mírně rozlámaný. A hlavně unavený. Přes záclony pokoj zahalovalo do intimního šera slabé měsíční světlo. Jak mu ale vzápětí došlo, nejednalo se o jeho pokoj.

Jestli pak ono to nebude tím, že jsi se ještě před chvílí muchloval v posteli slečny Grangerové a překvapivě právě se slečnou Grangerovou. Promlouvalo k němu jeho svědomí.

Musel uznat, že jeho vnitřní hlas měl i tentokrát pravdu. Ležel v obrovské posteli, trochu podobné té jeho. Co se ale rozhodně té jeho nepodobalo, bylo povlečení. Respektive barva povlečení.

I přes relativní tmu mohl vyhodnotit, že všechno kolem něj je nesnesitelně zářivě žluté, jako její saténový župan, došlo mu vzápětí. Všechno tu bylo v jedné jediné barvě. Polštáře, peřiny, povlečení a dokonce i přehoz přes postel, který z pochopitelných důvodů vážně nestačili sundat.

Přesto tu něco chybělo. A to něco bylo poměrně významné něco. Chyběla sama slečna Grangerová. Jak mu ale vzápětí došlo, z místnosti sousedící hned s ložnicí vycházely známé zvuky. Aha, takže Hermiona se sprchuje a ty máš čas právě na to, abys vypadl.

Rozhodně se mu nechtělo ráno čelit rozhovoru na téma: Co jsme to, Merline, provedli?

Začal se vcelku neohrabaně hrabat z postele. Při této činnosti se však zaobíral myšlenkou, kde je vůbec jeho oblečení. Jak si tak matně pamatoval, ztrácel ho všude možně. Jedno Accio by to mělo vyřešit, usoudil. Načež mu došlo, že ani neví, kde má hůlku!

To šlo včera vážně rychle, ušklíbl se sám pro sebe. Takže nezbývá než si všechno sesbírat sám. Kdyby našel alespoň spodní prádlo a kalhoty, pomyslel si chmurně.

Trhanými pohyby si začal kolem pasu omotávat ten nechutně žlutý přehoz. Byl tak zabrán do této činnosti, že si nevšiml ani utichnutí tekoucí vody a už vůbec ne Hermiony, která ho se zájmem sledovala.

Stála opřená o dveře a s úsměvem na rtech pozorovala obávaného Mistra lektvarů, jak se zcela nesnapeovsky hrabe z její postele a snaží se zamotat do kusu látky.

Už když si vychutnávala před pár momenty příjemně teplou sprchu, přemýšlela nad událostmi několika posledních hodin. Respektive desítek minut. Sama si přiznala, že udělala chybu. Teď už to stejně nešlo vrátit. A navíc se o tom vůbec nikdo nemusí dozvědět. Prostě se stalo. Byla přesvědčená, že nejen u ní, ale i u Severuse se jednalo o momentální touhu. Stále si totiž nebyla schopna připustit, že by za tím mohlo být i něco víc.

Když ho tak teď ale pozorovala, jak se snaží co nejdříve dostat z jejího bytu, najednou pochopila, že ho nechce nechat odejít. Nechtěla teď sama ležet až do rána v posteli a zpytovat svědomí. Ať už to bylo touto myšlenku nebo něčím hlubším, co se zatím neprobojovalo na povrch, usoudila, že existuje jen jediná možnost, jak ho přimět zůstat tam, kde je.

Neváhala.

„Stačilo říct, že se Vám to povlečení líbí. Mohla jsem Vám ho darovat. Mám ještě jedno takové. Ale že byste se mi tímto způsobem pokoušel ukrást veškeré ložní prádlo, to bych do Vás vážně neřekla.“

Severus se otočil po hlase, přičemž mu došlo, že plán, rychle se dostat z bytu, pokud možno oblečený, už nevyjde. Při tom mu pohled sklouzl na přehoz. Táhl ho za sebou a ani si nevšiml, že se mu tak podařilo stáhnout jeden polštář a nějakým záhadným způsobem se za ním pohybovala i peřina.

„Ehm...“

Nic inteligentnějšího ho v tu chvíli prostě nenapadlo. Ono taky soustřeďte se, když před vámi stojí velmi, ale opravdu velmi spoře oděná žena, která se na vás dívá více než vyzývavě.

Když se k němu pak rozešla pomalou chůzí, téměř ucouvl, jak ho její chování zmátlo.

Ona ale očividně neměla v plánu nechat ho odejít. Jednoduše k němu přišla, položila mu ruku kolem krku a přitáhla si jeho hlavu. Poslední, co pak v tu chvíli řekla, bylo: „Myslím, že tohle už nebudeš potřebovat,“ a strhla mu pečlivě chráněný přehoz z pasu...

Probral se o několik hodin později a měl nepříjemné tušení, že právě zažívá deja-vu.

Postel nechutně žlutá, on nahý a Hermiona nikde. Snad jen s tím rozdílem, že teď do pokoje proudilo již nefalšované denní světlo. A dokonce začalo sněžit.

Jeho znechucený výraz byl více než výmluvný. Rozhlédl se po pokoji. A nestačil se divit. Vypadalo to kolem něho, jako kdyby se vrátil Voldemort.

Postel naprosto rozházená, kolem zahlédl pár kousků svého oblečení. Pohled na noční stolek, na kterém hledal náznak po hodinách (neúspěšně) ho utvrdil o divokosti noci strávené v tomto bytě.

Stínítko lampičky bylo nakřivo natolik, že pochyboval o gravitační síle. Zrak mu sjel na podlahu. Na koberci byl budík a baterky z něj se nacházely o pár stop dál. V mysli mu vytanulo, že ho Hermiona musela shodit v momentě, když ji-. Raději ani nevzpomínat...

Cosi pod jeho pravou rukou zašustilo. Vylovil pomuchlaný papír.

Dobré ráno,

děkuji za příjemnou noc a doufám ve Vaši diskrétnost. Nezbývá mi nic jiného, než Vás požádat, abyste co nejdříve opustil můj byt a na vše, co se v uplynulých několika hodinách stalo, zapomněl.

H.G.

Stále poměrně zmatený si celý vzkaz přečetl ještě jednou.

Takže ona to po tom všem bere pořád jako omyl. Když už si konečně myslel, že našel někoho, kdo ho více než jen snese ve své blízkosti, tak se mu má všechno zase rozplynout? Byl přesvědčený, že tohle se prostě musí vyřešit jedině vzájemným rozhovorem.

Počká na ni, i kdyby tu měl být do rána. Pevně rozhodnut se zvedl s úmyslem najít koupelnu.

Sprcha mu však nebyla přána.

Rozezněl se zvonek, který doprovázelo hlasité klepání na dveře.

„Hermí, no tak otevři. Jdu si pro Frolu. Neříkej, že ještě spíš?“ ozývalo se za dveřmi.

No skvěle. Takže ona ho tu klidně nechá s tím psem, zvlášť když ví, že si pro něj má přijít majitel. Ten hlas mu byl navíc vcelku povědomý. Usoudil, že lékař za dveřmi bez svého chlupatého miláčka nemíní odejít. A kde vůbec ten zatracený pes je, napadlo ho zpětně.

Tedd už začínal být značně nervózní a rozhodl se svou kamarádku popohnat. Prst přitiskl na zvonek a zhluboka se nadechl.

„Hééérm-“

Byl přerušen prudkým otevřením dveří a oči mu málem vypadly z důlků, když si uvědomil, že osoba před ním se ani v nejmenším Hermioně nepodobá.

Stál před ním polonahý chlápek s jakýmsi nechutně žlutým prostěradlem omotaným kolem boků, který mu byl hodně povědomý.

„-iono,“ dokončil poněkud zaskočeně, prst stále přitisknutý na zvonku.

„Zvoníte ještě na někoho?“ neodpustil si Severus a pohledem sjel jeho ruku na zvonku.

„Eh. Ano. Tedy vlastně ne. Já... Jdu si pro Frolu, to je můj pes. Hermiona ji měla hlídat. Kde vůbec je? Měla mít v sobotu volno,“ hlas se mu začal dostávat do normálu.

„Tak to by mě taky zajímalo,“ utrousil Severus. „A co se týče Vašeho psa... Taky jsem měl to štěstí.“

„A můžu dovnitř?“ zeptal se mladý lékař nejistě. „Vezmu si papíry, které jsem tu spolu s Frolou Hermioně nechal.“

Severus bez řečí ustoupil ze dveří a nechal muže projít. Neměl nejmenší zájem předvádět se před ostatními nájemníky v domě.

Jakmile přibouchl dveře, z obývacího pokoje se vyřítil pes gigantických rozměrů a svého majitele radostí téměř povalil. Jejich vzájemné uvítání pozoroval s nechutí.

Tedd se snažil Frolu uklidnit a mezitím přejel zrakem po pokoji.

„To muselo být hodně divoký, co?“ poznamenal, když viděl všude kolem poházené oblečení. „Nejste Vy ten Snape, kterého Hermiona léčila?“

„Asi to tak bude,“ poznamenal mnohoznačně.

„To bych do ní vážně neřekl,“ zasmál se bodře Tedd.

Přestože byl muž před ním očividně o hodně starší než Hermiona, rozhodně se mu líbil jako její potencionální partner víc než Willson. Neměl toho Amíka rád už od prvního setkání. Něco mu na něm nesedělo, ale zároveň přál své kamarádce štěstí. I kdyby to mělo znamenat, že opustí Evropu. Zato tenhle chlapík se mu zamlouval. Zjevně morous ale něco mu říkalo, že tenhle člověk by byl pro Herm to pravý ořechový.

„Hermiona se rozešla s Willsonem?“ zeptal se zvědavě.

„Na to by Vám asi nejlépe odpověděla ona,“ téměř si povzdychl Severus.

„Ale ona tady není. Jste tu očividně jen vy a docela nalehko, abyste mi mohl tvrdit, že jste vzdálený příbuzný.“

„Nechci Vás vyhazovat z bytu, který ani není můj, pane-“

„Becket. Ale říkejte mi Tedde.“

„Dobře, Tedde. Ale domnívám se, že-“

„Hele, Severusi, jmenujete se tak? Myslím, že jsem to zahlédl ve Vaší kartě. Řeknu Vám to na rovinu. Mám Hermionu vážně moc rád a přál bych jí jenom to nejlepší. Hlavně tedy konečně nějakýho chlapa.“

Severus stál naproti němu a přemýšlel, jestli jsou všichni zaměstnanci Královské nemocnice tak drzí jako tenhle doktor a Hermiona. Rozhodně ale nebyl v postavení, aby teď začal někoho vyhazovat z cizího bytu.

„Takže,“ pokračoval Tedd „je vcelku na místě, abych o Vás věděl něco víc.“

Severus se ušklíbl. I když mu tento rozhovor přišel maximálně absurdní, Tedd se mu svojí upřímností a přímostí docela zamlouval.

„Choroby a tak?“ zavtipkoval suše Severus.

„Hej, dobrej pokus, ale to si můžu najít sám,“ smál se muž naproti němu. „Spíš by mě zajímalo, jak je možný, že naše Hermiona, která téměř odmítá políbit toho nabubřelýho Amíka, se kterým má odjet za pár dnů za Velkou louži, najednou stráví zřejmě hodně divokou noc se svým pacientem.“

„Bývalým,“ zavrčel Severus.

„Jo, bývalým. Ale to je vcelku fuk. Abyste to pochopil. To, že jste vůbec mohl strávit noc v jejím království je hodně velkej pokrok. Hermiona si, co jí znám, zakládá v partnerství na vzájemným poznání a pak až na tom postelovým. A protože už nějakej ten pátek chodí s Willsonem, tak mi tohle přijde přinejmenším zvláštní.“

„Tím chcete říct co?“

„Koukám, že po tom výbuchu ještě nejste úplně ve formě. Tím chci říct, že Herm se do Vás pravděpodobně zamilovala a jestli ji ublížíte, tak Vám rozbiju ústa.“

Severusovi chtě-nechtě zacukaly koutky. Musel uznat, že muž naproti němu má vážně odvahu a na Hermioně mu asi hodně záleží.

Ale počkat. Co to říkal? Že jen tak někdo se do její postele nedostane? Že se zamilovala? Do něj? Tak to je při nejmenším směšné!

„Zamilovala, říkáte,“ protáhl líně a natáhl k lékaři pravici, ve které stále svíral zmuchlaný vzkaz. „V tom případě je tohle asi nový způsob, jak někomu vyjádřit, že Vám na něm záleží.“

Tedd zamyšleně studoval Hermionino písmo.

„To bych moc neřešil. Hlavně si musíte ujasnit všechno osobně. Nebo Vy snad máte v plánu splnit její přání?“

„Víte-“

„Co k ní cítite, Severusi?“

Na tuhle přímou otázku nebyl úplně připravený. Ale něco mu říkalo, že v muži před sebou by mohl najít případného spojence. Přemýšlel nad vhodnou odpovědí.

„Rád bych si s ní promluvil. Nemám v plánu odejít. Domnívám se však, že ona to bere jako chybu. Nejsem si úplně jist, že je to dobrý nápad.“

„Jo, takže chcete zdrhnout a nechat ji odjet do Ameriky. To je vážně skvělý řešení! Zeptám se naposledy a jasně. Máte ji rád? A dobře si rozmyslete odpověď. Pokud bude kladná, jsem ochoten Vám nějakým způsobem eventuálně píchnout.“

Musel si to už konečně připustit. Ano, za celou tu dobu jeho pobytu v nemocnici si na ni zvykl. Její bezprostřednost, upřímnost, ale někdy i když se zlobila... To všechno byly okamžiky, které mu zkracovaly hospitalizaci, ale zároveň se v něm začalo cosi měnit. Všechna zatrpklost a rozhořčení na celý svět se najednou zdála tak malichernou záležitostí, že tomu sám nemohl zpočátku věřit. Ale teď už si tím byl nějakou dobu jistý. Ona ho změnila. A nejen to.

„Ano, mám ji rád,“ odpověděl po chvíli pevně.

„No tak to je skvělý,“ poplácal ho Tedd po zádech. „A o kolik bude těžší říct přesně tuhle větu jí než mně? Tak o tom přemýšlej, Severusi. Můžu ti tykat, že jo? Stejně mě asi budete zvát na svatbu, takže je jedno, jestli si potykáme teď, nebo za pár týdnů. Měj se a pozdravuj Herm. A kdyby něco, klidně se na mě obrať. Frolo, pojď jdeme,“ řekl ještě a spolu s tím hrozným zvířetem zmizel za dveřmi.

Severus nevěřícně zavrtěl hlavou. S tak bezprostředním člověkem se snad ještě nesetkal. Nemohl však říct, že by mu to bylo nepříjemné. Což byl další důkaz, jak ho Hermiona změnila...

Tedd vyšel před dům a rozhlédl se. Jestli se mu to nezdálo, tak v dálce viděl Hermionu s Willsonem. Rychle přešel chodník a vydal se jinou ulicí, než měl původně v plánu.

Tohle bude ještě hodně zajímavé, pomyslel si, když je chvíli pozoroval a pochopil, že neomylně směřují k Hermioně domů.