Následující týden byl ve znamení shonu. Do nemocnice přijel inspektor, aby kontroloval chod a pracovníky léčebného ústavu, a to tak dlouho jak jen bude třeba. Hermiona byla jako vedoucí očního oddělení maximálně zaneprázdněná. Mladý muž si z nějakého jí neznámého důvodu umínil doslova prolézt její oddělení od podlahy až po strop.
Když nenalezl žádnou, byť jen sebemenší závadu či zádrhel, pozval Hermionu na kafe. A zde se také Hermiona dozvěděla pravý důvod tak pečlivé kontroly. Vše mělo nakonec zcela jednoduché vysvětlení. Inspektorova maminka totiž trpěla oční chorobou, a tak si mladý inspektor umínil nejprve záhadnou oční specialistku pořádně prověřit.
Oba dva se toho dne hodně nasmáli. Zvláště když si svěřovali své obavy, které ze sebe navzájem měli. Ještě toho dne pak s Johnem, tak se mladý muž jmenoval, dojednali termín nástupu jeho maminky do nemocnice.
Dny pomalu plynuly a Londýn se začínal oblékat do zimního kabátu. Vánoce, tak jako každý rok, přišly s předstihem. Mnoho lidí to přecházelo bez většího zájmu, někteří si toho ani nevšimli. Mezi druhou skupinu patřila i Hermiona.
Zpozorovala to v okamžiku, kdy se po několika dnech od rozhovoru s Johnem, vracela z nemocnice domů. Jakmile vyšla z budovy, ovanul ji chlad. Však taky lehké sako mohlo jen stěží nahradil zimní kabát. Následovalo mohutné hepčí a Hermiona začala okamžitě hledat kapesník.
„Potřebujete tohle, krásná dámo?“ ozval se jí za zády známý hlas.
„Ach, Tedde, díky moc,“ otočila se na něj a vděčně přijala nabízený kapesník.
„Není zač, Herm, ale doporučil bych ti vyšetření. Kdybys potřebovala, znám jednoho dobrého internistu, kterému se fakt hodně líbíš-“
„Tedde, já myslela, že už jsi s tím skončil,“ zasmála se.
„A kdo říká, že jsem mluvil o sobě?“ zatvářil se naoko ublíženě.
„To bych tě nesměla znát, víš? A navíc mi nic není. Obyčejná chřipka. Prostě jsem podcenila počasí.“
„Jo tak podcenila,“ smál se její kolega nahlas.
„Kdybys ho podcenila, tak máš na sobě alespoň dlouhé kalhoty a teplé boty. Ale ty vypadáš, jako by sis spletla roční období. Krátká sukně, mimochodem děsně sexy, tenký sáčko a lodičky. Ani silonky nemáš. Drahá Hermiono, ty jsi totiž v tom svém pracovním nasazení vůbec nezaregistrovala, že se blíží Vánoce a s nimi je v naší zemi úzce spojeno co? Zima!“
„Drahý kolego,“ napodobila jeho oslovení, „pokud ti jde o to, abych si uvědomila, že se blíží Vánoce, tak to má jen jeden jediný důvod. Chceš mi naznačit, že s Vánocemi jsou spojené dárky. Neboj – pro tebe ho mám koupený už dlouho.“
Její poznámku přešel bez povšimnutí.
„Myslím to vážně, Hermiono. Nerad bych tě léčil se zápalem plic.“
„Dobře, vzdávám se. Hned jak přijdu domů, udělám si teplý čaj a zalezu do postele, spokojen?“
„Poslušná holka. Tak se mi líbíš, tedy ty se mi líbíš, i když nejsi posluš-“
„Tedde!“ plácla ho uličnicky do zad.
„Už mlčím. Ale domů tě odvézt můžu, viď?“
Nakonec musela Hermiona přetrpět ještě povinnou návštěvu lékárny. Když se pak konečně dostala domů, začala se při pohledu na plné tašky smát. Připadala si, jako by snad vyloupila ne lékárnu, ale sklad léčiv. Tedd nechtěl nechat nic náhodě a koupil všechno možné. Pokoušela se ho zarazit už při nákupu homeopatik. Když však začal objednávat těhotenský test se slovy, že její nemoc může být jiného charakteru, musela ho z lékárny téměř odtáhnout.
Když se jí konečně podařilo utišit záchvat smíchu, převlékla se do teplého oblečení. Uvařila si zelený čaj s citronem a uklidila všechny krabičky s léky do lékárničky. Na stůl v obývacím pokoji vyrovnala složky pacientů, které si chtěla ještě pročíst.
Nejprve si jen tak lenošila pod dekou, usrkávala horký čaj a poslouchala svou oblíbenou muziku. Bylo jí tak příjemně, že by zřejmě usnula, nebýt vtíravého klepání na okno. Nejprve se domnívala, že jí sova nese další vydání Večerního věštce. Až když vstala, tak si uvědomila, že na další číslo si ještě nějaký ten den bude muset počkat.
Znamenalo to tedy jediné. Píše jí někdo z kouzelnického světa. Rychle se zamyslela. S Ronem a Weaslyovými si vyměňovala přání k narozeninám i svátkům, ale dnes by podle ní nikdo slavit neměl. Usoudila, že se to jí samotné rozlousknout nepodaří. Vpustila tedy sovu dovnitř a zamyšleně jí nabídla pamlsek. Když pak uchopila dopis, který opeřenec pustil na zem, nevěřícně zírala na bradavickou pečeť.
Napůl s obavami, napůl dychtivě otevřela obálku a vybalila tak dobře známý nažloutlý papír s ještě známějším rukopisem.
Drahá Hermiono,
asi teď přemýšlíte, proč Vám píši. Vím, že nemám právo žádat Vás abyste se, byť jen na okamžik, vrátila do kouzelnického světa. Přesto tak činím.
Chtěla bych Vás touto cestou požádat, zda byste mě mohla navštívit. Předmětem této návštěvy je věc, kterou bych nerada řešila tak neosobní formou, jako je dopis.
Předem Vám děkuji za Vaši okamžitou odpověď,
Minerva McGonagalová
Hermiona si dopis přečetla nevěřícně ještě jednou. A musela usoudit, že ředitelka snad nikdy nezmění své vyjadřování. Nejen, že se dotyčnému adresátovi zrodí v hlavě nekonečno otazníků z neurčitého dopisu. Ale styl psaní, přestože je více než zdvořilý, nedovolí napsat negativní odpověď. Hermiona si povzdychla, nasypala sově ještě pár pamlsků a sedla si ke stolu s perem v ruce.
Vážená paní ředitelko,
z Vašeho dopisu jsem usoudila, že se jedná o neodkladnou záležitost. Pracovní vytížení mi však nedovoluje vzdálit se na delší dobu z Londýna. Proto Vás žádám o propojení Vašeho krbu s mým, abych mohla použít letax.
Děkuji Vám za pochopení,
Hermiona Grangerová
Zalepila obálku a podala ji sově. Hlavou jí vířilo mnoho otázek. Co mohlo být tak důležitého, aby ji její bývalá ředitelka koleje kontaktovala po tak dlouhé době? Má snad problémy s očima?
Za několik okamžiků dorazila sova s odpovědí.
Hermiono,
děkuji Vám za kladnou odpověď. Letaxové propojení zařídím.
Doufám, že se Vám to hodí tuto sobotu odpoledne.
S pozdravem,
Minerva
Hermiona napsala stručnou odpověď a zavřela okno. S myšlenkami na Bradavice sledovala zmenšující se tečku nočního dravce.
bez komentářů…
Žádné komentáře:
Okomentovat