Littera scripta manet: 24. ... třeba na Antarktidu

Stihne Severus zmizet z Hermionina bytu?

Předposlední kapitola.

Kapitolu si dovoluji věnovat Nadin za její nikdy nekončící snahu poslat Edwarda k ledu.

Díky, Nadin, za tvé trefné a vtipné poznámky na toto téma.

Hermiona se probudila opět první. Ještě chvíli si užívala majetnické gesto, kterým si ji přitáhl ve spánku k sobě. Ale jen několik minut po probuzení ji začaly přepadat pocity provinění a neuváženosti jejího včerejšího chování.

Opatrně se mu vysmekla ze sevření, vzala si potichu pár kousků oblečení a přešla do obývacího pokoje. Jakmile se oblékla, napsala těch několik slov a doufala, že udělá, o co ho žádala. Tiše zavřela dveře svého bytu a rozešla se do prázdných ulic.

Bez cíle bloumala londýnskými ulicemi a snažila se přemýšlet. Co to, proboha, udělala? Včera se celý ten hloupý nápad jevil jako naprosto neškodný, ale teď si uvědomila, že vlastně úplně vědomě podvedla Edwarda. Muže, se kterým má za dva dny odletět do Ameriky a začít tam nový život po jeho boku. Přitom však věděla naprosto jistě, že toho muže nemiluje, ale jiná možnost prostě nebyla. Brzy bude mít dvacáté šesté narozeniny a pořád byla sama.

Svou práci milovala, ale rodinný život jí obětovat nechtěla. Edward byl jediná reálná možnost mít v dohledné době šťastnou rodinu. Ano, musela si přiznat, že na setinu sekundy pomyslela na Severuse, jako potencionálního partnera pro život, ale usoudila, že ten muž toho není, nebo možná ani nechce být schopen. A navíc, kde bere tu jistotu, že k ní něco cítí? To Edward ji aspoň miluje.

Jakoby snad nějaká vyšší moc chtěla potvrdit její slova, začaly se k zemi snášet sněhové vločky. Nikdy nebyla pověrčivá, ale tohle brala jako znamení. Takže teď nejlíp udělá, když půjde do nemocnice, vyhledá Edwarda a nabídne mu, jestli nechce dnes přespat u ní, aby nemusel platit hotel. Užijí si společně ještě těch několik hodin v Londýně, a pak konečně bude moci žít beze strachu, že by snad na její úlet někdy přišel. Spokojeně se usmála a vydala se doprovázená vločkami, které ji šimraly na tváři, do nemocnice.

„Hermiono, připadá mi to jako věčnost, kdy jsem tě neviděl,“ rozešel se k ní její přítel rychlou chůzí, jakmile ji spatřil. Sehnul se k ní a políbil ji jako vždy. Překvapila ho, když si jeho hlavu přitáhla blíž a polibek mu opětovala.

„Stalo se něco?“ zeptal se mírně zaskočený. Tohle ještě nikdy sama od sebe neudělala.

„Ne. Mělo by?“ podivila se a věnovala mu zářivý úsměv. Jen ona věděla, že je z větší části falešný.

„Ne, samozřejmě. Takže co podnikneme?“ ptal se nadšeně a přitiskl si ji trochu blíž.

„Hmm. Necháš to na mě?“ odvětila mu záludně. Počkala na jeho kývnutí a pokračovala: „Co kdybychom si šli zabruslit?“

Edward se rozesmál. „Vážně to je to, co chceš dnes dopoledne dělat?“

„Jo. Myslím, že jo. A taky se tě chci na něco zeptat.“

„Tak povídej. Víš, že se mě nemusíš ptát, když chceš něco vědět.“

„Já vím. Co kdybychom si koupili kafe a pomalu šli? Ještě nás někdo odchytne, že potřebuje pomoc na sále,“ odvětila trochu vyhýbavě.

Jakmile vyšli ven, Edward ji znovu zvědavě pobídl. „Tak povídej. Na co jsi se chtěla zeptat?“

„Víš, já jsem trochu uvažovala. O nás, myslím,“ upřesnila. „Jak si to představuješ až budu s tebou v Americe?“

„Já se bál, jakou otázku na mě máš přichystanou a ty přijdeš s tímhle. To je snad jasné, ne? Nejdřív si uděláme ještě dovolenou, oslavíme Nový rok a upravíme můj dům tak, aby vyhovoval i tvým potřebám. Pak ti seženu místo v nemocnici a možná tě i požádám o ruku,“ mrkl na ni.

„A dál?“ ptala se zvědavě.

„Co tím myslíš? Dál budeme oba pracovat na svojí kariéře, budeme jezdit společně na odborné konference a stane se z nás nejlepší tým ve Státech.“

„A děti?“ zeptala se zaskočeně, když se v jeho výčtu tahle položka neobjevila.

„Děti?“ protáhl otráveně. „No, možná jednou. Za pět, deset let. Ale víc jak jedno v žádném případě.“

„Aha.“

„Hermiono, nemůžeš si přece kazit kariéru dětmi. Je to ztráta času, věř mi.“

„Už jednou jsem ti řekla, že nejsem kariéristka. Všechno, co dělám, dělám pro lidi! Ne proto, abych byla slavná!“ vybuchla naštvaně.

„Dobře, dobře. Nemusíš se rozčilovat. Vždyť jsem řekl, že jedno by mi nevadilo. Ale ne hned.“

Hermiona mu už neodpověděla. Raději se na něj ani nepodívala. Nechtěla, aby viděl její vlhnoucí oči. Než však stihl promluvit on, vrazil do nich drobný chlapec na kolečkových bruslích, kterému ujela noha. Edward si svou kávou polil košili pod rozepnutým kabátem.

„Jsi slepej?“ zakřičel víc než bylo nutné.

Hermiona ho konejšivě chytila za ruku. „Neudělal to schválně,“ zastávala se chlapce.

„To je sice hezké, ale košile od Claina je zničená. Zajdeme k tobě, abych si ji mohl namočit do vody. Snad to pustí.“

Hermiona mírně zbledla. „Ke mně?“ ujišťovala se, že dobře slyšela.

„Jasně. Do hotelu to je dál a mohlo by to zaschnout. Máš snad něco proti tomu?“ zeptal se podezřívavě.

„Ne, samozřejmě, že ne,“ ujistila ho rychle a ještě rychleji se začala modlit, aby Snape vypadl z jejího bytu.

***** ***** *****

Severus se rozhodl nejprve posbírat svoje poházené oblečení. Byl úspěšný. Našel i hůlku. Byla v kuchyni ve dřezu. Usoudil, že mu tam spadla v momentě, kdy on narazil do kuchyňské linky a Hermiona mu začala stahovat košili. Oblečení si vyrovnal na křeslo a šel pátrat po osušce. Sice ji našel, ale ani za mák se mu nelíbila barva. Svítivě žlutá. Jak taky jinak. Rychle se osprchoval a ve snaze moc nevnímat tu křiklavou barvu se i usušil.

Jakmile si začal zapínat kalhoty, uslyšel v předsíni povědomé štrachání klíče v zámku. No vida, Hermiona přišla dřív, než vůbec předpokládal. Dopnul poslední knoflík na kalhotách a s košilí jen v ruce se vydal ke vstupním dveřím. Jaké bylo jeho překvapení, když se místo Hermiony hrnul do dveří podle hlasu její přítel. Ten nabubřelej Amík, jak ho trefně vystihl Tedd.

„Asi nemáš nějakou pánskou košili, viď? Nevadí, aspoň ten flek namočím. Hermiono, kde tady máš koupelnu?“ otočil se na konsternovanou přítelkyni, která zírala kamsi do útrob bytu. Když pochopil, že se z nějakého jemu zatím neznámého důvodu odpovědi nedočká, rozhodl se vypátrat zdroj jejího zájmu.

„Eh!“ vypadlo z něj, když se otočil. To poslední, co čekal v bytě svojí přítelkyně, byl polonahý chlap s košilí v ruce a výrazem naprosté převahy v obličeji. Vzápětí mu došlo, že toho chlapa zná.

Severus usoudil, že ani Willson, kupodivu ani Hermiona, nemíní jakkoli započít rozhovor, který byl více než nevyhnutelný. Rozhodl se jednat zdvořile. Tak dlouho, jak jen to bude možné. Jestli to vůbec bude možné, došlo mu, když Willson začal rudnout.

„Dobrý den, doktore,“ pokynul lékaři. „Hermiono,“ neopomenul ani stále nehybnou ženu.

Oslovená se vzpamatovala natolik, že alespoň zavřela vchodové dveře. Nebylo v jejím zájmu dělat sousedům divadlo. Stačilo, že se ho bude muset sama účastnit. Edward začínal vidět rudě. Aniž by spustil ze Severuse zrak, zeptal se zdánlivě klidně: „Hermiono, můžeš mi vysvětlit, co dělá tenhle chlap v tvém bytě?“

Mladá žena se nestačila ani nadechnout, když Edward zakřičel: „A proč je sakra polonahej?!“

Hermiona leknutím nadskočila a snažila se vymyslet něco smysluplného. Ale opět jí nebylo přáno jakkoli se obhájit. Alespoň prozatím ne. Tentokrát si vzal slovo Severus.

„Možná to bude tím, že jsem se ještě před pár hodinami s Hermionou vášnivě miloval,“ prohodil jen jakoby mimochodem. Jakmile to vyslovil, Hermiona neměla daleko ke klinické smrti. Willson zase začal měnit barvu. Ten chlap musí být metamorfág, pomyslel si Severus, když sledoval jeho barevné přeměny.

„A to mi říkáte jenom tak?“

„Nenapadlo mě, že byste to chtěl písemně,“ ospravedlňoval se naoko překvapeně Severus.

„Nehrajte si tu se mnou, Snape. Hermiono máš k tomu co říct?“

„Já-.“

„Ano, překvapivě ty!“ pěnil dál Edward.

„A co přesně chceš slyšet?!“ naštvala se Hermiona a přešla do útoku. „Že toho lituji a že to už nikdy neudělám? Nebo bys radši slyšel jak moc se mi to líbilo?!“

Severus se zatvářil neskutečně pyšně. Takováto slova jsou to pravé pro mužské ego. Zato Edwardovi klesla čelist.

„Takže ty to nebudeš ani popírat?“

„A mělo by to vůbec smysl? Věřil bys mi?“

„Potom co jsem tady viděl? Opravdu ne. Jen to pořád nedokážu pochopit,“ řval nekontrolovaně. „Mě jsi málem nepustila ani do svého bytu a s tímhle,“ pohledem sjel Severuse, „skončíš v posteli hned jak vyleze z nemocnice. Takhle ty rehabilituješ se svými pacienty?“

„To není pravda!“ zakřičela nešťastná Hermiona.

„Myslím, že to by mohlo stačit,“ zasáhl do toho Severus.

„Ty drž hubu!“ bylo mu doporučeno rozčileným Edwardem. „A ty,“ otočil se prudce na Hermionu, „mi řekni, jestli jsi s ním spala, nebo se milovala. A rozmysli si to dobře. Jestli jsi byla opilá, nebo co já vím ještě, prostě na to zapomenu. V Americe si tě pak už vychovám. Tohle ti rozhodně trpět nebudu,“ dokončil již mírnějším tónem.

V tu chvíli nebyl jediný, kdo netrpělivě čekal na její odpověď. Severus se opět přistihl, že zadržuje dech. Jestli to bude pokračovat takhle dál, tak se jednou sám udusím, pomyslel si skoro vážně a neubránil se úšklebku.

Hermioně v tu chvíli rozhodně nebylo do smíchu. Věděla naprosto přesně, že tohle už nic nezachrání. A žít s mužem, který jí prokazuje laskavost tím, že strpěl její nevěru? Ne, teď pochopila, že ji Edward nemiluje. Rozhodně ne tak, jak se tím holedbal. Šlo mu jen o její spolupráci v jeho kariérním růstu. Konečně jí to došlo. Bylo jí líto, že za takových podmínek, ale pořád lepší, než kdyby na to přišla až jako jeho žena. Už nebylo co řešit.

„Milovala,“ prohlásila pevně. Její hlas se nezachvěl.

Severus měl pocit, jakoby mu ze srdce spadl standardní kotlík velikosti čtyři. Edward se však s prohrou nehodlal smířit tak lehce.

„Fajn, jsi evidentně rozrušená. Dám ti ještě jeden den na rozmyšlenou. Pořád jsem ochotný ti odpustit,“ snažil se zachránit situaci. Respektive svoji kariéru, kterou si vysnil.

„Ty to nechápeš?!“ zakřičela Hermiona frustrovaně. „Já po tobě žádné odpuštění nechci. Jediný co chci, abys vypadl z mého bytu. A je mi úplně jedno jestli pojedeš zpátky do Ameriky nebo třeba na Antarktidu! Hlavně už vypadni!“ Hermiona se začínala nepatrně chvět potlačovaným pláčem.

„Je to tvoje poslední slovo?“

„Vypadni!“ řekla zničeně.

„Už je mi jasný, proč jsi tak oblíbená! Jestli se stejně jako tady tomu věnuješ ostatním pacientům, musí být v sedmým nebi!“ Když Edward pochopil, že tady už nemá nejmenší šanci, chtěl alespoň ublížit.

„Děvku ze mě dělat nebudeš!“ rozkřikla se se slzami v očích mladá lékařka.

„Ale vždyť ty nic jinýho nejsi!“

Teď už ale Severus nemohl jen nečinně přihlížet, jak ten magor uráží ženu, která si získala jeho srdce. Nebylo by pro něj těžké rychle sebrat hůlku z křesla a zkusit zase nějaké pěkné kouzlo. Byl si ale vědom, že následné Obliviate by nezpůsobilo takové zadostiučinění, kterého chtěl docílit. Přehodil si košili do druhé ruky a nechal pokojem zaznít svůj břitký hlas.

„Omluvte se Hermioně!“

„Já se nebudu omlouvat kur-“ nedokončil.

V tu chvíli promluvila Severusova pěst.

Edward ani nepostřehl jak, ale místností se v tom okamžiku rozlehl zvuk praskající nosní přepážky. A on, ještě než stačil chytnout ránu z druhé strany o stěnu, pochopil, že se jednalo o jeho přepážku. Se zaúpěním se svezl k zemi a držel si krvácející nos.

Hermioně v ten moment definitivně došla i ta špetka sebeovládání, kterou se snažila si zachovat.

„Vypadni už konečně! Vypadněte oba!“ křičela a vrhla se ke dveřím. Prudce je otevřela, aby podtrhla svá slova.

Severus byl mírně zaskočený a snažil se jí uklidnit: „Hermiono-“

„Řekla jsem oba! Už vás nechci ani vidět. Zmizte mi ze života!“

Edward se evidentně k ničemu neměl. Úpěl si na zemi a snažil se srovnat svůj nos. Severus pochopil, že Hermiona je v šoku, ze kterého se musí dostat sama. A navíc nechtěl už přilévat olej do ohně. Jediným rychlým pohybem si konečně přehodil přes ramena košili. Do jedné ruky si pak vložil hůlku a kabátec a tou druhou chytil za kabát Willsona, aby ho mohl dostat z Hermionina bytu.

Hermiona za nimi zavřela dveře a svezla se podél nich na zem. A konečně dala možnost slzným kanálkům plnit jejich funkci.