Nemilosrdné zvonění mudlovského budíku ji donutilo otočit se na druhý bok a ještě poslepu nahmatat vypínání oné vřeštící věci, která ji vytrhla z příjemného spánku. Slastně se protáhla, odhodila ze sebe přikrývku a spustila nohy do chlupatých pantoflí. Další pracovní týden je tu, s ním i mnoho nových pacientů a zároveň nepřeberné množství korespondence týkající se všeho možného; od děkovných slov až po názory na její poslední články v odborných publikacích. Ale jí to nevadilo. Svou práci milovala a užívala si vše, co s ní bylo spojené. Možná i proto vstávala s takovým elánem.
Osprchovala se, oblékla se do stále častěji nošeného černého kostýmku a s čerstvou kávou a britskými Timesy se posadila k jídelnímu stolu. Už si zvykla na to, že nemůže před svými kolegy jen tak číst noviny s pohybujícími se fotkami, a tak si raději navykla na pravidelné odebírání již zmíněného tisku. Denního věštce četla už jen výjimečně snad proto, aby neztratila kontakt s kouzelnickým světem úplně.
V domnění, že si po dlouhé době stihne přečíst ranní noviny v klidu, rozložila si je pohodlně na stůl. Její představa se však rozplynula v okamžiku, kdy uslyšela vtíravé pípání svého pageru. Takto časně ráno po ní opět mohla zatoužit snad jen nemocnice. K tomu, aby se o své domněnce přesvědčila, stačil jeden krátký pohled na tu malou pípající mudlovskou věc schovávající se v její kapse. Poté už jen vstala a hodila noviny do kabelky. Snad si je stihne alespoň prolistovat v době polední pauzy, pomyslela si a vyrazila ven ze svého londýnského bytu. Ještě stihla vrhnout poněkud lítostivý pohled na hrnek čerstvé kávy s představou, že si dnes bude muset opět vystačit s kávou z automatu, a zamkla za sebou dveře.
Taxi se jí podařilo chytit až na druhý pokus, proto ke svému běžnému oznámení:
„Královská nemocnice,“ dodala i nezbytné, „rychle prosím!“
„Jistě, paní doktorko,“ mrkl na ni taxikář do zpětného zrcátka a plynule se rozjel.
Zmíněná paní doktorka se na něj překvapeně podívala, ale bujná kštice blonďatých vlasů ji hned upomenula.
Na tohoto člověka nešlo zapomenout. Po celou dobu svého pobytu v nemocnici působil naprosto nezúčastněně. Bavil ostatní pacienty, familiérně flirtoval s mladými sestřičkami a nikdy nepřestal svými vtípky rozčilovat vrchní sestru. Nikdo by neřekl, že tento veselý člověk, oplývající chutí k životu, trpí vážnou oční chorobou.
Všichni lékaři mu říkali, že už nikdy úplně neuvidí. Prý bude rád, když mu zůstane třicet procent jeho zraku. Až pak mu někdo řekl, že v Královské nemocnici pracuje mladá lékařka, která se nebrání použití nových, třeba i nevyzkoušených experimentálních metod. A tak na tuto mladou lékařku vsadil poslední kartu. A vyhrál.
Za šest měsíců, které byly naplněny mnoha operacemi, hrstmi tablet a v neposlední řadě soustavnou rehabilitací, se mohl opět vrátit ke své práci taxikáře.
„Pane Artigene, jak se vám daří?“ se zájmem se zeptala mladá žena.
„Výborně, paní doktorko. Mám pocit, že vidím každý den lépe. Máte zlaté ruce,“ dořekl a prudce zabrzdil.
Žena se usmála a podávala mu bankovku.
„Ale paní doktorko, jediný, kdo by tady měl platit jsem já. Zůstávám vaším věčným dlužníkem. Tak se nezdržujte a utíkejte zachraňovat zrak.“
„Ale –“
„Žádné ale. Jestli budete něco namítat, tak vám příště naúčtuji dvojnásobek.“
Opět mu věnovala úsměv, zabouchla za sebou dveře auta a rychlým krokem zamířila do budovy nemocnice.
Prokličkovala nemocničními chodbami a vešla do dveří se skromnou tabulkou, která příchozímu oznamovala, že za těmito dveřmi má pracovnu:
Dr. Grangerová Hermiona, Ph. D., oční specialista
Hermiona se převlékla do bílého pláště a kalhot. Hůlku uložila na bezpečné místo a vydala se ze své ordinace a pracovny v jednom, na oddělení oční chirurgie.
„Hermiono, tady jsi,“ udýchaně na sebe upozornil její kolega.
„Ahoj Johne, co se stalo?“
„Sál 3. Potřebují tě tam!“ zněla stručná odpověď.
Kývla na souhlas a svižným krokem zamířila na zmíněné pracoviště. Ještě za ní asistenční sestra nestačila ani zavřít dveře a už se ozývala slova úlevy.
„Paní doktorko, konečně jste tady,“ promluvil mladý medik, který si na jejím oddělení dělal část svého „kolečka“, které je povinnou částí studia na lékařské fakultě.
„Byla to běžná operace,“ pokračoval mladík, „ale laser byl špatně nastaven a –“
Víc nestihl dodat, protože ho Hermiona odstrčila a pohotově začala zachraňovat nejen situaci, ale i zrak postiženého.
„Když se jí konečně podařilo dostat situaci pod kontrolu, hodiny se blížily k poledni. Hermiona naznačila sestře, že může převzít pacienta a odvést ho na pokoj. Zhluboka se nadechla a prudce se otočila na mladého medika.
„Thomasi, nepočítejte s tím, že ode mě uvidíte kladný posudek. Je Vaší povinností před každou operací zkontrolovat nastavení laseru.“
„Ale paní doktorko –“
„Pro to není žádná omluva, takže se o ni ani nepokoušejte. Máte opravdu velké štěstí, že bylo možné sjednat nápravu. V opačném případě bych Vás hnala před disciplinární řízení.“
Nechala stát překvapeného mladíka na sále a zlobně práskla dveřmi. Musela se okamžitě nějak zaměstnat, aby nevybuchla. Zamířila tedy do své pracovny vyřídit korespondenci a napsat protokol k dnešní zbabrané operaci. Ten tupec měl štěstí, že u sebe nemám hůlku, pomyslela si.
Nikdy neměla ráda nezodpovědnost. Ona, stále tak precizní ve všem do čeho se kdy pustila, má pak chránit zadek budoucím doktůrkům, jako to dělají někteří její kolegové? Má tak ohrozit potencionální pacienty těchto rádoby lékařů, kteří šli na lékařskou fakultu z mnoha důvodů, ale potřeba zodpovědně léčit pacienta mezi nimi chybí?
Z myšlenek ji vytrhl zvýšený hlas.
„Ahoj Hermi,“ poplácal ji kolega lehce po zádech.
„Co tak naštvaně? Tváříš se jak deset čertů. Co bys řekla na menší menší rozptýlení v podobě večeře se sympatickým mužem? Rozuměj se mnou.“
„Tedde, myslí, že jsem ti už několikrát řekla, že nemám zájem.“
Zatvářila se naoko naštvaně, ale opak byl pravdou. Jeho neustálé flirtování s ní a její soustavné odmítání už brali oba víceméně jako hru. A ve chvílích jako je tato, ji většinou zvedla náladu.
Mladý muž se zasmál.
„Hermi, překvapilo by mě, kdybys řekla ano. Ale aspoň na kafe z našeho exkluzivního automatu tě pozvat může, nebo i to odmítneš?
Hermiona si vzpomněla na kouřící šálek své ranní kávy.
„Ano, ale pod jednou podmínkou. Půjdeme do kantýny. Snídani jsem nestihla a mám děsný hlad.“
„Rozkaz, doktorko,“ zašaškoval Tedd a dal jí přednost ve dveřích.
wixie
16.07.2009 13:27:47
Trili, omlouvám se doufám, že je to bylo jen u té první kapitoly.
Twenty years from now you will be more disappointed by the things that you didn't do than by the ones you did do. Sail away from the safe harbor. Explore. Dream. Discover. - Mark Twain
Trili
16.07.2009 13:21:18
Tak jsem začala číst. Kapitola je dobrá, ale černé písmo na černém pozadí ještě lepší ;-)
nadin
13.07.2009 19:18:03
A kedy si ťa môžem pridať do odkazov???
*Neboj sa robiť to čo nevieš - pamätaj, Archu postavil amatér a Titanic profesionáli.
nadin
13.07.2009 19:17:09
Wixie, tešim sa, že sa to tu pomaly rozbieha a držím palce
*Neboj sa robiť to čo nevieš - pamätaj, Archu postavil amatér a Titanic profesionáli.
Žádné komentáře:
Okomentovat