Littera scripta manet: 10. Komplikace

Beta: Claire

Ležel v pokoji pro hosty v domě Grangerové. S rukou za hlavou upíral svůj pohled skrze střešní okno, za nímž se pomalu rozednívalo, a přemýšlel o událostech minulého večera.

Přišel na večeři tak, jak se domluvili. Chlapec nad jeho příchodem projevil nesmírnou radost, až to i Severuse donutilo uvolnit ztuhlé svaly v obličeji a na delší dobu nasadit uvolněný úsměv.

Celý večer by se dal vlastně považovat za ideální, kdyby nebylo několika malých krvavých příhod, které ho kazily pravděpodobně nejvíce Hermioně. Chlapec si z toho nic nedělal, Severus vždy asistoval a Hermiona si pak musela pokaždé udělat pauzu v kuchyni, aby syn neviděl její pláč. Severusovi došlo, že chlapcovo zdraví se od jeho poslední návštěvy rapidně zhoršilo. Obdivoval toho malého človíčka, s jakou vervou s tím bojuje a místo aby sám plakal, byl to právě on, kdo Hermionu hladil po tváři a šeptal: „Maminko, neplač.“

Po večeři chlapec s jeho pomocí pověsil na krbovou římsu tři punčochy. Severuse překvapilo, že i pro něj byla připravena klasická červená ponožka s bílým chlupatým lemem a bílou výšivkou jeho jména. Hermiona je s úsměvem sledovala z pohovky a pak chlapci dovolila zůstat výjimečně déle vzhůru.

Když nastal čas jít spát, Severus se nabídl, že uklidí v jídelně, ale zarazil ho David, který jej s upřímným pohledem poprosil, jestli by ho nemohl uložit s maminkou. Nemohl říct ne a nakonec to byl právě on, kdo přečetl krátkou pohádku a přikrývku přitáhl klidně oddychujícímu chlapci výš k bradě. Otočil se na Hermionu, která stála v kuželu světla mezi dveřmi. Kývnutím mu dala najevo, že je vše v pořádku. Zvedl se a společně vyšli na chodbu.

„Připravila jsem vám pokoj pro hosty,“ řekla mu tiše a pokynula ke dveřím na konci chodby.

Přikývl. Už během večeře ho chlapec přemluvil, aby zůstal přes noc a byl přítomen ranní nadílce, takže to pro něj nebylo překvapením.

„Můžu vám nabídnout víno? Nečekám, že už chcete jít spát,“ pousmála se. Bylo sotva deset hodin.

Znovu přikývl. Zkoumavě si ji prohlížel. Pohled mu nečekaně odhodlaně vracela. Udělal krok k ní.

„Nebo byste si dal něco jiného?“ zeptala se bezelstně a dodala tomu korunu, když pohledem sklouzla na jeho rty. To byla výzva.

Přitiskl ji na dveře její ložnice. Sklonil hlavu, rty přejel po těch jejích a sklouzl ještě níž na její krk. Vzrušeně vydechla a naklonila hlavu na stranu. Prsty jedné ruky mu automaticky vpletla do vlasů a přitáhla si ho blíž. Tou druhou zašátrala za sebou. Nahmatala kliku a oba málem upadli, jak se za ní dveře rychle otevřely. Tlumeně se zasmála a pozpátku couvala ke své posteli. Kdyby nebyla okouzlená jeho přítomností, dotyky a polibky, pravděpodobně by se podivila nad tím, jak jednoduché bylo hodit všechno za hlavu a ocitnout se v jeho náruči.

Dostrkal ji až v posteli. Hermiona narazila lýtkem na hranu postele a zavrávorala. S vyjeknutím dosedla na postel a stáhla Severuse s sebou. Chtivě se na něj usmála a za límeček košile si ho přitáhla k dravému polibku. Donutil ji položit se a vklínil se mezi její stehna. Jazykem prozkoumával zákoutí jejích úst a rukama bloudil pod její halenkou.

Přidušeně vydechl, když zaznamenal, jak mu rukama vklouzla pod košili, nehty dráždivě přejela po hrudi. Systematicky jí začal rozepínat jednotlivé knoflíčky a s potěšením shledal, že dělá to samé s těmi jeho. Rychle shodil košili z ramen a roztáhl cípy její halenky, aby mohl prozkoumat nově odhalená místa. Rty zmapoval linii kopečků ňader, které byly doposud uvězněny v hladké bílé podprsence. Její tiché vzdechy ho povzbuzovaly, aby nepřestával.

Sjel rty níž až k jejímu pupíku. Obkroužil ho jazykem a zručně si poradil s knoflíkem na jejích džínách. Když pomalu rozepínal zip na jejích kalhotách, zaznamenal, že Hermiona ztuhla. Vzápětí se na jeho rameni objevila její ruka. Naléhavě ho odstrčila.

„Já nemůžu,“ vyhrkla téměř plačtivě a přitiskla si rozepnutou halenku k tělu.

Narovnal se a s povzdechem si sedl naproti ní. Byl bláhový, když si myslel, že změnila názor. Jeho tělo křičelo po tom, aby se nenechal odmítnout, aby si ji prostě vzal, vždyť ho musela chtít, když mu dovolila zajít tak daleko, ale mozek mu jasně říkal, že tohle měl očekávat. Nebyla připravená odpoutat svou mysl natolik, aby zapomněla na svého syna a plně si užívala rozkoše.

„Promiň.“

Zavrtěl hlavou. „Neomlouvej se.“ Natáhl se k ní a políbil ji na čelo, pak vstal a rozešel se ke dveřím. „Uvidíme se ráno,“ rozloučil se a odešel do pokoje pro hosty.

Možná by nad tím přemýšlel daleko důkladněji, kdyby ho nevyrušilo nesmělé klepání. Posadil se na posteli. „Dále,“ vyzval klepajícího.

Do místnosti nakoukl chlapec s rozčepýřenou kšticí. „Mamka žíkala, že mám zaťukat, abych tě nezbudil,“ usmál se na něj chlapec.

„A to ses ještě nebyl podívat, zda tu byl Santa?“ Severus se neubránil údivu nad tím, jak je chlapec trpělivý.

„Dyž já chtěl jít s tebou,“ odvětil David tajuplně a natáhl k Severusovi ruku. Ten mu s úsměvem podal svou a nechal se odvést do obývacího pokoje k zaplněné podlaze pod stromkem a plným punčochám.

*****

Jako obvykle seděl v poslední lavici, před sebou pomocný papír k písemce a zamyšleně protáčel mezi prsty plnicí pero, které mu u Grangerů nechal Santa pod stromkem. Z úvah ho vytrhl hluk, jak se několik jeho spolužáků zvedalo a za nepřetržitého brblání o tom, že to už nemá cenu, odcházelo. Pohlédl na hodinky a teprve teď si uvědomil, že bloudění v mysli a vzpomínkám na Vánoce s Hermionou a Davidem věnoval víc času, než zamýšlel.

Vzápětí mu došla mnohem děsivější skutečnost. Pokud má Hermiona tak výrazné zpoždění a dokonce po nikom neposlala ani zprávu, muselo se stát něco vážného. David!

Bez dalšího otálení popadl svou brašnu, vhodil do ní pero a vyrazil z učebny. O jeho předchozí přítomnosti svědčil jen bílý papír, který zůstal ležet na lavici.

Nepřemýšlel nad tím, že by mohl být spatřen nějakým všetečným mudlou a přemístil se přímo do ulice, kde Hermiona se synem žila, jen pár kroků od jejich domu. Tři nízké schůdky vedoucí ke vchodovým dveřím zdolal jako jeden, zabušil na dveře a druhou rukou vyhledal zvonek. Nedočkal se žádné reakce. Dům zůstával nadále stejně tichý, jako celá ulice.

„Paninka není doma,“ ozval se za ním skřehotavý hlas, když frustrovaně udeřil pěstí do nepoddajného dřeva. Otočil se a spatřil vetchou stařenku, která vedla na vodítku cosi, co se velmi podobalo násadě od Filchova pracovního koštěte.

„A kde je, nevíte?“ zeptal se v naději.

„Nevím, panáčku. Ale měla naspěch, to zase jo, viď, Pufíčku?“ Severus pochopil, že to druhé oslovení patřilo nejspíš tomu stvoření na obojku. „Jo jo, na spěch měla,“ odpověděla si žena sama a s našpulenými rty pohlédla na Severuse.

„A jak je to dlouho, co odešla?“ zkusil z ní vypáčit alespoň nějakou informaci.

„Jak dlouho, panáčku? Pufíček zrovna dělal-“

Severus pochopil, že smysluplné odpovědi se nedočká, a to poslední po čem toužil, byl popis toho, co Pufíček zrovna dělal. Seběhl ze schodů a vyrazil na opačnou stranu ulice, než stála stará žena. Ignoroval remcání o tom, jaká je ta dnešní mládež nevychovaná a spěchal za nejbližší možný roh, odkud by se mohl nerušeně přemístit.

Nebyl si jistý, co se dělo, ale pokud se to týkalo Davida, byla velká pravděpodobnost, že oba najde v nemocnici u Munga, kde se také o pár minut později objevil.

Když se mírně zadýchán opřel o desku recepčního stolu, uvědomil si, že si na tyhle stresové situace už dávno odvykl a nedělají mu dobře. Asi za tu dobu, kdy měl na starosti jen více či méně vybuchující kotlíky a nevzdělatelnou havěť, řádně zlenivěl.

„Granger. David Granger. Kde leží?“ vyhrkl překotně na obrýlenou recepční, která si ho podezíravě přeměřila.

„Jste příbuzný?“ otázala se tak nakřáplým hlasem, až se Severusovi zježily chlupy na zátylku. Ropucha, definitivně vypadá jako ropucha, problesklo mu nesmyslně hlavou, když si také on přeměřil ženu za pultem s oteklým obličejem, rudou rtěnkou, a příšernými brýlemi, kterým ve sklouznutí z nosu bránila jen bradavice na špičce nosu.

Bylo mu docela jasné, že kdyby řekl pravdu, hádal by se s tou ženštinou ještě dalších několik minut. Volil proto pohotovou lež. „Jsem jeho otec.“

Ropucha si ho podezřívavě změřila. Nevěřila mu. Přimhouřila oči a natáhla se po sluchátku telefonu. „Ověřím si to,“ semkla rty do úzké linky.

Nestihla to. Ne že by ji snad stačil uškrtit, jak to původně plánoval, ale z chodby k němu dolehl zvučný hlas jeho přítele. „Severusi! Co ty tu děláš? Ach, ty jdeš asi za Davidem, viď? Slyšel jsem, že ho přivezli.“

Severus s úlevou pohlédl na Johna Growa, ale než se k němu rozešel, neodpustil si věnovat té babizně jeden ze svých já-vám-to-říkal pohledů.

„Nevěděl jsem, kde je najdu, ale napadlo mě, že...“ nedokončil. Nebyl schopen tu představu vyslovit nahlas.

John pokýval hlavou. „Chlapec je zatím stabilizovaný, ale nevypadá to dobře.“

„Jak moc je to vážné?“ nesnášel se za tu otázku, ale musel ji položit.

„Pravděpodobně se nedožije nového roku,“ odvětil lékař tiše.

Severus zalapal po dechu. To znamenalo, že mu zbývají nanejvýš čtyři dny života. Vynadal si za to, že se před několika dny nechal Potterem tak odbýt. Možná na něj ten spratek v tu chvíli neměl čas, ale teď si ho rozhodně udělá!

„Musím jít něco zařídit. Dohlédni mi na oba, prosím,“ požádal přítele, aniž by si uvědomil, jak nezvykle to poslední slůvko z jeho úst znělo.

Ale John si to uvědomil. A pochopil, že Severusovi na obou velmi záleží. Přikývl. Netušil, co má jeho bývalý spolužák za lubem, ale věděl, co potřebuje slyšet. „Budu na ně dávat pozor. Hlavně se vrať co nejdříve.“

*****

Uvědomoval si, že by se neměl zdržovat, ale nedokázal si poručit. Nechal se Johnem nasměrovat do jednoho z mnoha pokojů ještě než půjde a dostane z Pottera tolik magie, kolik bude třeba.

Tiše za sebou zavřel dveře žlutě vymalovaného pokoje s jednou postelí a dětskou výzdobou. Chlapec nehnutě ležel na posteli, v obličeji byl křídově bílý a pravděpodobně spal. Jeho matka seděla u jeho lůžka, držela ho za ruku, něžně mu přejížděla palcem po hřbetu ruky a broukala pro něj neznámou melodii.

Na jeho příchod nereagovala, pravděpodobně očekávala dalšího z lékouzelníků.

„Hermiono,“ zašeptal. Sledoval, jak se překvapeně otočila po jeho hlasu. Viděl v jejím výrazu váhání. Usnadnil jí rozhodování a natáhl k ní ruku. Jako na povel vstala a přitiskla se k němu.

„Všechno bude dobré,“ šeptl jí po chvíli do vlasů. Dovedl ji ke křeslu vedle lůžka, otočil se a odešel. Otazníky v jejích očích zůstaly nezodpovězeny.

Michelle

27.08.2017 18:29:46

109.105.39.19

sobota 2. března 2024

10. Komplikace

Žádné komentáře:

Okomentovat