Littera scripta manet: 4. Pohřeb

Vítr si pohrával s jeho pláštěm, který se mu v neurčitých intervalech vlnil kolem kotníků.

Stál jen několik metrů od vstupní bradavické brány a v dálce před sebou, téměř u vstupu do Zapovězeného lesa, sledoval velké množství lidí, kteří se tu sešli, aby se naposledy rozloučili s Hermionou Grangerovou.

Podle počtu osob by i naprosto nezávislý pozorovatel mohl říci, že tato mladá dívka byla velmi oblíbená. A jakoby ji v den jejího posledního rozloučení byla nakloněna i příroda.

I přes chladné počasí, které v Anglii poslední měsíc panovalo, dnes vyšlo slunce nad obzor. Jeho paprsky již neměly takovou intenzitu jako v letních měsících, jen lehce šimraly na tváři. Mraky, stahující se v tuto dobu nad Bradavicemi, byly vystřídány dokonale čistou oblohou a lehký vánek si pohrával s listím v korunách stromů Zapovězeného lesa. Ptáci byli nezvykle tiší a štěbetali jen při přeletech z místa na místo. Tráva se zazelenala pod přísunem vláhy z ranní rosy a při každém kroku jemně křupala pod nohama.

Severus se zahleděl z mírného výklenku, ve kterém postával, k lesu. Mezi předními řadami stromů zahlédl i několik kentaurů. Tak i oni se přišli rozloučit s nadějnou čarodějkou, kterou slečna Grangerová bezesporu byla. Pohřeb se konal kousek od vstupu do lesa a Hermiona měla být pohřbena jen několik stop od Brumbálova hrobu.

Severus se trpce usmál. Vždycky si myslel, že vedle Brumbála spočine dřív on než kdokoliv jiný. Nikdy by ho nenapadlo, že uvolní místo zrovna jí.

Znovu si přimhouřenýma očima prohlížel osazenstvo. Po obou stranách řady postavených křesel pomalu přecházeli Lupin s Kingsleym. Moody se na poslední chvíli omluvil z plánované akce a přemístění manželů Grangerových do Bradavic se neúčastnil. Severus tomu byl v celku rád. Pokud by tu byl i Moody jen stěží by mohl sledovat ceremoniál byť i jen z okna. Oko toho zatraceného čmuchala by ho nepochybně prohlédlo a to on nechtěl. Vyhovovalo mu stát ve stínu a necítit se o tolik vinnějším, než jak se cítil sám o sobě.

Z místa tolik vzdáleného místu konání pohřbu sice neviděl tváře všech zúčastněných, ale mnohé si domyslel. Za bílým pultíkem zdobeným jemnými ornamenty květů stála nepochybně Minerva a pronášela smuteční řeč. V první řadě hlasitě vzlykala paní Grangerová a manželovi se ji jen stěží dařilo tišit a uklidňovat.

Na ostatních židlích pak byli její přátelé. Nesměli samozřejmě chybět Potter s Weasleym. Za nimi pak většina profesorského sboru, vyjma Hagrida. Ten seděl na obrovské židli o kus dál a zrovna smrkal do obrovské bílé plachty. Okolo sedících osob pak postávali další studenti. Jak mohl soudit, podstatná část jich byla z Nebelvíru, ale podle barev kolejních hábitů, které všichni zvolili pro tuto příležitost mohl soudit i na početné zastoupení Havraspárských a Mrzimorských. Barvy své koleje však nezahlédl.

Uprostřed toho všeho stála na mramorovém podstavci bílá rakev. Z té dálky se zdála být hladká a strohá, ale on ji viděl již o den dříve, kdy dorazila do Bradavic. Její spodní část byla celá bílá a hladká. Oproti tomu lem vrchní části byl zdoben černým kováním a kolem se táhly vyřezávané ornamenty květin, ptáků a krajiny. Ruční práce těch nejlepších mudlů v oboru se nedala zapřít. Kouzelníci se tím zabývající pak dokončili úpravy týkající se magie.

Ve chvíli, kdy znovu přelétl celé to dění jediným pohledem, Minerva ukončila svou řeč. Jakoby z ničeho se přímo nad rakví zhmotnilo hejno několika holubic, které ve svých zobáčcích nesly květy bílých růží. Jako na povel je upustily všechny najednou a ty se pak snesly s naprostou přesností na rakev. Holubice zmizely. Vystřídalo je několik pávů, kteří vydávali notnou chvíli žalostný zpěv, ronili slzy a klaněli se před mramorovým podstavcem.

Najednou všechny oslnilo bílé světlo. Kolem rakve se utvořila zvláštní záře, která vytvářela podivný vír. Během chvilky světlo nabralo světle modrý odstín, zesílilo a rakev zcela obklopilo. Jakmile zmizelo, zůstal již jen mramorový podstavec.

Paní Grangerová se rozplakala ještě hlasitěji a její muž ji pevněji objal. Všichni přítomní sklonili hlavy a vyjadřovali tak pozůstalým soustrast. Z nebe najednou začali pršet bílé okvětní růžové lístky.

Severus věděl, že to je oficiální konec. Nechtěl, aby ho tu někdo zastihl, vydal se proto do Hradu. Stačilo, že tu stál celý ceremoniál. Nedokázal pochopit, co ho vedlo k tomu tu celou tu dobu stát.

Zemřelo již několik studentů, mnoho z nich bylo pochováno na bradavických pozemcích. Ale žádného na jeho poslední cestě nevyprovodil Severus Snape. A žádný z nich se na něj před svou smrtí nepodíval tak, jak to dokázala jen slečna Grangerová. S němou prosbou o smrt v očích.

Neměl tušení, jak se to Minervě podařilo, ale její hlas mu zazněl za zády v okamžiku, kdy otevíral dveře svých komnat.

„Severusi, mohl bys, prosím, přijít do mé kanceláře?“

„Stalo se něco, Minervo?“ zeptal se a otočil se k ní čelem.

„Manželé Grangerovi by ti chtěli poděkovat,“ promluvila po chvilce váhání tiše. A také věděla, proč se v jejím hlase značilo váhání. Severus okamžitě vyletěl.

„Za co, Minervo?“ téměř zakřičel a na čele se mu objevila hluboká vráska jak svraštil čelo.

„Za to, že jsem jim nezachránil dceru? Za to, že umírala a já se na to díval? Za to, že jsem ji nechal zemřít rukou toho zmetka? Copak se tu už všichni zbláznili?“ zakřičel o poznání hlasitěji.

„Sev-“ chtěla ho Minerva uchlácholit, ale nebylo jí to přáno. Za jejími zády se objevila paní Grangerová v doprovodu Kingsleyho a nemilosrdně ji přerušila.

Když promluvila, Severus se sám sebe ptal, kde ta žena najednou vzala takovou vnitřní sílu. Mluvila klidně a vyrovnaně a vůbec se nepodobala zhroucené a zlomené ženě, kterou před chvílí z dálky pozoroval.

„Pane profesore. Ať už to bylo jakkoliv, dlužím vám své díky za Hermionu.“

Severus se už nadechoval k úsečné odpovědi, ale žena naproti němu zvedla ruku v odmítavém gestu.

„Nechte mě, prosím, domluvit. Paní ředitelka mi řekla, jak se to zhruba odehrálo a já nechci znát podrobnosti. Od své dcery o vás vím mnoho věcí. Podle toho, jak o vás vždycky mluvila bylo znát, že vás obdivuje. Dokonce se mi svěřila, že by jednou chtěla ve studiu lektvarů pokračovat. Pokládala vás za statečného a charakterního muže, kterým bezesporu jste. Hermiona měla na lidi, jak sama říkala, čich. Velmi dobře uměla odhadnout povahu jiných lidí. Mnohdy jí k tomu stačila chvilka v jejich přítomnosti. A přestože o vás mluvila jako o komplikovaném člověku, vážila si vás. Jsem moc ráda, že se s vámi mohu setkat. O to víc mě mrzí, při jaké je to příležitosti. Ale dovolte mi vám poděkovat za to, že jste byl v tu chvíli s ní.“

Paní Grangerová domluvila a natáhla k Severusovi pravou ruku. Ten jen nevěřícně zíral a nebyl schopen slova.

Grangerová o něm mluvila se svými rodiči? On a charakterní člověk? Bože, to se opravdu všichni pomátli?

I přes značné rozčarování svojí mysli nabízenou ruku přijal. Ruka paní Grangerové byla chladná, ale stisk měla pevný a přímý. Takový, který by od tak křehké ženy nečekal. A její pohled. Merline, za co mě trestáš? Ten pohled byl tolik podobný tomu, který mu věnovala Hermiona před několika dny. Copak se těch myšlenek už nikdy nezbaví?

„Paní Grangerová, nemyslím si, že vaše slova byla na místě, ale přesto za ně děkuji. Přijměte moji soustrast,“ odpověděl jí až ve chvíli, kdy doufal, že má hlas pod kontrolou.

V tu chvíli, kdy vyslovil těch pár slov, se stalo hned několik věcí najednou.

Minerva se mírně usmála, protože byla ráda, že ten rozhovor dopadl tak dobře. Cítila ve vzduchu mírné napětí, ale přisuzovala to magii a Severusově fluidu, který jen stěží potlačoval vztek na celý svět.

Kingsley ve chvíli, kdy Severus poděkoval paní Grangerové, jen nevěřícně pootevřel ústa. Bylo to vůbec poprvé, kdy byl svědkem toho, že se Severus Snape k někomu choval jako k sobě rovnému a nejednal s ním povýšeně a s ironií sobě vlastní.

A paní Grangerová se po jeho slovech o soustrasti opět změnila v tu křehkou a zlomenou ženu. Nebýt Kingsleyho pohotovosti, zhroutila by se k zemi. Ten ji však stihl podepřít.

„Myslím, že toho na nás na všechny dnes bylo až příliš. Paní Grangerová, Kingsley vás doprovodí k manželovi a společně s Lupinem se postarají, abyste se v pořádku dostali domů, ano?“

Byla to spíš řečnická otázka, na kterou Minerva jen stěží očekávala odpověď. Přesto paní Grangerová alespoň kývla a naposledy se podívala Severusovi do očí. Ten už téměř zaúpěl, protože ho tyhle pohledy maximálně vysilovaly a neustále u něj navozovaly stále silnější a silnější pocity viny. Potom se zlomená žena otočila a v doprovodu Kingsleyho, který ji stále podpíral, zmizela z dohledu ředitelce školy a profesora lektvarů.

„Děkuji ti, Severusi.“

Tohle byla pro Severuse poslední kapka.

„Minervo, jestli mi dneska ještě někdo poděkuje, tak přísahám Merlinovi, že se naštvu.“

„Nerozčiluj se, Severusi. Jen jsem ti chtěla po-“

Severus ji přerušil výhružným zavrčením.

„Chtěla jsem vyjádřit, jak si vážím toho,“ přeformulovala větu Minerva a raději se vyhnula slovům díků, „že jsi s paní Grangerovou jednal bez své obvyklé ironie.“

„Minervo, sice jsem nesouhlasil s tím, o čem tu mluvila, ale přesto se snad ještě dokážu ovládnout. A mimoto, zítra mám hodinu s Nebelvírem, takže si to vynahradím.“

Jeho nadřízená pochopila pokus o vtip, který byl zároveň pravdou. Shovívavě se usmála.

„Minervo, nechci být nezdvořilý, ale pokud už nic nepotřebuješ... Mám ještě nějaké povinnosti.“

„Samozřejmě, Severusi. Nebudu tě zdržovat. Uvidíme se u jídla ve Velké síni.“

Muž kývl na souhlas a konečně prošel dveřmi do svých komnat. Jakmile je za sebou zavřel, neskutečně se mu ulevilo. První, co udělal, bylo to, že konečně uvolnil své obličejové svaly ze své obvyklé strnulosti. Unaveně si promnul kořen nosu oběma rukama si prohrábl vlasy. Odhodil z ramen svůj plášť na nejbližší křeslo a přemýšlel, čím bude nejlepší zaměstnat svou mysl.

Nejprve zvolil sprchu. Chtěl ze sebe smýt události dnešního dne. Když se o chvilku později oblékal do černých kalhot a bílé košile, byl vcelku rozhodnut pokračovat v jednom ze svých početných rozdělaných výzkumů.

Bosýma nohama přešel do obývacího pokoje a zrak mu padl na stůl, kde pohledem vyhledal drobný flakónek naplněný krví. Zatím co si vyhrnoval rukávy na levém a následně pravém předloktí, zamířil ke stolu a sedl si do křesla umístěného za ním.

Pohledem hypnotizoval ampulku a přemýšlel, zda by bylo hodně nemorální použít krev své zesnulé studentky na výzkum. Vzal opatrně flakónek do své ruky a nevědomky si s ním pohrával a uvažoval.

Něco mu říkalo, že slečna Grangerová by se na výzkumu lektvaru proti následkům kletby Crucio podílela ráda, ale již méně si byl jistý s faktem, zda by se chtěla podílet právě svou panenskou krví.

Ale byla to Nebelvírka. Vždycky jí šlo jen o to nejlepší pro druhé. A očividně se zastávala i tak špatných lidí, jako byl on sám.

Znovu protočil ampulkou ve svých prstech a byl rozhodnut. Udělá to. Panenskou krev je legálně nemožné sehnat a slečna Grangerová by jistě souhlasila, kdyby mohla pomoci nemocným alespoň takto. Již se nerozpakoval. Vstal a šel si připravit vše potřebné.

Už měl celkem reálnou představu o celkovém složení lektvaru. Strávil několik desítek nocí přemýšlením, jak lektvar vytvořit. Nekonečně dlouhé hodiny seděl nad knihami a dával dohromady přísady, které budou do lektvaru nutné. Až přišel na účinky panenské krve. A na tomto bodě jeho výzkum zamrzl, protože to bylo něco, co odmítal, i když nebylo zase tak nemožné si i tuto přísadu od pochybných individuí sehnat v Obrtlé. Jenže to mu jeho morální zásady nedovolovaly. Už proto, že jakmile byla z těla panny odebrána byť jen jediná kapka krve za účelem použití v lektvaru, dívka se okamžitě ocitala na hranici mezi životem a smrtí. A jen zhruba dvě třetiny dívek tuto proceduru přežily.

A přitom by stačilo jen několik kapek. Protože z primárního lektvaru, který by se mu právě s touto přísadou podařilo připravit by mohl extrahovat vzorek, jehož rozbor by mu řekl, jaké přísady je nutné použít již do finálního lektvaru bez použití panenské krve, která v tom primárním lektvaru fungovala pouze jako katalyzátor. Přesto velice nezbytný katalyzátor. A teď tu ta šance byla. Konečně se mu ta šance naskytla...

Oblékl si ponožky a obul černé polobotky a vydal se směrem ke své laboratoři připraven dnes zhotovit primární lektvar.

Dařilo se mu vše podle plánu a již za několik hodin mu v kotlíku pobublával tmavě modrý roztok o nízké hustotě. Severus se naposledy podíval na ampulku s krví a opatrně ji uchopil do ruky. Mohl to udělat hůlkou, ale z jemu neznámému důvodu to chtěl udělat osobně.

Odzátkoval flakónek a ruku, ve které ho svíral, umístil nad kotlík. Letmým pohybem hůlky ztlumil oheň a ampulku naklonil.

Sledoval, jak se první kapka oddělila a dopadala na hladinu lektvaru. Po ní následovaly další a další do chvíle, kdy nebyl flakónek v jeho ruce zcela prázdný.

Severus ho chtěl odložit na stůl a proto na setinu sekundy přestal věnovat pozornost svému kotlíku. Ale i kdyby to neudělal, nestačil by a hlavně nemohl by zabránit tomu, co se stalo potom. Obsah kotlíku v té jediné milisekundě nabral sytě černého odstínu a kapalina se přeměnila v žhavou kouli plynu. Tomu však objem kotlíku ani v nejmenším nestačil, přesto však neměl tendenci se vypařit.

Kotlík se začínal tavit a Severus se otočil právě v okamžiku, který si žhavá koule vybrala k explozi. Oxidy kovů, které se uvolnily z tavících se stěn kotlíku, bez nejmenších problémů zreagovaly s plynnou směsí a v tu chvíli se ozvala ohlušující rána.

Severus nestačil nijak zareagovat, jen si v pudu sebezáchovy dal ruce před obličej. Tlakovou vlnou, která se po výbuchu vytvořila byl odmrštěn na svou knihovnu. Jakmile konečně dopadl na zem, sesypalo se mu na hlavu ještě několik knih a pár skleněných nádob, které měl umístěné v horní polici. Naštěstí byly prázdné, protože pro ně nenašel vhodné využití. Teď za to byl rád. Takhle schytal jen několik boulí od knih a pár škrábanců od skla.

Když se po chvíli začal zvedat na nohy, nezjistil na svém zdravotním stavu nějaké zásadní poškození, když nepočítal naražená záda. Jinak to vypadalo, že to přežil v nadmíru dobrém stavu.

Zato jeho laboratoř vypadala, jako by v ní celý den vařilo deset Longbottmů. Stůl byl pokrytý nánosem popela, strop změnil barvu ze zašlé bílé na černou a všude kolem něj byla spousta rozbitého skla a rozházených papírů.

Severus několika mávnutími hůlkou uvedl svou laboratoř do takřka původního stavu a šel si po neúspěšném pokusu o primární lektvar výzkumu nalít pořádnou dávku skotské.

Posadil se i se sklenkou v ruce do křesla a dnes již po několikáté si prohrábl vlasy. Věděl naprosto přesně, co se stalo, ale byl si tak jistý krví slečny Grangerové, že ho rozhodně nenapadlo otestovat ji.

Vzhledem k času, který strávil teoretickým zkoumáním struktury a chováním lektvaru, kterého měl docílit, mu bylo okamžitě jasné, co způsobilo výbuch kotlíku. Byla to poslední přísada, která měla tohle všechno na svědomí. Byla to krev, kterou odebral z těla své studentky. A teď stoprocentně věděl, že slečna Grangerová rozhodně nebyla panna.

lenicka.jedlickova

29.11.2009 09:31:55

88.100.0.4

sobota 2. března 2024

4. Pohřeb

Žádné komentáře:

Okomentovat