Littera scripta manet: 10. Zastavte se zase někdy, Severusi

Moji milí, po opravdu dlouhé době jsem tu s další kapitolou. Nevím, jak to bude dál, jsem v půli zkouškového (4 zkoušky za mnou, 4 přede mnou) tak mějte strpení.

Tuto kapitolu bych ráda věnovala všem, které mi dnes připravily nádherné narozeninové dárky. Konkrétně: Sáře, elu, chavy, nadin, lee a dalším gratulantům. Děkuji, zlatíčka moje.

PS: pokud objevíte nějakou chybku apod. buďte shovívaví, kapitolu jsem před momentem dopsala a beta je taky jen člověk :-) Díky Saru.

Dívka s vlnitými kaštanovými vlasy se plíží pod tribunami svíraje v ruce hůlku. Našlapuje potichu a opatrně, přesto však rychle. Její kroky doprovází halas z tribun a nadšený jásot. Blíží se ke svému cíli. Obezřetně přiloží konec hůlky k plášti osoby, jež netuše co se chystá, soustředěně zaříkává. Z dívčiných rtů splyne kouzelná formule a plášť vzplane.

Nella se s trhnutím probudila.

Už to byl skoro celý týden, kdy tento sen nastoupil na místo toho o dětech ve vlaku. Ačkoliv dívce neviděla do obličeje, věděla, že je to ta z předešlého snění. Byla si tím jistá. Rozvrkočené vlasy dívenky by poznala mezi mnohými. Ale co měl ten sen znamenat? Proč ta dívka někomu zapalovala hábit? Má s tím ona, Nella, něco společného? Je to něco, co souvisí s její ztracenou minulostí?

Zavrtěla nad tím hlavou. Nemělo cenu se tím dále zabývat. Rozumnější bude počkat na další sen. Snad napoví něco víc.

O hodinu později již otevírala svůj malý obchod a vesele zamávala na kolemjdoucího.

„Dobrý den, pane Frölichu!“ křikla na muže, který v tuto dobu pravidelně chodil k madame Rosmertě na snídani a v poklidu si přečíst Denního věštce.

„I vám, slečno Nell,“ oplatil jí dobrosrdečný úsměv.

Spokojeně za sebou zavřela dveře. Ačkoliv byl duben, rána byla stále chladná. Ale byla si jistá, že později dopoledne vykoukne slunce a ačkoliv ho možná vyžene několik krátkých přeháněk, bude příjemné si v jeho společnosti posedět a chvilku setrvat na místě s šálkem dobrého pití. Její krámek velmi dobře prosperoval, stal se oblíbený a víc než květinářství se v mysli ostatních zabydlel jako útulná kavárnička. Lidé sem chodili rádi a oblíbili si nejen nabízené laskominy, ale i majitelku.

Nelle to tak vyhovovalo. Květiny vázala příležitostně a to jen jednoduché kytice. Nebyla si v tom tolik jistá a raději používala květy k výzdobě stolků (jeden už dávno přestal stačit) a vnitřku obchodu. Ovšem výroba cukrovinek ji nesmírně bavila, i když i zde cítila jisté rezervy. Jako by to nebylo to, co ve svém životě chtěla dělat nejvíce. Na obdobné myšlenky jí ovšem nezbývalo mnoho času a přepadaly ji pouze, když nemohla nalézt klidný spánek.

Přitáhl si límec pláště těsněji k tělu. Dubnové večery nebývají v Anglii dvakrát příjemné. Padající soumrak s sebou přináší i vtíravý chlad a drobné mrholení. Už dlouhou chvíli kapénky dopadající na obličej nevnímal. Přemítal, zda koupené suroviny do lektvarů budou dostatečné pro následující dny, kdy neměl v plánu vystrčit z hradu ani špičku své polobotky.

Temný Pán byl pryč již téměř celý měsíc a dosud o sobě nedal vědět. Severus tedy hodlal využít relativní klid na pokročení ve výzkumu. Dokonce kvůli tomu nezadal ani žádné eseje. Potřeboval trochu klidu a na další rozčilování s těmi tupohlavci neměl ani pomyšlení. Ještě se nějak musel zbavit Minervy. Už týden ho lákala na svůj narozeninový večírek a-

„Zatraceně,“ splynulo mu z prokřehlých rtů.

Tak horlivě odmítal její pozvánky, až úplně zapomněl koupit dárek. Zastavil se a bezradně rozhlédl kolem. Výlohy všech obchodů byly ztemnělé, jen v dálce rozeznal světélkující nápis Kratochvilných Kouzelnických Kejklí. To nebyl zrovna obchod, kde by sehnal seriózní a suše bezvýrazný dar pro svou nadřízenou.

Povzdychl si.

Pokud nechtěl Minervě věnovat knihu ze své sbírky, což opravdu nechtěl, musel své kroky stočit zpět a vrátit se do Krucánků a Kaňourů ve středu Příčné, jediného místa, kde v tuto večerní dobu mohl koupit něco vhodného.

Ponořil ruce hluboko do kapes, aby k nim nemohl chlad a vydal se na cestu zpět. Stačil udělat sotva pár kroků, když se zvedl vítr a silný poryv se mu opřel do těla. Zastavil se a skloniv hlavu počkal, než se rozvířené listí a prach znovu usadí na chodník. Z dáli se ozvala kovová ozvěna. Některá z tabulí lákajících kupující nevydržela nápor větru. Za sebou zaslechl klapavý zvuk rolující se rolety. Některý z obchodníků minimalizuje případné škody před blížící se možnou bouřkou, napadlo ho. Jeho přemítání potvrdil hrom v dáli. Měl vtíravý pocit, že se o víkendu nebude věnovat výzkumu, ale rychlému odstranění nachlazení. Jeho myšlenky potvrdilo hlasité kýchnutí. To mu byl ještě čert dlužen.

Nella zrovna vpouštěla do svého podkrovního bytu čerstvý vzduch, když si všimla zvedajícího se větru. Předzvěst bouřky.

Bezpečně zavřela okenice na kličku a spěšně seběhla schody do přízemí. Musela smotat roletu, která návštěvníkům poskytovala příjemné útočiště před slunečními paprsky. Minule to neudělala a bouřka ji celou poničila.

Poučena ze své chyby zatáhla za provázek a za doprovodu klapavého zvuku namotávala látku na kovovou tyč. Pohledem zkusmo zkontrolovala, zda nenechala venku něco dalšího, co by vichr mohl zničit. Při pohledu na osamoceně stojící kovové stolky a bytelná křesla usoudila, že tuto bouřku přečká bez materiálních ztrát. Ve chvíli, kdy za sebou chtěla zavřít dveře, zaslechla z ulice hlasité: „Hepčí.“

Zvědavě vyhlédla ven.

Ve tmě rozeznala siluetu vysokého člověka, pravděpodobně muže, zachumlaného do kabátu. Neměla tušení, kdo by to mohl být, ale rozhodla se nabídnout mu během nečasu útočiště v přízemním obchodě nad šálkem teplého nápoje.

„Pane!“ zavolala zkusmo. Žádná odezva.

„Haló, pane!“ zkusila to hlasitěji.

Severus zrovna uvažoval, jestli to přeci jen nevyřeší knihou ze své knihovny, když se k němu doneslo ženské volání. Nenápadně se rozhlédl kolem, a jakmile si uvědomil, že to opravdu patřilo jemu, otočil se za hlasem. Spatřil na prahu jednoho z obchodů stojící ženu nebo možná dívku, vzhledem k večerní hodině neviděl příliš dobře. Divokou gestikulací mu naznačovala, aby šel k ní.

Svraštil obočí. Nechtělo se mu. Nechtělo se mu momentálně vůbec nic. Nejradši by zalezl do postele a povzbuzen bezesným spánkem rychle usnul. Ale co má být, má být, blesklo mu hlavou a rozešel se k ženě. Když se blížil a dokázal rozeznat detaily, všiml si, že té dívce patří očividně krámek s cukrovinkami. Dostal nápad. Ať už po něm ta osoba chtěla cokoliv, mohl by ji potom požádat o nějaké sladkosti pro Minervu.

Na zem dopadla první velká kapka sladké vody. Zrychlil krok a v momentě, kdy se rozpršelo naplno a již o něco blíže zahromovalo, vklouzl na práh pod stříšku, kde postávala i dívka. Sympatická dívka, problesklo mu hlavou, když jí pohlédl do obličeje rámovaného černými vlasy.

Nella vzhlédla k muži, který stál přímo proti ní v otevřených dveřích. Byl alespoň o hlavu vyšší, měl přísný výraz a s otázkou v očích na ni shlížel.

„Potřebovala jste něco?“ zeptal se jí.

„Spíš mi přišlo, že něco potřebujete vy,“ opáčila a vykouzlila jemný úsměv. „Chtěla jsem vám nabídnout střechu nad hlavou, než to přejde,“ pohodila hlavou ven. Pak jako by si něco uvědomila, zarazila se. „Ale vždyť vy se můžete přemístit, jistě jste kouzelník. Já jsem moták, tak vám jinou pomoc nabídnout nemohu,“ dokončila trochu sklesle.

Severus se zatvářil překvapeně. Nestávalo se často, aby mu někdo nabídl pomoc a už vůbec se nikdy nesetkal s motákem, který by o svém osudu mluvil tak otevřeně. Zvlášť v dnešní temné době, kdy mohl být Smrtijedem prakticky i obyčejně vypadající muž. Třeba jako on...

„Přemístit se mohu, ale... něco bych od vás potřeboval.“

Dívka překvapeně zamrkala.

„Až příliš pozdě jsem si vzpomněl na narozeniny své nadřízené a... mohl bych vás požádat o nějaké dárkové balení bonbónů?“ vysoukal ze sebe, když našel vhodná slova.

Nella se široce usmála. „Pojďte dál, začíná mi být docela chladno,“ pokynula mu a sama první vklouzla do místnosti.

Severus si až teď uvědomil, že má na sobě jen tričko s krátkým rukávem a musela delší dobu mrznout na prahu. Poslušně vešel za ní a zavřel dveře. Postával u dveří a čekal.

„Posaďte se, ať mi nevynesete spaní,“ pobídla ho a ukázala mu na volnou židli. „Dáte si čaj nebo kávu?“

„Já bych-“ nestihl zopakovat svou žádost o nějaké bonbóny a dívka mu skočila do řeči.

„Tak vám můžu nabídnout jen čaj nebo horkou čokoládu. Káva mi došla,“ pokrčila rameny a otočila se na něj v očekávané odpovědi.

„Čaj,“ splynulo mu ze rtů rychleji, než si stihl uvědomit, že vůbec nestojí o to se tu zdržovat delší dobu. Teď už to ale zaonačit nešlo. Odevzdaně si svlékl mokrý plášť a přehodil ho přes opěradlo.

Za chvíli se před ním objevil hrnek s kouřící tekutinou. Dívka si přinesla horkou čokoládu a sedla si naproti němu.

„Já jsem Nella,“ natáhla k němu ruku.

Nevycházel z té dívky z údivu. Očividně neměla ponětí, koho si to pozvala do soukromí.

„Vy asi nevíte, kdo já jsem,“ začal opatrně. Přišlo mu fér dívku alespoň upozornit, že její přehnaná důvěra by ji mohla příště uvést do nesnází.

„Uniká mi něco?“ zeptala se zprvu opatrně a zkoumavě si ho přeměřila. „Nechci se vás dotknout, ale nevypadáte jako kouzelnická celebrita.“

Ušklíbl se.

„Jak se to vezme. Nepatřím mezi miláčky davu. Jmenuji se Severus Snape.“

„A?“ stále jí nedocházela pointa.

„Vy mě neznáte,“ spíše konstatoval, než že by se jí na to ptal.

„Ne,“ řekla zvesela. „Ale těší mě, Severusi.“ Hřbetem ruky se dotkla té jeho, kterou si hřál o horký hrnek. Nevěřícně jí na krátký moment stiskl dlaň.

Bylo možné, aby v kouzelnickém světě existoval byť jen jediný člověk, který by neznal jeho hrůznou minulost promítající se až do současnosti?

„Patřím mezi vyvrhele společnosti, slečno. A vy byste měla být opatrná na to, koho si zvete pod střechu. Co kdybych vám chtěl ublížit?“ zeptal se jí přímo. Přesto však nemínil prozradit svou identitu Smrtijeda. Alespoň prozatím.

Náhle skelný pohled upřela někam za něj. Až po chvíli vyhledala jeho oči. „Ztratila jsem paměť, jsem moták a nemám nic než pár kousků čokolády. Kdo by mi chtěl ublížit?“ pokrčila rameny. „A vy nemůžete být špatný člověk,“ řekla tak přesvědčivě, že by tomu snad na maličký okamžik uvěřil i on sám.

„Podle čeho tak soudíte?“

„Máte upřímný a velmi milý pohled. Oči jsou okny do duše každého z nás,“ usmála se.

On se zamračil.

„A to, i když se mračíte,“ okomentovala jeho svraštělé obočí.

„Neměla byste být tak důvěřivá, slečno,“ zopakoval škrobeně.

„Neříkejte mi slečno, jsem Nella. A teď povídejte, co má vaše nadřízená ráda? Ať víme, jaké bonbóny jí udělají největší radost.“

Usrkl horkého čaje a rychle potřepal hlavou. Neuváženě si spálil ústa. „Nevím, jaké jsou její chutě. Je to už starší dáma. Chtěl jsem jí koupit knihu,“ pokrčil rameny.

„Dobrá, tak to nechte na mně,“ mrkla na něj a zmizela za pultem.

Severus sledoval, jak do velké krabice skládá všemožné laskominy a pomyslel si, že jestli tohle všechno Minerva sní, tak ji zvýšená glykémie nemine. Pohled mu sklouzl i na dívku. Její uvážené pohyby a lehkost s jakou vše rovnala, mu někoho připomínala. Její věk odhadoval na dvacet a rozhodně by ji netypoval na motáka.

„Tak,“ postavila před něj po chvíli krabici s ozdobnou stuhou. Začal se shánět po své peněžence. Zastavila ho položením dlaně na předloktí. „Nic nechci. Popřejte i za mě vaší nadřízené vše nejlepší,“ usmála se mile.

„Ale to nejde,“ oponoval jí zmateně. S tímhle se tedy opravdu nikdy nesetkal.

„Proč by nešlo?“ zeptala se prostě.

Neměl na to odpověď, tak si raději dobrovolně znovu popálil ústa a jazyk. I Nella si přitiskla hrnek s čokoládou ke rtům a v následujících několika minutách popíjeli své nápoje v tichosti.

„Co děláte, Severusi?“ přerušila nastalé ticho.

„Učím.“

„Co?“ vyhrkla zvědavě.

„Lektvary.“

„Vy asi nebude moc upovídaný, že?“

„Vy jste si všimla?“ odtušil s lehkou ironií.

„Očividně,“ zašklebila se na něj.

Zvedl se. Kdyby tu zůstával déle, hrozilo by, že to děvče dokáže na jeho tváři vykouzlit nepatrný úsměv a to on neměl v plánu. Oblékl si plášť a natáhl se po krabici se sladkostmi. I dívka se zvedla, aby ho vyprovodila.

Mlčky došli ke dveřím. Stanul na prahu a znovu se otočil na hostitelku. V ruce svíral bankovku.

„Děkuji. Za čaj i tohle,“ poukázal na krabici ve své ruce. Přitom Nelle podával bankovku.

Odmítavě zavrtěla hlavou, ale vzala si ji. Udělala však něco, co nečekal. Nadvakrát ji přehnula a zasunula mu ji do náprsní kapsy.

„Už jednou jsem vám říkala, že nic nechci.“

„Každý něco chce,“ poznamenal ponuře.

„Máte pravdu,“ připustila.

„A co tedy chcete vy?“ chytil ji za slovo. „Za ty bonbóny,“ dodal ještě honem.

„Zastavte se zase někdy, Severusi,“ řekla tiše.

Zadíval se do jejích modrých pronikavých očí. Tak nějak zvláštně se na něj dívala a on nedokázal vydat ani hlásku.

S pohledem do dívčiných očí slabě přikývl a za doprovodu tichého prásknutí se přemístil.

anče

07.02.2011 23:04:14

94.112.253.31

sobota 2. března 2024

10. Zastavte se zase někdy, Severusi

Žádné komentáře:

Okomentovat