Littera scripta manet: 6. Myšlenky (flashback)

Omlouvám se za naprosto podprůměrnou a vcelku i krátkou kapitolu. Předem vás varuji - bude maximálně nudná. Žel Merlinovi, je však nutná, aby nebyla narušena chronologie příběhu. Slibuji, že další bude snad o chlup zajímavější.

„Všechno vypadá dobře. Oba jste zdraví,“ zhodnotil Thomas výsledky, které mu Hermiona půjčila k nahlédnutí.

Uplynulo už několik měsíců od chvíle, kdy Hermiona začala pracovat v Plymouthu. Od doby jejího přijetí se nic výrazně nezměnilo, až na obvod jejího pasu. Byla už na začátku devátého měsíce a svoji pracovní aktivitu omezila na minimum. Její jedinou činností teď bylo pomáhat lidem s výběrem brýlí a zjišťování dioptrií. Byla s tím vcelku spokojená, protože sama uznala, že s tak obrovským břichem už nemůže jen tak pobíhat po nemocnici. Zároveň ale byla ráda, že ji Thomas pracovat dovolil, protože netoužila trávit v blízkosti své milé bytné víc času, než bylo nevyhnutelně nutné.

Už teď se děsila porodu, respektive toho, co bude následovat. Přestože si vcelku aktivně již nějakou dobu sháněla byt, nebylo jí přáno. Buď si majitel nepřál v domě dítě, nebo naopak prostory nebyly vhodné pro novorozence. Jedinou možnou alternativu viděla v delším setrvání v nemocnici. Kdyby pak miminko bylo alespoň čtrnáctidenní, už by cestu vydrželo. V autobuse by to rozhodně možné nebylo, ale Thomas jí nabídl odvoz autem až do Londýna, o čemž začínala uvažovat.

„Posloucháš mě?“ zeptal se a zamával jí papíry před očima.

„Jo, jasně. Jen jsem se zamyslela,“ podotkla a vzala si výsledky.

„Říkal jsem, že to vypadá dobře,“ zopakoval s úsměvem.

„Slyšela jsem tě. A překvapivě to vím. Pokud jsi nezapomněl, jsem doktorka, vím co ty latinský škrábance tvých zaměstnanců znamenají.“

„Dobře. A příští týden chci vidět další výsledky. Je ti to jasné?“

Hermiona se jen pobaveně usmála nad starostlivostí svého šéfa a zároveň dobrého přítele. Pokynula mu na pozdrav a zmizela za masivními dveřmi jeho kanceláře.

Když se vracela do své ordinace, minula na schodech jednoho ze svých kolegů. Při pohledu na něj se neubránila úsměvu. Naopak muž procházející okolo dělal, že si jí nevšiml. Hermiona to tak trochu chápala. Asi se ještě úplně nevzpamatoval z jejího těhotenství, pomyslela si a vzpomněla si na událost, která se odehrála někdy koncem jejího třetího měsíce těhotenství.

Zrovna stála v knihkupectví a vybírala si nějakou novou čtivou knihu, když se jí za zády ozval podmanivý hlas: „Kolegyně, co vy tady?“

Rychle se otočila a zírala na muže, který mohl být ještě o pár let mladší než ona. Zběžně ho znala z nemocnice, ale nikdy se spolu nebavili. Ona ho neměla nikdy potřebu déle zkoumat, ale možná že kdyby to udělala dříve, mohla se v tuto chvíli vyvarovat trapné situace.

„Ehm, dobrý den. Promiňte, ale asi mi vypadlo jméno,“ usmála se nesměle.

„Richard. Jsem Richard. Na příjmení nezáleží, co říkáš, Hermiono?“

Hermiona byla trochu zaskočená.

„Očividně o mně víte víc, než o vás vím já,“ odvětila mu.

„To si nemyslím. Ale mohli bychom to změnit, co říkáš. A přestaň mi vykat.“

Hermiona začínala tušit, kam tenhle rozhovor směřuje a o co muži zřejmě jde. Rozhodla se, že čím dřív ho odbude, tím líp pro něj. Nechtěla mu dávat plané naděje.

„Richarde, nemyslím si, že je to nejlepší nápad.“

„Proč? Nejsem vhodná partie? Jsem lékař jako ty, nevidím důvod, proč bychom-“

Nebylo mu dovoleno dopovědět, protože mu Hermiona skočila do řeči.

„Tak se, prosím tě, podívej líp, ano? Za prvé jsi asi o pět let mladší než já. Nic proti tobě, ale nejsem na zajíčky.“

Ve chvíli, kdy to dořekla, se v duchu naplno rozesmála a měla co dělat, aby udržela vážnou tvář. Došlo jí totiž, že nejen, že není na zajíčky, očividně nebude ani na stejně staré partnery, když se musela zamilovat zrovna do toho bídáka Snapea. Raději ale zklidnila svoje myšlenky a znovu promluvila:

„A za druhé, jsem těhotná.“

Mladý muž naproti ní jen nevěřícně pootevřel ústa.

„Takže pokud nechceš na večeři pozvat i toho nenarozeného špunta, bylo by lepší, kdybys mě ušetřil podobných návrhů, ano?“

„J-jo, jasně,“ vykoktal doktor a rudý až za ušima se začal pozpátku dostávat z její blízkosti.

„A zavři pusu, ať ti tam něco nevletí,“ řekla ještě na půl úst a dál se věnovala výběru knihy.

***** ***** *****

Severus se zničeně sesunul do křesla před krbem. Byl rád, že už je dnešek za ním a on se nebude muset už ani jednou (alespoň dnes) vystavit tak trapným situacím, jako je návštěva zlatnictví.

Byl pátek a on se jako vždy po celou tu dobu, co byla Hermiona neznámo kde, zastavil odpoledne u Tedda. Už dávno se přestal přetvařovat a tvrdit, že „šel kolem“. Už proto, že to bylo pod jeho úrovní, ale druhý a asi větší důvod byl v tom, že mu to Tedd nevěřil a asi při páté návštěvě mu to vpálil přímo do očí.

Řekl mu tehdy, že nevidí důvod, proč by se měl stydět za své city. Neopomenul mu sdělit, že Hermiona se ještě neozvala, ale že se určitě ozve a on by měl být připravený vyznat jí právě ty city, za které se stydí. Alespoň tedy nepřímo, když už není schopen říct miluji tě.

Severus se tenkrát naštval a než by mu stihl nějak nevratně ublížit, raději volil cestu úniku. Neopomněl tenkrát pořádně praštit dveřmi, aby vyjádřil svůj nesouhlas. A když se vrátil do Bradavic, umínil si, že toho mudlu už nevyhledá.

Ale týden se s týdnem sešel a Severus lehce před pátou opět klepal na jeho dveře. A tentokrát s jasnou otázkou. Už žádné výmluvy.

Teď si ale spokojeně hověl v křesle. V jeho útrobách ho hřála doznívající skotská a na prsou krabička se šperkem umístěném na černém sametu.

Prsten pro Hermionu měl zakoupený a připravený již delší dobu. Mohlo to být tak půl roku, kdy se zařekl, že do zlatnictví ho už nikdo nedostane ani pod Imperiem. A za necelý půlrok se tam vydal znovu. A dokonce dobrovolně.

Důvod byl vcelku snadný.

Čím delší byla doba Hermioniny nepřítomnosti, tím častěji a jasněji si představoval, jaké bude jeho dítě. Bude mít hodně vlastností po něm? Bude stejně paličaté a ironické? Nebo bude naopak po Hermioně? Tyhle a další otázky si kladl stále častěji. Pokaždé to ale skončilo vtíravou, ale přesto i reálnou otázkou: „A co když tě Hermiona nebude chtít?“

A když už byl většinu času v té „přemýšlecí“ náladě, došlo mu, že by nebylo od věci, pořídit dítěti nějaký šperk. V tu chvíli, kdy dostal tento nápad, vážně začal pochybovat o svém zdraví, ale nakonec se přeci jen vydal o pár dní později do zlatnictví.

Už předem mu bylo jasné, že tohle bude ještě horší než koupě prstenu. Už proto, že miminu se běžně prsteny nekupují. Musel vymyslet tedy něco jiného, pokud možno originálního. Ať už si to přiznal nebo ne, chtěl udělat dojem, protože tušil, že by to mohlo být naposledy.

Proto lítal s naprosto nejasnou představou od jednoho zlatnictví ke druhém, až nakonec konečně objevil to, co hledal.

A ve skrytu duše doufal, že to byla na hodně dlouhou dobu poslední návštěva klenotnictví.

O několik dní později

Probudil se s divným pocitem, který zcela prosytil jeho nitro. Přesně takovým pocitem, který přepadne kouzelníka chvíli před tím, než si uvědomí, že mu na záda dýchá norský trnoocasý.

Neměl nejmenší tušení, co by to mohlo znamenat. Naposledy ho podobný pocit přepadl těsně před OVCEmi. A ještě ke všemu ne jeho vlastními.

Od té doby se naučil podobné stavy nevnímat nebo raději úplně blokovat. Dnes si ale nemohl pomoci, nepříjemný pocit ne a ne odehnat. Když si tak zběžně v mysli promítl svůj dnešní rozvrh, usoudil, že by nebylo od věci trochu se nad stavem, který ho zaplavil, zamyslet.

Měl dnes hodiny s prvními, třetími a čtvrtými ročníky. A jako bonus při pátku mu Minerva umožnila věnovat se v podvečer tři hodiny jedincům, kteří se hlásí do bystrozorského kurzu. No není to k vzteku? A aby nezapomněl, ve volné chvilce ho čekala ještě již obligátní návštěva Tedda Becketa.

Nepříjemné tušení mu dnes ale vcelku ostentativně dávalo najevo, že by se dnes mohlo něco nepříjemného stát. A strávit sobotu papírováním a vysvětlováním rodičů postiženého žáka, že jejich dítko nepřišlo k otravě jeho přičiněním opravdu neměl v úmyslu. Rozhodl se tedy věnovat těm dutým palicím dnes o něco více pozornosti, než bylo obvyklé.

Když o několik minut později vycházel již osprchovaný, oholený a oblečený do svého učitelského hábitu ze svých komnat, ani ve snu by ho nenapadlo, že mu nepříjemné chvění kolem žaludku ani omylem nenaznačovalo problémy v jeho hodinách. A už vůbec by ho nenapadlo, že to má něco společného s Hermionou Grangerovou.

Ve stejnou dobu, jen o několik stovek kilometrů dál probudilo Hermionu silné kopnutí. Jemně pohladila bříško, ve snaze uklidnit tvorečka uvnitř. V tu chvíli se jí však obličej stáhl do bolestné grimasy a ona pochopila, že to není klasické zlobení jejího miminka.

S námahou se překulila tak, aby dosáhla na telefon a během několika vteřin vytočila známé číslo.

„Hermiono, děje se něco?“

„Ano, Thomasi, potřebuji sanitku. Začínám rodit,“ vyhrkla rychle a následně mírně zasténala pod náporem dalších bolestí.

„Vydrž, už si pro tebe jedu. Během pěti minut jsem tam.“

„Díky,“ vydechla ještě Hermiona a zavěsila.

Věděla, že teď už o ni bude postaráno. Tašku s nezbytnými věcmi do nemocnice měla již delší dobu přichystanou a Thomasovi před několika týdny dala kopii klíče právě pro tento případ.

Teď se jen pohodlně opřela o pelest postele a snažila se nevnímat návaly bolesti. Jak tam tak polo-seděla a polo-ležela, uvědomila si, že jí právě v tuhle chvíli schází mužská opora. Tak moc by si přála, aby u ní teď Severus byl.

Bezděčně hladila své dosud nenarozené dítě, které začínalo chtít čím dál více na svět a ani si neuvědomovala, jak moc intenzivně myslí na jeho otce.

wixie

30.09.2009 20:26:40

85.70.88.152

sobota 2. března 2024

6. Myšlenky (flashback)

Žádné komentáře:

Okomentovat