Drahá Hermiono,
píši Ti, tak jako pokaždé, když cítím beznaděj. Tak jako pokaždé, když už mi docházejí síly z přetvařování.
Už jsou to tři roky a pět měsíců, a přesto nedokážu zapomenout. Stojí mě stále více úsilí nosit masku sarkastického mizery, stojí mě stále více úsilí přetvařovat se před naším synem.
Sebastian je velice zvídavé dítě, stejně jako kdysi bývala jeho matka, stejně jako jsi bývala Ty. Přesto, že jsou mu teprve čtyři roky, nepřestává se po Tobě ptát. Zatím se spokojí s odpovědí, že jsi odjela na dalekou cestu, kde se Ti snad daří dobře.
Bojím se však okamžiku, až se mě zeptá, kdy se z té cesty vrátíš. Bojím se okamžiku, kdy mu budu muset říct, že z míst, kam jsi odjela se vrátit nelze.
Nevím, jak dlouho tohle celé ještě vydržím. Stojí mě stále více úsilí chovat se tak, jako když je v naprostém pořádku, že tu nejsi. A už nikdy nebudeš. Jediné co mi brání odejít ze školy a najít si klidné místo v horách, tak jak jsme si to plánovali, je náš syn. Tráví se mnou většinu času. Přesto, že se mi Poppy stále nabízí, že ho pohlídá, nedokážu ho pustit z očí.
Bojím se o něj. Bojím se o něj tak moc, jak jsem se měl bát o tebe. Opatruji ho tak, jak jsem měl opatrovat Tebe. Říkám mu to, co Tobě jsem říkal tak málo…
Odložil brk, lokty se opřel o stůl a hlavu si složil do dlaní. Malý výr si načechral peří, pohlédl na něj a opět se schoulil na bidýlku.
Byl zvyklý, že jednou za čas píše jeho pán dopis, který nikdy neodesílá. Protože není kam…
Žádné komentáře:
Okomentovat