Littera scripta manet: 15. Odsouzení

Děkuji za komentáře u minulé kapitoly - moc mě to těší!

Zvlášť velké poděkování patří elu za hodnotný a bleskový betaread toho, čím jsem ji zavalila na mailu :-)

Chlad prostupující nejen jeho pokožkou, ale i smysly, ovíjející se kolem jeho vzpomínek pátraje po té špetce dobrých, ho pomalu probíral. Nevědomky se zatřásl; vlhká kamenná podlaha nepříjemně studila do zad. S obtížemi se otočil za mrazivým voláním vycházejícím z tmavého kouta. Přimhouřil oči, které si pomalu zvykaly na neproniknutelnou tmu, a po chvíli rozeznal známou siluetu azkabanského strážného. Mozkomor natáhl dlouhé pařáty jeho směrem a ještě více rozevřel ústa, aby mohl pohodlněji vstřebávat mužovy vzpomínky, ale to už Severus nezaznamenal. Opět upadl do stavu bezvědomí.

*****

„Severusi! Severusi! No tak, Snape, prober se!“

Muž stočený do klubka se nepatrně pohnul, jak se mu povědomý hlas dostával do trhaného spánku. Víčka se bezděčně zachvěla a dech se stal méně pravidelným. Byl vzhůru.

Nekontrolovaně se třásl chladem, který prostupoval celým jeho nitrem; objal pažemi sám sebe, aby uchránil alespoň část tepla. Marně. Vlhké zdi, ani špetka slunečního svitu a mozkomor v rohu místnosti byli až příliš dobrými společníky v mučení vězňů zimou, žízní a pocitem prázdnoty.

Zhluboka se nadechl zatuchlého vzduchu a téměř se zakuckal. Už byl plně při vědomí a jeho podvědomí konečně zaznamenalo sžíravou bolest na krku. Pomalu prsty vyhledal sálající místo, ale narazil na překážku. Zhnuseně odmotal z krku zakrvácený hadr páchnoucí hnilobou, kterým ve zdejších podmínkách zřejmě léčily jeho ránu, a raději ani nedomýšlel, kolika lidem už v obdobných případech pomáhal. Konečně přejel dlaní po hadím kousnutí. Pálilo to snad víc než volání Temného pána, ale rána působila jako zacelená. Merlin ví, jak dlouho už tu je... V tu chvíli se znovu ozvalo volání jeho jména, které ho vytrhlo ze spánku a na něž dočista zapomněl.

„Severusi, slyšíš mě?“

Otočil se po hlase, ale setkal se jen s mřížemi cely a za nimi s neproniknutelnou tmou. Přesto si byl jistý, komu patří.

„Narcisso?“ promluvil do ticha, ale hlas ho zradil. Z jeho úst vyšlo prapodivné zachraptění, ale vězeňkyně v cele naproti jej přesto zaslechla.

„Jsem to já,“ potvrdila, když vycítila vyřčený otazník v mužově hlase.

S velkým sebezapřením se přetočil na břicho a přitom se pokoušel příliš nevnímat bolest. Chvíli zrychleně dýchal, sbíral síly na další pohyby. Pokusil se vstát, ale nepodařilo se mu to. Byl příliš zesláblý ztrátou krve a nedostatkem vody a tak se vzmohl jen na to, aby se pevně chytil mříží a přitáhl se blíž. V tu chvíli ovšem zareagoval i mozkomor, který udržoval mrazivé spojení s vězněm, stisk chladných chapadel ovinutých kolem jeho mysli ještě zesílil. Muž se s bolestivým zasípáním pustil mříží a klesl tváří na podlahu.

„Nesmíš se dotýkat mříží. Nemají to rádi,“ dolehlo k němu ze tmy. Narcissa se dovtípila, co se stalo. Nebylo divu, sama to zažila na vlastní kůži.

„To už mi taky došlo,“ zašeptal. Ne že by se snažil, aby je nikdo neslyšel, ale zraněné hlasivky mu vyšší tóniny nedovolily. „Co se stalo?“ zeptal se jednoduše. Neměl dostatek sil na konkrétní otázky, ale byl si jistý, že Narcissa pochopí a informuje ho o všem, co mu uteklo.

„Jsme v celách, které jsou určeny pro vězně, jež čeká brzký soud. Nevím, jak dlouho tu jsi ty, ale mě sem přivedli včera. Zaslechla jsem hlídače, jak se bavili o tom, že máš být dnes souzen.“ Žena se na chvíli odmlčela a přemýšlela, jaké další zprávy by měla příteli v rychlosti sdělit. „Nevím, co se stalo, ale doslechla jsem se, že jsi zradil Temného pána.“ Ani to nebyla otázka jako spíš konstatování. Mlčení z jeho cely jí dávalo jasný souhlas a ona v tu chvíli měla na jazyku spoustu otázek, ale pochopila, že mu dělá problém mluvit, proto raději pokračovala sama. „Voldemort je mrtvý a Potter údajně přežil. Všechny Smrtijedy pak během několika minut po pádu Pána pochytali mozkomoři. Nevím, kolik je na tom pravdy, jsou to pouze řeči, které jsem zaslechla od procházejících strážných,“ uzavřela výčet všeho podstatného.

Severus dlouho mlčel. Byl si jistý, že téměř vše, co se dozvěděl, je pravda. Jak jinak by bylo možné, aby byl tady a navíc živý. A právě jeho přežití ho momentálně trápilo víc než vidiny blízkého soudu. Zatraceně, proč ho tam nemohli nechat umřít?!

„Jak jsi na tom ty?“ zeptal se po chvíli.

Narcissa se bezděčně usmála, a ačkoliv to neviděl, vycítil ten letmý pohyb rtů z jejích slov. „Ministerstvo mi slíbilo v rámci polehčujících okolností zmírněný trest. Nevím, co bude, ale neměla bych tu být dlouho. Těším se domů za Dracem,“ řekla láskyplně. „Jeho nezatkli. Nemá Znamení, jak víš, a já jsem ráda, že jsem se tenkrát postavila Luciusovi, když chtěl Temného pána požádat o zasvěcení našeho syna. Bůh ví, co by mu teď hrozilo. Bude to znít zvláštně, ale po smrti Luciuse se mi ulevilo. Bylo kolem něj mnoho tajemství, která neznám a nejspíš už nikdy nepoznám. Teď si nepřeji nic jiného, než se vrátit k Dracovi a vychovat z něj dobrého člověka. Ještě není tak pozdě,“ dokončila a poslední větou jakoby si vyvracela veškeré pochybnosti.

„Není. Pro tebe a pro Draca ne,“ doneslo se k ní. „Ale já bych byl nejraději, kdyby už bylo po všem,“ řekl Severus tiše a Narcisse v tu chvíli přeběhl mráz po zádech, jak odevzdaně jeho slova zněla.

„Takhle nemluv, Severusi!“ napomenula ho rázně. „Pokud se prokáže to, co si tu mumlají hlídači, budeš zase volný!“

„Nic se neprokáže. Nejsou důkazy a já o to nestojím.“

„Jak můžeš něco takového vyslovit? Vím, že máš srdce na pravém místě, jsi Dracův kmotr a dal jsi mi slib,“ připomněla mu důrazně. „Mohl bys žít s námi, po Malfoyovi zůstala spousta majetku, nestrádali bychom a začali bychom od začátku.“

„Nic takového nebude, Cisso, a ty to víš,“ řekl smířlivě. Věděl, že Narcissa Blacková-Malfoyová nebyla tak šílená a zvrácená jako její sestra a manžel. Její nabídku by za jiných okolností jistě zvážil a nejspíš i přijal. Jeho osud už byl dávno zpečetěn, ale nejspíš se někdo rozhodl, že si rychlý skon v Chroptící chýši nezaslouží a hodlal všechno jen prodlužovat. Tak či tak, věděl, že polibku se nevyhne.

„Sakra, Severusi, nemůžeš a nesmíš takhle mluvit!“ rozlítila se a Severuse napadlo, že ji svým přímočarým jednáním nejspíš pořádně štve, protože nikdy neslyšel její aristokratická ústa takhle rozhořčeně nadávat. „Copak není nikdo, kdo na tebe nečeká? Někdo, kdo doufá víc než ty?“ zeptala se zoufale. Věděla, že její přítel neměl žádnou rodinu, ale nebyla ochotna připustit neexistenci někoho, komu by na něm záleželo.

Severus se nadechl, aby co nejjasněji odvětil, že nikdo takový není, ale v tu chvíli se mu před očima objevila nevinná Nellina tvář, velké upřímné oči a němá prosba v nich. Ale i kdyby tohle celé šílenství přežil, jaký by s ním měla život? S vysloužilým Smrtijedem, na kterého by si všichni ukazovali a potají si špitali o tom, že měl už dávno umřít a nedýchat slušným lidem vzduch? Bláznivé pošetilé dítě, které si tohle neumělo představit...

Ticho přerušované jen pravidelným odkapáváním kdesi v jedné z cel bylo dost dlouhé na to, aby se žena dovtípila, že přeci jen někdo takový v Severusově srdci je. A přesto, když chtěla začít vlévat do jeho žil další dávku optimismu a naděje, promluvil.

„Není nikdo takový.“

Už nenaléhala. Stáhla se do kouta, co nejdál od strážícího mozkomora ve své cele, přitáhla si nohy pod bradu a z koutku oka jí skanula slza, která patřila Severusovi Snapeovi.

Nikdo z nich už nepromluvil. Seděli tiše, každý zahloubán do svých myšlenek, které Narcissu zavedly do rodinného sídla, jež plánovala změnit a vymýtit z něj manželovu vzpomínku; a Severuse k odpočítávání vteřin do vlastní smrti. Oba dva si mysleli, že ten druhý usnul a protože věděli, jak důležitý je v tomto prostředí spánek, i když neklidný, nepokoušeli se zapříst rozhovor.

Mozkomoři bez hnutí dozírali na vězně a minuty ubíhaly a překlenovaly se v celé hodiny. Severus zrovna odháněl krysu s ukousnutým ocasem, o který nejspíš přišla v myší potyčce, když se v dálce ozvalo vrznutí těžký dveří.

„Jdou si pro mě,“ zaslechl nedočkavý Narcissin hlas. Tak rád by jí byl dopřál, aby to byla pravda, ale v duchu se jí omluvil, protože věděl, že ona bude muset ještě nějakou dobu počkat. Bylo přeci prvořadé odsoudit muže, který byl pravou rukou Temného pána a zároveň vrahem Albuse Brumbála. A on musel s úšklebkem připustit, že se na to docela těší. Konečně bude po všem...

*****

„Severusi Snape, byl jste shledán vinným ve všech bodech obžaloby,“ soudce na něj přísně pohlédl přes silná skla brýlí a vypadalo to, že u obžalovaného hledá alespoň náznak lítosti nebo provinění. Nic z toho se v Severusově tváři neobjevilo. Pro něj byla celá tahle šaškárna jen ztrátou času, ať už to znělo jakkoliv zvláštně. Nikdy by nepředpokládal, že se dostane až sem; jak je možné, že na něj nezabíral Naginin jed? Vždyť už měl v tuhle chvíli dávno hnít pod zemí, tak co to na něj zatraceně všichni zkouší?!

„Jste odsouzen k-“ soudce se odmlčel a znovu se letmým pohledem přesvědčil, zda ani teď neupoutá mužovu pozornost, „polibku. Tento rozsudek nabývá okamžité platnosti a nelze jej změnit. K jeho naplnění dojde dnes přesně o půlnoci.“

Severus se při zmínce o polibku ušklíbl. Při vší smůle, která ho s umíráním potkává a při skutečnosti, že mozkomoři vysávají prvotně dobré vzpomínky, nebylo by divu, kdyby mozkomor při výkonu rozsudku sám pošel. Raději potlačil nutkání rozesmát se, neměl v úmyslu udělat ze sebe krátce před smrtí blázna, a zároveň musel uznat, že obdobným smyslem pro humor disponuje poprvé.

„Chcete k tomu něco dodat, obžalovaný?“ obrátil se na něj na závěr soudce tak, jak to předkládal protokol, v souladu s nímž se měla vést veškerá soudní přelíčení.

„Ne, pane,“ řekl klidným hlasem Severus a lehce zarachotil řetězy svých pout, když si shrnoval zakrvácené vlasy, které mu spadly do očí.

„Skvělé,“ uzavřel soudce nenuceně s lehkým nádechem ironie a chystal se přelíčení odklepnout dřevěným kladívkem s jemným zlatým kováním, jenže byl neomaleně přerušen jasným hlasem.

„Ale já k tomu mám co říct!“

elulinek

16.09.2011 10:19:41

79.170.249.2

sobota 2. března 2024

15. Odsouzení

Žádné komentáře:

Okomentovat