Littera scripta manet: 8. "TO" (flashback)

Bez dalšího protahování tady máte kapitolku. Jen se předem omlouvám, pokud by příští týden z časových důvodů nebyla kapitola k "Člověku" určitě bude kapitola k "Budoucnosti". Děkuji za pochopení a příjemnou zábavu.

„Ahoj Herm, co tu děláš?“ ptala se Paula trochu překvapeně. Pro upřesnění raději dodala: „Tedd není doma, je v práci. Přijde asi až v poledne.“

„Já vím,“ usmála se Hermiona. „Já jdu ale spíš za tebou, než za ním. Potřebuji se s tebou o něčem poradit.“

„No jasně. Pojď dál. Ale prosím tě, nepřeraz se. Ještě jsem nestačila uklidit hračky malýho Tedda. Před chvilkou jsem ho teprve vezla do školky.“

„Fajn, takže dneska nejdeš do práce?“ ptala se pro kontrolu Hermiona.

„Ne, mám volno. Běž se posadit. Dáš si něco k pití?“

Hermiona se propletla mezi několika autíčky, plyšákem a koloběžkou a usedla v obývacím pokoji do křesla.

„Kdyby to, o čem s tebou chci mluvit, nebylo tak děsný, řekla bych kávu, jako vždy. Ale dneska to bude chtít asi něco silnějšího.“

„Whisky?“ střelila Paula od boku.

Hermiona se zděsila. „Zas tak silnýho snad ne,“ smála se.

„Dobře, načnu Anakenu, Single Vineyard. Prý až z Chile. Vyhráli jsme dvě lahve v tombole na lékařském plese,“ mrkla na ni Paula a nalila do dvou skleniček luxusní bílé víno.

„Tak povídej. O co jde?“

„No, je to trochu soukromé a řekla bych i intimní. Nevím, jak začít.“

„Tak si nejdřív pořádně lokni a ono to pak půjde samo.“

Obě ženy smočily rty v lahodném nápoji a Hermiona se zamyslela.

„Víš, jde o můj vztah se Severusem. Nějak jsme se sami sobě odcizili, ale přitom mám pocit, že to ani jeden nechceme. Jenže ani jeden nevíme, jak toho druhého oslovit. Jak se zachovat. Ale ne v normálním životě. Tam si rozumíme dobře. Máme stejné zájmy a povídáme si o prožitém dni a tak, ale-“

„Ale nešlape vám to v ložnici,“ dokončila za ni její přítelkyně.

Druhá žena s mírně růžovými tvářemi přikývla.

„Ano. Ale přitom mám pocit, že to oba chceme, jenže tuším, že jakmile by k tomu došlo, zase bychom měli minimálně dva měsíce pauzu,“ povzdychla si.

„Počkej, dva měsíce? Ty mi chceš tvrdit, že jste se milovali naposledy před dvěma měsíci?“

„No, tak nějak. A proto jsem za tebou přišla. Chtěla jsem se zeptat, jestli vás to třeba taky potkalo, nebo jak jste tomu zabránili,“ ptala se Hermiona sklesle.

„Kamarádko, na rovinu ti říkám, že dva měsíce jsou vážně dost. Ale zase na druhou stranu vím, o čem mluvíš. Když se mi před čtyřmi lety narodil Tedd, z důvodu šestinedělí jsme abstinovali a pak, když jsme mohli, to nějak drhlo. Buď nebyl čas, nebo plakal Tedd, a tak dále. Prostě jsme měli taky menší pauzu.“

„A teď už je všechno v pořádku?“ ptala se Hermiona zvědavě.

„V naprostým,“ ujistila ji Paula.

„To ti přeju, ale jak jsi toho docílila? Jak se vám podařilo vrátit vztah do starých kolejí a přitom zabránit opakovaní toho, co se stalo předtím?“

„Velmi jednoduše, Hermiono. Sváděním.“

„To je mi rada,“ smála se Hermiona. „To bylo první, co jsem zkoušela. Jenže jediný, čeho jsem se dočkala, byly odpovědi typu: Nemám čas, Hermiono. Vydrž chvíli, Hermiono. A další. Nesmíš se mi divit, že mě to hodně rychle přestalo bavit.“

„Ne, nedivím se, že jsi toho nechala. Ale taky se nedivím, že to nezabralo. U nás totiž taky ne. Pak jsem ale začala Tedda svádět malinko jinak.“

„Jinak?“

„Jo, jinak. A to bude taky tvůj úkol. Svádět Severuse rafinovaně. A teď mě poslouchej. Všechno, co budeš dělat proto, abys svého manžela nažhavila, musí vypadat naprosto nevinně. A hlavně na tobě nesmí být vidět, že máš zájem o postelové hrátky. A ještě poslední rada. Ne, že s ním hned, jakmile se chytne, skončíš v posteli. To by se možná dvakrát, třikrát opakovalo, ale potom by to skončilo u dvouměsíčních přestávek. Musíš mu prostě a jednoduše odolávat, ale nepřestávat ho svádět. A ve chvíli, kdy to bude nejméně čekat se na něj vrhni. A kdyby to bylo na jiným místě než v ložnici, bylo by to ideální. Musíš prostě nabourat ten stereotyp. A hlavně nevratně. Rozumíš?“

„Jo, rozumím, ale tohle praktikovat na Severuse bude takřka nemožné. A ani nevím, co si pod tím tvým rafinovaným sváděním představit.“

Paula upila ze své sklenky a podívala se na Hermionu se šibalským výrazem ve tváři.

„Hermiono, vím, že je Severus bručoun, ale je to taky jenom chlap. Na tohle se chytne, věř mi. A že nevíš, jak rafinovaně svádět? Tak poslouchej...“

Když Paula končila s možnými příklady tohoto druhu svádění, blížila se jedenáctá hodina. Obě ženy se u toho nesmírně bavily a možná to bylo i stále klesající hladinou vína v lahvi.

„Takže všechno jasný?“ zeptala se Paula o několik desítek minut později.

„Myslím, že jo. Ale stejně si nejsem jistá jestli operace, Svádění Severuse Snapea, bude mít úspěch.“

„Bude, Hermiono. Určitě. A teď mě napadlo. Co takhle ještě dítě? To už by Severus nechtěl?“

„Teď mám pocit, že jsi se domluvila se Selií. Včera mi řekla něco podobného. Jen s tím rozdílem, že ona chce moje těhotenství využít k menší ostražitosti jejího otce co se týče jejích romancí.“

„Chytrá holka,“ smála se Paula. „A ty bys už dítě nechtěla?“

„Chtěla. Už jsem o tom přemýšlela, ale Severus by asi nesouhlasil. Už nejsme ani jeden nejmladší.“

„To jsou nesmysly. Vždyť vy, kouzelníci, se přeci dožíváte vyššího věku. To mi jednou říkala Selie. A navíc, ani kdybys nebyla kouzelnice, nebyl by to nikterak šílený věk.

Hermiona jen nerozhodně pokrčila rameny. Vzápětí na to si uvědomila, jak bezprostředně se Paula vyrovnává s faktem, že kouzelnický svět existuje.

Bylo to už docela dávno, když přemluvila Severuse, aby jim to řekli. A nakonec i Severus usoudil, že to není tak špatný nápad. Přeci jen trávili spolu hodně času. K tomu častokrát nebyl sdílný, ale nakonec většinou také podlehl těm mudlovským akcím jako grilování, breafingy, stanování (to zkusil jen jednou a zapřísahal se, že naposledy) a další směšné radovánky. Zato Hermiona s těma dvěma trávila ještě víc času. V nemocnici s Teddem, nakupováním s Paulou. A tak nakonec svolil k prozrazení jejich identity, ale samozřejmě za určitých bezpečnostních opatření. Zavázal Tedda a Paulu upravenou formou Fideliova zaklínadla a jejich tajemství tak bylo v bezpečí.

„Ale do toho ti mluvit nebudu,“ dokončila Paula, aniž by si všimla Hermionina zamyšleného výrazu.

„No, myslím, že to nechám osudu. Třeba mi nepomůžou ani ty tvoje metody.“

„Jasně, že pomůžou.“

„Ještě jednou ti, Paulo, děkuju. Zkusím to a uvidím. Teď už ale půjdu.“

Hermiona odložila sklenku na stolek před sebou a zvedla se. Paula udělala totéž a šla doprovodit svou přítelky ke dveřím.

„Herm, měj se. A pozdravuj Severuse a Selii.“

„Jo, díky moc,“ naposledy se usmála na svou přítelkyni a rozešla se do centra.

Paula ji dala pár rad, jak nenásilně začít onu „akci“ a ona si nutně musela opatřit pár kousků vyhovujícího oblečení. Navíc si vzpomněla, jak Minerva hovořila o večírku, který hodlá uspořádat. Nebylo by od věci přijít i tam v šatech, které ještě nejsou v jejím šatníku.

Když se Hermiona vrátila domů do Bradavic, bylo už po obědě. Nechala si od skřítků donést něco malého k jídlu a velmi pečlivě uklidila koupené věci.

Jakmile se najedla, usoudila, že si může dnes tak trochu odpočinout. Vzala si nějaké časopisy, v kterých publikovalo pár začínající vědců, kteří po ní žádali odborný posudek nebo pouhý názor na věc, a lehla si na břicho do postele.

Když byla zhruba v půlce louskání mnohdy opravdu nic neříkajících článků, objevila se ve dveřích ložnice hlava její dcery.

„Ahoj mami. Tak jak pokračuje naše tajná akce?“ ptala se zvědavě.

„Ahoj Sel. Naše? Tajná? Pokračuje? Teprve včera jsme se o tom bavily a dnes už čekáš převratné výsledky? Tak to si teda počkáš, holka. A jestli hledáš tátu, tak-“

„Tak ten má hodiny lektvarů pro pokročilé. Mami, zapomínáš, že znát jeho rozvrh je pro člověka, který se mu chce občas taky vyhnout docela podstatná věc.“

„Spíš bych řekla, že zapomínám, že jsi dcerou svého otce. Potřebovala jsi ode mě něco důležitého?“

„Kromě podání zprávy o pokračování tajné mise? Ani ne. Ale když už jsi nakousla to s mým otcem... Víš, docela by mě zajímalo, jak vy dva jste se vlastně dali dohromady. Nějak mi k tátovi nesedí, že by tě od rána do večera zasypával růžemi, dokud jsi neřekla ano.“

„Tak v tom máš naprostou pravdu. Ale stejně si nemyslím, že-“

„Mami,“ skočila Selie Hermioně do řeči. „Je mi šestnáct. Myslím, že bych o tom něco málo vědět mohla. Prosím. Aspoň mi řekni, jak tě požádal o ruku. Nebo kde. Nebo jak jste se seznámili.“

„A celé bys to slyšet nechtěla?“ zeptala se Hermiona trochu ironicky.

„Jasně! Chtěla!“

„Ale je to na dlouho. A ty zítra píšeš tu opravnou písemku z lektvarů.“

„Mám času dost, neboj. A na lektvary jsem se naučila. Tak povídej.“

„Tak pojď ke mně,“ vyzvala Hermiona dceru a uvolnila jí místo v posteli, aby se mohla také pohodlně natáhnout.

Hermiona se rozpovídala o začátku svého vztahu se Severusem a jakmile se dostala ve svém vyprávění k událostem před sedmnácti lety na autobusovém nádraží, Selie radostně vypískla.

„A jak tě táta doběhl, tak cos mu řekla? Že nikam nepojedeš?“

„Ne, Sel. Řekla jsem mu, že jsem těhotná.“

„To jako se mnou?“

„S kým jiným, ty chytrolíne?“

„Fajn. Takže předpokládám, že tě táta hned požádal o ruku.“

„Ne. Tak to nebylo. Byl hodně zaskočený tou zprávou. A já jsem odjela. Nechala jsem ho tam stát, nastoupila jsem do autobusu a za pět hodin vystoupila v Plymouthu.“

„Vážně? A jak to, že tě nehledal? Jak tě pak vlastně našel. Jak jste se dali dohromady?“

„Poslouchej a už mě nepřerušuj. Nevím, jestli mě hledal. On sám mi to nikdy neřekl. Ale něco málo vím od Tedda. Prý za ním skoro každý týden chodil do nemocnice, jestli o mě nemá nějaké zprávy. Jenže já se nikomu neozvala. Podvědomě jsem zřejmě tušila, že by se mohl někdy Tedda jít vyptávat. A i kdyby mu to tehdy Tedd neřekl, použil by tvůj otec nejspíš nitrozpyt. Takže jsem všechno držela v tajnosti a začínala si v Plymouthu budovat nový život. Dařilo se mi to všechno celkem dobře do chvíle porodních bolestí. Když ses mi narodila, byla jsem v takové euforii a měla tak obrovskou radost, že jsem Teddovi poslala telegram. Nepsala jsem tam nic převratného. Jen jsem mu sdělila, že mám holčičku a že jsme obě v pořádku. Nepsala jsem nic dalšího, ale pro Tedda nebyl problém dojít na poštu a zjistit, odkud byl telegram poslaný. A když pak za ním přišel Severus, všechno mu samozřejmě vyzvonil. A to se tak dušoval, že nikomu neřekne ani ň.“

„Mami, ještě řekni, že ti to vadí. Merlin ví, jak by to tenkrát dopadlo, kdyby to strejda tátovi neřekl.“

„Určitě ne tak, jak to dopadlo tenkrát.“

„Tak povídej. Jak to bylo dál?“

„Ležely jsme v nemocnici už třetí den. Byla jsem zvyklá, že mi tě sestřičky nosily v dobu kojení na pokoj. Nemohla jsem tě mít u sebe. Řádila tam zrovna nějaká infekce a lékaři požadovali, aby byla miminka co nejvíce ve sterilním prostředí. Takže jsem třetí den čekala, až mi tě přinesou na odpolední krmení. Automaticky jsem se otočila, když jsem slyšela vrznout dveře. Jenže ve dveřích nestála sestřička, ale tvůj otec. Měl tě v náručí a beze slova mi tě nesl. Koukala jsem na něj jako na ducha. A ty ses na něj tak rozkošně dívala. Nevím, asi to tenkrát způsobily rozházené hormony, ale začaly mi téct slzy. Tvůj otec ze mě nespouštěl zrak. Jenom jsme si hleděli do očí. Když už jsem měla pocit, že tam stojí věčnost, vytáhl z kapsy docela velkou krabičku, otevřel ji a položil ji na tvoje drobné tělíčko.“

„A co bylo vevnitř?“ neubránila se Selie zvědavě zeptat.

„Na černém sametu tam vedle sebe leželi prstýnek z bílého zlata a ze stejného materiálu drobný dudlík na řetízku.“

„Páni. A já myslela, že táta není romantik. Jednou se mu budu muset omluvit.“

„Sel, myslím, že bude lepší, když se mu nezmíníš, že jsem ti sdělila podrobnosti našeho sblížení.“

„Jasně, mami. Asi máš pravdu. Ale stejně. To je tak krásný. A cos mu na to řekla?“

„Já nic. První promluvil tvůj otec. A řekl jenom tři slova: „Vezmeš si mě?“

„A tys řekla ano.“

„Ano.“

„No to je úžasný! Mami, moc děkuju, žes mi to všechno řekla. Jsem vážně ráda.“

„Já vím. Taky jsem ráda, že to víš a nemáš pochybnosti o romantické duši svého otce.“

Na to se Selie začala smát. „Myslím, že jsem asi jediná na škole, kdo nepochybuje, že nějakou duši vůbec má. Kdybys někdy slyšela ty historky, co o něm kolují.“

„Věř mi, Sel, dokážu si to představit. Ale teď už je spousta hodin. Měla bys jít na večeři, jestli ji nechceš zmeškat.“

„Nezbývá mi, než souhlasit,“ ozvalo se ze dveří.

„Jé, ahoj tati. Ty už jsi doma?“

„Ne, pořád jsem ve sklepení a zrovna se rozčiluju nad nešikovností pana Delingera. Selie, je nutné, abys mi pokládala tak hloupé otázky, když je naprosto očividné, že jsem doma?“

„Nutný to sice není, ale ty mi umíš na všechno tak krásně odpovědět,“ zazubila se na něj jejich dcera.

„Radši už běž na tu večeři. Nebo ti budu muset vysvětlit, jak mizí body z kolejních počítadel. A asi by se to neobešlo bez názorné ukázky.“

„Jasně, už letím,“ proběhla kolem něj.

„Nepřeraz se,“ zaslechla ještě za sebou, když zavírala dveře.

„Jaký jsi měl den?“ zeptala se Hermiona v momentě, kdy uslyšela Selii zavřít dveře.

„Nudný a místy ještě nudnější než kdy jindy. Co jste se Selií probíraly?“

„Nic podstatného. To víš, holčičí řeči,“ prohodila jen tak mimochodem Hermiona a slastně se protáhla na posteli. Dala si záležet, aby se jí trochu vykasalo bavlněné tričko.

Z pod přivřených víček sledovala Severuse. Ten zrentgenoval každičké odhalené místečko. Jen jakoby mimochodem se vydal k posteli, ve snaze navázat bližší kontakt.

Nebylo mu přáno. Hermiona pochopila jeho úmysly a přestože netoužila po ničem jiném, prudce se zvedla. Náhlost toho pohybu Severuse překvapila a on už nestačil couvnout. Hermiona se ocitla jen několik centimetrů od něj. Zvedla k němu oči a opět se setkala s jeho pohledem.

Severus se k ní začal nepatrně sklánět, ale ona v poslední chvíli ucukla.

„Nezajdeme taky na večeři do Velké síně?“ zeptala se sladce.

Severus byl mírně mimo. Co to tu na něj zkouší? Nejdřív ho skoro vyprovokuje a pak má hlad? Nebyl z toho moudrý, ale raději neodporoval.

„Jistě.“

„Fajn. Jenom se převléknu.“

„Počkám na tebe vedle.“ Zaslechla ještě jeho odpověď, než přivřel dveře.

wixie

03.10.2009 17:43:17

85.70.88.152

sobota 2. března 2024

8. "TO" (flashback)

Žádné komentáře:

Okomentovat