Littera scripta manet: 16. Polibek

Díky za komentáře - jste skvělí a zasloužíte si další kapitolku rychleji než obvykle :-)

Soudcův pohyb zamrz v půli, ostatní se zmateně rozhlíželi kolem hledajíce strůjce těch zvučných slov. Ale ve svých řadách hledali marně – hlas patřil mrtvému, který nehodlal mlčky přihlížet.

Jakmile Severus spatřil siluetu bodrého starce, cynicky se ušklíbl a pomyslel si, že smrt mu prostě není souzená.

Všichni přítomní upřeli své překvapené zraky na postavu muže, který se zničehonic zhmotnil před vyvýšeným místem hlavního soudce. Ve chvíli, kdy rozpoznali, o koho se jedná, nastalo v místnosti hrobové ticho.

Severus s posvátnou úctou sledoval muže, který ač vypadal zcela normálně jako za časů ředitelování v Bradavicích, vznášela se kolem něj aura nedotknutelnosti a něčeho nadpozemského. Šedomodrý hábit se mu lehce vlnil kolem kotníků, což bylo naprosto v rozporu s absencí jakéhokoliv průvanu, a přestože se zdálo, že kráčí po zemi, ve skutečnosti se pohyboval několik centimetrů nad jejím povrchem. A i když jeho zhmotnělá postava nasvědčovala o opaku, bylo více než jasné, že tento muž už nepatří do světa živých. Severus bezděky potřásl hlavou, když zauvažoval nad tím, jaké prostředky Brumbál musel použít, aby ho to něco tam nahoře pustilo zpátky na Zem, byť na malý okamžik.

Ze zamyšlení ho vytrhlo vzrušené šeptání, které se neslo místností a začalo nabírat na intenzitě, což zřejmě probralo z konsternovaného zírání i soudce.

„Brumbále!“ vydechl muž v taláru a vyžádal si tím plnou pozornost přítomných včetně obžalovaného.

„Albus Percival Wulfric Brian Brumbál,“ usmál se stařec. „Aby v zápisu z tohoto jednání nedošlo k nejasnostem. Chceme přeci jednat na soudní úrovni, tak se nebudeme vyhýbat formalitám.“

Soudce stále nechápavě zíral na muže, který by měl být mrtvý a zřejmě tomu tak i bylo, což ovšem velmi nabourávalo rozumné smýšlení váženého muže.

„Co tady děláte? A vůbec,“ rozhodil bezradně rukama, „jak jste se sem dostal?!“

„Jsem tu, abych zabránil nespravedlivému odsouzení tohoto mladého muže,“ elegantním pohybem paže ukázal na Severuse, „a k druhé části vaší otázky, Murdocku Stafforde, řekněme, že mám jistá privilegia na onom světě,“ usmál se Brumbál vševědoucně.

Ovšem soudce se s tímto vysvětlením nehodlal ztotožnit tak snadno a rychle. „Stejně jste přišel... ehm... zhmotnil se příliš pozdě. Obžalovaný byl shledán vinným a odsouzen k polibku."

„Vím,“ pokýval stařec hlavou, „ale jsem přesvědčen, že své rozhodnutí změníte, jakmile vám předložím veškeré důkazy o jeho nevině.“

„Ale jak máme vědět, že to není jen trik tamtoho,“ ukázal prstem na spoutaného Severuse. Ten už se nedokázal ovládnout a té představě se ušklíbl. Bylo přeci zcela očividné, že si během svého pobytu ve vězení sem tam vyčaruje samotného Albuse Brumbála a ještě ke všemu bez použití hůlky a to jen proto, aby si měl s kým popovídat, protože ten mozkomor v rohu jeho cely je děsný nemluva. Ano, skvělá teorie, pane soudce.

Brumbál se mírně pousmál. „Tomu sám nevěříte, Murdocku. Ale teď už k věci...“

*****

Přesně o devět hodin a čtyřicet dva minut později se Severus objevil ve svém domě v Tkalcovské ulici, kam se přemístil jen krátce po té, co ho strážní vynesli před mohutnou Azkabanskou bránu, mrštili jím do největší kaluže bláta široko daleko a k nohám mu hodili jeho hůlku.

Vyčerpaný, žíznivý a rozlámaný ji sevřel v dlani a s myšlenkou na jistě již zaprášený ušák u vyhaslého krbu se přemístil. Trefil se přesně do křesla a teď už několik dlouhých vteřin hlasitě oddychoval, protože i tohle zcela obyčejné přemístění dalo jeho organismu pořádně zabrat.

Když se jeho tep vrátil do normální frekvence, švihl hůlkou směrem ke kuchyni a přivolal si velkou sklenici s vodou. Lačně se vrhl na průzračný obsah a začal jej dravě hltat. Přestal, až když žaludek nad tím obrovským množstvím dlouho postrádané tekutiny zaprotestoval. Nechal pohár vyklouznout z ruky a momentálně mu byl zvuk tříštícího se skla dočista ukradený. Jedno Reparo to spraví, ale ne teď. S úlevným výdechem opřel hlavu o vysoké opěradlo a vůbec ho v tu chvíli nezajímalo, že je celý od krve, potu, bláta a bůhví čeho dalšího. Potřeboval jen spát…

Když se probudil, za oknem byla tma, ale nedokázal by rozhodnout, zda je ještě pořád noc, uprostřed níž se sem přemístil, nebo prospal celý den. Vlastně neměl nejmenší ponětí, co je za den. Ať tak či tak, cítil se částečně odpočatý a rána na krku pálila o něco méně. Zkusil, jestli bude schopný vstát a jít. Podařilo se mu to až na podruhé. Jeho první kroky vedly do koupelny a na toaletu; obě dvě místnosti potřeboval jako sůl.

Ve chvíli, kdy spatřil svou tvář v zrcadle nad umyvadlem, otřásl se znechucením. Vlasy slepené potem a krví, bělmo zarudlé, kruhy pod očima a tvář mu okupoval špinavý plnovous. S odporem ze sebe strhal veškeré oblečení a s pocitem znovuzrození na sebe velmi dlouhou dobu nechal dopadat kapky vlažné vody.

V muži, který po několika desítkách minut vyšel z koupelny, by nikdo nehledal toho, který tam původně vešel. Severus si oblékl černé kalhoty a tmavě modrý svetr, který našel kdesi ve skříni. Vyhrabal z hromádky Denních Věštců, které mu sem pravidelně nosily předplacené sovy, ten nejnovější, na němž bylo datum 27. května. Bez dvou dnů měsíc ode dne, kdy ho kousla Nagini, a protože si z té doby vůbec nic nepamatoval, usoudil, že většinu času strávil v bezvědomí.

Kouzly vyčistil křeslo u krbu, střepy z podlahy spojil opět do tvaru skleničky a poslal ji zpět do kuchyně. Přestože se jeho žaludek dožadoval kvalitní stravy, neodolal, posadil se do křesla a začal zkoumat všechna vydání novin, aby si doplnil informace.

Z nejstarších výtisků na něj křičely oslavné titulky na Harryho Pottera a dlouhé články popisovaly, jak padl Temný pán. Postupem času se na titulní stránce začalo objevovat velmi často jeho jméno ve spojení s dalšími Smrtijedy. Ovšem poslední Věštec, ten z dnešního rána, si s těmi minulými naprosto protiřečil.

Severus Snape – dvojí agent a hrdina! Hlásala hned první strana a pod ní byla jeho fotka z vězení; ani si neuvědomil, kdy ho vyfotili.

Ušklíbl se, obrat nastal opravdu velice rychle, ale nebyl si jistý, zda mu to vyhovuje, protože nevěděl, co s ním bude. Celý ten čas, kdy byl sluhou dvou pánů, podvědomě cítil, že válku nepřežije, a když, bude stejně odsouzen ke smrti, ale najednou tu seděl, zcela očištěn a zbaven veškerých provinění, téměř národní hrdina.

Věděl, že humbuk za čas opadne, ale nedokázal si představit, co bude dělat dál. Vrátí se k učení? A stojí vůbec Bradavice? Jak velké jsou ztráty na životech? Nic z toho si nedokázal představit a noviny o tom taktně mlčely, i když spíš než takt přisuzoval těm pisálkům touhu psát o oslavách a vítězství. Nikdo už se nepídil po tom, kdo v závěrečné bitvě padl.

A pak tu také byla Nella. Jak té se daří? Přežila? Nezapomněla na něj? Tolik otázek mu vířilo v hlavě a on přesto pochyboval o tom, že by ho to křehké stvoření mohlo mít rádo a stálo o něj. Ale... bylo by příliš troufalé jít to zjistit? Znovu jí vpadnout do života? Ale vždyť mu sama dala najevo, že o něj stojí, tak snad... zmítaly jím pochybnosti a nerozhodnost. Najednou si připadal jako dočista jiný člověk, postrádal svou schopnost řešit problémy, ale příliš si neuvědomoval, že otázky z oblasti citů až tak často řešit nemusel. Vlastně vůbec.

Ve své nerozhodnosti vstal a došel do kuchyně k jedné z mála polic. Vylovil z jejích útrob krekry, aby ukonejšil vzbouřený žaludek a raději ani nezkoumal datum spotřeby. Snědl jich sotva pět, ale po takové době, kdy se jeho strava sestávala jen z azkabanské šlichty se i přes to cítil docela sytý. A s myšlenkou na to, že ráno je moudřejší večera, ulehl do nevelké postele a za okamžik usnul.

Probudil se druhý den v podvečer a konečně se cítil zcela odpočatý a zregenerovaný. Osprchoval se, oblékl si svůj klasický černý oblek s kabátcem, kterých měl tady i v Bradavicích několik kusů a zastrčil hůlku bezpečně do rukávu. Když vyšel na ulici, začínalo se smrákat, což spolu s vyhrnutým límcem způsobovalo, že ho kolemjdoucí většinou bez povšimnutí přehlíželi. Jen sem-tam zahlédl v očích lidí, které míjel, poznání, ale raději přidal do kroku a nevšímal si toho.

Došel na konec ulice a rozhlédl se. Vlevo svítil neonový nápis lákající na rychlé občerstvení, vpravo se sbíhala postranní ulička se silnicí do centra. Ani na jednu stranu se mu nechtělo a věděl proč. Neopustil dům proto, aby zahnal hlad ani proto, aby se bavil ve městě. Jeho kroky ho vedly neznámo kam, jen aby si pročistil hlavu a zjistil, po čem touží nejvíc.

Když si to uvědomil, rychle zamrkal. Nevěděl, zda je to nejlepší nápad, ale měl v plánu to zjistit. Přemístil se.

S tichým prásknutím se objevil uprostřed náměstí v Prasinkách a když se rozhlédl, musel se mírně pousmát. Byla to pravda – Pán Zla padl. Nasvědčovaly tomu ještě pozůstatky z nedávných oslav v podobě konfet, které ještě nikdo neuklidil, roztrhané nebo úplně strhané plakáty se jménem Harryho Pottera jako hledaného číslo jedna a v neposlední řadě zvláštní atmosféra. Ačkoliv byl na náměstí u kašny sám, cítil svobodu, volnost a uvolnění nejen své, ale všech, kteří tu slavili.

Zhluboka vdechl ten svobodný vzduch a rozešel se směrem k malé kavárně na konci jedné z postranních ulic.

Nella zrovna uklízela zahradní nábytek do domu a chystala se zavřít, když zaslechla kroky. Automaticky se otočila s nadějí, která však den ode dne slábla, že původcem těch kroků bude muž, do kterého se zamilovala. V šeru zaznamenala vysokou štíhlou postavu a skloněnou hlavou. Přimhouřila oči a v tu chvíli postava vkročila do kužele světla pocházejícího ze zavěšené lampy na blízkém domě.

„Severus,“ šeptla si pro sebe, jako by tím chtěla nejprve ujistit sama sebe. Kráčející muž zvedl hlavu, i když bylo nemožné, aby své jméno vyslovené šeptem zaslechl.

„Severusi!“ vykřikla teď už jasně a radostně a vyběhla mu v ústrety. Přeběhla těch několik metrů, které je dělily, a dřív než on si mohl stihnout uvědomit, jaké štěstí ho v téhle dívce, která ho tak nadšeně vítá, potkalo, skočila mu kolem krku. Nohy obtočila kolem jeho boků a tvář zabořila do havraních vlasů, nepřestávajíc šeptat jeho jméno.

I když jeho tělo a svaly byly pořád trochu rozbolavělé, pevně ji objal a nepřestával ji k sobě tisknout, dokud sama nepovolila stisk a nepostavila se zpět na zem.

„Jdeš pozdě,“ vyčetla mu naoko rozzlobeně. „Vystydla ti káva.“

Teď už Severus neodolal a konečně se usmál. Po dlouhé době se někde cítil doma a vítaný.

„Rád tě vidím,“ řekl upřímně, palcem přejel přes její lícní kosti a pohled zabodl do jejích očí.

Ani si neuvědomoval, že si poprvé tykají, ale vykání se v tuto chvíli zdálo naprosto nepatřičné a neosobní. Měl pocit, že si oba současně vzpomněli na její prosbu a jeho příslib, když ji naposledy opouštěl.

Ruce, které měla pořád obtočené kolem jeho krku, vpletla do vlasů a nenásilně si jeho hlavu přitáhla blíž. Nebránil se, naopak velmi ochotně spolupracoval. Sehnul se k ní, rty jemně přešel přes tvář, zavadil o horní ret, a pak ji konečně políbil.

Nella v jednu chvíli vnímala horkost jeho rtů, ve chvíli druhé jí prolétl myslí celý dosavadní život.

Hermiona Grangerová, Lucius Malfoy, setkání Smrtijedů, Snape, který jí líbá na Voldemortův příkaz, Sofie, která na Luciusovu žádost vyplňuje všechna přání, Nella prodávající květiny... to všechno byla ona. Všechny ty nic neříkající sny se v jediném okamžiku spojily v celý příběh. Zděšeně a rozčileně zároveň se od něj odtrhla. Zmateně na ni pohlédl.

„Nello, stalo se něco?“ ptal se opatrně. Nebyl si jist, jestli neudělal něco nesprávného, ale měl dojem, že o polibek sama stála.

„Hůlku,“ řekla prostě a natáhla k němu dlaň.

Konsternován jejím chováním se nepozastavil nad tím, proč po něm Nella, moták, žádá hůlku, ale automaticky ji vyndal z rukávu a podal ji dívce před sebou. Ta na nic nečekala a vyškubla mu ji z ruky.

„Finite Incantatem,“ řekla roztřeseným hlasem a přiložila si hůlku na prsa.

Severus zděšeně sledoval, jak se tmavovlasá dívka před ním mění na jeho studentku. Hermionu Grangerovou poznal okamžitě, ale absolutně nic nechápal. O to míň, když mu dívka nenávistně zasyčela do obličeje.

„Ty parchante!“

Na to se otočila, udělala několik kroků a s jeho hůlkou v ruce se přemístila.

wixie

18.09.2011 17:02:23

85.70.88.152

sobota 2. března 2024

16. Polibek

Žádné komentáře:

Okomentovat